„Co to bylo? Je tu někdo? Slyšel jsi to, Doriene?“
„Ano, slyšel, myslím, že to bylo támhle z toho křoví.“
Mathias a jeho přítel Dorien přišli ke křoví, Dorien sebral ze země kus uhnilé větve a hodil ji do křoví.
„Ticho, něco tam je,“ řekl Mathias.
Z křoví se vyplazil černý had, oči rudé jako krev.
„Doriene, pozor, je to had!!“ vykřikl Mathias.
Dorien uskočil, vytáhl dýku, kterou měl za opaskem, a hodil ji po hadovi.
„Z…z…zabil jsi ho?“ zeptal se Mathias.
„Ano, je po něm, ale takového hada jsem v životě neviděl. Raději půjdeme, než nám ty naše ženský zase budou dávat nesmyslné otázky, kde se flákáme.“
„Dobrá, vyrazíme,“ odpověděl Mathias.
Dorien se otočil a najednou se před ním zjevila podivná černá mlha. „Mathiasi, bacha!“
Ze stínu se vynořil bledý muž v černé kápi, s černýma očima, po tváři pavučiny jizev a na čele podivný znak. „Vy pošetilci, zabít mého špeha. Víte vy, kdo já jsem?“
„Moc nás to mrzí, vznešený pane, já…já jsem.…“ Než to Dorien dořekl, záhadný muž mávl rukou a z Doriena zbyla jen kostra.
„Ne, prosím, mám ženu a dceru, nezabíjejte mě!“ vykřikl vyděšeným hlasem Mathias.
Bledý muž mávl rukou, vtom se kolem Mathiase vytvořil černý mrak, který ho táhl k vrahovi. „Já jsem Nebiros a za tohle mi zaplatíš i ty svým životem,“ položil Mathiasovi na hlavu svojí chladnou ruku a začal mu číst myšlenky. „Hnusíš se mi! Tolik lásky k tvé ženě a dceři – zbavím tě toho, neboj se.“ Nebiros mávl rukou a z Mathiase zbyla jen na zemi ležící kostra, stejně jako z jeho přítele Doriena.
Nebiros s velkou touhou po zabíjení mávnutím ruky vytvořil černý portál, ve kterém zmizel.
Mezitím na nedalekém statku u vesnice...
*Statkem se šíří pláč dítěte*
„Jessico, copak se děje? Jen hezky lež v kolébce!!“ povídá její matka Anna, manželka Mathiase.
„To by mě zajímalo, kde ti dva zase jsou tak dlouho…“, zareagovala nervózně přešlapující Valerie, manželka Doriena. „Večeře na stole, a ti naši dva zase nikde.“
„Neboj se, Valerie, určitě se brzy objeví.“
Vtom se před nimi jako blesk z čistého nebe vytvořil černý portál.
Z černého portálu se vynořil Nebiros. ,,Slyšte, vy zbytečná mrská chásko, já jsem Nebiros a přišel jsem vás zabít, stejně jako jsem zabil vaše muže!“
Valerie se rozběhla k Nebirovi. „Ne! To nemůže byt pravda! Ty jeden…!!“
Nebiros mávnutím ruky srazil Valerii k zemi, zamumlal zaklínadlo a z Valerie zbyl na zemi jen prach.
„Proč to všechno děláte?! Proč?!“ zoufalá Anna křičela na Nebirose.
„Protože vy nemáte právo na život, nejste nic, jen omyl tohoto světa! A proto zemřete.“ S úsměvem na tváři odpověděl Nebiros.
„Jessico!!“ zoufale křikla Anna.
Mávnutím ruky připravil Nebiros o život i Annu, matku malé dcerky, které bylo sotva jedenáct měsíců.
Ukojený pocitem moci přistoupil Nebiros ke kolébce a pohlédl holčičce do očí. „To je ono, vytvořím z tebe svoji zbraň!“
Mávl rukou a kolem Jessicy se vytvořil černý mrak, který jí vznesl do vzduchu.
Nebiros vstoupil do portálu a Jessica za ním. Zavedl ji do svého kamenného sídla, které si za pomocí kouzel a děsivých přisluhovačů postavil.
O pár minut později v jedné tmavé a chladné místnosti…
Nebiros položil uplakanou Jessicu na kamenný oltář obklopený svíčkami, kostrami, lebkami a krví vytvořenými znaky. Vzápětí začal šeptat zaklínadlo. Oltář se otřásal pod silou černé magie. Nebiros vzal poblíž ležící rozpůlenou lebku, řízl se jí do ruky a svojí odpornou krví potřísnil dítě. Ihned, co dokončil zaříkávání, začala se nad Jessicou vytvářet podivná černá mlha, která následně vstoupila do ní.
Dětský pláč náhle utichl, na oltáři leželo nehybné tělíčko malé holčičky. Zvrhlost Nebirose neznala mezí – aby mohl z Jessicy stvořit nástroj na zabíjení, musela malá holčička nejdříve zemřít.
„Již je smrt mezi námi,“ liboval si s úsměvem Nebiros. Vytáhl temný, časem zašlý svitek, ve kterém se uchovávalo prastaré zakázané kouzlo, které přivede zpět k životu mrtvé – avšak ti už nikdy nebudou jako dřív. Nebiros rozpečetil svitek, poté položil svojí ohavnou ruku na její nehybné tělíčko a začal druhou část zaříkávání.
Náhle se očička malé Jessicy otevřela. Ovšem nebyla jako dřív, byla až černo krvavá, okolo očí krvavé žilky a na čele se jí objevil podivný symbol. Vlásky, ačkoliv jich měla ještě málo, jí lehce zmodraly. „Dílo mé jest dokonáno, zrození mocného smrtícího nástroje a nekromantky,“ v duchu si řekl Nebiros.
Celý život ji Nebiros učil všemu, co uměl on sám, zběhlost v ohavnostech, vraždění a vyvolávání hrůzných přisluhovačů.
Když měla Jessica volné chvíle, studovala staré svitky a knihy, které měl její zvrácený učitel v sídle. Mnoho času trávila už jako dítě pitváním lidských těl, který jí Nebiros nosil ještě nevychladlé z okolních vesnic.
V den jejích sedmnáctých narozenin ji Nebiros nakázal zabít sedmnáct vesničanů z nedaleké vesnice. Jessica se jen pousmála, mávla rukou, a vytvořila tak černý portál přímo do vesnice. Od patnácti let nosila pouze těla mužů, protože byla krásná, byť poznamenaná černou magií. Když ji zahlédl mladík, hned se jí chtěl dvořit, avšak když se na ní zahleděl blíže, zjistil, že není jako ostatní. Nikdy žádný tvor neunikl její vražedné magii.
„Ještě jedno tělo a mám splněno,“ usmála se Jessica. Procházela vesnicí od jednoho domku k druhému a hledala sedmnáctou oběť. Po chvilce uslyšela dětský pláč, přišla k oknu domu nepříliš majetné rodiny a nahlédla dovnitř. V domě uviděla něco, co ještě nikdy předtím neviděla – ženu a muže stojící nad kolébkou, v které plakalo dítě. Matka dítě vzala do náručí a začala jej chovat. Jessicu najednou přepadl zvláštní pocit, svíravý pocit v žaludku a u srdce. Odstoupila od okna, otočila se, mávla rukou a zmizela ve vyčarovaném portále.
Nebiros právě přepočítával těla obětí, které měla Jessica získat. „Jedno ti chybí, kde ho máš?“ „Nebirosi, mám nějaké rodiče? Kde jsem se tu vzala a proč vlastně?“ ptá se Jessica. „Nevím, proč tě to zajímá, ale budiž. Našel jsem tě na jednom statku poblíž vesnice, poté co jsem zabil tvé rodiče, stačí?“ s úplným klidem ji Nebiros odpověděl.
Jessica si vzpomněla na rodiče starající se o své dítě, které zahlédla v okně. Vtom jí v hlavě vypukl chaos, nechápala, co to je a proč. Zatnula pěsti a kolem ní se začala vytvářet rudá tajemná mlha.
„Co to děláš?!“ zeptal se nervózním hlasem Nebiros.
Dítě poznamenané děsivou černou magií už dávno překonalo dovednosti svého učitele. Na jeho otázku neodpověděla – zdi okolo se začaly pohybovat, její vztek a bolest vytvářely takovou sílu a energii, že i Nebiros cítil její moc.
Obklopila ho červená mlha, která z něj vysávala všechnu životní sílu a existenci.
„Dost!! Přestaň!!“ vykřikl Nebiros v bolestech.
Netrvalo to dlouho, a po Nebirovi zbyl jen popel a prach spálený rudou mlhou.
Jessica zděšená svojí silou a citově zraněná se rozhodla utéct do lesů, daleko od lidí. Vzpomněla si, že daleko na severu je opuštěná chatrč uprostřed lesa. Neváhala a vydala se na cestu. Dva roky jí trvalo, než se odhodlala jít mezi lidi.
Začínala nový život – život, ve kterém bude snad šťastnější.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
„Co to bylo? Je tu někdo? Slyšel jsi to, Doriene?“