Valor se ušklíbl. Jizva táhnoucí se od oka až k bradě dělala z jeho úšklebků něco nechutného a strašidelného. Už nějakou chvíli pozoroval při výcviku mladé děvče, které před pár lety dostal místo výpalného. V cechu si nedovolili svoje námitky pronést nahlas, on však věděl, že děti se na práci ve městě hodí. Navíc když bude cvičit od mala, co dokáže, když to přežije? Otočil se k odchodu, bylo třeba naplánovat kšefty, když se jedna z jejích dýk zabodla vedle jeho hlavy.
„Neměl bys to okomentovat, než odejdeš?“ Probodávala ho pohledem svých zvláštních očí.
„Co chceš slyšet?“ Postavil se přímo před ni. Nepřikrčila se jako většina zlodějů pod jeho vedením. „Zítra půjdeš do akce, se mnou. Tak se připrav, ať to neposereš.“ Slova byla pronesena s výhružkou, Indaro se však rozzářila štěstím.
Od první společné akce s Valorem uplynulo už několik let. Od té doby se její postavení změnilo, byla jeho pravou rukou. Na zakázky měla čuch a díky své vlastnosti zahrát a vypadat jako kdokoliv byla pro něj nepostradatelná. Postavení cechu se zvedlo a podsvětí už měli pod palcem. V poslední době přibývalo zakázek z vyšších kruhů. Narozdíl od těch normálních, byly tyhle dost specifické. Některé z nich po domluvě odmítli, i oni si chtěli zachovat nějakou čest. Zbytku se však nelíbilo přijít o takovou hromadu zlata.
Že to byla bouda, jim oběma došlo příliš pozdě. Utíkali úzkou uličkou, když jim cestu zarazila další skupina rytířů královské gardy. Jediná možnost útěku se naskytla přes střechy domů. Vyskočil jako první a přitáhl se na jednu z říms, odkud k ní natahoval ruku. Jeden pohled stranou a tupá rána štítem od jednoho vojáků, pak už přes krev nic neviděla, jen cítila, jak dopadla na zem. Než omdlela, slyšela ještě Valorův hlas. „Seru na kodex.“ Pak už jen tříštění mečů a ticho.
Probudila se na podlaze v chladné cele, bolestí. Otevřela oči a její rameno bylo v jednom ohni, košile roztrhaná. „Cejch, do hajzlu.“ Pokusila se posadit, aby na chvíli odvrátila otravu, když uslyšela blížící se kroky. Návštěvník však překvapil i ji samotnou. „Panovník sám, čemu vděčím za tu poctu?“ Odplivla si k jeho nohám, za což následoval políček od jednoho ze čtyř strážných, co přišli s ním.
„Přišli jsme ti udělat nabídku. Tvůj přítelíček se dnes jako varování zahoupal na provaze na náměstí..“ Sledoval její reakci. Oči i výraz zůstal chladný, tak jako čekal. Z Valorovy smrti cítila uvnitř sebe neuvěřitelný žal. Že panovníka stihla v představách zabít na několik způsobů, ho ani nenapadlo. S arogancí pokračoval dál. „Už jste nám přerostli přes hlavu, váš cech.“ Pronesl s opovržením. „Má již nové velení, kontrolovatelné. „Pokud přijmeš, čeká tě svoboda.“ Před obličejem jí rozložil pergamen se svou pečetí. Za normálních okolností opravdu zaručoval, co sliboval, nicméně ne s cejchem, a to ona dobře věděla. Po tomhle osaměla s pobočníkem, alespoň podle přezky, jenž spojovala jeho plášť. Promluvil teprve, až když odezněly kroky. „Našemu králi se narodil nedávno dědic trůnu, to jsi jistě zaslechla i v kanálech.“ Odpovědí mu byl pouze úšklebek, a tak pokračoval v monologu. „Co ale zatím nikdo neslyšel a musí to tak zůstat je, že se o dva týdny dříve narodilo v jednom bordelu jiné dítě...“
Loď odplouvala jako jedna z posledních, další už nevyplula. Ve městě panoval chaos, panovník byl zavražděn ve své posteli a podzemím stále ještě otřásaly výbuchy. Protentokrát modré vlasy jí ve větru poletovaly kolem tváře, kdesi za ní se na palubě ozval nářek mimina. Jeho matka s ním v náručí přicházela k ní, sama byla ještě dítě. „Děkuji ti.“ V očích měla slzy, zato Indaro výraz hlubokého opovržení.
„Příště dávej bacha, komu ty nohy roztahuješ. Nedělala jsem to kvůli tobě, ani tvýmu parchantovi.“ Už bez zájmu se od dívky otočila, už nebyla její starost. Dělala to pro čest, a pro Valora..
V nové zemi to nebylo jednoduché, neměla jméno, neměla pověst.. Vlastně to bylo dost na hovno. Kapsařinu nedělala už dlouho a válka tady udělala z lidí buď chudáky, a nebo paranoidní ustrašence. Byla v jednom z obchodů místních cechů a zatímco jí prodejce ukazoval zboží, strkala šperky z druhé vitríny do kapsy. Najednou ucítila pevný stisk obrovské dlaně. Když se ohlédla, šklebil se na ni zlověstně dvakrát tak velký barbar. „Teď si promluvíme, a pak uvidím, jestli půjdem ke strážím, a nebo se domluvíme na prácičce. Hmm?“
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý