Dívka se ohlédla naposledy pres rameno. V současné chvíli ji na mysl vytanuly vzpomínky
na všechny zážitky, které s Řádem Waltari v Andoru zažila. Boje proti Černému hradu, kdy pod
záminkou funkce průzkumníka prohledávala skřeti těla v předních liniích, ta která Císařští
lučištnici stihli už poslat jednou pro vždy k zemi. Stejně tak drezuru mezi pastmi v
podzemním cvičišti pod hlavním městem. Byla to zábava. Vše dobré ale jednou konci. Své
propůjčené věci nechala ve společné truhle a vzala si jen nejnutnější věci. Nevěděla proč.
Nedokázala to vysvětlit. Posledních par týdnu měla nejprve divný pocit, že ji někdo neustále
sleduje. Pak, se k němu přidaly i sny o zlaté záři v horách a pak ten divný hrad. Od doby, kdy
zašla z různých předmětů slyšet hlas. Nyní bylo vše zcela jasné. To Bůh ji k sobe vola. Nic
naplat, musí jití. A tak se vydala na cestu ke vzdáleným horám - Beskydům. Dověděla se o starém opevněném klášteru, jehož popis narámně připomínal ten “hrad” ze snů. Den ode dne bylo volaní silnější. Více urgentní. Bylo třeba už vyrazit. A tak sbaleny raneček hop pres rameno a
s písní v srdci vykročila na cestu... Šla dlouho, cestou necestou, na konec vsak stanula pod
horami. Našla i cestu, o které ji poutnici prozradili, že ji nakonec zavede až ke klášteru. Cestou
byl jeden incident s bandity. Dokonce ti drzouni přepadávali pocestné směrující k bohu.
Avšak jejich osud byl zpečetěn. Nyní už na cestě nikoho neohrozí.
Dívka si jen povzdechla, aby opět prohlídla svou dýku a poradně ji omyla od zbytku
krve. Cesta byla prašná. Pod svahem na kamenech nyní jejich těla už nikomu neublíží a
navíc podpoří místní mrchožrouty. Ušklíbla se. Po dvou dnech cesty dorazila k zavřeným
branám kláštera. Po krátkém rozhovoru u brány a oznámeni vyřešeni problému s lupiči byla
předvedena k opatovi. Strávili spolu v zahradě odpoledne, kdy dívka vyprávěla o svém
dřívějším životě, o svém naléhavém pocitu a snech. Podpořila svou žádost o změnu života
vytažením ukradenou monstranci. Objevila ji na dne truhly v tábore banditu. Jako by ji něco k
ni táhlo. Opat se velmi potěšil a sdělil, že to původně byl dar klášteru od jeho rodiny před
mnoha desítkami let. Dívka toho dne nalezla novy domov. Informace se rozkřikla a byla
přijata do řad čekatelů knězích. Jak čas postupoval, dívka se učila o bohu Radegastovi, bohoslužbách a dokonce ji starší knězi zasvětili i do taju magie života či řádu. „Péče o tělo i ducha oveček bude tvým údělem, sestro.“ Řekl opat jednoho dne v zahradě. Tvůj výcvik je již téměř završen.
Zbývá již jen poslední věc. Tvé přijmutí Radegasta bude oficiální při zítřejší bohoslužbě. Budeš
představena celému kléru pod novým jménem, jenž se stane trvalým. Vol dobře. Druhého
rána opat provolal jméno, jenž si večer předem dívka sama vybrala dle jisté světice z jiných
dob a míst. „Buď od těchto dob známa jako Juana a čiň tak, aby jsi neklesla v očích Radegastových i svých.“ dokončil opat svou řeč. Dívka zalitovala odchodu z kláštera, ale věděla, ze její poslaní leží jinde. Vždyť Waltari potřebuji potěchu duše a ochranu těla. Její kroky vedly neochvějně k předměstským farmám Andoru...
Do Andoru však cesta byla dlouhá. Dívka byla na cestách mnoho dní a nocí. Něco málo peněz jí vystačilo na příležitostné přespání v hostincích, a ne příliš kvalitní jídlo. Jednoho večera ale nelitovala, že si onehdy v komendě nechala všechny úspory. Ne, ten večer byl něčím výjimečný. Seděla v krčmě jedné z vesnic nedaleko hlavního města Císařství a pojídala svou nuznou večeři, když tu se zaposlouchala do strun a hlasu jistého šarmantního mladíka. Byl zřejmě schopný okouzlovat dívky v krčmách, to bylo jasné, ale na stranu druhou, už dlouho neudělala dívka nic bláznivého, nebo neopatrného neudělala a tenhle byl tak sladký… jejich pohledy se střetávaly a neuplynula dlouhá doba, než si přisedl. Vedli dlouho rozpravy o životě, o věcech běžných, ale oba dobře věděli, kam celá věc vede. Jmenoval se Michal Ostřice, pokud si to ovšem nevymyslel. Začala o tom přemýšlet, když ráno po vášnivé noci našla jeho postel prázdnou a na polštáři jednu růžičku. Bylo jí to jasné, už od začátku, ale přesto to zamrzelo. Hloupost na jednu noc. Tak tomu říkala, než však krátce po příchodu do Andoru a návratu k řádu zjistila, že pod srdcem nosí outěžek a momorábilii na svůj úlet. Nedalo se nic už dělat, tak vše přijala za svůj osud. Po porodu chlapce pojmenovala Karel a dala mu i otcovo příjmení, ať už bylo pravé, či ne. Chlapec se měl k světu a i přes svůj mladý věk byl šikovný a vynalézavý v mnoha věcech. I dívky z Thyrisu k němu chodily pro opravy výbavy. Zřejmě bude po tatínkovi… Ať jej Radegast chrání na jeho cestě životem…
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Dívka z kláštera