Je to elfí cizinec pocházející z daleké země, o které většina obyvatel Andarie možná nikdy neslyšela. Ve své domovině vyrůstal mezi lidmi, kteří znali tajemství zvláštního magického prášku umožňujícího člověku na krátkou dobu vzlétnout do vzduchu. Pro místní byl tento prášek součástí jejich kultury, pro cizince by však mohl znít téměř jako pohádka. O své domovině nemluví příliš často a když už ano, nikdy neprozradí všechno. Dětství ho naučilo jednu zásadní věc: prázdný žaludek nezajímá čest, původ ani krásná slova. Zažil období bídy, nouze a hladomoru. Viděl lidi prodávat poslední majetek za kus chleba a rodiny, které jeden den ještě něco vlastnily a druhý den neměly vůbec nic. Tehdy pochopil hodnotu peněz způsobem, který už nikdy nedokázal zapomenout. Zlaťák pro něj není jen lesklý kus kovu. Je to jídlo. Teplá postel. Bezpečí. Možnost odejít. Možnost rozhodovat o vlastním životě. Peníze podle něj nelžou, neopustí vás a neslibují něco, co nemohou splnit. Často proto s úšklebkem tvrdí, že jeho nejlepším přítelem na světě je dobře naplněný měšec. Postupem času se z něj stal zloděj a lovec pokladů. Přitahují ho staré hrobky, zapomenuté ruiny, zamčené truhly, dávno opuštěná sídla a především příběhy o věcech, které někdo ukryl a už se pro ně nikdy nevrátil. Když před něj někdo postaví obyčejné zamčené dveře, vidí dveře. Když před něj někdo postaví starobylé dveře, které nebyly otevřeny dvě stě let, okamžitě začne přemýšlet, co je za nimi a kolik by to mohlo mít cenu. Jeho největší charakterovou vadou je chamtivost. Pro dostatečné množství zlata je ochoten udělat téměř cokoliv. Vloupat se někam, kam nemá. Ukrást něco, co mu nepatří. Prolézt nebezpečnou hrobku. Otrávit protivníka. Přijmout práci od člověka, kterému by rozumnější muž nevěřil ani pozdrav. Dokáže velmi rychle přepočítávat morální dilemata na cenu. Má však jednu hranici, kterou odmítá překročit: zradu. Může být chamtivý, vypočítavý, sobecký a někdy nesnesitelný, ale pokud někomu skutečně dá své slovo, bere ho vážně. Důvodem je jeho minulost. Kdysi měl nejlepšího přítele, kterému věřil více než komukoliv jinému. Společně se dostali z bídy, společně kradli, hledali příležitosti a několikrát si navzájem zachránili život. Právě tento člověk ho nakonec zradil. Nemusela to být jen obyčejná hádka o peníze. Jeho přítel si mohl vybrat vlastní záchranu nebo bohatství a nechat ho napospas smrti. Přežil, ale od té chvíle se jeho pohled na svět změnil. Proto dokáže pochopit zloděje. Dokáže pochopit lháře. Dokáže pochopit člověka, který krade z hladu nebo zabíjí kvůli přežití. Zrada člověka, který vám důvěřuje, je však něco, co odpouští jen velmi těžko. Není vyloženě zlý. Spíš se na svět dívá jako na nekonečný obchod. Když někomu pomůže, velmi pravděpodobně se zeptá, co za to dostane. Když ostatní chtějí rozdělit kořist rovným dílem, okamžitě začne vysvětlovat, proč právě jeho podíl musí být o něco větší. Když někdo pronese, že peníze nejsou všechno, pravděpodobně se mu vysměje. Přesto dokáže být překvapivě spolehlivým společníkem při výpravách za poklady. Jakmile ucítí možnost pořádného nálezu, přiloží ruku k dílu bez dlouhého přesvědčování. Umí pracovat ve skupině, pokud má pocit, že na konci čeká odměna. Zajímají ho především zámky a jejich mechanismy. Obyčejný člověk vidí zamčenou truhlu. On vidí hádanku. Dokáže dlouhé minuty studovat mechanismus zámku a téměř osobně ho urazí, když někdo navrhne truhlu jednoduše rozbít. „Rozbít ji může každý barbar. Otevřít ji je umění.“ V boji dává přednost kopí. Vyhovuje mu možnost držet protivníka v bezpečné vzdálenosti a bojovat chytře místo toho, aby se bezhlavě vrhal doprostřed souboje. Ještě raději však získá výhodu dříve, než boj vůbec začne. Proto se zajímá o jedy. Nevidí na nich nic nečestného. Podle něj je hloupé odmítnout výhodu jen proto, že protivník očekává „spravedlivý“ boj. Jeho způsob uvažování dobře vystihuje jednoduché pravidlo: přeživší může utratit svou kořist, mrtvý ne. Mluví sebevědomě, trochu drze a často používá obchodnická přirovnání. Neustále odhaduje cenu věcí kolem sebe a někdy i cenu lidí. Má suchý humor a dokáže působit cynicky, ale pod tím vším zůstává člověk, který se stále bojí návratu do bídy. Když hromadí peníze, ve skutečnosti nehromadí jen bohatství. Hromadí jistotu, že už nikdy nebude tím hladovým mladíkem, který nevěděl, jestli se následujícího dne nají. Typické hlášky: „Peníze možná štěstí nekoupí, ale ještě jsem neviděl hladového člověka, kterého by plný měšec rozesmutnil.“ „Kolik?“ „Neptal jsem se, jestli je to nebezpečné. Ptal jsem se, kolik za to dostaneme.“ „Rozdělit rovným dílem? Jistě. Jakmile se shodneme, že můj díl je o něco rovnější.“ „Na té truhle je past.“ „Jak to víš?“ „Protože kdybych tam schovával něco cenného já, dal bych tam dvě.“ „Nesahej na ten zámek.“ „Proč?“ „Protože mě právě začal mít rád.“ „Jed není zbabělost. Jed je příprava.“ „Můžeš mi lhát. Můžeš mě okrást. Možná ti to dokonce odpustím. Ale nezrazuj mě.“ „Zlaťák tě nikdy nezradí. Maximálně změní majitele.“ „Poklad není náš, dokud ho neodneseme. A pokud ho neuneseme, potřebujeme většího koně.“ „Pomůžu vám.“ „Opravdu?“ „Samozřejmě. Jen jsme ještě neprobrali tu méně příjemnou část.“ „Jakou?“ „Můj podíl.“ A přestože by to nikdy dobrovolně nepřiznal, někde pod vším cynismem pořád existuje část mladého elfa, který kdysi dokázal někomu bezvýhradně věřit. Právě proto ho zrada nejlepšího přítele zasáhla tak hluboko. Jeho skutečný příběh tak nemusí být o tom, zda dokáže nashromáždit dostatek zlata. Může být o tom, zda někdy pochopí, že existují věci, které mají hodnotu, i když je nelze zamknout do truhly.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Je to elfí cizinec pocházející z daleké země, o které většina obyvatel Andarie možná nikdy neslyšela. Ve své domovině vyrůstal mezi lidmi, kteří znali tajemství zvláštního magického prášku umožňujícího člověku na krátkou dobu vzlétnout do vzduchu. Pro místní byl tento prášek součástí jejich kultury, pro cizince by však mohl znít téměř jako pohádka. O své domovině nemluví příliš často a když už ano, nikdy neprozradí všechno. Dětství ho naučilo jednu zásadní věc: prázdný žaludek nezajímá čest, původ ani krásná slova. Zažil období bídy, nouze a hladomoru. Viděl lidi prodávat poslední majetek za kus chleba a rodiny, které jeden den ještě něco vlastnily a druhý den neměly vůbec nic. Tehdy pochopil hodnotu peněz způsobem, který už nikdy nedokázal zapomenout. Zlaťák pro něj není jen lesklý kus kovu. Je to jídlo. Teplá postel. Bezpečí. Možnost odejít. Možnost rozhodovat o vlastním životě. Peníze podle něj nelžou, neopustí vás a neslibují něco, co nemohou splnit. Často proto s úšklebkem tvrdí, že jeho nejlepším přítelem na světě je dobře naplněný měšec. Postupem času se z něj stal zloděj a lovec pokladů. Přitahují ho staré hrobky, zapomenuté ruiny, zamčené truhly, dávno opuštěná sídla a především příběhy o věcech, které někdo ukryl a už se pro ně nikdy nevrátil. Když před něj někdo postaví obyčejné zamčené dveře, vidí dveře. Když před něj někdo postaví starobylé dveře, které nebyly otevřeny dvě stě let, okamžitě začne přemýšlet, co je za nimi a kolik by to mohlo mít cenu. Jeho největší charakterovou vadou je chamtivost. Pro dostatečné množství zlata je ochoten udělat téměř cokoliv. Vloupat se někam, kam nemá. Ukrást něco, co mu nepatří. Prolézt nebezpečnou hrobku. Otrávit protivníka. Přijmout práci od člověka, kterému by rozumnější muž nevěřil ani pozdrav. Dokáže velmi rychle přepočítávat morální dilemata na cenu. Má však jednu hranici, kterou odmítá překročit: zradu. Může být chamtivý, vypočítavý, sobecký a někdy nesnesitelný, ale pokud někomu skutečně dá své slovo, bere ho vážně. Důvodem je jeho minulost. Kdysi měl nejlepšího přítele, kterému věřil více než komukoliv jinému. Společně se dostali z bídy, společně kradli, hledali příležitosti a několikrát si navzájem zachránili život. Právě tento člověk ho nakonec zradil. Nemusela to být jen obyčejná hádka o peníze. Jeho přítel si mohl vybrat vlastní záchranu nebo bohatství a nechat ho napospas smrti. Přežil, ale od té chvíle se jeho pohled na svět změnil. Proto dokáže pochopit zloděje. Dokáže pochopit lháře. Dokáže pochopit člověka, který krade z hladu nebo zabíjí kvůli přežití. Zrada člověka, který vám důvěřuje, je však něco, co odpouští jen velmi těžko. Není vyloženě zlý. Spíš se na svět dívá jako na nekonečný obchod. Když někomu pomůže, velmi pravděpodobně se zeptá, co za to dostane. Když ostatní chtějí rozdělit kořist rovným dílem, okamžitě začne vysvětlovat, proč právě jeho podíl musí být o něco větší. Když někdo pronese, že peníze nejsou všechno, pravděpodobně se mu vysměje. Přesto dokáže být překvapivě spolehlivým společníkem při výpravách za poklady. Jakmile ucítí možnost pořádného nálezu, přiloží ruku k dílu bez dlouhého přesvědčování. Umí pracovat ve skupině, pokud má pocit, že na konci čeká odměna. Zajímají ho především zámky a jejich mechanismy. Obyčejný člověk vidí zamčenou truhlu. On vidí hádanku. Dokáže dlouhé minuty studovat mechanismus zámku a téměř osobně ho urazí, když někdo navrhne truhlu jednoduše rozbít. „Rozbít ji může každý barbar. Otevřít ji je umění.“ V boji dává přednost kopí. Vyhovuje mu možnost držet protivníka v bezpečné vzdálenosti a bojovat chytře místo toho, aby se bezhlavě vrhal doprostřed souboje. Ještě raději však získá výhodu dříve, než boj vůbec začne. Proto se zajímá o jedy. Nevidí na nich nic nečestného. Podle něj je hloupé odmítnout výhodu jen proto, že protivník očekává „spravedlivý“ boj. Jeho způsob uvažování dobře vystihuje jednoduché pravidlo: přeživší může utratit svou kořist, mrtvý ne. Mluví sebevědomě, trochu drze a často používá obchodnická přirovnání. Neustále odhaduje cenu věcí kolem sebe a někdy i cenu lidí. Má suchý humor a dokáže působit cynicky, ale pod tím vším zůstává člověk, který se stále bojí návratu do bídy. Když hromadí peníze, ve skutečnosti nehromadí jen bohatství. Hromadí jistotu, že už nikdy nebude tím hladovým mladíkem, který nevěděl, jestli se následujícího dne nají. Typické hlášky: „Peníze možná štěstí nekoupí, ale ještě jsem neviděl hladového člověka, kterého by plný měšec rozesmutnil.“ „Kolik?“ „Neptal jsem se, jestli je to nebezpečné. Ptal jsem se, kolik za to dostaneme.“ „Rozdělit rovným dílem? Jistě. Jakmile se shodneme, že můj díl je o něco rovnější.“ „Na té truhle je past.“ „Jak to víš?“ „Protože kdybych tam schovával něco cenného já, dal bych tam dvě.“ „Nesahej na ten zámek.“ „Proč?“ „Protože mě právě začal mít rád.“ „Jed není zbabělost. Jed je příprava.“ „Můžeš mi lhát. Můžeš mě okrást. Možná ti to dokonce odpustím. Ale nezrazuj mě.“ „Zlaťák tě nikdy nezradí. Maximálně změní majitele.“ „Poklad není náš, dokud ho neodneseme. A pokud ho neuneseme, potřebujeme většího koně.“ „Pomůžu vám.“ „Opravdu?“ „Samozřejmě. Jen jsme ještě neprobrali tu méně příjemnou část.“ „Jakou?“ „Můj podíl.“ A přestože by to nikdy dobrovolně nepřiznal, někde pod vším cynismem pořád existuje část mladého elfa, který kdysi dokázal někomu bezvýhradně věřit. Právě proto ho zrada nejlepšího přítele zasáhla tak hluboko. Jeho skutečný příběh tak nemusí být o tom, zda dokáže nashromáždit dostatek zlata. Může být o tom, zda někdy pochopí, že existují věci, které mají hodnotu, i když je nelze zamknout do truhly.