Toho večera bylo příšerné počasí. V jedné bohem zapomenuté vesnici řádila ukrutná bouře. Venku tma, že nebylo vidět ani na krok a v jedné malé chatě zrovna přikládal starší, osamělý muž do krbu. Přes tu bouři nebylo skoro slyšet vlastního slova, ale něco slyšet bylo. Zvláštní bouchání na dveře. Muž věděl, že tohle nebyla bouře. V pomyšlení, že nějaký tulák hledá přístřeší v těchto nečasech, vyšel směrem ke dveřím. Když ale otevřel dveře, nenašel žádného tuláka, nýbrž košík zmáčený od deště, z něhož se ozýval pláč. Muž se podíval do košíku a v něm našel malý, uřvaný uzlíček neštěstí, malého chlapce. Rozhodl se vzít dítě dovnitř, aby ho osušil a zjistil, co je vlastně zač, nebo jestli není v košíku ještě něco, třeba jeho jméno. V košíku nic jiného nenašel, nicméně u dítěte si povšiml zvláštní věci. Na zápěstí mělo přivázaný náramek z vlčích zubů. Muž se rozhodl, že se dítěte ujme.
Jak šel čas, chlapec rostl a sílil. Bylo již na pohled znát, že to nebyl obyčejný chlapec. Měl ostré mužské rysy, silné paže a mohutnou stavbu těla. Již v mladí měl sílu jako dospělý muž. Jeho "adoptivní" otec zjistil z knih, že náramek, který měl chlapec na zápěstí v den ,kdy se objevil před jeho domem, nosí obávaný kmen krvelačných barbarů z Bergenu. Na chlapci během dospívání bylo znát, že v něm koluje krev obávaného bojovníka, plenitele a ničitele. Byl velmi výbušný a pro ránu skutečně nešel daleko. Jeho adoptivní otec se mu pokoušel vštípit co nejvíce z dobrých mravů, učil ho číst a psát, vychoval ho jako normálního chlapce. Bohužel občas jeho barbarská podstata vyšla najevo a málokdy to dopadlo dobře.
Nastal den, kdy muže dostihla silná horečka. Bylo více než jasné, že nepřežije noc. Mladý barbar byl u něj, aby mu mohl alespoň částečně oplatit, že mu věnoval život, když ho tenkrát nenechal umřít před dveřmi chalupy. Muž, posetý potem a klepající se zimou, povídá: " V téhle zemi tě nic nečeká, odcestuj chlapče. Nezapomeň, co jsem tě naučil, ale ani nezapomeň, kdo skutečně si a čí krev koluje v tvých žilách. Ve světě se neztratíš, máš sílu pěti mužů, krvelačnost dravého zvířete, ale zároveň vychování čestného muže. Děkuji bohům, že mi tě toho osudného dne přinesli na práh a můj život měl ještě chvíli smysl. Jdi.... Thamuzi"
Thamuz svého adoptivního otce poslechl. Několik dní po jeho smrti zabalil to nejnutnější, naposledy se ohlédl za malou chalupou, která pro něj byla po celý život domovem, a vydal se na cestu.
Cesta ho nakonec zavedla až do Andoru, hlavního města Andarijského císařství. Pro mladého muže, který do té doby znal především svou malou vesnici a okolní kraj, bylo město něč naprosto nevídaným. Tolik lidí, tolik různých tváří, řemesel a příležitostí. Nikdo zde nevěděl, kdo Thamuz je, odkud pochází ani jakou krev v sobě nosí. A jemu to zprvu vyhovovalo.
Začal se živit, jak jen mohl. Pomáhal řemeslníkům, nosil těžká břemena, dělal nejrůznější práce, které by jiní považovali za podřadné. Thamuz se jich však neštítil. Věděl, že pokud chce ve světě obstát, musí se nejprve postavit na vlastní nohy.
Ve volných chvílích se však věnoval tomu, k čemu ho táhlo srdce. Boji.
Jeho síla byla od mládí neobyčejná a s každým dalším dnem se učil ji lépe ovládat. Zkoušel různé zbraně, cvičil své tělo a vyhledával muže, kteří ho mohli něco naučit. Čím více bojoval, tím více si uvědomoval, že právě v boji nachází něco, co jinde postrádal. Nebyla to jen touha po krvi, která se v něm čas od času probouzela. Byl to pocit, že právě zde dokáže naplno využít dar, který mu byl dán do vínku.
Osud ho jednoho dne přivedl ke Keltům.
Nebyl to pro něj obyčejný cech. Keltové byli společenstvím lidí, kteří si zakládali na své vlastní kultuře, tradicích a vzájemné soudržnosti. Thamuz mezi nimi poprvé po dlouhé době pocítil něco, co znal pouze ze vzpomínek na svého adoptivního otce.
Pocit, že někam patří.
Postupem času se mezi Kelty začal angažovat stále více. Zatímco jiní viděli cech pouze jako skupinu bojovníků a dobrodruhů, Thamuz v něm spatřoval něco mnohem většího. Začal se zajímat o staré příběhy, bohy a tradice Keltů a spolu s ostatními vytvořil víru, která se postupně stala nedílnou součástí jejich života.
Konaly se obřady, rituály a slavnosti. Uctívali staré bohy, připomínali dávné příběhy a vytvářeli vlastní tradice. Nebyla to víra, kterou by jim někdo vnutil. Zrodila se mezi nimi samotnými.
A Thamuz v ní našel něco, co celý svůj život hledal.
Kořeny.
Čím více se zapojoval do života cechu, tím více rostla i jeho vážnost mezi ostatními. Nebyl již pouze tím nalezencem, který kdysi přišel do Andoru hledat obživu. Stával se bojovníkem, který byl ochoten postavit se nebezpečí, když bylo třeba, a mužem, na kterého se ostatní mohli spolehnout.
Jeho cesta ho nakonec zavedla až k městu Thyris, které se později stalo domovem Keltů. Thamuz se rozhodl ucházet o post starosty města. Toužil nejen po moci, ale především po možnosti ovlivnit místo, které se mělo stát domovem jeho lidu.
Osud však rozhodl jinak.
Starostou se nestal.
Pro Thamuze to však nebyla porážka, která by ho zlomila. Naučil se, že ne každá bitva se vyhrává silou paží a že některé věci člověk jednoduše musí přijmout. Jeho jméno však mezitím začalo být známé i mimo řady Keltů.
Za své zásluhy a činy během mnoha událostí, které postihly císařství, si získal pozornost těch, kteří stáli v jeho službách. Nakonec přišla nabídka, kterou Thamuz nemohl odmítnout.
Byl přijat do císařské gardy.
Z muže, který kdysi přišel do Andoru bez jména, rodiny a jediného člověka, který by za něj ručil, se stal gardista Andarijského císařství. Muž, jehož úkolem bylo chránit zákon a pořádek a postavit se proti těm, kteří by jej chtěli narušit.
Byla to zvláštní ironie osudu.
Chlapec, který měl v krvi dědictví krvelačných barbarů z Bergenu, se stal strážcem zákona.
Thamuz však věděl, že právě jeho adoptivní otec by na něj byl hrdý. Vždyť mu kdysi řekl, že má v sobě sílu pěti mužů a krvelačnost dravého zvířete, ale zároveň vychování čestného muže.
A právě to se z něj postupem let stalo.
Časem však přišla únava.
Roky strávené v císařské gardě, nespočet výprav, střetů a povinností si začaly vybírat svou daň. Thamuz, který celý svůj život zasvětil boji, službě a Keltům, začal poprvé pociťovat, že potřebuje od všeho odejít.
A tak jednoho dne složil svůj meč gardisty.
Bez velkých slov. Bez slávy. Bez rozloučení, které by si možná zasloužil.
Prostě odešel.
Dva roky o něm v Andarijském císařství téměř nikdo neslyšel.
Dva roky uplynuly a svět se mezitím nezastavil. Říše pokračovala ve svém životě, lidé přicházeli a odcházeli, města se měnila a Keltové kráčeli dál svou vlastní cestou.
Pak však přišel den, kdy se Thamuz znovu objevil.
Nikdo nevěděl, co přesně během těch dvou let dělal. A Thamuz o tom nemluvil. Na otázky odpovídal mlčením nebo několika málo slovy. Nebylo však pochyb, že dva roky samoty z něj udělaly jiného muže.
Vrátil se do Thyrisu.
Město, které kdysi přijal za svůj domov, před ním stálo stejně jako tehdy. Jen Thamuz už nebyl stejný.
Kdysi sem přišel jako mladý barbar bez jména, bez rodiny a bez jediného člověka, který by jej znal.
Teď se vracel jako muž, který si během let vydobyl jméno vlastní.
Jako Kelt. Jako bojovník. Jako bývalý gardista císařství.
A především jako Thamuz.
Když toho večera procházel branami města, zvedl oči k jeho hradbám. Vzpomněl si na slova svého adoptivního otce, která slýchával v hlavě i po tolika letech.
„Ve světě se neztratíš.“
Tehdy tomu možná ještě nerozuměl.
Teď už ano.
Jeho cesta jej zavedla dál, než si kdy dokázal představit. Poznal přátele, nepřátele, bratry ve zbrani i lidi, za které byl ochoten položit vlastní život. Poznal moc, slávu i odpovědnost. Poznal, jak chutná vítězství i jak bolí porážka.
Ale jedna věc mu stále unikala.
Odkud vlastně pochází?
Kdo byli jeho rodiče?
Proč byl jako dítě zanechán právě v oné bouřlivé noci?
A proč měl na zápěstí náramek z vlčích zubů, který po celá ta léta neopustil jeho ruku?
Thamuz se zastavil.
Položil ruku na starý náramek a na okamžik jej sevřel v dlani.
Možná už nadešel čas hledat odpovědi.
Možná jeho minulost nebyla mrtvá.
Možná na něj celou tu dobu pouze čekala.
A tak Thamuz znovu vykročil.
Tentokrát však nešel za slávou, hodností ani bohatstvím.
Šel zjistit, kdo skutečně je.
Protože někde daleko na severu, v zemi, o které dosud znal jen příběhy svého adoptivního otce, stále žil národ, jehož krev mu kolovala v žilách.
Barbaři z Bergenu.
A pokud měl někdy zjistit, proč jej před lety někdo odložil do košíku a nechal napospas bouři, musel najít cestu k nim.
Thamuz ještě nevěděl, co jej na té cestě čeká.
Nevěděl, zda najde rodinu, která jej kdysi opustila.
Nevěděl, zda najde pravdu, nebo pouze další otázky.
Věděl však jedno.
Dítě, které kdysi někdo odložil ve tmě před cizí chalupou, už dávno nebylo dítětem.
Vyrostl z něj muž.
A nyní se vydával hledat svůj vlastní osud.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Toho večera bylo příšerné počasí. V jedné bohem zapomenuté vesnici řádila ukrutná bouře. Venku tma, že nebylo vidět ani na krok a v jedné malé chatě zrovna přikládal starší, osamělý muž do krbu. Přes tu bouři nebylo skoro slyšet vlastního slova, ale něco slyšet bylo. Zvláštní bouchání na dveře. Muž věděl, že tohle nebyla bouře. V pomyšlení, že nějaký tulák hledá přístřeší v těchto nečasech, vyšel směrem ke dveřím. Když ale otevřel dveře, nenašel žádného tuláka, nýbrž košík zmáčený od deště, z něhož se ozýval pláč. Muž se podíval do košíku a v něm našel malý, uřvaný uzlíček neštěstí, malého chlapce. Rozhodl se vzít dítě dovnitř, aby ho osušil a zjistil, co je vlastně zač, nebo jestli není v košíku ještě něco, třeba jeho jméno. V košíku nic jiného nenašel, nicméně u dítěte si povšiml zvláštní věci. Na zápěstí mělo přivázaný náramek z vlčích zubů. Muž se rozhodl, že se dítěte ujme.