Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Připozdívalo se a oblohu postupně zahaloval příliv červánků, když se čtveřice elfů a elfek vydala z Lewanských hvozdů směrem k dřevařskému táboru u Andoru. Cílem jejich cesty byla velká mýtina, vykácený kus Andorského lesa. Bylo tomu již několik týdnů, co zde proběhly boje s údajnými zástupci bohyně Nistry.
Už chvíli po příchodu na místo měl každý z elfů ruce plné práce. Z přivezených zásob po celé mýtině sázeli malé semenáčky z Lewanského hvozdu, které s veškerou péčí a něhou zalévali vodou Lewanských pramenů. S pomocí magie přírody a hudby pak malé stromečky uložili k nočnímu spánku. Obloha mezitím úplně potemněla.
Ačkoliv by samotný les s jistotou onu mýtinu časem dokázal opět proměnit v kus sebe sama, v zájmu zachování křehké rovnováhy se elfové rozhodli celý proces urychlit. Nejen pro klid bytostí lesa a Hvozdu.
V tichosti pak opustili andorskou mýtinu a vrátili se nocí zpět do svých domovů.
Přeživší muž z rozcupované karavany zregeneroval poměrně dobře. Měl klid, přísun jídla, pravidelné ošetření. Víc, než v co by mohl za jiných okolností doufat. V tu dobu si nepřipouštěl, že svým nerozvážným jednáním může být vděčný i za ochranu, pod kterou byl. Netušil, že kolem krouží v tichosti supi a čekají, den za dnem, na vhodnou příležitost k odplatě.
„Je venku, lady Zen,“ Gabby položila snědé černovlásce ruku na rameno a jemně ho stiskla. Ta se otočila a jemně přikývla. „Povolej pištce, během noci ho chci mít tady. Postarám se o něj osobně,“ její pohled byl pevný, rozhodný.
Dva pištci ještě téhož dne vylétly z hnízda. Pracovaly tiše a rychle. Ostatně jako minule. Ale teď… teď je opětovně poháněl vztek za padlé. Snad i díky tomu byla jejich mise úspěšná, ačkoli byly viděny párem očí, které ve svém vzteku přehlédly.
------------------------------------------------------------------------
Sklepením se ozýval mužský řev. Tlumily ho studené kameny, které nepropustily ven zhola nic. Mohl řvát, jak chtěl, ale tušil, že je jeho čas u konce. Bolestný křik trval několik dlouhých minut. Než prostor protkal i smrad spáleného masa.
Snědá žena svěsila ruku, ve které třímala rozžhavené cejchovací železo, podél těla. Její výraz postrádal jakýkoli náznak soucitu. „Udělejte z něj výstrahu pro ostatní, jako minule. Musí pochopit, s kým mají tu čest a že zrada nezůstane bez odplaty.“
Začátkem měsíce sedmého, roku osm, byl vysvěcen oltář na Nistřině ostrově v Lewanu. Vzpomeňme si na tento den, kdy elfové vysvětili po dlouhých letech obsazení svaté místo bohyni Nistře.
K této příležitosti proběhne ve středu večer malý obřad; pokud si tuto událost chcete připomenout osobně, přijďte ve středu po půl deváté večer na Nistřin ostrov.
”Ustoupila, má paní. Ta hodnostářská špína splnila své slovo a domluvila převzetí,” snědší žena pozvedla ruku, aby zastavila tok slov brunetky před sebou. ”Netřeba urážek, bylo ušetřeno mnoho nevinných životů, těch minulých a bohužel pevně věřím, že i budoucích. Ať se Anira a Kreia připraví na přesun a vybudování kontaktního místa.” Brunetka poslušně zmlkla, přikývla a odporoučela se splnit rozkazy.
“Co vám tak dlouho trvá?” Mumlala si pro sebe druhého dne. Držela v ruce pohárek s bílým vínem a s lehkým podmračením hleděla na noční oblohu, už pár hodin pod nadvládou měsíce. Už tu měly být.
Každou další minutou její neklid jenom sílil. A když do místnosti konečně vtrhla postava, zprudka se otočila: “Gabby! Jsi celá?” Žena před ní nabírala ztracený dech. Zbroj měla zašpiněnou a promočenou. Stejně tak zplihlé popelavé vlasy, rámující obličej od hlíny a krve. Ale přikývla. “Zradil nás. Karavana nepřevážela cennosti, tedy ne v tomhle slova smyslu. Ale vlkodlačí zrůdu. Ten parchant nás vlákal do pasti. Otevřel klec a…” semkla pevně rty. “Byly to jatka, nikdo z našich to nepřežil.” Lady Zen semkla rty a křečovitě sevřela pohár. “A on?” Gabby jí pohlédla očí. “Vypadalo to, že nepřežil nikdo, ale ve městě se proslýchá, že někdo přece jenom přežil. Ale střeží ho.”
S buchnutím položila pohárek na stůl. “Zjisti kdo. Jestli to je ON, zaplatí za to.”
"Tady máš," zahučel mužský hlas na hlídače rozpadlého mostu. Hodil po něm pytel se srolovanými svitky. "Sou tam všecky. Asi," zlověstně se ušklíbnul. "Jestli tu chtěj bejt, tak ať solej prachy nebo nazdar hnáty." "Vobejdou se i bez tý mapy," namítl hlídač a otráveně si odfoukl. Nechtělo se mu tu postávat celou noc. Podíval se do jednoho z mnoha svitků, na kterém byly zakresleny všechny ostrovy mokřadů včetně položených pastí. "Vykašlal bych se na ně." "Tar řek, že tu můžou bydlet vobejdové vyhnaný ze společnosti. Nebo ty, co na to maj žaludek," trhl rameny kolega v tmavém plášti a zašklebil se. "Jestli na to maj koule, tak ať." "Nevydržej tady. Všecko sou to dneska křehotinky. Buď jim bude vadit smrad z bažin nebo je sežerou červi. Nikdo sem nevleze." "Zapomněls na Červíčka a baziliška," zachechtal se muž a nasadil si na ústa černý šátek. "Šerpy pošli rovnou do..."
Toho večera na thyrském náměstí nemělo sice veřejné bičování velkého publika, leč hlasitost některých vydala za mnoho. Ustrašený obchodník, nesoucí částečnou vinu za smrt své ženy fyzickým týráním, se klepal, spoutaný v řetězech a zbytečně prosil o milost. Jeho tělo zasypávalo shnilé ovoce a zelenina. Přesné údery bičem jedné z vévodkyň trhaly jeho kůži a maso na zádech na kusy. Sto ran, které mu ale byly vyměřeny, nevydržel a omdlel mnohem dřív.
Neznámá žena v černých šatech, přítomná po celou dobu vykonávání spravedlnosti, se v tichosti vytratila chvilku předtím, než strážný táhl bezvládné obchodníkovo tělo zpět k věznici. Aby mohl být navěky vyhoštěn druhého dne z Andarie.
Žena se plížila temnými uličkami. Dávala si pozor, aby ji nikdo nespatřil, ale nikdo je nesledoval. Nikdo se dál nezajímal.
"Proč furt já se s nima musim tahat," mručel nespokojeně strážný, který měl už naštěstí zdi thyrské věznice na dohled. Za chvíli mu měla končit směna. Už se viděl v krčmě u korbelu piva. To netušil, že už se ho nedočká.
Ze stínu se vynořila postava. Nečekanou rychlostí se přiblížila a ostřím, které se jí zalesklo v ruce, dokonala nad obchodníkem spravedlnost. Strážný, který se celé situaci snažil instinktivně zabránit, padl v kaluži krve také.
***
"Spravedlnosti bylo učiněno zadost, Lady Zen," oznámila blond žena o pár hodin později své vůdkyni. "S menší neplánovanou ztrátou." Snědá žena se lehce pousmála a přikývla: "S těmi se holt někdy musí počítat."
Pískovcové cesty vedoucí do Thyrisu byly té noci už tiché, jen vítr si pohrával s listy ve větvích a pozdvižení z večerního mordu ženy obchodníka už opadlo. Na obzoru se vynořila štíhlá postava, zahalená do dlouhého černého pláště s kápí staženou hluboko do čela. Bílé pramínky vlasů, které jí vykukovaly zpod kapuce, se ve větru vlnily jako proud měsíčního světla.
Elfka kráčela klidně, její kroky byly pevné a podpatky jejích vysokých bot klapaly po dláždění, s každým krokem zněly jako tlumené údery bubnu před bouří. Stráže u městské brány si jí téměř nevšimly. Vypadala jako každá jiná cestující, která přichází do města pod rouškou večera. Žádná zbraň na viditelném místě, žádný důvod k podezření. Jen stín mezi stíny.
Uličky Thyrisu byly plné života — křik prodavačů dozníval z tržiště, smích a zpěv se linuly z otevřených oken. Elfka si to namířila přímo k hostinci, místu, které nikdy nespalo. Uvnitř to dunělo veselím, dým z dýmek se vznášel u stropu a stoly přetékaly džbány piva a špinavými talíři.
Před hostincem se však zastavila u skupinky postávající u vchodu. Jeden z mužů, statný vousáč se zarudlým nosem, právě vesele halekal něco nesmyslného svému příteli. Nečekal, že ho někdo přeruší.
Elfka mu beze slova vtiskla do dlaně několik zlatých mincí. Lesk kovu mu rázem sevřel hrdlo i jazyk. Přimhouřil oči a než stihl cokoli říct, promluvila:
„Řekni dál, že císařství je připraveno vyjednávat. Řekni to hlasitě a kde jen můžeš. Zítřejší soumrak. Opuštěný přístav. Na husitském území.“
Její hlas byl klidný, ale ostrý. Muž jen kývl, aniž by doopravdy rozuměl významu jejích slov.
Jeho společník, mladší a podnapilý, se na elfku zmateně podíval, jako by chtěl něco říct, ale místo toho jen zamrkal. Bělovlasá žena mu do ruky hodila další hrst mincí. Zachytil je instinktivně.
A pak zmizela v ulicích pískovcového města, jako by se rozplynula v jeho šeru.
Utíkaly bažinou, s vakem plným odcizených šperků. Toho večera za sebou nechaly víc, než bylo původně plánováno. Jedna postava vykouzlila další portál a v momentě zmizela. Druhá pospíchala směrem k Dolnímu Imeru. Třetí v tajnosti sledovala velikou skupinu lidí brodící se a bojující v bažině.
Skryté ve stínech noci vyčkávaly několik hodin, než si byly jisté, že už je nikdo nesleduje, a než byly nahlásit výsledek svého poslání. Snědá žena s dlouhými havraními vlasy seděla za stolem, nohu přehozenou přes druhou. "Tak?" Optala se prostě a nespouštěla z těch třech oči. "Zlatky a šperky máme," odvětila dívka s vlasy spletenými do copánků a ozdobené korálky. Hodila na zem vak, jenž zacinkal známým zvukem. Černovláska k sobě stáhla obočí. "A ona?" Dívka s korálky sklopila pohled do země. "Přišly jsme pozdě."
Snědá žena se zvedla a zamířila k navrátivší se skupince, aniž by se starala o plný vak na zemi. "Postarejte se o něj, pokud to neudělá spravedlnost," pevněji stiskla rameno jedné z dívek, když je míjela a odcházela z místnosti. Mezi dveřmi se ještě zastavila a krátce otočila. "Je čas přistoupit k dalšímu kroku."
