Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Zvláštní moc kolovratu na své kůži pocítili lapkové, kteří těžké a draze vypadající kolo ukradli pocestnému. Beztak k němu nepřišel poctivě a běžel ho prodat, říkali si. A každý přece svého štěstí strůjcem. Jenomže to ještě nevěděli, jakou váhu slova budou mít.
V nedalekých skalách zlá moc kolovratu už stihla poznamenat ukrytý a dlouho nepřístupný háj, který neznámý druid tak dlouho budoval. Z jeho pomocníků se stali pouzí fanatici, dryády zešílely a agresivní hydry bezcílně bloumaly po okolí – dokonce i jeho mysl černá magie otrávila a zničila. A právě odtud směřoval útok na tábor lapků, který ještě nikdy neměli šanci zažít. Sotva se v překvapení mohli ubránit několikahlavým drakům a pološílenému entovi, který ležení trhal na kusy ve snaze najít to, co všechny přitahovalo jako můry světlo.
Velitel sebral zbývající muže a vydal se na beznadějný protiútok, ze kterého se nakonec vrátil jen jediný přeživší, který několika dobrodruhům vyložil svůj příběh a v posledních chvilkách rozjasněných bolestí i prozradil, kde prokletý a zkažený háj najít.
Trvalo dlouho, než se probojovali skrz bestie, které na ně čekaly, nemrtvé i zmučeného ducha samotného ochránce háje, který v posledních chvílích připravoval portál, aby kolovrat zničil. Nakonec obstáli i v boji s přeludem, snad duší jedné z obětí kolovratu, která tak konečně došla pokoje.
Tím se kolo dostalo zase do nových rukou. Jestli dobrých a jestli je zahnáním přeludu nebezpečí zažehnáno… ukáže jen čas.
***
V klášteře zasvěceném bohu Razikalovi panoval čilý ruch. Poutníci ze všech koutů světa se, jako každý rok, přišli duševně očistit a vzdát úctu svému bohu a jeho proroku C´thunovi, jehož tělo k této příležitosti kněží exhumovali i se sarkofágem. Mezi hloučky na nádvoří se čile spekulovalo nad mocí posvátných kostí toho, jenž bloudí ve věčných snech a jenž jako jediný směl uzřít pravou podobu samotného boha, nejvyššího z nejvyšších.
První ze série bohoslužeb už téměř začínala, když vyvstal jeden nepříjemný a směšný, ale přesto reálný problém. Dno sarkofágu bylo nerovné. Pokud se o něj někdo opřel, lehce se zhoupl. Potřebovali klín.
Jednou z osobních věcí, které měl mrtvý u sebe, byl i zvláštní kus zlatavého dřeva. Vrchní kněz si dlouho lámal hlavu nad tím, čím rakev zaklínovat tak, aby na sebe nepřivolal zášť samotného ducha velkého proroka – přece nemohl rakev zapřít kusem naplaveného dřeva z moře.
A tak se stalo, že poslední část kolovratu skončila jako klín pod sarkofágem. Vrchní kněz, Imred, příhodný tvar a vůbec celou přítomnost předmětu v sarkofágu považoval za jednu z nekonečných prozíravostí proroka.
Bohoslužba tak probíhala poklidně, dokud ovšem nenadešel čas vyzvat věřící, aby se přišli podívat na ostatky. První odvážlivec přešel k rakvi a Imred byl tak zabraný do provolávání slávy Věčnému, že si nevšiml krádeže klínu, teprve až skřípající sarkofág ho upozornil – příliš pozdě.
Za uprchlíky tak vyhnal do Andarie skupiny dobrovolníků a protože sám nebyl příznivcem násilí, vydal se za nimi s nabídkou. Buď projdou stezku očištění, přinesou mu nový klín z posvátného stromu na jejím konci a ještě se v jeho očích (a očích Věčného) nestanou heretiky, nebo se uvidí znovu, za ještě méně přátelské atmosféry. Vybrali si to první…
Milovníci kvalitní literatury, slyšte! Poprvé v historii Andarie byla otevřena prodejna knih! Naleznete ji na thyrském náměstí, kde vás v útulném obchůdku uvítá náš prodejce Christopher. Za pouhý zájem a úsměv vám doporučí to nejlepší z žánru, po kterém vaše četbychtivé srdce zatouží.
K dispozici jsou prozatím pouze tituly sepsané redakcí Andarijského šumu. V případě zájmu i jiných autorů odkoupíme autorská práva a přidáme do prodeje další tituly! Domluvit se lze s jakýmkoli členem redakce, ideálně v redakci AŠe.
Neváhejte a přijďte! Prodejní zaváděcí ceny titulů jsou více než příjemné! Těšíme se na Vaši návštěvu.
Několikadenní naléhavý štěkot psa a zoufalé vytí přilákal k domu s vůní inkoustu několik zvědavců. Pohled dovnitř by i méně bystrému odhalil, co se tam před několika dny odehrálo. S pevným rozhodnutím zachránit lišku ze spárů dravce se dobrodruzi oděli do zbroje, vybavili se zbraněmi a vydali se na svůj vlastní lov.
Věrný pes vedl skupinku po menších i větších obtíží k hlavnímu portálu, kde stopu nadobro ztratil. Skupinka odvážných se ale nevzdávala. Dostala se až do hlavního města, kde snad právě zásluhou temné minulosti některých z nich znala možná skrytá zákoutí. Prolézali místní stoky, až na několika místech našli stopy v podobě cárů červené košile. Stopy je dovedly až ke staré zbojnické hospodě, kterou střežili hřmotní muži v tmavém oblečení. Skarfové. Zloději a sprostí vrazi. Strhl se nelítostný boj. Řinkot zkřížených mečů se odrážel od kamenných zdí, vzduchem se nesly tiché magické formule doprovázené ostrými záblesky.
Našli ji. Zuboženou, plnou podlitin, vlastní krve a jiných tělních tekutin. A nejen ji. Její únoskyně s pološíleným výrazem ve tváři držela pod liščím krkem naostřenou dýku. Stačil jediný rychlý řez a...
...s chrčivým zvukem se liščí tělo skácelo k zemi.
Únoskyně vzala do zaječích, ale jedna z dobrodruhů jí byla v patách. Pronásledovala ji ven ze stok až do lesů, kde proběhl další nelítostný boj. Přestože byla únoskyně těžce zraněna, podařilo se jí nakonec upláchnout. Zamířila domů, do svého domnělého bezpečí.
***
Potácela se potemnělými spletitými chodbami, které slabě ozařovaly pochodně. Slyšela pískot krys, kapky vody dopadající na kamennou podlahu a vlastní chrčivý dech. Když konečně došla do zbrojnice, padla před ním na kolena. Košili na jejím boku zbarvila karmínově rudá krev, ve tváři byla sinalá a obraz před očima se jí rozostřoval. „Je po ní...“ Zasípala a dávivě se rozkašlala. „Přišli tam nějaký... ty, co ji hledali, ale stihla sem to, Ta...“ Znovu se rozkašlala, aniž by stihla větu dokončit. Muž, sedící na kamenné židli, se náhle prudce zvedl na nohy, došel až k ní a s podmračeným výrazem ve tváři Alici sledoval. Po chvíli od ní pohled odtrhl, hlavou kývl k jednomu z kumpánů, který si za ženu stoupl s odhalenou čepelí. „Sloužilas mi dobře...“ odvětil s tichým zavrčením. Hrot dýky projel ženiným hrdlem, naposledy zasípala a padla mrtva k zemi.
Sluneční paprsky se opíraly do pískovcových stěn domů. Vzduch v uličkách horkem téměř stál. Až neznámá jezdkyně rozvířila stojatý vzduch. Kopyta jejího černého koně klapala v rychlém tempu o kamennou podlahu. Nesnažila se skrývat. V temném oblečení a šátku kolem tváře byla nepřehlédnutelná, přesto si ji nikdo nevšímal. Snad pološílený výraz v očích nutil kolemjdoucí sklopit hlavu a nestat se středem jejího zájmu.
Seskočila ze sedla svého koně na malém náměstí. Zaklepala na známé dveře a počkala, až se otevřou. Nečekala na slova přivítání. Srazila postavu zpět dovnitř a strhl se boj. Zastihla ji nepřipravenou, bez šance tenhle boj vyhrát. Srazila svou sokyni k zemi a její prohru si pojistila rozdrceným kotníkem. „Příliš mluvíš, liško,“ zaznělo posměšně z úst neznámé jezdkyně. Šílený výraz v očích se ještě prohloubil. S krutou radostí a zvráceným uspokojením vytáhla dýku z boty. Liška, kterou nesnesitelná bolest poslala do chvilkového bezvědomí, se akorát probírala k vědomí. Nestihla ani vykřiknout. Vzduchem se zaleskla čepel a s nechutným *mlask* dopadla na dřevěnou podlahu část jejího ostrého jazyka. Úder do spánku pak liščí vědomí poslal do temnot znovu.
Chlad z kamenných zdí prostupoval do lišcího těla. Těžké okovy přibité na zdi se zařezávaly do jejího zápěstí. Rozdrcený kotník stále bolel, ale amputovaný jazyk už přestal alespoň krvácet. Dívala se do očí své věznitelky a tušila, že to nejhorší teprve přijde...
