Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Lutus

-> Charakterník

obrázek postavyMladý muž s šátkem na hlavě si objednal u číšnice pivo a začal mluvit: „Budu vám vyprávět příběh, důvod toho všeho, proč jsem teď tady v tomto městě a proč je ze mě to, co ze mě je."

V jedné male vesničce jménem Eliamor v zemi Ergandonie žili šťastně manželé Lorg a Eina. Lorg nebyl ve vesnici moc oblíbený a vydělával jako prodejce kůže a jako lovec. Eina se starala o jejich malého syna Lutuse, ale když mu bylo 5 let, napadli ji v lese při sbírání hub vlci a zemřela. Lutus tedy vyrůstal jen s otcem, který byl pořád na lovu a tak člověk, se kterým travil nejvíce času byl jeho kamarád Rodrick a pak se také přátelil s mladou dívkou Vinnis. Bylo to pátého dne osmého měsíce v den Lutusových 18 narozenin, když otec řekl řekl: „Dnes je tvůj den, Lutusi, půjdeš se mnou na lov."
Lutuse lovení zvěře bavilo a začal se tím živit, jako jeho otec. Jednou po celodenním lovu se rozhodli, že už pojedou zpět do Eliamoru, když v tom přiběhl muž, celé oblečení měl zbarvené od krve a v zádech zabodnutý šíp. Lutus i Lorg poznali zakrvácenou tvář, byl to dřevorubec Karies ze stejné vesnice. Přiběhl k nim a křičel:„Skřetí armáda vyrazila na královské město, plení vesnici za vesnicí a jejich cesta vede i přes Eliamor."
Lutus s hrůzou v očích sledoval jak muž zemřel otci v klíně. Jeho otec však dlouho nepřemýšlel a hned řekl: „Jeď varovat všechny lidi ve vesnici, večer z městského přístavu odplouvá loď, jeď! Já se pojedu podívat, jak jsou ještě daleko a kolik máme času."
Nasedl na koně a odjel. To byla poslední chvíle, kdy se oba dva viděli. Mladík utíkal, co mu síly stačily, a když přiběhl do vesnice, spustil: „Lidi, skřeti se blíží, musíme pryč!" „Nelži a nevymýšlej si," seřval ho kovář.
„To je Lutus, syn Lorga, toho lovce. Neposlouchejte ho," říkala jeho žena.
„Je to blázen jako jeho otec."
„Ale vážně nemáme čas, oni se blíží," křičel Lutus.
„Neotravuj a vypadni" seřval ho kovář.
Po dlouhém přemlouvání se tedy rozhodl, že pojede sám a počká na otce v přístavu. „Prosím vás, za jak dlouho odplouvá tahle loď?" Vyptával se mladík v přístavu.
„Tahle loď, chlapečku, odplouvá už za chvíli a na nikoho nebude čekat," odpověděl mu starý muž, který právě vycházel z lodi.
Ještě jednou ho napadla myšlenka počkat ještě na otce, nebo se vrátit do vesnice, ale bylo již pozdě. Stál na palubě lodi a v dáli viděl, jak se šíří kouř z Eliamoru.

Mladý muž s šátkem na hlavě se napil piva a řekl: „Teď druhá část..."

„Vyplouváme!" Zakřičel kapitán lodi a mladík se ještě naposled ohlédl směrem k Eliamoru.
Celý den chodil jen po palubě jako tělo bez duše a pořád myslel na to, co se stalo, co bude dělat a co se stalo s jeho otcem. První noc, když nemohl spát, se šel podívat na hladinu moře a uviděl tu loď, loď velkou a na stožáru vlála vlajka s lebkou. „Piráti, piráti!" křičel.
Všude nastal zmatek a piráti se čím dál víc blížili. Se strachem sledoval, jak se pirátská loď blíží víc a víc. Když už byli na dosah, naskákali piráti na jejich palubu a strhl se boj. Lutus neuměl bojovat, byl to jen syn lovce a tak jen s hrůzou přihlížel krvavému boji. Piráti byli poraženi a odpluli. Na palubě přežila asi polovina lidí a loď byla značně poškozená.
„Musíme do Andoru, je to nejbližší přístav," řekl kapitán lodi, který byl jeden z těch, co přežili. Po dvou dnech strachu, že už nedoplují, kapitán zahlásil: „Přístav Andor na obzoru."
Mladík nevěděl, co to je za město, co ho čeká a kde se nachází, ale v přístavu jako všichni vystoupil.
Město krásné a veliké byl Andor, ale Lutus nevěděl, co má dělat a tak se vydal lesem po cestě, kam ho nohy nesly. Další den cestoval z Andoru pěšky po cestě a málem ho rozsápala puma. Při útěku přisel i o zbytek věci, co měl. Do města jménem Thyris přišel hladový, oblečený jen v roztrhaných kalhotách a košili. A tam na náměstí potkal muže, ve stříbře a hedvábí oblečeného a na bílém koni. Jeho jméno bylo Alkin de Serevin. Dal mu najíst, dal mu oblečení, zbraň a zbroj a začal ho učit zacházet se zbraněmi a taktice boje, ale taky dobrému chování. Stal se jeho učitelem. Po pár dnech v Thyrisu poznal dva muže: Sagiho a Sima, z nichž se postupem času stali jeho největší přátelé.

Muž dopil pivo a řekl: „Důvod, proč vám tohle vyprávím, je, že ten mladík Lutus jsem já...v Thyrisu teď bydlím, poznal jsem zde přátele a stal se členem Praetoriánské gardy, ale nenávist vůči skřetům mám v srdci dodnes." Mladík se zvedl od stolu a odešel.

Odjezd z Andarie

Byl teplý letní večer a Lutus se vracel z hlídky. U vrat do kasáren se však zastavil. Stál tam mladík v kožené čapce, ošoupaných šatech a v ruce tiskl pomačkaný pergamen. Jakmile zahlédl Lutuse, zamával roukou s pergamenem. „Pane nesu zprávu!“ zavolal mladík.
„Pro mne?“ zeptal se Lutus.
„Pro pana jménem…..Lutus, ano, Lutus, tak to říkal ten muž,“ odpověděl mladík.
„To jsem já, dej to sem,“ opáčil Lutus a nátahl ruku pro pergamen. Mladík mu podal pergamen, ale zůstal stát na místě. Lutus mu hodil zlatku a rozbalil pergamen. Mladík mezitím strčil zlaťák do kapsy a šinul se ulicí ven z města. Po přečtení prvních řádek se Lutus zhluboka nadechl a uchopil uzdu koně. Vedl Luthora do kasáren a v ruce křečovitě svíral pergamen. Když koně uvázal, opřel se o zeď a opět pergamen rozbalil.
„Ahoj, Lutusi, doufám že si ještě pamatuješ na svého přítele Rodricka. Když jsi opustil Eliamor, stalo se spoustu věcí. Bohužel tvůj drahý otec už není mezi námi". Po této řádce Lutus upustil pergamen a pomalu mu stékala slza po tváři. Sice odjel narychlo, ale pořád doufal, že jeho otec útok skřetů přežil. Teď mu ta zpráva sebrala i poslední naděje. Po chvilce sebral pergamen a pokračoval v četbě… „Král Ergond podnikl ihned všechny postupy, aby skřety zahnal do hor. Bylo to období bojů, ale skřeti byli nakonec oslabeni a stáhli se zpět do hor. Bohužel naše ztráty jsou veliké. Máme několik oddílů na hranicích a pár jednotek v hlavním městě. Tvůj otec mne požádal, abych tě našel a přivedl tě k jeho hrobu. Doufám, že se vrátíš zpět do Eliamoru, Lutusi. Tvůj věrný přítel Rodrick“.
Lutus přečetl dopis a zahleděl se do neznáma. Nevěděl si rady, ale i přesto se cítil rozhodnut, že pojede a uctí památku svého otce. Strčil dopis pod polštář a usnul neklidným spánkem. Ráno se opětovným přečtením dopisu přesvědčil, že to nebyl sen a vydal se za Konzulem Malagarem. Přes svou oddanost k Pretorii byl rozhodnut, že odevzdá plášť a požádá o uvolnění ze služby na neurčito. Po cestě potkal Sagiho, který očividně zase večer přebral. „Nazdar, jak se daří?“ zeptal se nic netušící Sagi.
„Mno...jo jde to,“ poznamenal k němu Lutus a pokračoval.
„Co se stalo?“ nenechal se Sagi odbýt. Po chvilce váhání mu Lutus podal zmačkaný pergamen.
„Takže…chceš odjet?“ zeptal se Sagi.
„Ano, chci uctít památku otce a pomstít ho,“ opáčil Lutus přes zatnuté zuby. Vzal si pergamen zpět šel za Konzulem. „Počkej!“ zavolal Sagi.
„Co je?“ zeptal se podrážděně Lutus.
„Snad si nemyslíš, že tě pustím samotnýho,“ odpověděl mu Sagi s úsměvem. Lutus zaskočen stál s otevřenou pusou a nevěděl, co má říct. „Hlavně mi neříkej, že to je nebezpečný a podobný věci,“ řekl, jakoby mu četl myšlenky.
„No dobrá, jestli si to nerozmyslíš,“ řekl nakonec Lutus.
Sagi zavrtěl hlavou: „Snad už mě nějakej pátek znáš, ne?Tak pojď, musíme zajít za Konzulem."
„Dále,“ ozvalo se zpoza dveří Konzulovy pracovny. „Síla a čest!“ zvolali najednou oba vojáci po vstupu do místnosti. Konzul se zvedl a zopakoval frázi. Pak se opět posadil a zeptal se: „Tak co se děje, vojáci?“
Lutus stál a v ruce si hrál s pergamenem. Sagi do něj šťouchl a probral ho z přemýšlení. „Ehm...tady pane,“ řekl jen Lutus a podal Konzulovi pergamen. Malagar povytáhl obočí a vzal si pergamen. Po přečtení řádek chvíli seděl a přemýšlel.
„Takže, vydáš se domů?“ zeptal se po chvíli.
„Ano, chtěl bych pane, ale nebylo by to na chvíli“ odpověděl Lutus.
„Nu což, dobrá, vydej se uctít otcovu památku“ odpověděl Malagar a pohlédl na Sagiho: „A ty chceš jet s ním, že?“ „Já, ano, pane, žádám o svolení doprovodit Lutuse na cestě do jeho země“ odpověděl mu Sagi. „Dobrá, sice se mi nelíbí, že jedete oba, ale budiž,“ řekl Konzul. „Pragmeon vás doveze na Kyr a odtamtud to bude na vás pánové...a pretoriánské pláště si na cestu neberte, nevím, jak to tam u vás je Lutusi, ale byly by vám tam nanic,“ dodal Malagar.
„Ano, pane“ odpověděli oba vojáci naráz a otočili se k odchodu.
„Dávejte na sebe pozor“ poznamenal Malagar a pohlédl z okna.
Lutus vyšel za Sagim a s tichým „Ano, pane“ zavřel dveře.
„Kdy vyrazíme?“ zeptal se Sagi. Lutus jen pokrčil rameny.
"Ještě se rozloučím s několika přáteli a pojedeme“ řekl po chvilce Lutus.
Sagi přikývl. „Půjdu se ještě prospat,“ řekl Sagi a vydal se k lůžku.
Lutus se vydal na zahradu vyčesat Luthora a přitom přemýšlel o domovině.

Lutus seděl na sloupku v přístavu, když dorazil Sagi. „No konečně,“ poznamenal se zamračeným výrazem a zvedl se.
„Malý zdržení,“ zamručel Sagi a šel po molu k lodi.
„Tak co, vyrazíme ještě dneska?“ zavolal Pragmeon.
„Jo, já mam snad všechno,“ odpověděl Sagi a prohraboval pytel s věcma.
Lutus kývl a nastoupil na loď. Sagi nastoupil hned za ním a zvedl můstek. „Tak můžem?“ ujišťoval se Pragmeon.
„Jo, už můžem,“ přikývl Sagi. Lutus se opřel na zádi a vyhlížel na moře. Na tu nekonečnou modrou pláň. Hlavu měl plnou vzpomínek a očekávání. Loď roztáhla plachty a vydala se na širé moře.

Zastávka na Kyru

Když vystoupili na Kyru, rozloučili se Sagi a Lutus s Pragmeonem a vydali se hledat první loď, která popluje do Ergandonie. „Víte o lodi, co by plula do Ergandonie?“ zeptal se Lutus zarostlého námořníka. Námořník zavrtěl hlavou a spěchal do putyky.
„Do Ergandonie?“ zeptal se odpodál stojící námořník. Lutus přikývl.
„Tam pluje tamhleta špeluňka,“ ukázal námořník na prostou loď menších rozměrů.
„Nic lepšího tam nepluje?“ zeptal se Sagi a s nedůvěrou si prohližel loď.
„Obchody tam stojí za prd, teda aspoň co sem slyšel,“ odpověděl námořník a rozloučil se s nimi mávnutím ruky. Sagi se podíval na Lutuse, ale ten jen pokrčil rameny a vydal se k námořníkům lodi jménem Menethien.
„Tahle loď pluje do Ergandonie?“ zeptal se Lutus jednoho z námořníků. Ten si je prohlédl a pokrčil rameny.
„Nevíš kam pluješ nebo co?“ opáčil podrážděně Lutus. Námořnící se postavili proti dvojici s vyhrnutými rukávy. V tu chvíli vyšel z lodi starší muž.
„Co se tu děje?“ zvolal a rozhlédl se po molu.
„Chceme se dostat do Ergandonie,“ odpověděl Lutus. Muž si je prohlédl.
„A co tam chcete?“ zeptal se poté.
„To už je naše věc,“ odsekl mu Sagi.
Kapitán lodi se pousmál. „Za malý poplatek to není problém.“
„ Kolik to dělá?“ zeptal se Lutus.
„Pro vás deset zlatek…pro vašeho přítele dvacet,“ řekl kapitán a usmál se. Lutus se taky pousmál, jen Sagi se mračil.
„Dobře berem to,“ odpověděl Lutus.
„Dobrá, buďte tu pozítří ráno v šest hodin, pokud možno včas, jinak jedeme bez vás,“ řekl kapitán a vyšel po molu.
„Vážně říkal v šest ráno?“ zeptal se Sagi Lutuse, ale ten už kráčel ulicí. Během pobytu na Kyru toho Lutus moc nenamluvil. Hlavu měl pořád plnou úvah a pochybností.
O dva dny později šel Lutus se Sagim na loď, na které už bylo plno ruchu, jak se námořníci připravovali na plavbu. Kapitán jim dal jednu menší kajutu a s úsměvem převzal měšec s penězi.

Příjezd do Ergandonie

Když se třetího dne plavby blížili k pobřeží, Lutus už napjatě čekal na přídi a netrpělivě poklepával prsty o zábradlí. Přístavní město na obzoru bylo zahaleno mlhou a jediné, co bylo vidět, byl maják. Loď se obezřetně blížila ke kotvišti. Na molu na ně zamával menší mužík s lucernou, jeden z námořníků mu hodil lano a on jej hbitě uvázal.
„Tak do práce, chlapi!“ zakřičel kapitán a mávl na odchazející dvojci.
„Měli bysme se tu ubytovat a trochu se tu porozhlédnout,“ navrhl Sagi, když došli k okraji města.
Lutus přikývl a dodal: „Ještě se rozdělíme, za hodinu se tu sejdem.“
„Dobrá,“ řekl Sagi a vydal se ulicí nahoru. Lutus šel směrem na západ. První, co uviděl, byla vývěska s hledanými zločinci. K jeho údivu byla prázdná. Když se vydal zase západní uličkou, ucítil vůni čerstvého pečiva a pečeného masa. Ihned se vydal za nosem. Vstoupil do menší hospody. Bylo ráno, a tak tam spalo jen pár opilců. Hospodský jim zrovna prohledával kapsy, když Lutus vešel.
„Dobré ranko, pane.“ Hospodský se provinile usmál a ukázal Lutusovi volný stůl. „Dobré jak pro koho,“ řekl Lutus a zasedl ke stolu. Hospodský mu přinesl dva krajíce chleba a menší kus pečeného masa. „Pozornost našeho hostince a města, pane,“ usmál se a ustoupil.
„Města?“ pousmál se Lutus. „Ano, jistě, každý cizinec je zde vítán. To víte, ta válka, jsou tu krušné časy, i když vše už vypadá mnohem lépe. Lidé mají strach a obchod tu taky moc nekvete.“ Hospodský si přisedl. „Ale král Ergond nám vrátil mnohá města i vesničky, které skřeti okupovali. Ta havěť je jako odporná, nenažraná krysa, co se pořád vrací, žere a ničí. „A co Eliamor?“ zeptal se Lutus a zakousl se do masa. Hospodský si lokl kořalky a pokračoval „Eliamor, no, ten to odnesl snad nejhůř. Celý ho spálili. Král Ergond tam však poslal většinu svých sil a zadupal skřety do země. Lidé, co přežili útěkem do lesů, se vrátili a spolu s vojáky obnovili aspoň část Eliamoru.“
Lutus spolkl sousto. „Můžeme se tady ubytovat?“ „Můžeme?“ zeptal se hospodský a rozhlédl se po hospodě. Ve dveřích stál Sagi. „Aha, dobrý den přeji, pane," usmál se hospodský. „Ubytování pro dva, ano...nebojte místa je tu dost. Bude to zlaťák za noc.“
Sagi dal hospodskému čtyři zlatky, převzal klíče a vydal se nahoru do pokoje.
„Zjistil si něco?“ zeptal se ho Lutus když si lehl. „Ne, nic, moc lidí jsem tu nepotkal,“ odpověděl Sagi a zavřel oči. „Jo, pravda,“ odpověděl Lutus a oba usnuli.
Druhý den se Lutus vzbudil dříve než Sagi. Vydal se na procházku městem. Mlha, co město okupovala včera, už zmizela, a na oblohu pomalu vylézalo slunce. I v ulicích byl větší ruch. Na náměstí stály stánky a bylo slyšet hluk kovářských kladiv. Lutus se tam vydal, byl zvědav, co se zde prodává. Procházel okolo stánku, kde cítil zvláštní, ale povědomou vůni koření. Viděl různé látky a především mnoho zbraní. Zastavil se u stánku zlatavé barvy. Byl to spíš stan. Vešel dovnitř a uviděl tam trojici koní. Vedle nich postroje, zbroje, zbraně, jídlo, šperky a spoustu jiných věcí.
„Co sháníte?“ uslyšel za sebou ženský hlas. Pohlédl na ženu ve zlatavé róbě. Měla pěknou postavu a co víc, někoho mu přípomínala. Ty její hnědé vlasy a ty oči.
„A..a..zdravím...nic, jen se rozhlížím,“ zakoktal Lutus. Žena si jej teď pozorně prohlížela a najednou vyjekla a pevně ho objala. Ta vůně, uvědomil si Lutus, a pevně ji stiskl.
„Lutusi, jsi to opravdu ty? Já myslela...“ brečela žena.
„Ano, Vinnis, jsem to já.“ Lutus ji pevně objímal a do očí se mu tlačily slzy.
„Víš, co se stalo s tvým otcem?“ zeptala se, přičemž hlavu měla na jeho hrudi.
„Ano, vím,“ pohladil ji. V tu chvíli vešel do stanu Sagi. Podíval se na Vinnis a pak na Lutuse. Lutus se podíval na Sagiho a odstoupil od Vinnis. Pořád ji však držel za ruku. Sagi vyšel rychle ze stanu.
„Ty ho znáš?“ podívala se Vinnis na Lutuse. Venku se začal někdo hodně nahlas smát.
„Bohužel,“ podíval se na ni. Vyšel s Vinnis ven. Sagi seděl na lavičce a funěl jako býk v říji. Lutus šel a kněmu a kousek za ním Vinnis. „Ehm...Sagi tohle je Vinnis, moje kamarádka z dětství, Vinnis, tohle je Sagi,“ řekl rozpačitě.
„Těší mě,“ řekla Vinnis a podala mu ruku.
„Jo, mě taky,“ potřásl jí rukou.
„Sagi, prosimtě, sežeň nějaké zásoby na zítra, já se ještě poptám a večer se sejdem,“ řekl Lut.
„Jasně,“ mrkl Sagi a vydal se ulicí pryč.
„Pojď,“ řekla Vinnis a chytla ho za ruku. Šli směrem na sever k velkému domu. Vinnis zabouchala na dveře a otevřel jí menší mužík. „Geralde, přines nám něco k pití,“ řekla Vinnis a podala mu plášť. Posadili se do pohodlných křesel u krbu. Lutus si užíval chvíli ticha a pozoroval plápolající oheň. S dusotem a hlasitým funěním dorazil do pokoje Gerald s podnosem, ze kterého se nesla vůně svařeného vína. Jednu podal Lutusovi a jednu Vinnis. Uklonil se a zmizel za dveřmi.
„Takže, jak to vypadá v Eliamoru?“ prolomil Lutus ticho.
„Eliamor už není co býval,“ posmutněla Vinnis a lokla si svařáku. „Teď je to spíš jen dočasný tábor pro vojska pochodující do hor na skřety.“
Lutus stále hleděl do ohně.
„A co Rodrick?“
„Rodrick je teď velitelem jedné pohraniční hlídky na okraji hor. Zrovna včera tam odjel.“
Lutus na ni pohlédl. „Tak to ho ještě doženeme.“ Zvedl se z křesla, dopil svařák, pak se naklonil k Vinnis, pošeptal jí něco do ucha a odešel. Vinnis ještě dlouho mlčky seděla, slova, která jí Lutus pošeptal, zanikla v hluku praskajícího krbu.

Lutus kývnul na hospodského, vyběhl po schodech a vrazil do pokoje. Začal balit věci do sedlových brašen. Sagi seděl na lůžku a zaujatě pozoroval, jak se Lutus snaží zavřít brašnu.
„Musíme si půjčit koně,“ otočil se Lutus. „Rodrick je den před námi, ještě ho doženem, ale musíme hned vyrazit!.“
„Dobře, když jsem sháněl zásoby, potkal jsem stájníka. co prodával koně. Myslím, že se s ním můžem dohodnout na rozumný ceně.“
Lutus vzal brašnu a vyšel z pokoje. Sagi se zvedl a vyrazil za ním. Když vyšli ven, bylo zataženo a foukal studený vítr. Prošli přes náměstí a dorazili k nižší, ale podlouhlé budově.
„Toriovy stáje,“ bstálo naškrábáno na plesnivějícím vývěsním štítu. Lutus vešel za Sagim a do nosu jej udeřil puch koňského trusu.
„Óóó, pán se vlátil,“ uklonil se podivný muž s bílou pletí. Měl na sobě roztrhané kalhoty a umazanou kazajku. Zubů mu zbylo pár posledních, a i ten zbytek byl zčernalý. Úsměv, který na ně udělal, jim málem obrátil žaludky naruby. Prohrábl si pár posledních vlasů, vzal vidle a kulhal rychle pryč.
„Nestraš pořád zákazníky!“ zařval na něj tlustší muž s dobráckým úsměvem.
„Máte zájem o hřebce nebo klisnu, pánové?“ rozpřáhl ruce a ukázal na ustájené koně.
„No...podíváme se,“ řekl Lutus a popošel se k černému hřebci. Hřebec si odfrkl a ustoupil o krok zpět. Sagi si prohlížel hnědou klisnu naproti. Lutus chvíli pozoroval koně.
„Já beru tohohle.“
Sagi se na něj podíval. „Já beru tuhle klisnu.“
„Dobře, pánové, kolik mi nabídnete za oba koně?“ řekl majitel koní a lišácky se usmál.
Lutus si podrbal bradku a řekl: „Dvěstě ti dáme za oba.“
Tlustší muž se usmál a odpověděl: „Platí.“
Lutus přepočítal zlato a dal měšec s žádaným počtem zlatek majiteli. Muž strčil měšec do kapsy a zapískal. Přiběhl stájník a připravil jim koně.

Ze severu začal vát chladný vítr. Dva jezdci schouleni ve svých pláštích putovali potemnělou krajinou. Krajinu provázelo mrtvé ticho. Ani vrána sedící na hnijící lebce u cesty nevydala svůj krákavý výkřik. Jezdci se pomalu blížili k lesu, jenž byl ponořen v hlubokém rozjímání. Stromy jakoby pohlížely na nově příchozí a pomalými pohyby svých větví si předávaly tichou zprávu o jejich příchodu. Dvojice se zastavila a po krátkém rozhovoru se vydali mimo stezku, po cestičkách vyšlapaných lesní zvěří. Za chvíli už nastala v lese tma a nad zemí se začla roztahovat mlha. První z jezdců zapálil pochodeň a vedl koně dále. Ani v největší tmě nezastavili a při prvních slunečních paprscích opouštěli koruny stromů. Jeden z dvojice vytáhl měch a lokl si piva. Druhý se rozhlížel z koňského hřbetu po možné cestě. Když jim zasvítily první paprsky do tváře, vydali se dále, nechávajíce za sebou zvláštní les. Po několika hodinách putování zahlédli na obzoru menší vesnici rozprostírající se na zelených pláních podél široké řeky.
Jakmile se přiblížili, vyjeli jim vstříc jezdci se znakem Ergandonie na štítech a na hrudi.
„Stát!“ vykřikl první z vojáků. Oba jezdci zastavili své koně před vojákem.
„Kdo jste a co tu chcete?!“ ozval se voják.
„Jsme tu, abychom se přidali k vojsku krále Ergonda,“ odpověděl Lutus.
Vojáci se začli šeptem domlouvat. Mezitím si Sagi lokl piva a hlasitě říhnul.
„Dobře, pojďte s námi!“ řekl voják a otočil koně směrem k vesnici. Sagi i Lutus ho následovali, příjižděli spíš do vojenského ležení, než do vesnice. Po ulicích chodili vojáci a živě o něčem diskutovali. Někteří vysedávali na zemi a podávali si víno. Jiní hráli hry s kostkami vyřezanými ze dřeva. Vesničanů tu bylo jen pomálu. Většina místních byli stařečci, kteří seděli u studny a při svém povídání pokuřovali levný tabák. Kousek za vesnicí trénoval pluk vojáků lukostřelbu a jiní zase souboje muž proti muži. Vojáci zavedli oba muže k velkému stanu s praporem Ergandonie plápolajícím ve větru. Před stan vyšel muž. Tvář měl ošlehanou drsným životem a z pravého ucha mu zbývala polovina. Plnovous mu částečně zakrýval jizvu na bradě. I přes tohle všechno mu mohlo být tak lehce přes třicet.
„Co to tu máme?“ zvolal na vojáka chraplavým hlasem.
„Tihle dva se k nám chtějí připojit, pane!“ odpověděl voják.
„Koně nechte tady a pojďte se mnou, pánové,“ řekl muž a vydal se směrem na cvičiště. Beze slov došli až ke slaměným terčům, když v tom se muž otočil a řekl: „Takže jsi to ty, Lutusi?“ a usmál se. Lutus se na něj zahleděl a zachmuřenou tvář mu rozjasnil úsměv.
„Rodricku!“ objal dávného přítele.
"Tohle je Sagi," ukázal na blonďáka zapáchajícího pivem. Sagi podal Rodrickovi ruku.
„Těší mě,“ odpověděl a Rodrick mu potřásl rukou.
„Pánové, zkusíme si, jestli jste vážně bojovníci?“ zeptal se a zapískal. Oba muži se na sebe nechápavě podívali, když vtom jim Rodrick vrazil každému do ruky štít.
„Hoši, provětrejte je!“ zakřičel na skupinku vojáků kousek od nich a odběhl. Sagi s Lutusem čekali, když vtom jeden z vojáků nasadil na tětivu šíp a zamířil na dvojici se štíty. Šíp zasvištěl vzduchem a pak se ozval náraz, jak se zapíchl do dřeveného štítu.
„Tak se pohni!“ zakřičel Lutus a zlomil šíp ve štítu. Sagi se rozeběhl vstříc střelci, jenže proti němu vyběhli dva ze skupinky s dřevěnými tyčemi. První ránu schytal Sagi do kolene, pak se ohnal štítem a odrazil útok druhého muže. Lutus se kryl za štítem a střelec po něm vypálil další šíp. Mířil ale kousek vedle a šíp se jen neškodně zapíchl do země. Sagi udeřil štítem jednoho z mužů do nohy, ale vzápětí schytal ránu přes záda od druhého. Lutus se rozeběhl a než střelec připravil další střelu, vrazil mu pěstí do obličeje. Voják se lehce přikrčil a Lutus ho kopl do břicha. Voják se složil na zem. Sagi mezitím jen ustupoval před údery dvojice mužů. Na Lutuse se rozeběhl další z mužů s dřevěným mečem a ranou do kolena ho složil na zem. Jeden z vojáků udeřil Sagiho holí do štítu a hůl se zlomila. Toho Sagi využil a kopancem do rozkroku muže svalil. Druhý z vojáků však udeřil Sagiho holí přes hlavu a Sagi se sesunul k zemi. Lutus uhnul další ráně mečem a strhnul muže na zem. Další z vojáků mu však přiložil hůl ke krku a byl konec. Rodrick přišel k Lutusovi a s burácivým smíchem mu pomohl ze země.
„To ses toho víc nenaučil?“ smál se.
„Máš dobrý chlapy,“ promnul si krk Lutus.
„Tvýho přitele proberem,“ ukázal na omráčeného Sagiho.
„Zítra vyrážíme, takže se připrav na brzký budíček,“ usmál se ještě jednou Rodrick a vydal se zpět do stanového městečka.

Ráno, když vojenský trubadúr foukl do své trubky, už Lutus seděl před stanem a brousil si meč. O chvilku později vylezl ze stanu i Sagi.
„Asi mně praskne hlava,“ postěžoval si a chytil se za hlavu. Lutus schoval brousek a oblékl si zbroj. Sagi ho napodobil a pak oba vyrazili směrem na jih, kde se šikovalo vojsko k pochodu.
„Pánové, budete v tomto tažení pod velením zde Ultrachta,“ ukázal na muže ve zbroji z tvrzené kůže s obouruční sekerou na zádech. Měl zacuchané vousy až na prsa. Seděl na hnědákovi a křičel rozkazy na svůj jezdecký oddíl. Lutus se Sagim se zařadili do neúhledné řady mezi vojáky. Někteří z jezdců byli od pohledu vojáci s vráskami a nedůvěřivým pohledem. Většina vojáků však vypadala na nováčky, kteří měli roztěkané pohledy a nejistě hleděli na nově příchozí.
Ultracht k nim přijel a řekl: „Jedna věc...jesli řeknu, že v tom boji chcípnete, tak chcípnete. Jinak vám sám useknu hlavy,“ odplivl si a vrátil se do čela neforemného útvaru jízdy. Na Ultrachtův rozkaz se jezdectvo dalo do pohybu. Celý den se vojsko šinulo ponurou krajinou posetou spálenými kmeny stromů a lány zčernalé trávy. Slunce se už blížilo k obzoru, když armáda zastavila na kopci nedaleko lesa. Než slunce zašlo za obzor, stálo už stanové městečko obehnané kůly.
Asi díky prvnímu dojmu postavil Ultrecht Lutuse se Sagim na hlídku. Obloha byla bez mraků, úplněk osvětloval spáleniště trávy a z lesa se občas ozvalo zavytí vlka. Lutus stál opřený o jeden z praporů na okraji tábora. Sagi pokračoval podél palisády na západ k lesu, když vtom ho ostrý tlak na lopatky srazil na zem. Hned po dopadu vytasil meč a ohnal se jím při převalení na záda. Skřet natřený bahnem uskočil. Po mužově výpadu zaútočil dýkou na jeho krk. Nečekaný kopanec do břicha odhodil skřeta metr do bahna. Sagi i skřet stáli proti sobě. Skřet stále třímal dýku a jeho soupeř meč. Skřet se v zoufalém pokusu o splnění úkolu rozhodl zaútočit jako první. Jeho ruka spadla do spálené trávy i s dýkou mezi prsty. Skřet vydal bolestné zachroptění a skočil po bojovníkovi drápy druhé ruky a s vyceněnými zuby. Muž při zuřivém útoku upustil meč a svalil se pod váhou skřeta na záda. Skřet kousl muže do nosu a do očí mu vylétla sprška krve. Muž zařval a chytil volnou rukou skřeta pod krkem. Jeho soupeř ještě stihl zakoulet očima a pak jeho tělo ochablo. Sagi zadýchaný bojem se pomalu zvedl ze země a sebral meč. Až teď mu to došlo.
„Skřeti útočí!“ zařval.
Lutus se odrazil od praporu a běžel směrem za hlukem boje. Když doběhl na místo, Sagi stál a křičel na poplach s mečem v ruce. Z obličeje mu tekla krev a kousek od něj leželo tělo skřeta. Směrem z lesa se ozval zběsilý řev skřetů. Vlna těchto odporných stvoření se hnala na vojenské ležení. K Lutusovi se brzy přihnala asi padesátka mužů ve zbrani. Většina měla kopí a zbytek byli šermíři. Srovnali se do dvojřadu těsně před tím, než skřeti dorazili k palisádě. Skřeti překonali kůly a s děsivým řevem naběhli do první řady kopiníků.
Lutuse se zmocnilo bojové šílenství. Sekal mečem jednoho skřeta za druhým. Kousek od něj vojáci zařvali, když skolili jednoho z trolů. Dlouho drželi vojáci skřety mezi naostřenými kůly palisády. Skřetů však neubývalo a pomalu tlačili vojáky do středu tábora. Po hodině zuřivé řeže se sešly všechny bojující skupiny na shromaždišti před hlavním stanem.
„Seřaďte se!“ zařval Rodrick.
Vojáci se pomalu dělili na skupiny a to nebylo dobré. Lutus stál se skupinkou deseti mužů na východní straně prostranství. Sagi bojoval s Rodrickem na západní straně. Byli obklíčeni a muži pomalu umírali.
První paprsky slunce šplhaly přes obzor. Skřeti se stáhli a utíkali do všech směrů. Zbyla padesátka bojeschopných mužů. Lutus měl pohmožděnou ruku. Všichni se radovali nad vítězstvím. Sagi seděl opodál a z nohy mu vystupoval dřík skřetího šípu. Rodrick byl celý od krve, ale nebyla to krev jeho, nýbrž jeho protivníků. Ultracht ležel mezi mrtvými na bojišti. Takto bylo poraženo vojsko skřetů v Ergandonii a zbytky roztroušených skřetů brzy doplatí na svou neuváženost a útok na lidská obydlí.
Druhého dne dorazili Lutus a Sagi do Eliamoru. V městečku se pohybovali vojáci a jen pár starších obyvatel sedělo jako minule u studny na náměstí. Lutus se vydal směrem na hřbitov.
Při pohledu na pomník svého otce mu do očí vhrkly slzy. Lutus poklekl a pomodlil se, jak jej to otec učil. Pak už jen klečel u hrobu svého otce a vítr odvál jeho pochybnosti. Otec je vážně mrtev. Několik desítek minut objímal jednoduchý dřevěný kříž na otcově hrobu. Nevnímal studené kapky dopadajíci na jeho hlavu, ani vítr šlehající jej do tváře. Sagi stál opodál opřený o hůl a tiše pronesl:

„Temná hlubina nás hledá,
jak hladová vrána na svou oběť čeká,
každého si jednou najde,
později či dříve mysl naše zajde,
až nastane tvůj čas,
až pohltí tě strach,
srovnej si své myšlenky a proměn se v prach.“

Loď se kymácela v poryvech větru. Lutus stál u zábradlí a sledoval neklidnou hladinu moře. Vracel se do Andarie. Ve vzpomínkách byl stále s otcem a vzpomínal na své dětství. Na Kyru přestoupili na loď plující do Andorského přístavu.
První den po návratu oslavovali a popíjeli pivo. Mnoho se toho za jejich nepřítomnosti nezměnilo.
Uplynul měsíc a Lutuse potkala další ošklivá věc. Jeho přítel Sagi nečekaně zemřel. Našel ho ležet na lůžku. Nejprve se ho snažil probrat, ale po chvíli pochopil. Na jeho hrob položil na památku meč. Zvedl se od hrobu a podíval se na západ slunce.
„Kdo dál?“ zeptal se.

Muž seděl na pláži. Přesypával jemný písek mezi prsty a hleděl do modrého nekonečna. S povzdechem se zvedl, chytil Luthora za uzdu a vydal se do pískovcového města. Došel až k vojenskému hřbitovu. Nejdřív vzdal čest pomníku zakladateli paladinského řádu Kai, Konzulovi Thyriskému a zároveň svému vzoru, Malagarovi. Poté poklekl i u Sagiho hrobu. Vzpomínal na společné zážitky, na svého otce a smutek ho porážel.
„Legate,“ zavolal na něj Král Alkin de Severin, stojící opodál.
Lutus si narovnal šerpu a postavil se do pozoru.
„Pohov..." král k němu přistoupil "Jsi v pořádku?“
„Jistě, Vaše Veličenstvo, jsem stále schopný služby,“ odpověděl neutrálně Lutus.
Král si povzdechl. „Dobrá, tak odchod.“
Lutus na nic nečekal a vydal se na obhlídku města.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 4

Přidávám bodík, dala bych i dva, ale ještě mi tam drhne ten kostrbatý začátek a interpunkce. Jinak je ale příběh velmi čtivý a postava pěkně vykreslená - o tom žádná :-)
Vesi - 5

No teda...hrozně mě to chytlo! A snad tam není ani jediná chyba v gramatice - ale satanužel hrozný nedostatky v interpunkci. Pokud tyto opravíš, bude i pětka :). Krásnej kontrast mezi povahou přemýšlivýho Lutuse a lehkomyslnýho Sagiho, taky moc dobře napsaná vsuvka z cesty do Ergandonie. Konec a Sagiho smrt bych ještě malinko rozvedla, nenaznačuje to, kterým směrem se bude Lutův příběh dál odvíjet...potká ještě Vinnis? :P Dodatek: zvýšení hodnocení za úpravu :)
Nexus - 5

Pár stylistyckých chyb tam je, ke konci už docela skáčeš, ale vzhledem k délce, tak ti to odpustím.
Shinfu1 - 5

pokracovani!
Zvire - 5

Dlouhe, pretorianske, bez chyb .... co dodat? snad jen 5 :)
Aestas - 3

Začátek - no, je hrubý, neotesaný, mírně kontrastuje se zbytkem, který je vyspělejší (začátek je stylisticky, slohově, gramaticky hrozný, ale buď to dál psal někdo jiný, nebo se autor zlepšil). Od "Odjezd z Andarie" je styl i sloh ucelenější a mírně nabírá na kvalitě. Stále ale opakování, nezáživnost, malá barevnost, přehánění (postava z klidného tónu náhle skočí do breku nebo jiné silné emoce), čtenář nemá návaznost, zatímco autor situaci vidí a prožívá, text tuto atmosféru nepřenese... nestačí napsat, že někdo začal plakat, je třeba připravit půdu, aby text zapůsobil - jinak je to jen přehnaná fráze, která zavání trivialitou (to samé s radostí, vztekem). Každý prožitek postavy zde působí triviálně a uměle. Jednoduchý nedostatek - čtenář nevidí příběh stejně jako autor. Je to častá vlastnost prvních textů a poměrně snadno odstranitelná, stačí si získat odstup a číst své texty po pár dnech, mezery ve vyprávění se tak sami časem odhalí. Co se týká nápadu, není špatný, ale z Luta zbyla mozaika pochodující světem, jež skoro náhodně projevuje emoce. Jeho příběh není ze strhujících, ale je dobře, že ne každý aspiruje na zachránce světa a vesmíru. Na téma Pretorianského vojáka velmi pěkné a líbí se mi. Provedení je horší, ale nejsme v literárním kroužku, aby všechno musel být román - zde zvolená epizodičnost je schůdná, zase, právě kvůli zdůraznění jen důležitých momentů Lutova života by zasloužily pečlivější a propracovanější sepsání. Ve zkratce: nápad dobrý, náplň se mi líbí, životopis dostatečný, příběh bych nedočítal do konce, nechytlavý, bez napětí, neumožňuje vžít se do postav a jejich světa. Po váhání konečná známka 3, abych ocenil, že během psaní se autor jednoznačně rozvíjel.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 1x
známka 4: 1x
známka 5: 9x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist