Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Ewiliax Optimo

-> Charakterník

obrázek postavyOpilcovo ráno
*****************************
Je krásný letní den, ptáci zpívají, nebe bez mráčku. Já se probouzím na zemi v kaluži zvratků a proklínám svůj život. Kalhoty jsou od toho celé, košilka také. Vstanu a rukou ten hnus sundávám dolů. Je to mazlavé. Znovu mě natahuje a kropím městský trávník. Život na hovno, pomyslím si a naposledy odplivnu. Beruška... i ta má teď život dost na hovno. Po nějaké chvíli se odvalím o kousek dál, pod lavičku. Chvílku si chci ještě dáchnout, je mi na chcípnutí. Pomalu se mi zavírají oči. Upadám do nepříliš kvalitního spánku.

"Hajzle, ty svině hnusná!" Probouzí mě řev nějaké fúrie. Není mi o nic lépe.
Přibíhá ke mě postava v nějaké zbroji, vrazí mi do ruky měšec se slovy: "Pohlídej to, hned se vrátím." Nevím kdo to je, nezajímá mě to. Převalím se na bok a snažím se znovu usnout. "Hej ty!" Křičí na mě někdo. "Ten měšec!" Pootevřu oči, převalím se a hodím po muži to, pro co si přišel. Měšec dopadne na zem a zaštěrchá. "Hlupáku, to jsi neměl dělat!" Můž se sklonil a sebral měšec. Rozhlédl se do okolí. Nikdo nikde. Zabodl opilci dýku do hrdla a utekl pryč.

A tak končí posraný opilcův život. Vzal jej neznámý kolemjdoucí. Pro veřejnost nepodstatná věc. Nikdo to nebude řešit, všichni ví jak to v takové době chodí. Zamete se to.

Jak k měšci on přišel
*****************************
Doma mi říkali různě, pokaždé to byla jiná nadávka. Zvykl jsem si. Z domu jsem chtěl odejít hned, jak to jen šlo. Jednoho dne k nám do města měla přijet vysoce postavená rodina. Věděl jsem, že tam bude spoustu bohatství a že je to má jediná příležitost. Sebral jsem otci vybavení na lov a utekl jsem z domu.

Bylo ráno, nepozorovaně jsem přistoupil ke kočáru. Jednou ránou zezadu jsem překvapil prvního chlápka. Ruka na pusu, aby nevydal ani hlásku a pak už jen zahodit do křoví, které stálo opodál. Jak jednoduché. "Kočí, jedeme!" ozvalo se z kočáru. "Nejedeme." odpověděl jsem tiše. "Co... Co si to sakra dovoluješ ty..." Ani tu větu nedořekl a byl můj. Nějaký chlápek co si před slečnou hrál na hrdinu. Oděn v drahých hadrech, bez špetky úcty k běžnému člověku. Zemřel. Miluji to poslední vydechnutí, je to tak překrásný zvuk.

Jeho panička, nějaká coura se nakonec nezmohla ani k výkřiku. Stojíc nad mrtvolou, přemýšlím co s tou blonckou... Už mám dnes dva zářezy, to by mohlo stačit. Dám si prst před pusu, probodnu ji pohledem a syknu. "Nevydáš ani hlásku. Kde máš zlato a kameny?" Až později jsem si uvědomil, jakou blbost jsem vlastně řekl. Ale bloncka mi pouze pokynula hlavou pod sedačku. Sebral jsem malou zlatou truhlici. Nebyl na ní ani zámek, tak moc naivní je dneska ta šlechta. Truhlice ale byla i tak dost velká, vytáhl jsem z ní cennosti a hodil jsem ji na zem kočáru. Bylo na čase odejít.

Rychle jsem utíkal k parku. Vyšla žena z kočáru a cosi křičí. Rychle zaběhnu do první uličky, přeskočím malý keřík a na zemi vidím válící se postavu. Přistrčím ji měšec s několika slovy a utíkám dál.

Po chvíli se situace uklidnila. Byl čas zajít si pro měšec a poté se rychle vydat na cestu.

Cestou necestou
*****************************
Nastoupil jsem do první lodi, kapitánovi jsem zaplatil dvěma lesklými kamínky a nechal jsem se odvézt - kamkoliv. Jen pryč odtud. Cesta byla dlouhá a po večerech jsem musel přetrpět urážky na mou osobu. Vydával jsem se za obchodníka s kameny. Bylo přirozené, že si ze mě utahovala parta hrdlořezů. Neoponoval jsem jim. Všude se rozpínalo široké moře, možná i oceán, sám nevím. V takovém prostoru nechci žádný problém. Občas se zasměju vtípku na mou osobu a pomyslím si svoje. Vydávám se za slušného člověka. Dávám si pozor co říkám.

Konečně dorážíme na místo. Prý jsme v Andarii. Někde v přístavu. Všichni vystupujeme. Dvoumetrový chlápek se na mě zašklebí a něco si zamumlá. Ostatní jeho kumpáni vyrážejí do hospody. On se ale zdržel a jde jako poslední. Jeho společnost ho opustila. V hlavě se mi vybaví celá cesta. Každá urážka. Čekám na něj za rohem. Trošku připitý se potácí temnou uličkou. Přechází mě, ani si nevšiml, hlupák. Jedna rána do krční tepny, zakrýt pusu. Cítím proud teplé krve na své ruce. Trošku se cuká. Stále ho držím a čekám na ten překrásný poslední vzdor. "Tak tady to máš, chlapáku." Odhodil jsem ho pod okno nějaké budovy a šel jsem si po svých. Má touha po zabíjení byla naplněna. V hlavě si ještě přehrávám ty 3 poslední výdechy. Překrásná hudba.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 5

Ten originální začátek nemá chybu. A celý se to fakt pěkně čte. U mě za 5.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist