Tarja se narodila do rodiny řemeslníků. Řemeslo se tady dědilo z generace na generaci už po dlouhá léta a tak se počítalo že i Tarja bude pokračovat v tradici. Když povyrostla začala se učit řemeslu, ze začátku vše vypadalo že je vše jak má být, v šití i v jemné mechanice se zlepšovala, ale postupem času se ukázalo že kvalita výrobků není dostatečná a že v dalších řemeslech pokulhává. Hornictví a kovařina jí vůbec nešli, v dřevorubectví, tesařině a řezbářství byla podprůměrná. Rodiče si mysleli že je ještě malá a časem se to zlepší, ale čas plynul a Tarja se nezlepšila ani o píď. Tarja si z toho nedělala hlavu, nechtěla být řemeslnicí, její srdce jí táhlo k hudbě.
Věděla to od chvíle kdy jí rodiče vzali sebou na trhy, kde prodávali své výrobky. V ten den přišel ke stánku bard a vybíral si loutnu, Tarja ho se zájmem sledovala a když sáhl po loutně, která se mu zalíbila a zadrnkal na ní pár tónů, tak byla v úžasu a poprosila ho aby hrál dál. Muzikant se usmál a s radostí začal hrát, Tarja v tu chvíli vnímala jen hudbu a po celém těle měla husí kůži. Začala snít jak bude taky hrát a hned druhý den si vzala loutnu, kterou vyrobil její otec a utekla s ní do lesa. Myslela si že první tóny budou falešné, ale nebylo tomu tak. Měla na hudbu talent, její prsty přejížděli po strunách jako by už hrála roky. S nadšením běžela domů pochlubit se jak jí jde hraní a že se chce stát bardkou. Doma však o tom nechtěli ani slyšet a snažili se jí dál nutit řemeslo.
Léta ubíhaly a Tarju její sen stát se bardkou neopouštěl, tajně chodila do lesa hrát a užívat si chvíle s hudbou. Jednou jí sledovala starší sestra a ta vše doma řekla. Když se Tarja vrátila domů už na ní čekali vzali jí loutnu a dostala domácí vězení a zákaz veškeré hudby. Tarja plakala a byla nešťastná. Takhle Tarju dosud nikdo nikdy neviděl. Vždy to byla veselá elfka, která rozdávala radost. Rodiče si začali uvědomovat že udělali chybu a že nemůžou Tarju nutit být někým, kým být nechce. Šli proto za ní a povolili jí být bardkou a řekli jí že už jí nebudou do ničeho nutit. Tarja je s radostí objala a děkovala. Od té doby v domě nezněl jen Tarjin smích, ale i hudba kterou si skládala. Když Tarja oslavila své 18 narozeniny, tak se vydala do světa, hledat uplatnění pro svou hudbu.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Tarja se narodila do rodiny řemeslníků. Řemeslo se tady dědilo z generace na generaci už po dlouhá léta a tak se počítalo že i Tarja bude pokračovat v tradici. Když povyrostla začala se učit řemeslu, ze začátku vše vypadalo že je vše jak má být, v šití i v jemné mechanice se zlepšovala, ale postupem času se ukázalo že kvalita výrobků není dostatečná a že v dalších řemeslech pokulhává. Hornictví a kovařina jí vůbec nešli, v dřevorubectví, tesařině a řezbářství byla podprůměrná. Rodiče si mysleli že je ještě malá a časem se to zlepší, ale čas plynul a Tarja se nezlepšila ani o píď. Tarja si z toho nedělala hlavu, nechtěla být řemeslnicí, její srdce jí táhlo k hudbě.