Wyndstrim měl s kupcem problém už před polednem. Muž z jihu tvrdil, že tři role modrého sukna navlhly během vykládky a odmítal za ně zaplatit původně dohodnutou částku. Starosta namítal, že plátno bylo při převzetí suché a že jestli je někdo nechal přes noc vedle kašny, nebude to problém města. Hádali se o tom skoro čtvrt hodiny, než se dostali k dopravě zbytku nákladu.
Kupec si mezitím prohlížel tržiště a očividně počítal, kolik mužů bude potřebovat.
„A tenhle?“ zeptal se.
Wyndstrim se podíval směrem, kterým ukazoval. U povozu se několik legionářů snažilo dostat těžkou bednu přes kolo zapadlé mezi kameny. Největší z nich, holohlavý černoch s jizvami na pažích, právě odstrčil jednoho z ostatních stranou a zvedl svůj konec tak vysoko, že se bedna naklonila. Někdo mu vynadal, načež se muž zazubil a provedl přehnanou úklonu.
„Co s ním?“
„Kolik za něj?“
Starosta chvíli mlčel, protože otázce zprvu nerozuměl.
„Za Taka?“
Kupec přikývl.
„Ten není na prodej.“
„Tak komu patří?“
„Nikomu.“
Cizinec pohlédl na černocha znovu, tentokrát už se zřetelnou nedůvěrou. Wyndstrim neměl chuť vysvětlovat mu uspořádání Thyrské legie ani místní zvyklosti, a tak jen dodal, že jestli potřebuje nosiče, může si najmout lidi u přístavu. Potom se vrátil k mokrému suknu.
---
Obchodník přijel pro slonovinu, ale muži, kteří ho čekali u řeky, přivedli kromě dvou klů také čtyři děti a tvrdili, že tak dorovnají zbytek dluhu. To se mu nelíbilo. Děti zabíraly na člunu místo, musely jíst a nejmladší z nich by několik let nepřinesl žádný užitek.
Jeden z mužů namítl, že dvě jsou dost staré na práci. Obchodník prohlédl dívce chodidla, druhému dítěti zuby a nakonec se zastavil u hubeného chlapce, který se mu při kontrole paží pokusil vytrhnout.
„Tenhle bude problém.“
Jeho průvodce se zasmál a řekl, že problémy jsou otázkou správného zacházení. Chlapce získali od lidí z vnitrozemí spolu s několika dalšími zajatci; odkud přesně pochází, nevěděli. Když se obchodník pokusil zjistit alespoň věk, dostal odpověď v jazyce, kterému nikdo z přítomných nerozuměl.
„Ani nemluví.“
„Mluví. Jen ne s tebou.“
Obchodník chtěl kvůli tomu cenu snížit ještě víc. Nakonec se dohodli až poté, co mu k dětem přidali další zásobu sušeného masa. Do účetní knihy si poznamenal čtyři kusy pracovní síly a dva sloní kly. U kolonky původ nechal prázdné místo.
---
Písař napočítal třicet sedm klů, přestože předchozího večera zaznamenal čtyřicet. Protože se správce měl vrátit za dva dny, znamenalo to problém hlavně pro něj. Chybějící slonovina se bude hledat v jeho knihách a nikdo se nebude ptát, kdo ji skutečně ztratil.
Nechal proto svolat nosiče a předáky, kteří překládali včerejší zásilku. Vyslýchání zpočátku nikam nevedlo. Jeden muž tvrdil, že odešel ještě před vyložením posledního vozu, žena z druhé čety přísahala, že chybějící kly vůbec neviděla, a předák podezíral pracovníky z vedlejšího tábora.
Dozorce začal být podrážděný hlavně proto, že vedro ve skladu bylo nesnesitelné a oběd mu mezitím vystydl.
„A co tenhle? Byl u posledního vozu.“
Písař vzhlédl od knihy. Před skladem stál vysoký mladík, kterého znal od vidění. Patřil k lidem dovezeným před lety od pobřeží a při práci býval spolehlivý.
Dozorce mu položil otázku. Mladík odpověděl dlouhou větou.
„Co říkal?“
Místní předák pokrčil rameny.
„To není zdejší řeč.“
Dozorce otázku zopakoval pomaleji a hlasitěji, což nepomohlo. Mladík odpověděl znovu a při tom několikrát ukázal směrem k řece.
Písař navrhl, že by se mohli podívat k překladišti, ale dozorce už měl jasno. Tvrdil, že mladík rozumí dost dobře, protože na rozkazy při práci reaguje bez problémů, a že nesrozumitelnou řečí pouze zdržuje výslech.
„Mám zapsat odmítnutí výpovědi?“ zeptal se písař.
„Zapište.“
Tři chybějící kly se nakonec našly druhý den pod plachtou u starého přístavního skladiště. Do té doby už byl zápis uzavřený.
---
Kovář dostal příkaz k trestu právě ve chvíli, kdy opravoval obruč na kole jednoho z vozů. Nelíbilo se mu to hlavně proto, že vůz měl odjíždět ještě před večerem a žhavé železo v kovárně mezitím chladlo.
„Nemůže to udělat ranhojič?“
Strážný odpověděl, že správce chce, aby odsouzený přežil, a ranhojič odmítl.
Kovář zaklel, odložil kladivo a připravil si kleště, široký nůž a tenkou železnou tyč. Potřeboval čtyři muže, protože pracovník, kterého přivedli, byl navzdory nedostatku jídla už dost silný na to, aby dva strážné shodil ze stolu.
Nejvíc času zabralo otevření úst. Dřevěný klín mezi zuby dvakrát sklouzl a jeden ze strážných dostal loktem do tváře. Když konečně čelist rozevřeli dostatečně, sevřel kovář jazyk kleštěmi a zatáhl.
První řez byl příliš mělký. Druhý se svezl stranou a krev potřísnila rukáv muže, který držel hlavu. Až třetím se podařilo sval oddělit.
Kovář okamžitě sáhl po rozpáleném železe. Na okamžik ho napadlo, že měl použít silnější tyč, protože krvácení bylo horší, než čekal. Přitiskl kov do rány, ucítil zápach spáleného masa a nařídil mužům, aby otočili odsouzenci hlavu, protože se začal dusit vlastní krví.
Písař, který přinesl rozsudek, celou dobu čekal u dveří.
„Bude žít?“
„Možná.“
„V pondělí má jeho četa odchod.“
Kovář se na něj podíval, jako by právě tohle byla nejhloupější část celé záležitosti.
„Tak v pondělí uvidíte.“
---
Před vstupem do zatuchlých chodeb Podzemní laboratoře si Várhyssia všimla praskliny na násadě jedné z halaparten. Patřila němému černému legionáři, který se snažil přesvědčit ostatní gesty, že zbraň ještě jednu výpravu vydrží.
Várhyssia s ním nesouhlasila a podala mu svou skvělou mitrilovou halapartnu a sama si vzala jinou zbraň.
Během sestupu na to skoro zapomněla. Při několika střetech ale postřehla, jak se mitrilová halapartna obratně míhá, seká na všechny strany a otevírá cesty v řadách nepřátel.
Po návratu jí halapartnu samozřejmě podal. Várhyssia ji vzala, prohlédla ostří a zjistila, že vlastně nemá důvod ji chtít zpátky.
Podala mu ji tedy zpět.
Zavrtěl hlavou.
„Nech si ji.“
Nabídl jí ji znovu.
„Jestli mi ji budeš ještě jednou cpát do ruky, začnu si to rozmýšlet.“
To pochopil. Když ji pak přehnaně opatrně přitiskl k hrudi, Várhyssia ho odstrčila stranou.
---
"ZAKŘIČ" zazněl pokyn od velitelky Rockweld. A než by člověk řekl "Stará šachta", zazněl podzemím strašlivý zvuk, když se ze zmučeného hrdla ozval neartikulovaný řev, k děsivosti zesílený vrstvami plátové zbroje.
Lena vzhlédla přes těla pavoučích válečníků, kteří se sesypali na obrněnce. Šípy hvízdaly, mocná kouzla trhala vzduch. Postupovali do podzemí dál a hlouběji.
---
Alexandreida na výpravách řešila hlavně to, že lidé neumějí čekat. Každý chtěl být ošetřený první, každý měl pocit, že právě jeho rána vypadá nejhůř, a většina zraněných se jí současně snažila vysvětlovat, jak by měla svou práci dělat.
Němý legionář byl v tomto ohledu příjemná výjimka. Sedl si, kam mu ukázala, a pokud se mu nějaký postup nelíbil, vyjádřil to obličejem natolik názorně, že slova nebyla potřeba. Často přicházel pozdě.
Jednou se jí při převazování pokusil podsunout místo léčivé tinktury lahvičku s vodou. Alexandreida předpokládala, že si spletl štítky, ale z jeho výrazu pochopila, že žádný z nich nepřečetl.
„Ty neumíš číst?“
Muž zavrtěl hlavou.
To ji překvapilo méně než skutečnost, že při další návštěvě na stejný štítek znovu ukázal. Začala mu proto při převazování vysvětlovat jednotlivá písmena. Nebyl to plán ani pravidelná výuka; někdy měli čas na několik slov, jindy na nic.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Wyndstrim měl s kupcem problém už před polednem. Muž z jihu tvrdil, že tři role modrého sukna navlhly během vykládky a odmítal za ně zaplatit původně dohodnutou částku. Starosta namítal, že plátno bylo při převzetí suché a že jestli je někdo nechal přes noc vedle kašny, nebude to problém města. Hádali se o tom skoro čtvrt hodiny, než se dostali k dopravě zbytku nákladu.