Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Jessica

obrázek postavyJessica – Dítě smrti

„Co to bylo? Je tu někdo? Slyšel jsi to, Doriene?“

Mathias se zastavil uprostřed lesní cesty a zadíval se do houštiny, odkud se ozvalo tiché zapraskání větve. Slunce už pomalu mizelo za obzorem a mezi vysokými stromy se začínalo stmívat, takže bylo stále obtížnější rozeznat, co se skrývá mezi kapradím a hustými keři. Dorien, který šel několik kroků za ním, se také zastavil a chvíli naslouchal, než ukázal směrem k zarostlému místu po pravé straně cesty.

„Ano, slyšel jsem to. Myslím, že to přišlo támhle z toho křoví.“

Oba muži se vydali tím směrem a Dorien se po několika krocích sehnul, aby ze země zvedl silnější, napůl shnilou větev. S pobaveným výrazem ji odhodil do houštiny, jako by očekával, že z ní vyplaší nějakého zajíce nebo jiného drobného tvora.

„Ticho,“ řekl však Mathias a okamžitě zvedl ruku. „Něco tam je.“

Z křoví se ozvalo další zašustění a mezi listy se pomalu objevilo dlouhé černé tělo. Had se nejprve jen nehybně zastavil, potom se začal plazit směrem k nim a oba muži si mohli všimnout jeho podivných rudých očí, které v šeru působily téměř jako dvě kapky krve.

„Doriene, pozor! Je to had!“

Dorien zareagoval instinktivně. Sáhl k opasku, vytáhl dýku a jediným prudkým pohybem ji vrhl proti zvířeti. Čepel zasáhla hada těsně za hlavou a přibodla jej k zemi, kde se ještě několik okamžiků zmítal, než se jeho tělo konečně přestalo pohybovat.

„Z… zabil jsi ho?“ zeptal se Mathias a opatrně přistoupil blíž.

„Ano, je po něm,“ odpověděl Dorien, přestože ani on nevypadal úplně klidně. „Ale takového hada jsem v životě neviděl.“

Chvíli na něj oba mlčky hleděli. Jeho černé šupiny byly matné a zvláštně hladké, jako by nebyly vytvořeny pro život v tomto světě, a dokonce i po smrti se zdálo, že z něj vyzařuje cosi nepříjemného.

Dorien nakonec dýku vytáhl a otřel ji o trávu.

„Raději půjdeme. Jestli přijdeme domů pozdě, naše ženské nás zase začnou vyslýchat, kde se tak dlouho flákáme, a já opravdu nemám náladu poslouchat další přednášku o tom, že cesta z vesnice nemůže trvat půl dne.“

Mathias se zasmál a přikývl.

„Dobrá, vyrazíme.“

Oba se otočili a vydali se zpět po cestě, aniž by si všimli, že mezi stromy se na okamžik pohnul stín. Něco je sledovalo, a přestože už dávno opustili místo, kde ležel mrtvý had, jejich kroky byly stále pozorovány.

Dorien neušel ani několik desítek metrů, když se před ním náhle začal měnit vzduch. Zpočátku to vypadalo jako obyčejná mlha, která se zvedá ze země, jenže její barva byla příliš temná a pohybovala se proti směru větru. Během několika vteřin se černá hmota rozšířila mezi stromy a zahalila okolí do podivného šera.

Dorien se zarazil.

„Mathiasi, pozor!“

Z černé mlhy vystoupil muž v dlouhém černém plášti.

Byl vysoký a nepřirozeně bledý, jeho tvář pokrývala spletitá síť starých jizev a hluboko zapadlé oči měly barvu černější než noc. Uprostřed čela měl vyrytý zvláštní symbol, jehož význam by nedokázal určit ani zkušený učenec, a přesto z něj vyzařovalo něco, co v obou mužích okamžitě vyvolalo pocit nebezpečí.

Cizinec si je několik okamžiků prohlížel, než se na jeho tváři objevil chladný úsměv.

„Vy pošetilci,“ řekl klidným hlasem. „Víte vůbec, co jste právě udělali? Zabili jste mého špeha.“

Dorien ustoupil o krok a sevřel rukojeť dýky.

„My jsme nevěděli, že ten had někomu patří. Byla to jen—“

„Víte vůbec, kdo jsem?“ přerušil ho muž.

„Moc nás to mrzí, vznešený pane,“ začal Dorien nervózně a sklonil hlavu. „Já… já jsem—“

Nikdy už nedokončil svou větu.

Cizinec pouze nepatrně pohnul rukou a v jediném okamžiku se Dorienovo tělo rozpadlo. Maso zmizelo, kůže i oblečení byly pohlceny černou energií a na místě, kde ještě před okamžikem stál člověk, zůstala jen bledá kostra, která se sesunula do listí.

Mathias zůstal stát jako přimrazený.

Pohlédl na svého přítele a potom na muže před sebou, přičemž si uvědomil, že proti němu nemá nejmenší šanci.

„Ne… prosím,“ vypravil ze sebe. „Mám ženu a malou dceru. Jestli jsme vám ublížili, nebylo to úmyslně.“

Muž se na něj zadíval s téměř pobaveným výrazem.

„Já jsem Nebiros.“

Jeho hlas zněl překvapivě klidně.

„A za to, co jste udělali, mi zaplatíš svým životem.“

Nebiros pozvedl ruku a kolem Mathiase se okamžitě vytvořil oblak černé energie, který se mu omotal kolem těla a začal jej pomalu přitahovat k jeho vrahovi. Mathias se snažil vzdorovat, ale proti síle temné magie neměl žádnou možnost. Nebiros mu položil dlaň na hlavu a v okamžiku, kdy se jejich těla dotkla, začal pronikat do jeho mysli.

Procházel jeho vzpomínkami, jako by listoval otevřenou knihou. Viděl Mathiasovo dětství, jeho rodinu, první lásku i den, kdy poznal Annu. Viděl jejich svatbu a později také narození malé Jessicy, která byla pro svého otce tím nejcennějším, co v životě měl.

Nebiros se při pohledu na tyto vzpomínky znechuceně ušklíbl.

„Jak odporné,“ zamumlal. „Tolik lásky k ženě a dítěti. Tolik slabosti.“

Mathias se pokusil odvrátit hlavu, ale Nebiros jeho mysl držel pevně ve své moci.

„Prosím…“

„Neboj se,“ odpověděl Nebiros téměř laskavým hlasem. „Zbavím tě toho.“

Jeho ruka se sevřela a černá magie pronikla Mathiasovým tělem. Jeho křik se rozlehl lesem, ale netrval dlouho. Když Nebiros svou moc stáhl, z Mathiase zůstala stejně jako z Doriena pouze kostra ležící na zemi.

Nebiros se nad nimi ani nepozastavil. Natáhl ruku před sebe a prostor před ním se začal vlnit, až se otevřel černý portál, jehož vnitřek připomínal nekonečnou prázdnotu. Bez jediného dalšího slova do něj vstoupil a zmizel.



Ve stejnou dobu panoval na nedalekém statku úplně jiný svět.

Z domu se ozýval pláč malého dítěte a Anna, Mathiasova manželka, se právě snažila svou jedenáct měsíců starou dceru utišit. Jessica ležela v kolébce, mávala ručičkama a hlasitě protestovala proti tomu, že ji matka položila zpět.

„Copak se děje, maličká?“ usmívala se Anna a jemně ji pohupovala. „Jen klid, tatínek už se určitě brzy vrátí.“

U dveří stála Valerie, Dorienova manželka, a nervózně pokukovala směrem k oknu.

„To by mě zajímalo, kde ti dva zase jsou,“ povzdechla si. „Večeře je dávno připravená a oni nikde. Vsadím se, že se někde zase zakecali.“

Anna se pousmála.

„Neboj se, Valerie. Určitě se brzy objeví.“

V tom okamžiku se však prostor uprostřed místnosti prudce zachvěl a před oběma ženami se jako blesk z čistého nebe otevřel černý portál.

Valerie instinktivně ustoupila a Anna sevřela dítě v náručí.

Z portálu vystoupil Nebiros.

„Slyšte, vy zbytečná lidská chátra,“ pronesl a jeho hlas naplnil celou místnost. „Já jsem Nebiros a přišel jsem vás zabít stejně jako vaše muže.“

Valerie se na něj vrhla dříve, než ji Anna stačila zastavit.

„Ne! To nemůže být pravda! Ty jeden—“

Nebiros ji jediným pohybem ruky odhodil stranou. Valerie narazila do stěny a zůstala ležet na podlaze. Černá magie kolem ní okamžitě vzplanula a během několika vteřin z jejího těla zbyl pouze jemný prach.

Anna stála uprostřed místnosti a třásla se.

„Proč to děláte?“ vykřikla zoufale. „Proč nám to děláte?“

Nebiros se k ní pomalu otočil.

„Protože nemáte právo na život. Jste jen omyl tohoto světa, který měl být odstraněn.“

Anna začala plakat a přitiskla Jessicu k sobě.

„Prosím… vezměte si mě, ale nechte moje dítě.“

Nebiros se usmál.

„Právě dítě mě zajímá nejvíc.“

Anna se pokusila ustoupit, ale už neměla kam. Černá magie ji zasáhla a během okamžiku ji připravila o život. Její tělo kleslo k zemi a malá Jessica zůstala sama.

Nebiros chvíli mlčky hleděl na plačící dítě v kolébce a potom se jeho výraz změnil. V očích se mu objevil zvláštní lesk, který neměl nic společného se soucitem.

„Ano,“ zašeptal. „Právě ty budeš jiná.“

Natáhl ruku a kolem malé Jessicy se vytvořil černý oblak. Dítě se pomalu vzneslo do vzduchu, zatímco jeho pláč se rozléhal prázdným domem.

„Vytvořím z tebe svou zbraň.“

Nebiros vstoupil do černého portálu a Jessica byla v oblaku temné magie odnesena za ním.



Nebirosovo sídlo se nacházelo daleko od lidských cest, ukryté mezi skalami a černými lesy. Mohutná stavba byla vybudována z tmavého kamene a její vysoké věže se ztrácely v neustálé mlze. Některé části hradu vznikly ještě před Nebirosem, jiné však vytvořil vlastní magií, a tak nebylo možné určit, kde končila původní stavba a kde začínalo jeho dílo.

V nejhlubší části sídla se nacházela místnost, do které by se žádný člověk dobrovolně nevydal. Stěny byly pokryté starými symboly, na kamenné podlaze hořely desítky svíček a mezi nimi ležely lebky a kosti lidí, kteří se stali součástí Nebirosových pokusů.

Právě tam položil malou Jessicu na kamenný oltář.

Dítě stále plakalo a nerozumělo ničemu z toho, co se kolem něj dělo.

Nebiros však nevnímal její strach. Pro něj nebyla živým dítětem, ale materiálem, ze kterého chtěl vytvořit něco nového.

Začal šeptat zaklínadlo ve starém jazyce, jehož slova už po staletí nikdo nevyslovoval. Plameny svíček se začaly třást a stěny místnosti se zachvěly pod tlakem magie. Nebiros vzal ostrý úlomek staré lebky, pořezal si dlaň a vlastní krví potřísnil tělo dítěte.

Jessica vykřikla.

Černá energie se začala shromažďovat kolem oltáře a během několika okamžiků vytvořila hustou mlhu, která Jessicu celou zahalila. Potom začala pronikat do jejího těla, jako by hledala cestu do míst, kam lidské oko nikdy nemůže nahlédnout.

Dětský pláč náhle ustal.

Jessica znehybněla.

Nebiros se pousmál, protože věděl, že první část rituálu dokončil.

Potom vytáhl starý svitek, jehož povrch byl popraskaný věkem. Šlo o zakázané kouzlo, které dokázalo navrátit mrtvému život, ale zároveň jej změnilo natolik, že návrat už nikdy nemohl být skutečným návratem.

Nebiros svitek rozvinul a pokračoval v zaklínání.

Když položil dlaň na Jessičino nehybné tělo, černá energie naplnila celou místnost. Svíčky jedna po druhé zhasly a na několik okamžiků zavládla naprostá tma.

Potom se rozsvítily všechny najednou.

Jessica otevřela oči.

Nebiros na ni několik vteřin hleděl, protože to, co viděl, bylo ještě působivější, než očekával. Její oči byly téměř černé a kolem nich se táhly tenké krvavé žilky, zatímco na čele se objevil podivný symbol připomínající znak, který měl sám Nebiros. Několik jejích jemných vlasů získalo namodralý odstín a její tvář, přestože stále patřila dítěti, měla v sobě cosi nepřirozeného.

„Dokonáno,“ zašeptal Nebiros. „Zrodil se můj smrtící nástroj.“

Jen netušil, že právě v tomto okamžiku zasel semeno vlastního zániku.


Jessica vyrůstala v Nebirosově sídle a její dětství nemělo s dětstvím ostatních dětí nic společného. Neznala rodičovskou lásku, neznala hry, přátelství ani obyčejnou radost a jediným člověkem, kterého od narození znala, byl Nebiros. Proto jej zpočátku považovala za svého otce a jeho slova za jedinou pravdu, kterou svět nabízí.

Nebiros ji učil všechno, co sám uměl. Učil ji černou magii, nekromancii, vyvolávání děsivých přisluhovačů a také tomu, jak lze člověku vzít život, aniž by se jej musela vůbec dotknout. Jakmile byla dost stará, aby dokázala držet nůž, začal jí nosit lidská těla z okolních vesnic a přikazoval jí, aby je studovala.

Jessica tak poznala lidské tělo dříve, než poznala vlastní minulost.

V knihovně sídla trávila celé hodiny nad starými svitky a knihami, které Nebiros nashromáždil během svého dlouhého života. Její schopnosti rostly neuvěřitelnou rychlostí a brzy dokázala provádět kouzla, která byla pro mnohem starší mágy téměř nemožná. Nebiros byl na svou žákyni pyšný, ale zároveň si začínal uvědomovat, že síla, kterou jí dal, roste rychleji, než dokáže kontrolovat.

Jessica však nic z toho nevnímala.

Myslela si, že je přesně taková, jakou ji Nebiros chtěl mít.

Až do dne svých sedmnáctých narozenin.

„Dnes dostaneš svůj první skutečný úkol,“ řekl jí Nebiros, když před ni položil seznam vesničanů. „Chci sedmnáct těl.“

Jessica se na něj usmála.

„To je všechno?“

„Sedmnáct lidí,“ zopakoval Nebiros. „Ani o jednoho méně.“

„Rozumím.“

O několik okamžiků později se před Jessicou otevřel černý portál a ona jím prošla přímo na okraj nedaleké vesnice.

Byla krásná, přestože její vzhled poznamenala temná magie. Její oči působily téměř hypnoticky a modravé vlasy jí v měsíčním světle dodávaly neobvyklý vzhled, kvůli kterému si jí lidé všímali dříve, než si uvědomili, že něco není v pořádku.

Jessica postupovala vesnicí a jednoho člověka po druhém připravovala o život.

Nikdo jí nedokázal vzdorovat.

Když měla šestnáct obětí, začala hledat poslední.

„Ještě jedno tělo a mám splněno,“ řekla si tiše, když procházela kolem posledních domů.

Vtom zaslechla dětský pláč.

Zastavila se a otočila hlavu směrem, odkud zvuk přicházel. Potom přistoupila k oknu malého domu, který vypadal, že patří rodině žijící jen z toho nejnutnějšího.

Nahlédla dovnitř.

To, co spatřila, ji přimělo zapomenout na celý svět kolem sebe.

Uprostřed místnosti stál muž a vedle něj žena, která držela v náručí malé dítě. Matka dítě jemně kolébala a otec se na ně díval s výrazem, který Jessica nedokázala pochopit.

Byla to láska.

Jessica však toto slovo neznala.

Nikdy nezažila, že by ji někdo objal proto, že ji měl rád. Nikdy ji nikdo neuklidňoval, když plakala, a nikdy se na ni nikdo nepodíval tak, jako se tato žena dívala na své dítě.

Jessica zůstala u okna déle, než měla.

V žaludku ucítila podivné sevření a srdce se jí rozbušilo. Nevěděla, proč ji pohled na obyčejnou rodinu tolik zasáhl, a čím déle se na ně dívala, tím větší bolest v sobě cítila.

Najednou odstoupila od okna.

Otočila se a otevřela portál.

Než zmizela, naposledy se podívala dovnitř.

Matka stále držela dítě v náručí.

Jessica se už nevrátila.



Nebiros čekal v sídle a postupně přepočítával těla, která mu Jessica přinesla. Když skončil, okamžitě si všiml, že jedno chybí.

„Kde je sedmnácté?“ zeptal se.

Jessica chvíli mlčela.

Potom se na něj podívala.

„Nebirosi, mám nějaké rodiče?“

Nebiros zvedl oči od mrtvých těl.

„Cože?“

„Kdo jsem? Kde jsem se vzala?“

Nebiros chvíli mlčel, potom pokrčil rameny.

„Našel jsem tě na jednom statku poblíž vesnice.“

Jessica čekala, ale odpověď stále nepřicházela.

„A moje rodiče?“

Nebiros se pousmál.

„Zabil jsem je.“

Jessica ztuhla.

„Cože?“

„Zabil jsem tvoje rodiče a potom jsem tě vzal s sebou. Nevím, proč tě to najednou zajímá.“

V hlavě se jí v jediném okamžiku spojily všechny vzpomínky.

Dům.

Matka.

Otec.

Dítě.

Láska, kterou nikdy nepoznala.

A Nebiros, který jí právě řekl, že její skuteční rodiče zemřeli jeho rukou.

Jessica sevřela pěsti tak silně, až se jí nehty zaryly do dlaní.

„Ty jsi je zabil.“

Nebiros se zamračil.

„Ano. A co má být?“

V místnosti se začala měnit teplota.

Kolem Jessicy se objevila rudá mlha, která se nejprve jen lehce vznášela kolem jejího těla, ale během několika okamžiků začala houstnout a rozlévat se po celé místnosti. Kameny pod jejíma nohama začaly praskat a staré svíčky zhasínaly jedna po druhé.

Nebiros ustoupil.

„Co to děláš?“

Jessica mu neodpověděla.

Její oči byly plné slz, ale v jejich hloubce se zároveň probouzela síla, kterou Nebiros nikdy nedokázal pochopit. Sedmnáct let do ní vkládal svou černou magii, učil ji nenávisti a násilí a věřil, že tím vytváří dokonale poslušnou zbraň. Netušil však, že pod vším, co do ní vložil, stále existuje něco, co nedokázal zničit.

Lidské city.

Rudá mlha obklopila Nebirose a začala z něj vysávat životní sílu.

„Přestaň!“ vykřikl. „Jessico, okamžitě přestaň!“

Poprvé v životě ji oslovil jménem s opravdovým strachem.

Jessica však stále mlčela.

Nebiros se pokusil použít svou vlastní magii, ale jeho kouzla se v rudé mlze rozpadala dříve, než mohla Jessicu zasáhnout. Síla, která se v ní probudila, byla mnohem větší než cokoli, co očekával, a během několika okamžiků začalo jeho tělo mizet.

Nejprve zmizela kůže, potom maso a nakonec i kosti.

Nebiros, jeden z nejmocnějších nekromantů své doby, který po celý svůj život zaséval strach a smrt, se nakonec rozpadl na popel.

Rudá mlha pomalu zmizela.

Jessica zůstala stát uprostřed místnosti a dívala se na místo, kde ještě před chvílí stál její učitel.

Necítila radost.

Necítila vítězství.

Cítila jen obrovskou prázdnotu a bolest, protože právě zabila jediného člověka, kterého kdy znala, a zároveň pochopila, že tento člověk byl po celý její život jejím věznitelem.

Teprve tehdy si uvědomila, že vlastně neví, kdo je.



Ještě té noci opustila Nebirosovo sídlo.

Nevzala si téměř nic, protože všechno, co tam zůstávalo, jí připomínalo život, který nikdy nebyl skutečně její. Do malé brašny si uložila několik knih, trochu jídla a několik základních věcí, které mohla potřebovat na cestě, a potom se vydala na sever.

Cestovala dlouhé týdny a během cesty se záměrně vyhýbala lidem. Bála se jich, ale ještě více se bála sama sebe. Nevěděla, jestli dokáže svou moc ovládat, a nechtěla zjistit, co by se mohlo stát, kdyby se její vztek znovu vymkl kontrole.

Nakonec si vzpomněla na starou opuštěnou chatrč hluboko v lesích, o které kdysi četla v jedné z Nebirosových knih. Nacházela se daleko od vesnic a cest a právě proto se rozhodla, že tam začne znovu.

První měsíce byly těžké. Jessica se musela naučit žít bez člověka, který jí celý život říkal, co má dělat, a poprvé se musela rozhodovat sama za sebe. Často se jí v noci zdálo o svých rodičích, přestože je nikdy skutečně nepoznala, a ještě častěji se jí vracel obraz rodiny, kterou kdysi spatřila skrze okno.

Postupně však začala chápat něco, co jí Nebiros nikdy nedovolil pochopit.

To, že byla stvořena jako zbraň, ještě neznamenalo, že jí musí zůstat.

Její minulost jí nikdo nevezme a krev, kterou během svého života prolila, už nikdy nepůjde smýt, přesto však mohla rozhodnout o tom, co udělá se zbytkem svého života.

Dva roky zůstala ukrytá v lesích, než se konečně odhodlala znovu přiblížit k lidem.

Když toho dne poprvé po dlouhé době opustila les a spatřila v dálce kouř stoupající z komínů malé vesnice, zastavila se a dlouho přemýšlela, jestli má pokračovat.

Nakonec vykročila.

Nevěděla, zda jí lidé někdy odpustí, co udělala, a sama si nebyla jistá, zda si odpuštění vůbec zaslouží. Věděla však, že pokud zůstane navždy sama v lese, bude celý její život stále patřit Nebirosovi, přestože byl mrtvý.

A to už Jessica nechtěla.

Její minulost byla plná smrti, černé magie a bolesti, ale poprvé v životě před ní neležela cesta, kterou jí někdo vybral.

Tentokrát si ji mohla vybrat sama.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2026 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist