Falian nezná teplo rodinného krbu ani matčin hlas. Jeho nejdřívější vzpomínky voní zatuchlým pivem, levným tabákem a zvratky na podlaze hostinců. Jako sirotek vyrůstal v temných uličkách a pod lavicemi krčem, kde se učil přežít mezi tou nejhorší lůzou. Nikam nepatří, nikoho nehledá. Stal se z něj samotář, který raději mluví s ostřím svého meče než s lidmi.
Hostinec, kde přežíval měl nejlepší časy dávno za sebou. Dřevěné trámy byly nasáklé potem pocestných a vzduch byl tak hustý, že by se dal krájet.
V nejtmavším koutě, hned vedle umírajícího krbu, seděl Falian. Zády ke stěně, oči skryté pod kapucí.
„Ještě jedno,“ houkl na hostinského a hodil na mastný stůl omlácený měďák.
Falian byl válečník, ale ne ten typ, o kterém bardové zpívají hrdinské písně. Na jeho zbroji nebylo nic naleštěného. Každý šrám na plátech vyprávěl příběh o přežití – špinavém, surovém a osamělém. Neměl domov. Jeho domovem byl malý pokoj v hostinci, kdesi ve středu Andarie.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý