Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Toho večera na thyrském náměstí nemělo sice veřejné bičování velkého publika, leč hlasitost některých vydala za mnoho. Ustrašený obchodník, nesoucí částečnou vinu za smrt své ženy fyzickým týráním, se klepal, spoutaný v řetězech a zbytečně prosil o milost. Jeho tělo zasypávalo shnilé ovoce a zelenina. Přesné údery bičem jedné z vévodkyň trhaly jeho kůži a maso na zádech na kusy. Sto ran, které mu ale byly vyměřeny, nevydržel a omdlel mnohem dřív.
Neznámá žena v černých šatech, přítomná po celou dobu vykonávání spravedlnosti, se v tichosti vytratila chvilku předtím, než strážný táhl bezvládné obchodníkovo tělo zpět k věznici. Aby mohl být navěky vyhoštěn druhého dne z Andarie.
Žena se plížila temnými uličkami. Dávala si pozor, aby ji nikdo nespatřil, ale nikdo je nesledoval. Nikdo se dál nezajímal.
"Proč furt já se s nima musim tahat," mručel nespokojeně strážný, který měl už naštěstí zdi thyrské věznice na dohled. Za chvíli mu měla končit směna. Už se viděl v krčmě u korbelu piva. To netušil, že už se ho nedočká.
Ze stínu se vynořila postava. Nečekanou rychlostí se přiblížila a ostřím, které se jí zalesklo v ruce, dokonala nad obchodníkem spravedlnost. Strážný, který se celé situaci snažil instinktivně zabránit, padl v kaluži krve také.
***
"Spravedlnosti bylo učiněno zadost, Lady Zen," oznámila blond žena o pár hodin později své vůdkyni. "S menší neplánovanou ztrátou." Snědá žena se lehce pousmála a přikývla: "S těmi se holt někdy musí počítat."
Pískovcové cesty vedoucí do Thyrisu byly té noci už tiché, jen vítr si pohrával s listy ve větvích a pozdvižení z večerního mordu ženy obchodníka už opadlo. Na obzoru se vynořila štíhlá postava, zahalená do dlouhého černého pláště s kápí staženou hluboko do čela. Bílé pramínky vlasů, které jí vykukovaly zpod kapuce, se ve větru vlnily jako proud měsíčního světla.
Elfka kráčela klidně, její kroky byly pevné a podpatky jejích vysokých bot klapaly po dláždění, s každým krokem zněly jako tlumené údery bubnu před bouří. Stráže u městské brány si jí téměř nevšimly. Vypadala jako každá jiná cestující, která přichází do města pod rouškou večera. Žádná zbraň na viditelném místě, žádný důvod k podezření. Jen stín mezi stíny.
Uličky Thyrisu byly plné života — křik prodavačů dozníval z tržiště, smích a zpěv se linuly z otevřených oken. Elfka si to namířila přímo k hostinci, místu, které nikdy nespalo. Uvnitř to dunělo veselím, dým z dýmek se vznášel u stropu a stoly přetékaly džbány piva a špinavými talíři.
Před hostincem se však zastavila u skupinky postávající u vchodu. Jeden z mužů, statný vousáč se zarudlým nosem, právě vesele halekal něco nesmyslného svému příteli. Nečekal, že ho někdo přeruší.
Elfka mu beze slova vtiskla do dlaně několik zlatých mincí. Lesk kovu mu rázem sevřel hrdlo i jazyk. Přimhouřil oči a než stihl cokoli říct, promluvila:
„Řekni dál, že císařství je připraveno vyjednávat. Řekni to hlasitě a kde jen můžeš. Zítřejší soumrak. Opuštěný přístav. Na husitském území.“
Její hlas byl klidný, ale ostrý. Muž jen kývl, aniž by doopravdy rozuměl významu jejích slov.
Jeho společník, mladší a podnapilý, se na elfku zmateně podíval, jako by chtěl něco říct, ale místo toho jen zamrkal. Bělovlasá žena mu do ruky hodila další hrst mincí. Zachytil je instinktivně.
A pak zmizela v ulicích pískovcového města, jako by se rozplynula v jeho šeru.
Utíkaly bažinou, s vakem plným odcizených šperků. Toho večera za sebou nechaly víc, než bylo původně plánováno. Jedna postava vykouzlila další portál a v momentě zmizela. Druhá pospíchala směrem k Dolnímu Imeru. Třetí v tajnosti sledovala velikou skupinu lidí brodící se a bojující v bažině.
Skryté ve stínech noci vyčkávaly několik hodin, než si byly jisté, že už je nikdo nesleduje, a než byly nahlásit výsledek svého poslání. Snědá žena s dlouhými havraními vlasy seděla za stolem, nohu přehozenou přes druhou. "Tak?" Optala se prostě a nespouštěla z těch třech oči. "Zlatky a šperky máme," odvětila dívka s vlasy spletenými do copánků a ozdobené korálky. Hodila na zem vak, jenž zacinkal známým zvukem. Černovláska k sobě stáhla obočí. "A ona?" Dívka s korálky sklopila pohled do země. "Přišly jsme pozdě."
Snědá žena se zvedla a zamířila k navrátivší se skupince, aniž by se starala o plný vak na zemi. "Postarejte se o něj, pokud to neudělá spravedlnost," pevněji stiskla rameno jedné z dívek, když je míjela a odcházela z místnosti. Mezi dveřmi se ještě zastavila a krátce otočila. "Je čas přistoupit k dalšímu kroku."
Druhá šance
Desátník Brian Hodan byl šestnáctileté ucho, které se přidalo k císařské stráži na popud svého otce teprve nedávno. Mladík měl na hlavě kučeravé hnízdo blonďatých vlnek a ve tváři vepsanou nevinnost. Tu noc, kdy zmizel, se šel “zaškolit” ke korbelu piva a několika sklenkám kořalky se svými přáteli do přístavní krčmy v Andoru. Bylo tam vždycky živo - bardi se střídali u nástrojů i písní, osazenstvo hrálo karty, kostky nebo házelo dýkami na terče. Hostinský byl rád, že stačí narážet soudky, aby upokojil žíznivé krky násosků. “Jdeme!” zavelel voják Walsh, Brianův kamarád ze služby. Byly tři hodiny po půlnoci, když se rozhodli opustit přístaviště. Táhli se ulicemi zpět k hradu, navzájem si sebe dobírali a cestou ještě dopíjeli poslední láhev kořalky. Ani jeden si nevšiml, že se za nimi plíží stíny. “Co to kur…!” stačil vykřiknout popuzeným hlasem voják Dray. Bylo to rychlé. Dostali se do bitky s několika maskovanými muži, kteří byli v noční tmě sotva vidět. Vojáci padli omráčení k zemi. “Vodtáhněte je na domluvený místa,” ozval se vrčivý hlas. “Uvidíme, jak si panstvo cení jejich kejháků.” Dlouhánova ruka vystřelila do stínu, ze kterého vytáhl podobně maskovaného mladíka. Prsty ho svíral pod krkem. “Dávám ti druhou šanci, mladej. Dojdeš za nima, vysvětlíš jim podmínky. Jestli to poděláš, seš tuhej. Rozumíš?” “J-jo, všemu, pane,” řekl přidušeně mladík. “Co výpalný?” zavrčel znovu hlas. “Všechno vybraný, Tare. Dneska platili a ještě děkovali,” zachechtal se jiný muž. “Žádný mrtvoly na úklid.” “No,” odkašlal si hrubý hlas Ranaře. “Nechal sem se krapet unýst.”
Tarceas zakroutil očima. “Tak to svinstvo po sobě spláchni,” řekl s nezájmem a mávl nad tím rukou. Poté opustil se skupinou město.
Seznam zboží
Několik lodí se blížilo k břehům Andarie. Některé působily majestátně, jiné na tom byly o poznání hůř. Dlouhá plavba v severních divokých mořích jim dala zabrat. “Až dorazíme ke břehům, dojdeš na hrad a spustíme vyjednávání,” úkoloval muž se zjizveným obličejem jiného. “Dáš jim tenhle seznam. Řekneš, že tu hradní chásku máme naloženou na lodi. Tohle sou podmínky,” vysvětloval a přihodil další svitek. “Tyhle dva maj největší cenu.” “A když odmítnou?” zajímal se námořník. “Otrokáři nabídnou na jihu dost. Jedna z nich je elfka, druhej kouzlí - exotický zboží,” zašklebil se zjizvenec.
Uklidnění Athona
Malým domkem se nesl křik ženy. Klečela na kožešině před krbem, kterou zbarvila krev do ruda. Bolest ji rozechvěla celé tělo. Synka, kterého porodila předčasně, držela v náruči. Neplakal, nebyl mezi živými.
Plavovláska uložila zavinuté tělíčko na oltář v Athonově chrámu. Cloumal jí žal i vztek. Nevěnovala mu jedinou modlitbu, ale jen slova plná hořkosti: “Tady máš svého třináctého syna, Athone. Doufám, že tě na čas upokojí, lidmi zapomenutý chudáku.”
Vážení obyvatelé císařství,
dnešním dnem vstoupily v platnost zákony Padlých ostrovů. Sepsány byly vévodkyní Zuzanou Klaar, jejich plné znění naleznete v budově banky.
Na jejich dodržování bude dohlížet cech Gladie, neznalost zákona neomlouvá!
Jménem vévodkyně Zuzany Klaar,
správce Gladie Truls Rohk
