SLÁVA NOVÉMU ŽIVOTU
Břicho barbarské ženy bylo obrovské. Každou chvíli se celé vzedmulo a rozhýbalo. Bylo v tom cosi obludného. Žena teď spala za pomoci velmi silných bylin, u jejího lůžka stála velmi stará porodní bába a břicho prohmatávala zkušenými chvaty. Dveře do chýše se rozletěli a s obtížemi se do nich vtěsnal mohutný barbar. Thorn Dragomir, náčelník kmene a barbar který budí hrůzu přisedl k lůžku své ženy.
"Vědět jistě že být tam dva?" Zeptal se báby, aniž by na ni pohlédl.
"Grum! A vědět taky, že její tělo to nezvládat. Být slabá. Nejspíš jí to zabít." Odvětila a probodávala ho pohledem.
"Dostat je z ní pryč! Jestli někdo z nich umřít, krvavá odplata neminout tebe!" Hned po svých slovech s vrčením odešel. Porodní bába se naposled podívala na vlnící se břicho, vzala do ruky diamantovou čepel a dala se do práce.
Po dlouhých hodinách se bába vypotácela z chatrče ven. Na každé paži držela jedno vřeštící děcko. Nebýt vší té krve na jejím oblečení i těle, byla by to vskutku líbezná scéna. Bába se zastavila těsně před Thornem.
"Nemoct jí už pomoct, ale děti zachránit. Být to kluk a holka." Ještě zkrvavené mu je podala. V tu chvíli jako zázrakem jedno z dětí přestalo řvát. Byla to dívka, a zkoumavě se očima dívala na otce. Thorn své děti zvedl nad hlavu. "Přivítat svá budoucí král Vasilij Dragomir a princezna Vasilisa!" Zvolal mezi svůj lid.V tu chvíli zněl ze všech stran ryk, bušení zbraní o štíty a o zem a zvolání slávy. Toho dne ve vesnici vzplály dvě hranice. Jedna pohřební a ta druhá vlastně taky. Když bábu uchvátil plamen mumlala si nějaká slova, kterým nikdo nerozuměl a nepřikládal žádnou váhu.
O pár let později...
Po stráni běželi dva kluci, staří tak osm cyklů. Jeden měl vlasy světlé jako sníh, modré oči a urostlou šlachovitou postavu. Ten druhý byl tmavovlasý, spíše tlouštík s prasečími očkami. Oba se kryli za stromy a sestupovali k mýtině. V rukách měli připravené praky s kameny a za opasky se jim blyštily sekery. Jejich cíl už byl blízko, Po mýtině, mezi posvátnými kameny tančila dívka jejich věku. Točila se v kruzích a kolem hlavy jí poletovali dlouhé vlasy světlé jako sníh. Zpívala přitom píseň bohům a rozhazovala kolem sebe květiny.
Vasilij byl na vhodné střelecké pozici jako první. Ani na okamžik nezaváhal, zamířil a vystřelil. Nebyl však moc dobrý střelec a místo své sestry trefil jeden z kamenů. Kus se odlomil a vyrytá runa dopadla na zem vedle Lisi.
Dívka se prudce otočila a zapátrala očima v houští nad sebou. Našla je téměř ihned.
"Jak se opovažovat ty!" Její pomněnkové oči začali tmavnout a když chlapci vyšli na mýtinu se smíchem byla to poslední kapka. Vasilisa pevně sevřela ruce v pěst a upřela na ně svůj hněv. Kolem ní se zvedl ledový vítr, který náhle zmrzl. Dívka jediným mávnutím ruky poslala na hochy tisíce malých ostrých břitů. Než stihli prchnout z obou tekla krev.
Vasilisa stála ještě dlouho bez hnutí, nevšimla si ani že zem kolem ní zmrzla. Přemýšlela o tom jak nesnáší svého bratra. Nebyla to závist, spíše obava. Její bratr měl být jednou náčelníkem kmene a nebyl ničím jiným než privilegovaným podprůměrný zmetkem. Nebyla snad jediná věc v které by vynikal, až na špatnost kterou byl prolezlý.
K její smůle to nebyli válečníci kdo jí našel, ale Thorn. Už to že kvůli ní zvedl zadek ze svého trůnu bylo zlé znamení.
" Otec oni rozbít kus posvátná kámen, být to vůle náš bůh" vyhrkla ze sebe když se blížil. Rána dopadla rychle, ne však nečekaně. Krev vytryskla až na jeden z kamenů. Když jí táhl celou cestu k pevnosti za vlasy, rodil se jí v hlavě plán. Tohle ponížení už nehodlala nechat jen tak.
Ještě tu noc se dívka s opuchlým obličejem plížila kolem stráží do psince svého otce. Thornův největší oblíbenec byla obrovská zlá potvora. Spíš horský vlk než pes i on měl však své slabiny. Když byla s prací hotova byla spokojená. Hlavu zvířete měla nasazenou jako masku. Po obličeji, krku a ramenou jí tekla ještě teplá krev a ona byla šťastná...
Když tak předstoupila před otce štěstí vystřídal strach, byla však odhodlaná neustoupit. Nemluvil, jen sáhl po sekeře a vstal. Viděla už radost v bratrových očích, když mezi ní a otce vstoupil stín. Nedávno byla sklizeň a tak byl v osadě přítomen jeden z prastarých šamanů. S klidem si stoup mezi ně a tiše promlouval k náčelníkovi. Ten bez jediného slova kývl.
Další ráno Vasilisa odjížděla dál na sever, do hor kde sídlí šamani a předávají své učení dál. Nebyla to sice vysněná budoucnost, ale přijatelnější než smrt určitě.
Prvních pár let v učení bylo náročných, ale hlavně nudných. Hory byli chráněny stálým magickým oparem, jenž je vymazal smrtelníkům z očí. Mimo to také způsoboval změnu počasí a místo ledu bylo všude kolem stále zeleno. Dny ubíhali pomalu. Vasilisa trávila většinu svého času na zahradě. Ne že by jí zahradničení nějak uchvátilo, ale péče o byliny byla náročná a zabírala hodně času. Každý kořen, list nebo stonek měl jiné požadavky na péči. Naštěstí ty které vyžadovali k ošetření měsíční svit, byli tak vzácné že k nim nemohla.
Další částí výuky byla nauka o starých runách. V nitru hory byla vytesaná knihovna tak velká, že se tam dalo i ztratit. Nebo taky schovat, to když si v noci s ostatními novici vynahrazovali nudné dny krádeží soudků s medovinou.
Když si jí toho rána předvolali starší, marně se po cestě snažila proniknout kocovinou a vzpomenout si co se stalo v noci. V chodbě před sálem si odložila obsah žaludku do nádoby, jen doufala že to nebyla pohřební urna.
"Hum Vasilisa! Bohové již žádat ty o zkouška. Dnes ty pomoct šaman při obřad pro dobrá úroda. Doufat že ty nezklamat!" Minimálně tisíciletý stařík jí probodával pohledem. Zmohla se jen na kývnutí a než jí plně došel význam jeho slov, už jí vedli kněžky připravit.
Pohled na sebe jen v bílém lněném rouchu jí přiváděl k šílenství. Zbývala už jen chvíle, ale i to stačilo aby dýkou upižlala hlavu z vycpaného medvěda. S maskou jako by se probrala a vrátila se jí schopnost uvažovat a ten pocit, když vzala do ruky obřadní nůž vytesaný z jediného kusu diamantu. Obřadem proplula jako ve snách a jediné co si pamatovala byl pocit uspokojení a teplo, když proťala krční tepnu zvířete a zalila jí jeho krev. Obřadní zabíjení bylo zřejmě jejím skrytým talentem a tak jí začali posílat do okolních osad a vesnic samotnou.
Lisa byla ze začátku velmi spokojená. Po obřadu ji zvali na hostiny a do hospod. Zpáteční cestu většinou ani nevnímala. Čím dál od hor se však vydávala tím se tvář světa měnila. Během jejího učení vypukla mezi kmeny válka. Země byla zpustošená a vyčerpaná. Pole neměl kdo obdělávat a tak stěží mohl pomoct nějaký obřad. Barukové umírali v bitevních vřavách a ženy s dětmi na hlad a mor. Nechápala jak to mohl její otec dopustit. Po posledním návratu z vesnice byla opět předvolána.
"Být připravena Vasilisa, čekat tě poslední zkouška." Neměla z toho radost, i když většina noviců nikdy učení nedokončila. Co na tom záleží když se venku děje to co se děje. Polovinu jeho kázání ani nevnímala, zbystřila až když slyšela slovo bitva.
"H-heh?" sama věděla že to nebyla nejinteligentnější reakce, ale nikdy neslyšela o tom že se šamani účastní bitev.
"Pomáhat v bitva našim baruk od bolest" Vasilisa vycenila tesáky a na okamžik jí zaplavila naděje.
Když večer pomáhala naložit zásoby na cestu, dostavily se první pochyby. Nikde nebyli žádné kořeny ženšenu s léčivými vlastnosti, česnekový výtažek proti otravě a dokonce ani obvazy. Místo toho byli sbaleny čarovné houby pro povzbuzení a spousta rituálních dýk. Třeba se ale mýlila, nebo snad přehlédla. Nejlepší bude když se připraví sama. A tak se v noci poprvé neplížila ukrást alkohol, ale hojivé masti, obvazy a několik pilek a skalpelů.
Dalšího rána vyrazily na dlouhou cestu...
Putovali tři dny a noci, již v půlce cesty však viděli pozůstatky války. Zdecimovaná obydlí, hořící farmy a neobdělaná pole. Několik koster ohlodaných zvěří pohozených u cest a pár míst po provedených obřadech, snad za vítězství, snad za konec válek. Příběhy toho co viděli neměl kdo vyprávět. Než dorazili na místo, byla sama Vasilisa vysílená, znechucená tím co viděla, ale přesto vše stále natěšená pomáhat.
Chtěla začít hned, a tak se s obvazy, bylinkami a dalším náčiním vydala mezi naříkající raněné. Zrovna vypalovala ránu na hrudi naříkajícímu barukovi, nemohl být starší než ona, když jí někdo pevně stiskl paži a táhl pryč..
"Pro to tu nebýt!" zatřásl s ní šaman, který s ní přicestoval a vtiskl jí do ruky váček s houbami. Teprve teď se podívala pořádně, předtím viděla raněné a ty co jim pomáhají, pravda byla jinde. Kolem se skláněli šamani k sotva stojícím, jen proto aby je nadopovali veselými houbami, namluvili báchorky o bozích a potřebné oběti. Nikdo neléčil. Byla v šoku, proč neošetřit ty které jde zachránit, proč se to vlastně učí. V jejích žilách bublal obrovský vztek, konečky prstů na ruce za kterou jí držel začali brnět a tříštili se z nich jemné ledové krystalky. Poprvé za svůj život se ovládla a pouze kývla. Několika raněným pak podala makové mléko proti bolesti a kdy se nikdo nedíval vytratila se v husté mlze okolních lesů.
Moc dobře si uvědomovala že bez ochrany kláštera jí bude bratr považovat za škodnou co je třeba ulovit. Nebylo co by jí tu drželo a nic jiného než odchod nepřicházelo v úvahu. Sehnat loď v době války bylo velmi těžké. Nakonec však vyměnila vše co jí zůstalo a získala místo na jedné obchodní lodi mířící daleko na jih. Nejprve měla pomáhat v kuchyni, ale potom co loď málem zapálila z toho sešlo. Cestování na lodi navíc nedělalo dobře jejímu žaludku a plavba bez zastávky byla dlouhá. Už druhý den se rozhodla, že vystoupí hned na té první.
Když vystoupila, začla svého rozhodnutí litovat. Muž co řídil loď říkal něco o Thyrisu, prý zdejší perla jihu. Bylo tu horko, místo normálních stromů tu rostli jen palmy a všude byl jen písek! Bloudila novou zemí, zjišťovala jestli tu nenajde nějaký kmen, kterému by mohla pomoct. Bydlela kde se dalo, chvíli tam a chvíli tam nikde nebylo to co hledala. Až jednoho dne si jí všimla stará bába s kozama na břicho, co smrděla víc než sud kořalky.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
SLÁVA NOVÉMU ŽIVOTU