Mládí je už jen chatrnou vzpomínkou. Pamatuji si časy, kdy jsem hodně cestoval po světě a navštívil nejeden kontinent. Všude, kde jsem byl, vyhledával jsem znalosti, hmmmm, zákázaného charakteru, abych se vycvičil v oboru, který mne tak zajímal, v oboru nekrom... tedy, ehm, alchymie.
Ve středním vědu jsem si nebyl jistý, zda dokáži veškeré znalosti aplikovat, tedy můj trénink a samovzdělávání pokračovalo. Tempo již bylo pomalejší, avšak potřebné věci jsem obsáhl. Skloubil jsem kouzla a čáry, temnou magii a lásku k bylinkářství. Našel jsem si cestu k lidem, kterým jsem byl nápomocen - u nejedné otrávené dýky je můj podpis na pozdrav.
A také jsem se zamiloval. A to do lidské ženy Jelenky, která mne překvapila jako blesk z čistého nebe. Její krása mi uhranula a její hlas mne paralyzoval. Z mé strany to bylo první osudové setkání, kdy mi Jelenka pomáhala s těžkým kašlem, který se na mé tělo vrhnul. Toto setkání se do mne zarylo způsobem neočekávaným a v průběhu let se změnilo v jedinou lásku, kterou jsem kdy poznal. Zasvětili jsme život jeden druhému, až diametrálně rozlišného povolání. Máme se velice rádi a sdílíme spolu dobré i zlé.
Nyní, ve věku starším si stále uchovávám entusiasmus mladíka, i když přiznávám, že některé důležité vlastnosti a reakce se zpomalily. Konečně jsem si našel čas na zlepšení se v boji, které mi nyní přichází velmi vhod na menších výpravách za slávou, penězi a ingrediencemi na své pokusy. Ach ano, již jsem tak zkušený, že dokáži vytvořit z ničeho něco.
A můj příbeh zde zdaleka nakončí, doufám. A v budoucnu budu moci přidat další řádky.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý