Nikdy jsem nebyla hrdinka. Nikdy jsem jí být ani nechtěla. Osud si nepíšeme sami, máme ho vtištěný do svých kostí, jen co se narodíme. Dokážeme ovlivnit jen to, jak rychle jej naplníme.
Nazí, špinaví a plačící, tak přicházíme na tenhle svět.. v krvi, bolesti a slzách. A tak tenhle svět také většina z nás opouští. Náš život je dlouhý, a tak se obklopujeme smrtelností lidí, abychom si sami připomínali, že někde to utrpení má konec. Pocit smrti je to, co nás vzrušuje. Projíždí naším tělem jako pulzující vlna a zanechává nás o trochu více živé. Každá jizva má svůj příběh, stejně tak i každá vráska. Spousty jizev na těle i na duši, které už nikdy nevymažu z paměti. Jenže to asi ani nechci. Žiju pro lásku, pomoc a naplnění, a i když je cesta trnitá, někde nás čeká slastná odměna za to všechno, čím jsme si prošli. Doufám, věřím.
Z té naivní holky toho moc nezbylo, přesto jí v sobě stále někde mám. Sedí a sní o zázracích všedního světa a pohrává si s mým srdcem. V temnotě zahalená s bílými vlasy, jako křídla bílého havrana. Žiju pro ostatní, žiju pro sebe, žiju pro ty, jenž mi napsali můj příběh. Pro ni, pro něho. Jsem odkazem, jsem smíchem, jsem slzou na tváři, co padá na rozpálenou zbroj. Z popela povstane fénix anebo nic.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý