Daleko na severu, kde zemi po dlouhý čas pokrývá led a sníh, tam kde slunce zapadá na východě a vychází na západě, tam kde je krev prolévána se stejnou vášní jako opojné víno, leží uprostřed hor a lesů město opevněné kamennými hradbami.
Okna jednoho z oprýskaných domů zalilo krvavé slunce.
„Symei! Vstávej!“ Dřevěné dveře pokoje se rozletěly dokořán. Vysoká plavovláska vkročila dovnitř bez jediného zaváhání. Cestou se prohlédla v zrcadle toaletního stolku. Posadila se na stoličku a začala si upravovat lokny dlouhých vlasů. „Slyšíš?“ Na moment pohlédla k veliké posteli u protější zdi. Nebylo vidět nic víc, než hromadu přikrývek s polštáři a několik šatů poházených okolo. Protočila oči a začala si všímat opět sama sebe v zrcadle. „Slezl sníh, je čas na přípravu obětiště.“
Několik polštářů se pohnulo, když se ozval ospalý hlas. „Matko, jdi pryč.“
„Mlč. Nemáš se utrhovat od rána do noci. Teď vstaň, muži nosí dřevo na hranici.“
„Vydělávám nám na jídlo, stejně jako ty.“ Z hromady lůžkovin se vyloupla štíhlá elfka. Rukama si přejela po nahém těle, když znovu zazívala. „Nebaví mě tančit celou noc.“
Matka ji přejela zkoumavým pohledem. Ukázala ji na fialovou podlitinu pod levým ňadrem. „Už zase?“ Ušklíbla se.
Dívka pokrčila útlými rameny. „Co si pán zaplatí, tak má. Sama to znáš.“ Vstala a přisedla si na stoličku vedle ní. „Už to není, co to bývalo. Projížděli tudy i lepší.“ Pozorně se na sebe zadívala v zrcadle. Stříbřité vlasy měla pocuchané a pod pravým okem se jí rýsoval zarudlý šrám. Otráveně si odfrkla.
„Pitomec.“ Zamumlala plavovláska. „Ukaž, to zakryjeme.“
Dcera přes sebe ledabyle přehodila košili. „Kolik toho vykopali tentokrát?“
„Tisíce. Tisíce hrobů. Je jich snad víc než minulý rok. Říkali, že daleko na jihu zavládl na čas mor a mrtvých byla spousta.“
Symei se tiše uchichtla. „Kdy jim konečně dojde, že tihle mrtvý se mají spálit?“
„To ta jejich víra. Jsou to hlupáci.“
Z postele se svalilo mužské tělo. Při dopadu na zem se vyděšeně probudil. Chvíli se snažil zaostřit na ženy sedící u toaletního stolku, ale pak to vzdal a raději upil z lahve kořalky povalující se na stolku vedle něj. Nemotorně se postavil. „Kde…?“
Elfka hbitě vstala, shýbla se k zemi a hodila mu odrbané kalhoty.
„Díky krásko!“ Muž se skřehotavě zasmál, zalovil v kapse a hodil jí kožený váček. „Tak zase příště!“ Se smíchem vyvrávoral z pokoje.
„Kolik?“ Zvedla matka obočí.
Dívka nakoukla do váčku a zacinkala mincemi. „Padesát zlatých.“ Hrdě zvedla bradu. „A to ještě počkej!“ Otočila se znovu k posteli a prudce strhla další přikrývku. Vylezla nahoru a posadila se na hruď spícího elfa. Chvíli ho šimrala pramínky vlasů na tváři, než se probudil. „Vstávej, můj pane.“ Usmála se. „Je čas platit a jet zase o kus dál.“
Setřásl ji ze sebe, podepřel se na loktech a jednu po druhé přejel ještě rozespalým pohledem. Po chvíli se překulil na bok a ze své brašny u postele vytáhl naditý váček, který mezi ně hodil. „Sto zlatých, dámy.“ S úšklebkem zvedl levé obočí. Matka s dcerou na sebe lehce kývly a odhodily šat stranou.
Krvavé slunce stahovalo své paprsky na východě, noc se přikrádala, když na velké pláni, pokryté zeminou hořela hranice poskládaná ze dřeva a tisíců lebek. Ve vzduchu byla cítit magie tak temná, že i okolní lesy utichly. Několik polonahých žen ozdobených krvavými ornamenty na těle tančilo kolem ohně za hlasitého doprovodu bubnů, píšťal a zpěvu. V kruhu okolo seděli staří mudrci a věštili z čerstvých zvířecích vnitřností. Zem prosakovala krví. Ta byla totiž onu noc všudypřítomná.
Ke kamenným stolcům vedle ohnivé hranice byl připoután stařec se ženou. Na zemi okolo byly úhledně poskládány hromádky kostí různých velikostí a druhů. Hudba a kvílivý zpěv žen přidaly na intenzitě, až se obyčejná lidská mysl dostala do agónie. Z davu přihlížejících vystoupili dva mladící svírající v rukou rituální dýky. Každý z nich přistoupil k jednomu stolci a za hlasité podpory proťali ostřím dýky srdce obětí, která následně z těl vyřízli a nasytili se jimi jako zvěř.
Mudrci povstali, shlukli se kolem nich a hlubokými hlasy promluvili jazykem, jenž je v dalekých krajích zakázán už po mnoha staletí. Rudé cestičky stékající ze smrtících ran pomalu odkapávaly na hromady kostí pod stolcem.
Vzduch se stal mrazivým, zpívající ženy upadly do bezvědomí, z ohně sršely divoké jiskry. Tanečnice klesly k zemi a plazily se směrem k obětišti. Ulehly na hromady kostí, z dlaní vyfoukly stříbřitý prach a tichým našeptáváním se přidaly k pradávnému jazyku mudrců. Poslední kapka krve stekla z hrany stolu a kosti se zachvěly. Nastalo ticho. Hrobové ticho. Až první vzrušený výkřik malého chlapce donutil všechny znovu nabrat vědomí.
Noc nemrtvých začala.
S odporným chrastěním se po zemi počaly spojovat tisíce kostí, zohyzděné mrtvoly na stolcích se znenadání posadily a nepřítomnýma očima se rozhlížely okolo. Hudebníci se opět probrali k životu a noční rej a slavnostní výkřiky na počest samotné Smrti mohly pokračovat. Kostlivci vyzvedli své tanečnice nad hlavy, odnesli je zpět k ohništi a nechali je zde pro pobavení mužům i ženám.
Krev rozlévaná ze zlatých džbánů rychle mizela v hrdlech, stejně jako kusy syrového masa z čerstvě zabité zvěře.
Byla to dlouhá noc, kdy se z dalších dvou chlapců stali učenci temné magie. Vyžadovalo se to po nich a nesměli uhnout z této pomyslné cestičky životem, dokud nedosáhli nesmrtelnosti…
„Proč? Proč rituál prostě jednou nemůže provést žena?“ Symei seděla s několika děvčaty v horké lázni a smývala ze sebe zbytky krve a hlíny z předcházející noci. „Máme k tomu úplně stejné předpoklady jako oni. Rodíme se v tomhle městě, vyrůstáme zde, učíme se, pracujeme.“ Dívky souhlasně kývly.
„Sama víš, že je rok od roku vyvolených míň a míň. Není snadné shánět oběti, vykopávat hroby. Začíná to být nebezpečné. Okolní země a města začínají mít tušení, Symei. Rozrůstáme se až příliš rychle a pověsti mezi lidmi se šíří ještě rychleji. Všímají si, že tu mizí až moc poutníků. Možná jednou nastane chvíle, kdy s rituály budeme muset přestat nadobro.“ Matka ze sebe shodila šaty a ponořila se do lázně vedle dcery. Spokojeně se zavrtěla. „Dnes nemusíme nic, děvčata. Nic!“ Rozesmála se.
O rok později
„Utíkej!“ Symei zaslechla naléhavý hlas matky. Celé město olizovaly pekelné plameny. Muži, ženy i děti umírali. Nemrtvá obrana města padla, jezdci na černých koních byli se svými blyštivými meči nemilosrdní. Ničili a pálili vše, co jim přišlo pod ruku.
„Pojeď se mnou!“ Zakřičela v panice elfka. Pobíhala po pokoji, do torny vhodila několik posledních drobností. „Mami!“ V návalu strachu vykřikla, když ji nad hlavou prosvištěl zapálený šíp. Ten se zapíchl do baldachýnu na nebesích postele a v tu ránu začalo v místnosti hořet. „Sakra!“
Tryskem vyběhla z pokoje, popadla matku běžící naproti ní za ruku a táhla ji směrem ke sklepení. Po cestě se k nim připojilo s křikem několik dalších děvčat. Otevřely těžký poklop a vklouzly společně do podzemních chodeb. Tma, vlhko a hnilobný zápach je nedokázal zastrašit. Běžely dál, dokud se nedostaly až na druhou stranu tunelu, jenž ústil u břehu divoké řeky. Udýchaně se ohlédly zpět k městu. Nyní se nad ním vznášely šedé oblaky kouře, hory odrážely ozvěnu bolestivého křiku umírajících.
„To nikdo jiný nestihl utéct?!“ Vyjekla nevěřícně Symei.
„Pár, možná desítky. Přijeli, vlastně se přiřítili jako lavina. Nikdo nestačil nic udělat. A pak už jen…“ Jedno z děvčat se rozvzlykalo.
„Musíme pryč.“ Elfčina matka popoháněla rukama dívky. „No tak! Nebo nás dostihnou a už si nikdy nevyděláte!“ V hlase jí zaznívala panika, a přesto se snažila zasmát.
Dny, týdny, měsíce. Čas plynul rychle. Krajina kolem přeživších se měnila ze zamrzlé země v pustinu, z pustiny v úrodnou půdu a z úrodné půdy v rozlehlá města. Někteří zemřeli na podchlazení během mrazivých nocí na severu, jiní žízní a hlady. Další se nezdržovali a utíkali dál, až se dostali daleko na jih k přístavům.
Námořníci napnuli běloskvoucí plachty.
„A kolik vás to bude?“ Odplivl si námořník.
Symei ukázala na malou skupinku dívek a dvou starců s mladíkem po boku za sebou. „Deset, pane.“ Udělala k němu drobný krůček, štíhlým prstem mu přejela po tváři. „A odměnu máte jistou.“ Strojeně se usmála.
Muž si olízl rozpraskané rty, něco tiše zabručel a ustoupil jim z cesty. „Poplujeme měsíc! A vo nikoho se nestarám! Jasný?“ Zachraptěl jejich směrem.
Malá družinka souhlasně kývla. Muži na palubě rozvinuli plachty a nechali vítr, ať se do nich opře.
Cesta byla dlouhá, náročná. Do cíle jich doplula stěží polovina.
„Symei!“ Štíhlá tmavovláska zatřásla elfkou.
Trhla sebou. Neustále myslela na poslední slova matky. Nikdy by nepomyslela, že její život vyhasne na palubě lodi, která pluje do neznáma. Do nového světa…
„Dosáhni nesmrtelnosti, Symei.“
Nový svět
Slunce ji pálilo do očí. Nebyla zvyklá na tak prudké světlo. Rukou si zastínila výhled. Před ní se tyčil hustý hvozd. V korunách stromů spatřila dřevěná obydlí, cvrlikající ptáky, mezi stromy se tiše plížila zvěř a…
Rychle se otočila. Země pod nohama se lehce zachvěla při dunivém zaburácení a skřípění stromoví. Neochotně vzhlédla. Na tváři se jí mihlo překvapení. Je to tolik let, co je viděla naposledy. Než je lidé spálili na prach, chodívali enti i po hvozdech na dalekém severu.
„Mára rë.“ Tiše pozdravila stvoření a uklonila se. S úctou sledovala, jak se od ní pomalu vzdaluje.
Nakonec se vydala po vyšlapané cestičce do samotného středu lesního království. Usadila se na jednu z laviček a sledovala dění kolem sebe. Občas zahlédla jezdce na koních, jeřáby přešlapující ve fontánách poblíž lázní a to ticho! Byl tu klid, jaký ještě nikdy nepoznala. Vstala a přešla k portálu. Prohlédla si několik run a stiskla hned tu první s nápisem Andor. V podbřišku ji zašimralo, když se objevila na náměstí mnohem většího města. Kolem se hemžili lidé, elfové, barbaři, jezdci postávali opodál a sledovali z hřbetů svých koní okolí. Na lavičce vedle ní obchodovali dva muži. Věděla, že jsou snadnou kořistí. Ležérně pohodila stříbřitými vlasy, upravila si své skromné svršky a hned jednoho z nich lapila.
Během hodinky si vydělala na jídlo a nové šaty. Spokojeně pohazovala koženým váčkem, ve kterém cinkaly mince a přemýšlela co dál. Bloumání úzkými uličkami města ji opět dovedlo až na rozlehlé náměstí.
„Hej, slečinko!“
Otočila se po hlase. Pohledem spražila mladičkého jezdce na koni. „Co potřebuješ, pane?“ Váček s penězi hodila do malé torny, upravila si dekolt a vyzývavě se před něj postavila.
„Jak ti říkají?“ Muž seskočil z koně, v ruce si přehodil magickou hůl a se zkoumavým pohledem ji obešel kolem dokola. „Mhm, pěkné. Tak jak ti říkají?“
Symei se ušklíbla a nastavila ruku. „Tak, jak si jen budeš přát, pane...“
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 5
Tady není co řešit, opět za 5 :) Ale oprav si čárky a smaž duplicitní příběh ;)
Lilien - 5
Postavy přicházejí a odcházejí, ale příběhy zůstávají. Dobře, že tak. :)
Daleko na severu, kde zemi po dlouhý čas pokrývá led a sníh, tam kde slunce zapadá na východě a vychází na západě, tam kde je krev prolévána se stejnou vášní jako opojné víno, leží uprostřed hor a lesů město opevněné kamennými hradbami. 