Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Godri Morgrimson

obrázek postavyProlog

Karak Ungor, místo opředené legendami, ještě z dob, kdy hory byly mladé. Mocná država trpaslíků.
Po mnoho generací trpaslíků bylo toto místo známé také jako nejbohatší a největší doly v celé říši. Trpaslíci zde kopali hluboko, tak hluboko, až nalezli něco, co nemělo být nikdy nalezeno. Z temných neumě vytvořených chodeb se vynořily armády nepřítele, grobi. Kmeny nočních goblinů pod znakem červeného oka během několika dní přemohly zaskočeného nepřítele a vytlačily ho z honosných sálů mimo jejich domov, do exilu. Roztroušené trpaslické klany Karak Ungoru nacházely nové domovy porůznu, avšak nikdy nezapomněly na zášť, chovající ke grobi s červeným okem ve znaku.

Po pěti stech letech král Skorri Morgrimson podnikl vpád do dolů Karak Ungoru, s touhou opět očistit staré chodby, sály a šachty od všudypřítomných grobi. V průsmyku Černé vody svedl velkou vítěznou bitvu, ta mu zaručila obsazení Jižního údolí a Přední brány. Do Citadely se však nikdy neprobojoval, a tak po několika letech neúspěchů, byl nucen svoji armádu stáhnout. Korunu odevzdal svému bratranci Rognimu Kamennému kladivu a složil slib trolobijce…


Kapitola první: Špetka naděje

„Povídám ti, že tam žádná cesta není, jinak by ji můj prapraděd našel,“ vyštěkl Tén vedlejšího rodu Durazgrund klanu a vrhl po shrbeném starém trpaslíkovi zlostný pohled. „Můj pane, na třetí galerii jihovýchodní strany šestého dolu, pár metrů pod plošinou s vozíky razil můj rod šachtu pár metrů rovnoběžně s povrchem skály. Stěna nemá ani sáh,“ řekl starý bělovousý trpaslík a podal muži na kamenné sesli svazek důlních map a jiných dokumentů. Tén, znovu rozčílen, tentokráte myšlenkou, jak bylo vůbec možné, že obrana pevnosti, kterou sice již stovky let nemají v držení, mohla být takovouto chybou důlních mistrů ohrožena. Nebo možná to nebyla chyba, možná to udělali naschvál, svitlo Ténovi, jistě, proč jinak by s takovou věcí přicházel klan Minrud až teď. „Dali jste si načas s odtajněním svých chyb,“ řekl Tén když probíral mapy. Starý trpaslík jen stál a koukal na nohy. „Dobrá tedy,“ řekl Tén po dlouhé chvíli mlčení. Vezmu tyto mapy k princi Ultherovi, uvidíme, jak zareaguje. Starý trpaslík přikývl, uctivě se uklonil, až se hrudí dotkl země a odešel z Ténových komnat.

Princ Ulther Kamenné kladivo, hlava klanu Durazgrund poslouchal svého bratrance velmi zaujatě. Mohl být králem, ale toho titulu se vzdal, dokud nedobude on, nebo jeho dědic Karak Ungor nazpět. „Takže říkáš, že cesta by tu byla?“ zeptal se princ Ulther. „Ano princi, cesta do dolů. Podle těchto map je to možné,“ řekl Tén a ukazoval přitom na runy z rozložených důlních map. „Je to směrem od Černé vody,“ přejížděl princ prsten po mapě. „Kdyby se zjistilo, že tam žádná cesta není, nebo ji nelze dosáhnout, tak nás tam rozsekají na kousíčky. Není kam ustoupit,“ přemýšlel nahlas princ. „To je pravda, ale pokud by se hlavní voj schoval za údolím a menší skupina by se sama pokusila prorazit cestu skrz skálu, riskovali bychom jen ztrátu té skupiny.“ Oba dva se na chvíli odmlčeli. „Nebylo by to nemožné,“ hlesl princ. „Nebylo,“ přitakal Tén. „Dobrá tedy,“ princ zaťal pěsti, až mu zbělely klouby na rukou. „Rozešli posli se vzkazem: Jdeme si vzít zpět to, co bylo naše!“ Tén se lehce uklonil a rázným krokem opustil místnost.



Mezzo

Grimgor Železemkrytý, velitel mocných orčích válečníků zakutých do černé oceli, postával nervózně u okna v třetím nadzemním patře Citadely a olizoval stehenní kost z jelena. Zásoby „normálního“ jídla se opět tenčily a maso jeho podřízených ani těch hnusných skavenů mu nechutnalo ani za mák. Neměl dobrou náladu…

„Špatnej zprávič Bossy,“ zaječel tmavý goblin, když vběhl do místnosti. Chvíli těkal po pokladech svého šéfa, až se nakonec pohledem zastavil na jeho dvoubřité sekyře, která byla větší než on sám. Grimgor jen zavrčel a pokynul mohutnou zbraní v jedné osvalené ruce, aby goblin pokračoval. „Velkej Bossy, v druhý levý, levý, levý, třetí chodbě vpravo směrem k světlu v ráno se vobjevit teď krysák. Moc krysák. Moc, moc krysák, chtít nás vypálit, mnoho krysák sejmout naše boyz. Jít zavolat, jít pomoct, jít vyhnat krysák,“ vypištěl goblin svůj vzkaz a důležitě koulel očima. Ork sotva znatelně přikývl a zamířil z místnosti do nejbližšího sálu. Po cestě jen tak mimoděk uchopil silnou rukou goblina-posla za hlavu a lehkým pohybem mu ji utrhl od těla i z částí páteře. „Jíst,“ zařval Grimgor a ještě než utichla ozvěna jeho hlasu, začaly po celé Citadele zaznívat zvuky cinkajícího kovu a drsných hrdelních hlasů vyvolávajících jméno jejich vůdce.


Kapitola druhá: Vetřelcem ve vlastním domě

Přípravy zabraly skoro dva roky, ale nyní vše spělo k vyvrcholení. Tén a jeho skupina se ubírala po tenké horské cestě k místu, kde měli prorazit skálu a vniknout na území, které kdysi patřilo jejich rase, nyní však na území zapřisáhlého nepřítele. Plán se ještě několikrát změnil, ovšem na tom, aby se malá skupina dostala skrz skálu, se nic nezměnilo. Padla však možnost projít touto cestou s celou armádou. Stezka byla úzká, mnoho lezení, pro přesun celého vojska tedy naprosto nepřijatelná. Plán byl takový, že společně s Ténem, jeho osobní stráží a horníky z klanu Minrud půjdou ještě mechanici z klanu Gasty. Celá skupina urychleně projde až na pátou spodní galerii, kde nechá explodovat tenčí stěnu vodojemu, která je však z vnějšku zesílena, tedy jediný způsob, jak ji zničit je zevnitř, a otevře tak cestu pro armádu trpaslíků prince Ulthera, protože se trhlina má objevit na úrovni Černé vody, a tak bude z údolí přístupná.
Bylo by pohanou, kdyby první, kdo do prastaré državy trpaslíků vkročí, nebyl z královského klanu. Tak uvažoval princ Ulther. Volba padla jasně na Téna vedlejšího rodu z klanu Durazgrund, neboť ten s nápadem přišel. Godri Morgrimson se cítil poctěn.
„Tady to je,“ šeptl tén Morgrimson a už když to dělal, věděl, jak nesmyslné je jeho šeptání. Koneckonců, nikde nikdo. Opatrnost, nebo snad obava však zvítězila a všichni se tak snažili, dělat co nejmenší hluk. Opět bleskla Morgrimsonovi hlavou nesmyslnost jejich chování, obzvláště když za chvíli začnou do skály vyrážet otvory pro usazení menších náloží. Zapudil myšlenky potřesením hlavy a soustředil se na úkol. Dotkl se skály, jako mnozí ostatní a hmatem „naslouchal“ otřesům zevnitř hory-pevnosti. „Jako by uvnitř probíhaly boje,“ utrousil jeden horník, uchem přitisknutý ke skále. „Alespoň částečný moment překvapení se hodí, v boji si té rány nevšimnou“ utrousil Tén a povzbudivě se zadíval na skupinku asi třiceti trpaslíků. „Tak do práce, ať princ nečeká dlouho!“

Do probouzejícího se líného svitu ranního slunce se dutě ozvala exploze. Stěna před skupinou trpaslíků schovaných za ohbím skály pukla a odloupla se směrem ven a odkryla malou díru v mase kamene. Tén Morgrimson a ostatní v družině se zazubili, nebyl však čas radovat se z úspěchu. K otvoru ihned přiskočili dva horníci z klanu Minrud a během jedné minuty byla díra ve skále natolik velká a široká, aby se do ní mohl vecpat trpaslík. Družina se v mžiku vecpala dovnitř a v čele s ténem Morgrimsonem stanula na třetí galerii šestého dolu Karak Ungoru. Zápach nemytých těl, rozmazané exkrementy zdobící kdysi bezchybné stěny dolu, mrtvoly goblinů, orků a skavenů. To vše zachytily trpasličí smysly, když vstoupili do Karak Ungoru, svého domova. Skupina trpaslíků chvíli postávala na ochozu, lehce zdrcená z nálezu, který musela očekávat, než se opět dala do pohybu. „Rychle, směr pátá galerie,“ zavelel tén Morgrimson. Jako jeden muž se hrnuli směrem ke schodišti vedoucímu ke čtvrté galerii. Sto sáhů chodbou skrz menší slévárnu a razící dílny, dvanáct neopatrných goblinů zaskočených povětšinou zezadu, sekyrou do týlu či šipkou do hrudi. Zatím to šlo lehce. Až překvapivě moc lehce. Z nižších úrovní stále zněly zvuky boje, kolem v souběžných cestách zaznamenali velký pohyb grobi. Opatrnost byla na místě, rychlost postupu nutností. Bylo jen otázkou času, než je někdo najde. Na čtvrté galerii se jejich postup zastavil. „Ze čtvrté galerie byl vstup do nejnižšího patra Citadely,“ zamumlal jeden z mechaniků klanu Gasty. Citadela měla kořeny v samotném srdci hory a několik jejích pater bylo zbudováno pod masou kamene. Druhé patro bylo navíc královským. Nacházel se zde nejen největší a nejhonosnější sál celého Karak Ungoru, ale i královské komnaty s tajnou pokladnicí. Tén Morgrimson zachytil odraz jemné zlaté žíly a okem ji sledoval až k bráně Citadely, kde končila a kterou rámovala. „Běž…, běžte napřed,“ procedil skrze zuby Tén a nohy ho nesly k místu, které hořečnatě pozorovaly jeho oči. Ostatní trpaslíci se mezi sebou začali dohadovat, za úkolem směr pátá galerie, nebo následovat Téna. Nakonec starý bělovousý trpaslík z klanu Minrud chytil jednoho mechanika vpřed k páté galerii a posunul tak většinu skupiny k jejich pravému cíli. Tén Morgrimson zůstal sám, pouze se svými nejbližšími, s pěti členy jeho stráže. „Karak Ungor,“ zamumlal Tén a na svých krátkých nohách se rozběhl k bráně.


Mezzo

Grimgor Železemkrytý se nudil. Zabíjet tu odpornou krysáckou pakáž bylo tak lehké. Vždycky když jeho sekyra sťala, rozpůlila, či jinak zohavila některého ze zvlášť důležitě vypadajících skavenů, rozlil se v okolí skavení hordy nechutný pižmový smrad. Nejhorší snad, když odsekl čumák šedosrsté kryse, která se na něj chabě pokoušela poslat nějaký blesk či co. Jak koukala, když ten blesk pohltila jeho sekyra. Jak koukala, když viděla na zemi pod sebou svůj čumák. Bylo to tak směšné, že ji ještě z radosti rozsekl od slabin až ke zbytku hlavy. Už měl ale té nudy dost. Luskl na jednoho ze svých hochů a poslal ho velet místo sebe. Raději se stáhne do svého brlohu a užije si nějakou legraci s gobliny. Míň smrděli.
Cestou k Citadele zachytil jeho nos pach něčeho úplně jiného. Něčeho, co se skoro dalo nazvat hostinou. Nemohl tomu uvěřit, dokud neviděl pár těch krátkonohých vousáčů běžet směrem k jeho sídlu. Na tváři se mu usadil zlomyslný úsměv. Houkl na pohůnka po levici a prstem udělal kroužek ve vzduchu. „Tam, hledejte,“ Grimgor ukázal na schody šesté šachty. Věděl, že ho nos ani tentokrát nezklame. Starou dobrou vůni přeci pozná i přes ten smrad všude kolem.





Kapitola třetí: Dlouhý pád

Velká brána z oceli zdobená chrliči ve tvaru medvědích hlav nebyla pro Téna a jeho společníky přílišným zdržením. Skoro každé trpasličí dveře měly nějakou tu tajnou páčku, hýbátko, kladku, prostě něco, čím se daly otevřít, a brána do Citadely nebyla výjimkou. Tén přistoupil k jednomu z chrličů a po krátkém prohlédnutí zmáčkl jedno oko divoce se šklebící ocelové šelmy. Sotva slyšitelný zvuk cvaknutí skrytého mechanismu doprovázel uvolnění zubu jiné šelmy, jejíž tvář se nacházela těsně vedle středu brány. Tén zatáhl za páčku, která se jakoby odnikud objevila pod uvolněným zubem a otevřel dvířka velká tak akorát, na průchod jednoho trpaslíka. Během okamžiku byli uvnitř Citadely, uvnitř místa, na které se ještě donedávna neodvážili ani pomyslet. Změna prostředí byla patrná ihned. Šedé stěny z kamene nahradil leštěný mramor. Světlíky pronikal sluneční svit skrze umně broušené diamanty. Vše ale také pomalované různými tělesnými tekutinami, odpadky, smrad. „Do druhého patra, rychle,“ zavelel Tén a už běžel do míst, kde předpokládal schodiště.

„Ungor-dum,“ vydechl Tén Morgrimson, když vešli do rozlehlého sálu v druhém patře Citadely.
Pomalu procházeli místností, až k místu kde býval trůn, nyní jen kus oštípaného mramoru, dotýkali se sloupů, jako by jim mohly vypovědět, co za ta staletí uzřely. Pýcha a zlost se odrážely ve tvářích drsných bojovníků. Za zbytkem trůnu zvolili cestu k severozápadnímu cípu sálu, kde zůstali stát s ústy dokořán. „Oni,…oni otevřeli pokladnici,“ vyslovil jeden z osobních strážců to, co všichni viděli. Tén se slzou stékající po tváři energicky zakroutil hlavou. „To není možné, to nemohli být obyčejní grobi!“ „Musíme to najít, něco, někde tu něco musí být!“ napůl zařval Tén, než si uvědomil, že oni tam nejsou doma, zatím. „Tam,“ promluvil už tišeji a ukázal ke schodům do další úrovně.

Procházeli Citadelu a nenarazili na nic. Nic ani nikoho. Členové osobní stráže Téna již začínali být celou situací lehce nervózní. Nikdo nečekal, že kdysi nedobytná Citadela, na které si vylámal zuby i král Skorri bude takto nehlídaná. Morgrimson však běžel dál. Stále jako šílený hledal byť jen sebemenší kousek bohatství, které se zde kdysi nacházelo. Ty hory zlata, zbraně a zbroje z gromrilu. Někde v půlce Citadely zaslechli strážci zvuk velké exploze. Tén nic neslyšel, dál jako šílený hledal svůj sen, svůj důkaz velkoleposti Karak Ungoru. A našel ho v předposledním patře. Poklady, které by dokázaly zatemnit mysl kteréhokoliv trpaslíka, se válely všude. Po chodbách, v místnostech, v jednom menším sále byly dokonce navrženy na hromadu a několik zbrojí bylo uspořádáno tak, aby tvořily improvizovaný trůn. Napůl příčetná, napůl šílená tvář Téna Morgrimsona se obrátila na jeho druhy. „Dokázali jsme to, tohle všechno je teď naše,“ pravil pomalu značně se chvějícím hlasem. Otočil se zpět k dalším cennostem, tentokráte diamanty vykládané stříbrné sekyře pohozené u menšího zaskleného ochozu. „Těžko,“ ozval se pár metrů za ním hlas, ze kterého se všem trpaslíkům v místnosti začala vařit krev. Sotva se Tén otočil, už letěla k jeho nohám hlava jednoho z jeho druhů. Naproti němu stál ten největší ork, kterého kdy viděl. Od nohou byl až ke krku zakutý ve zbroji, vlastně ve zbrojích různých kovů sražených dohromady. V ruce ten ohava s velkou jizvou přes chybějící levé oko držel dvoubřitou sekeru dvakrát tak velkou jako dospělý trpaslík. Tén zavrčel bojový výkřik a vrhl se vpřed na zapřisáhlého nepřítele. Až tehdy uviděl, že za širokými zády orka čeká dalších několik podobných zelenokožců, čekající zřejmě na dovolení vstoupit. Ork byl na svou ohromnou postavu překvapivě hbitý. Sám se rozběhl vstříc Ténovi párajíc mimoděk dalšího z trpaslíků od hlavy až po slabiny. Srážka obou byla drtivá. Orkovu mocnému úderu se Tén ubránil pouze zkřížením svých zbraní z gromrilu. Energie úderu ho však odhodila přes celou místnost až skrze okno. Najednou pod sebou necítil nic, padal. Až nyní si uvědomil své šílenství, svou naivitu. Ještě několik úderu srdce padal, než ho přivítala chladná temnota Černé vody.


Kapitola čtvrtá: Slib trolobijce

Probudil se třesoucí se zimou. Čekal kamenné síně otců, těch se však nedočkal. Okolím mu byly vlhké zdi jakési jeskyně. Otočil se a spatřil trpaslíka v šedém plášti, černých vlasů a vousů, probodávajícího ho pohledem. „Kde, kde to jsem?“ zeptal se Tén. „V jeskyni,“ odpověděl stroze černovlasý. „Co se stalo?“ zkoušel to dál Tén. „Vykoupal ses a já tě vytáh,“ odpověděl černovlasý. „Kéž bych to neudělal.“ Chvíli bylo ticho, Tén prohlížel své věci, zbroj i kladivo zastrčené za opaskem byly v pořádku, rodové dědictví z gromrilu. „Proč?“ odvážil se zeptat. „Po tom, co jsi vypadl tam seshora se z Ungoru vyvalily hordy zelenokožců. Někteří dokonce nesli nový trofeje, asi hlavy tvých kámošů či co, každopádně žádná díra se ve skále neobjevila, takže se musel princ Ulther stáhnout. S jistejma ztrátama samozřejmě“ řekl černovousý a odplivl si. „Nikdá jsem si nemyslel, že jako průzkumník budu někomu zachraňovat prdel. Příště si to asi rozmyslím,“ řekl černovlasý a hovor ustal.

Po měsíci od pokusu o znovudobytí Karak Ungoru se do Zhufbaru dostavil černovousý trpaslík. Skromný oděv s občasně cinkajícím vakem přes rameno byl jeho poznávacím znamením. Díky prstenu, který ukazoval strážím, se dostal až do vnitřních komnat Téna Morgrimsona. Tam odevzdal jak prsten, tak vak s rodovým dědictvím. Mladý trpaslík sedící na kamenné sesli s vlasy a vousy zapletenými černými stuhami vak a prsten přijal beze slov. Oba trpaslíci pouze přikývli a poutník se odebral k odchodu. Při odchodu z křídla vedlejšího rodu klanu Durazgrund vzal poutník ze země již čekající jiný vak. Sekyra, kladivo, chléb a malý soudek piva mu měly posloužit na dlouhou cestu, kterou si zvolil.

Karak Kadrin, pevnost krále trolobijců. Pevnost sebevrahů, magorů a bláznů. Pevnost těch, kteří zasvětili svůj život Grimnirovi, válečnému bohu trpaslíků. Těch, kteří zklamali svět a nemají v něm nadále místo. Poutník se zastavil před schody do Grimnirovi svatyně. Obrovská socha válečníka se dvěma sekyrami na něj shlížela téměř pohrdavě. Sklonil hlavu, pomalým dýcháním zklidnil svůj tep a pak vstoupil. U prvního koše s ohněm vysvlékl košili a vhodil ji do něj. U druhého koše shodil vak z ramene. U třetího koše přijal břitvu od stojícího akolyty u čtvrtého koše, namočil břitvu do soudku s teplou vodou a oholil veškeré vlasy až na úzký pruh od temene po čelo. Opláchl obličej, odložil břitvu na poblíž stojící stolek a popošel k čtvrtému koši s ohněm. Poblíž něj seděl u stolu trpaslík podobně ostříhaný, jeho vlasy však měly barvu křiklavě červenou, jeho vous již dorostl opět do úctyhodné délky, pod lehkou tunikou s šedého plátna se schovávaly provazce svalů. Trpaslík poutníkovi pokynul a podal jednoduché pero. Ten si ho bodnul do palce a krví napsal do knihy před druhým trpaslíkem své jméno. Sedící akolyta pohlédl do knihy a drsným hrdelním hlasem promluvil. „Godri Morgrimson, trolobijce.“ Poutník, Godri Morgrimson, se uklonil a popošel až na konec sálu, k další velké soše boha Grimnira. Pomodlil se za skvělou smrt, za takovou smrt, která smyje jeho hříchy, smyje jeho hanbu. Pak vzal svůj vak a odešel…




Kapitola pátá: Exodus

Svět se zkazil. Trpaslík bojující s trpaslíkem, to není nic pro něj. V tom žádná hrdinská smrt netkví. Seděl u Pivní studny a upíjel z Bugmana, pravého nefalšovaného Bugmana. Dal za něj celé jmění, ale pro někoho jako byl on, nemělo smyslu příliš šetřit zlaťáky na další den, měsíc, či rok. Godri Morgrimson, trolobijce hledající vlastní smrt, popíjel oblečen jen do půl těla, odhaloval své tetování táhnoucí se od jedné paže přes hruď až k druhé paži – v Khazalid napsaný přepis úryvku z knihy Zášti Karak Ungoru, plamenný to projev a výzva k nenávisti, touze po zničení všech zelenokožců. Mohutný hřeben oranžově nabarvených vlasů mu propůjčoval nějakých třicet čísel navíc výšky a smrděl medvědím lojem. Středně dlouhý plnovous zdobily zbytky jídel. „Hej ty, už budeme končit,“ houkl hostinský, když se zrovna proplétal kolem. „Vždyť ještě není ani půlnoc, co to má být?“ nechápavě se tázal trolobijce. „Je nebo není, já dneska končím prostě dřív. Ještě něco mám,“ štěkl hostinský a už postrkoval mohutného trolobijce směrem ke dveřím. Trolobijce Morgrimson dopil korbel a sáhl po svém vaku. „To jsou hovno služby, ti povídám,“ otočil se na patě a odešel z hospody. Zahnul do nejbližší uličky, že to vezme přes zahrádky směrem k další nejbližší výčepně, když uviděl vůz plný pivních beček. „Mu ještě ukážu,“ promnul si rukou knír a vyrazil k vozu.
Probudil se v poloprázdném sudu s příšernou kocovinou. Vůz na cestě neustále poskakoval, což mu nijak nepřidávalo. Celkem snadno si domyslel, co včera následovalo. Prostě začal dost chlastat, až usnul. No, ono je to jedno kam vlastně pojede, všude to teď stojí za houby s octem, pomyslel si trolobijce.
K večeru dojeli do jakési pevnosti. Všude páchl čpavek a různé jiné chemikálie. Dělalo se mu z toho šoufl, takže si vyhlídl další soudek a spokojeně z něj začal upíjet. Někdy k ránu se probudil. Všude vládl zmatek, slyšel spoustu hlasů jakoby z daleka, už zase ji měl jako z praku. „Do hajzlu, kam jsem se to dostal,“ ulevil si Morgrimson. Vypadl z vozíku a tak tak se uhnul sekyře trpaslíka, která mu měla vzít hlavu a s ní i život. „Co blbneš?“ stačil se zeptat, než musel uskočit před dalším útokem. Uskakoval a pomalu mu to doházelo. Do háje, jak se mohl dostat do boje s těmi „jinými“ trpaslíky. Tohle nebyla smrt pro něj, smrt v boji s jeho bývalými krajany, bratry. Vyhnul se dalšímu útoku trpaslíka, vytáhl vlastní kladivo a toporem ho poslal ve snách k zemi. „A teď pryč,“ trolobijce se vydal hloub do pevnosti.
Po půl hodině procházení, uhýbání pohybujícím se strážím běžících na pozice zpozoroval skupinku vcelku odlišnou od místní domobrany. Vypadali celkem normálně, až na to, že byli v přítomnosti runových čarodějů. Zaslechl něco o nové zemi, ta věc mu vrtala v hlavě. Sledoval je až do komnaty, kde se před nimi v podstatě odnikud vytvořil tmavě modrý portál. „Nová zem, nový potvory, hodně potvor, slavná smrt, dobrá smrt,“ mumlal si trolobijce. „Sakra, nemůžu se rozhodnout,“ dloubal se prstem do hlavy. Portálem začali procházet první trpaslíci, asi desetičlenná skupina, možná víc. Ten čaroděj vypadal nějak divně. Jako by měl problém ten portál udržet, protože se na okrajích začal chvět. Portálem prošel poslední z trpaslíků a v tu chvíli se rozhodl. Nevěděl proč, vlastně se mohl dostat do země, kde jeho zhouba přijde naprosto neslavně, kde prostě jen tak umře, další čárka v seznamu a nikdo si na jeho jméno už nikdy nevzpomene. On se ale rozhodl, že to tak nebude. Proběhl portálem v poslední chvíli a jen se zašklebil na překvapeného čaroděje. A pak mu bylo blbě.

Vyplivlo ho to bez podrážek, to měl teda fakt štěstí, a s příšernou kocovinou. Po chvíli si uvědomil, že se to nehýbe jeho žaludek, ale zem. Rozběhl se tedy do rozbořeného vypáleného města, které bylo poblíž místa, kde se objevil, že najde toho, kdo za to hýbání sakra může a pořádně mu nakope prdel. Jenže nikde nikdo. Vyběhl z města do lesa a taky nic. Pak ten divnej portál s tlačítky. Něco se děje. Zas ho to vyplivlo jinde, tentokráte to ustál. Hlavy na kopích nevěstily nic dobrého, druhý zmáčknutí a rychlej úprk. Elfí město, to jako fakt. V týhle zemi nakonec o slavnou smrt nebude nouze. Nakonec se třetím klikem dostal do města z kamene. Stálo za to, ho projít, nebo si to alespoň myslel. A taky že jo.

Tam, ve městě Andor, potkal Godri Morgrimson, trolobijce, který hledá tak slavnou smrt, aby jeho jméno nebylo nikdy zapomenuto, dalšího trpaslíka…



Epilog

„Hej, to bylo dost epický, kámo“, prohodil obarvený blonďák a zamával na obsluhu krčmy prázdným půllitrem. „A to si jakože ty, jo? Ten Tén Morgrimcože?“ dodal, aniž by ztratil z dohledu obsluhu. „Je to tak, človíčku“, pomalu procedil skrze zuby do půl těla svlečený osvalený trpaslík s křiklavě nabarveným čírem a vousem. „Kecá“, ozvalo se z rohu místnosti. „Drž hubu knírkensene“, zaskřehotal skoro-blonďák. “Mě se to náhodou líbilo. Dost epickej příběh netušených rozměrů. O tom bych mohl i složit nějakej ten poem. Číhej knírač,“ vykřikl mladík a jal se recitovat:

„Pajzl bitka, zelňák, šprým,
epickej vám povím rým,
Vo tom, jak pan Pajzl sám,
Zlikvidoval vlastní klan.

Děcka zavřít, noční klid,
Mnoho krve procedit,
Tahle stórka není fér,
Pajzl, dostal na perdél.

Celej příběh nuda je,
Já vám dám svý údaje.
Šecko zhaslo, jak mělo,
Pajzl brečí vo pivo.

Dřív, než se nám rozední,
Bude pajzl…

„nevím, jak to zakončit, kurňa“, posteskl si skoro-blonďák. „Frigidní“, prohodil elf, který se v tu chvíli dosoukal ke stolu. „Co tu kravíte, nemáte co chlastat, nebo co?“ pokračoval elf v intelektuálním výlevu, zatímco se uvelebil na lavici vedle ostatních. „Ty si asi mudrc, ty krávo“, odpověděl mu skoro-blonďák. „klid Tano, už se to možná nese“, prohodil trpaslík a podíval se vstříc přicházející obsluze. „Ty krávo, to je materiál“, odpověděl Tano nespouštějíc oči z obsluhy. „Jojo človíčku, jsou věci dobrý, a věci, co stojej za prd, jako třeba elfové,“ prohodil trpaslík. „Já jsem taky elf“, řekl ten příchozí elf, Rob, a smekl z modrozelených vlasů přiteplenou baretku. Dál už nikdo nemluvil.

Po pár pivech později…

„Parádní dudy, kočko“, trpaslík hnětl servírce ňadra pod nabitým živůtkem. „Slušná prsatice“, zhodnotil Tano a dál se věnoval svému půllitru a pošťuchování ostatních spolusedících.

Zábava volně plynula, stejně jako letní řeka – s cílem, ale beze spěchu. Mnoho půllitrů bylo znovunaplněno, mnoho prohlášení proneseno, až nakonec k ránu do ticha zazněla pravda: „Hovno Tén, potetovanej prasák je to!“ a muž s knírem a holou hlavou dál počítal, kolik mu chybí měďáků k naplnění vlastních snů.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist