Ve vzorně upravené chýši si poblíž vchodu hrála malá dívenka. Sotva odrostlé batole. Z listů tvořila stezku jedovatému brouku, který se snažil dostat ven na ranní vzduch. Fascinovaně pozorovala, jak se na jeho lesklém krunýři láme světlo, které v úzkých paprscích pronikalo skrze tenkou doškovou střechu. Její matka seděla na malém verpánku. Čas od času svou dceru letmým pohledem zkontrolovala a mezitím se připravovala na nový den. Olivově zelenou tuniku, brčálově zelenou sukni a na nohy tmavozelené sandály – tak, jak bylo tehdy v bažině Klah v módě.
Idylické ráno plné toxických výparů však náhle přetnula hlasitá rána. Byl to ten nejhlasitější zvuk, jaký doposud mladé Ungoleth dolehl k uším. Ungoleth se zarazila uprostřed hry a zaposlouchala se do zvuků okolí. Nedlouho po výbuchu rozpoznala zvenku pokřik svého otce, následovaný dusotem tlap jeho dračího oře. Její matka vyskočila ze stoličky a oběma rukama ji postrčila hlouběji do chatrče. Univerzálním signálem, ve kterém i dítě rozpozná zprávu: ‚Zůstaň tady.‘ Sama se chopila kopí, vždy připraveného poblíž postele, a čím dál rychlejšími kroky zmizela z obydlí.
Hluk zvenčí se stále stupňoval a jas, který skrze škvíry chatrče pronikal, byl jasnější a jasnější. Zvědavost byla silnější, a tak opatrně po čtyřech přišla blíže ke vchodu a nakoukla ven. To, co se jí naskytlo před očima, však nebyla obvyklá roztržka se sousedním ještěřím klanem.
Okolí návsi – dá-li se tomu tak v tomto případě vůbec říkat – se blýskalo mnohačetnými požáry. Chvilku jí trvalo, než se jí zrak přizpůsobil. Teprve poté si všimla, že se obrovské sloupy plamenů pohybují a mají vzdáleně lidskou podobu. Uprostřed tohoto ohnivého běsnění stál muž v uniformě. V ruce držel šavli, jejíž čepel žhnula stejně rudě jako okolní plameny. Ladně s ní kroužil vzduchem, jako by tančil, a jeho pohyby připomínaly spíše vládu nad žhnoucím elementem než boj, jaký mohla spatřit při cvičných soubojích svých starších bratrů.
Hlas její matky se prořízl okolním hlukem, když se s výkřikem a napřaženou zbraní rozběhla proti vetřelci.
„Testudo!“ zavelel cizinec a obrovská postava z ohně jí zatarasila cestu. Postava doširoka roztáhla své plamenné paže, pevným stiskem její matku objala a už nepustila. Na místě, kde před okamžikem stála, nezbylo nic než sloup sálajícího žáru.
A pak vše utichlo.
Oheň začal kroužit okolo vetřelce jako třpytivý plášť, připravený chránit svého majitele. Muž se k ní pomalými kroky přibližoval. Přes kombinaci světla z ohně a dýmu z mnohačetných požárů nevnímala na příchozím nic jiného než jeho oči.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Ve vzorně upravené chýši si poblíž vchodu hrála malá dívenka. Sotva odrostlé batole. Z listů tvořila stezku jedovatému brouku, který se snažil dostat ven na ranní vzduch. Fascinovaně pozorovala, jak se na jeho lesklém krunýři láme světlo, které v úzkých paprscích pronikalo skrze tenkou doškovou střechu. Její matka seděla na malém verpánku. Čas od času svou dceru letmým pohledem zkontrolovala a mezitím se připravovala na nový den. Olivově zelenou tuniku, brčálově zelenou sukni a na nohy tmavozelené sandály – tak, jak bylo tehdy v bažině Klah v módě.