Mnoho vody proteklo koryty řek od doby, kdy v malé, zatuchlé špeluňce pod nálevnou v andorské chudinské čtvrti mladá ušmudlaná elfka zažívala peklo. Štěstí, že nemusela být ve stájích na hlíně, nebo v louži pod okapem. I když ani tohle "štestí" nebylo tak úplně bez práce. Doteď cítila odporný puch rozkroku výčepního, kterého musela potěšit aby měla kde složit hlavu. Původní a plánovaný nocleh těhotné elfky se proměnil v peklo, když o sobě přenášené mrně začalo dávat vědět.
Natěšený hospodský si vykračuje ranním prázdným městem směrem k výčepu. V hlavě se mu odehrávají scénáře o kterých není slušné mluvit a už vůbec ne psát. Všechny jeho myšlenky se točí okolo pokladu, který má ubytovaný pod svou nepříliš prospívající pivnicí. Úsměv ho opouští až v momentě kdy vstupuje do výčepu a slyší křik malého tvorečka, který je na tomto nechutném světě sotva pár hodin. Vydá se do již zmíněné komory, kde se jeho pokažené snění mění v paniku. V tratolišti krve leží bez pochyb mrtvá elfka a vedle ní, ve starých hadrech zabalené, řve z plných plic elfí novorozeně. Elfí slečna.
Tělo elfky od andorských hradeb odnáší odliv a hospodský má o starost méně. Na to aby mládě utopil v pytli jako kotě ale nemá srdce. Jeho štěstím je, že ve městě jsou cikáni a podle všeho se nezdrží dlouho. Nakupují na tržišti ležícím nedaleko jeho nálevny zásoby a to znamená jediné, brzy odjedou. Hospodský se přimotá k jedné ze starých cikánek a za cenu části jeho nevelikého bohatství uzavře oboustranně výhodný obchod. On se zbaví starosti a cikánka má zboží k obchodu, nebo služebnou. Tak jak tak si na zhodnocení investice bude muset pár let počkat a čekání si od hospodského nechá řádně zaplatit.
"Blbá kráva" bleskne hlavou malé elfce schovávající se za keřem, pozorující otylou, hořekující cikánku, která se valí okolo maringotky ve snaze řevem přilákat elfku zpět k domovu na kolech. Cikánka měla snahu prodávat její tělo. Tenhle byznys ale troskotá na divoké elfce a její evidentní nechuti spolupracovat. Po tom co téměř zabila třetího úchyla libujícího si v hrátkách s dětmi, otylá baba chápe, že investice asi nebyla tak dobrá jak si zprvu usmyslela. Radost ze schovky elfce zvyšuje evidentní vztek cikánky a mužský bolestný nářek ozývající se z boudy, kde si naříkající ještě ani neuvědomil, že od tohodle momentu už bude močit jen jako "královna" v podřepu.
Bída, strach, lupiči a železná jistota alkohol jsou nejvěrnější společníci dospívající elfky. Jednou je v Andoru, jednou v Thyru, jindy v Lewanu, záleží na tom co se kde zrovna děje a kde se vyplatí "pobýt". Putuje s pobudy, žebráky a lapky. Všechny tyhle skupiny mají jedno společné, nemají domov. Jsou tam, kde jsou peníze a čím se dají snáze získat, tím je jim lépe. Od doby co utekla od cikánky i s jejími penězi, se toho mnoho nezměnilo. Ale alespoň si nikdo neplánuje přivydělávat, nebo jinak užívat její mladé tělo. A ti co to zkusili jsou o nějaký ten úd lehčí. Živobytí s lapky a pobudy není nic co by se jí dalo závidět, ale bylo to prostředí které zná, a tak se tam cítí jistým způsobem bezpečně.
Lewanské dostihy jsou jedním z těch míst, kde se vyplatí být. Každý se nastrojí, každý chce předvést sebe a svůj měšec. Elfka se tlačí mezi zbohatlíky a nezřídka kdy se jí podaří přesouvat obsah mezi kapsami. Zpravidla směrem z cizí kapsy do té své. Po úspěšném dni plném přesunů se obvykle s kumpány sejde za městem, kde se navzájem pochlubí lupem. Případně cetkami, za který lup utratili a tradičně se spijí do němoty. Ani tentokrát tomu není jinak. Ranní probuzení je o to bolestivější, že se krom běžné bolesti hlavy a nevolnosti elfka budí sama, bez svých kumpánů, věcí, a společnost jí může nabídnout pouze doutnající ohniště. Okem optimisty je vše dobré, protože není zraněná ani zneužitá. Realista by to viděl tak, že ji kumpáni okradli a pak prostě zdrhli.
Elfka bloudí elfím městem, protlouká se životem den za dnem tak, jak umí. Až do momentu kdy se objeví on. Viděla ho už několikrát, sice si ty momenty nevybavuje úplně dobře protože měla v žíle, ale podvědomí jí tvrdí, že je to zase on. Divný dobráček, kdo to s ní pro změnu myslí dobře. Zase. Elfka nemá co ztratit a tak na jeho nabídku lepších zítřků kýve hlavou a vydává se vstříc osudu.
Dobráček je dobráček. Vede elfku městem, občas si sednou, občas jdou, občas se jen zastaví aby se rozhlédli. Idylka klidu je rušena jen tím, jak zapáleně vysvětluje výhody elfského společenství, báječnost života v lese, Nistra, úsměvy, tanečky. Než se elfka rozkouká, stojí v honosné síni plné jídla, pití, ochočené zvěře a zjevně drahých ozdob. Zatímco si cpe do úst kus výborné pečínky, kterou v nestřeženém okamžiku ukořistila společně s lahví vína, jí oči ve zběsilém tempu přeskakují z pokladu na poklad.
Než její mozek stačí vstřebat okolní bohatství a přepočítat ho na zlaťáky se v síni objeví další elf. Oproti dobráčkovi je ještě více nazdobený, uhlazený, kultivovaný. Dobráček se uklidnil, přestal na chvíli žvanit a pokorně se poklonkuje nově příchozímu. Elfka by si změny skoro ani nevšimla, bylo pro ni těžké se soustředit, v hlavě se jí odehrával koncert o jediném nástroji - cinkajících mincích. Když si vysokého elfa všimnula vysvětlovalo to všechno, bohatství, dobráčkovo chování, podle korunky, kterou má elf na hlavně je nad slunce jasnější že se jedná o krále.
Všechno se to děje nějak samo, jako kameni jímž někdo mrskne. Není to zase tak dlouho co se probudila sama v opuštěném tábořišti, neměla skoro nic. Teď stojí před králem elfů a ten jí zpovídá jaký má a měla život, o čem sní, proč se chce přidat k ostatním elfům. Elfka blekotá co ji napadne, nemá důvod ani chuť lhát, jen v detailech nezachází dál než by jí bylo příjemné. Tak jak tak dobráček nelhal, elfka má střechu nad hlavou. Nově bydlí z nařízení krále elfů spolu a nebýt dobráčkova přesvědčení že alkohol škodí, mohl by to být snový život s minimem útrap a povinností.
Ne, je to jinak! Elfka sama sobě musí co se dobráčka týče přiznat, že se pletla, není to blbeček! Je to takový ten typ co neuhne ze své cesty dobra i když je plná bláta a břečky. Co tou slotou spokojeně čvachtá až do doby než dosáhne svého, nebo než ho ty sračky polknou. Typ co jde klidně hlavou proti zdi jen aby byl dál dobrý. Přes tuhle jeho hloupě naivní dobrotu má veliké srdce, nepodělá se hned co po něm někdo štěkne, nebo se po něm ožene holí.
Z prvoplánové střechy nad hlavou, která elfku nic nestojí, se společné bydlení s dobráčkem mění na příjemnou jistotu, řád. Pravidelně spolu trénují, pracují, žijí, zvykla si na něj. Dokonce, k jejímu překvapení už nemá takovou potřebu pít. Tuhle kratochvíli vyměnila za jinou…
Černá a bílá. Elfka stojí, vítr jí čechrá rozčepýřené vlasy, na nebi jsou červánky a na nedalekém stromě zpívá ptáček. Ve stejný čas jí z kazajky odkapávají kapky cizí krve a po kopí, o které se opírá, pomalu klouže kus střeva chudáka, který se jako poslední snažil bránit neveliký poklad. Pár mincí, které společně s jeho kumpány ukradli chudákům, kteří se k nim přiblížili. Paradoxně, ještě nedávno mohla být sama mezi obránci chabého pytlíčku s mincemi.
S každou kapkou krve, každou smrtelnou ranou kterou elfka rozdá, zmizí kus její zloby, kus temnoty, kterou v sobě nese. S každou kapkou krve má o kapku menší potřebu kapky alkoholu. S dobráčkem, pravidelně plení brlohy monster a osady lotrů. Každý s jinou motivací, vyráží za “dobrodružstvím”, očistným masakrem.
Den blbec. Elfka se zastaví, porovná si věci, oblečení a soustředí se ve snaze vykonat jedinou věc blížící se magii, kterou ji naučili. Soustředí se na místo, které si tak pracně vložila do mysli. Soustředí se na každý kámen, větvičku, stéblo trávy. Soustředí se tak silně, až se jí zamotá hlava, povolí zaťaté svaly a ve vteřině se z palouku, který je pár kroků od zbojnického valu kde navštívila staré známé, přesouvá do elfského města.
Je ve městě, které dobře zná, přesto nyní vypadá úplně jinak. Všude se válí hromada šípů, některé jsou polámané, použité obvazy, kožené řemínky pocházející pravděpodobně z poškozených zbrojí. Tráva, která se nechala unášet vánkem hvozdu je zcákána krví a zdupaná do rudo hnědé blátivé kaše, která je všude kam až oko dohlédne. V lese je cítit neklid. Ptáci místo příjemných melodií skřehotají pazvuky tahající za uši, pokud se vůbec ozvou. Zvěř se zmateně krčí v křoví, nebo rychle skáče z úkrytu do úkrytu.
Cestou k centru její pouť končí dřív než začíná. Sotva ujde stovku kroků vidí změť bestií tak odporných, že ji natahuje jen se na ně dívá. Dosud nic tak odpornéhop neviděla a nemá pro takový hnus lepší název, než noční můra. Otáčí se na patě, tušíc že tudy cesta nepovede a jde opačným směrem, k paláci. Z důvodu, který zná jen Nistra a pár vyvolených, je blíže paláci klid. Žádná jatka, žádná krev, jen bedny plné zásob, které buď nebylo možné odstěhovat, nebo sloužily pro něco jiného.
Hlavou jí běží tisíce myšlenek, například dobráčkův slib jak bude dobře, plácání o lepších zítřcích, o tom jak nad námi drží Nistra ochranou ruku. Kde je tomu sakra konec, a kde je vůbec dobráček s tou jeho prima partou?!
Sedí a srká pivo, ani sama nevzpomene kdy tuhle chuť cítila naposledy a poslouchá zmatené blekotání štamgastů. Opilého chudáka, pravděpodobně námořníka, nebo piráta žvatlajícího o bájném pokladu. Otrávenou číšnici která bloudí odnikud nikam. Místního trhana utrácejícího mince které jsou pro něj pravděpodobně jediným majetkem. V Andoru to zná jako svoje boty, včetně tohodle folklóru. Císařské město má hned čtyři hospody, kupu divnejch existencí a hrad vedle chudinské čtvrti s vězením. Ale hospoda je to první místo kde ji napadne hledat, vždycky tam je někdo kdo ví odkud vítr vane.
“Ten pošahanej týpek si zabere elfský město? K čemu mu jako bude, vždyť tam nic není až na pár keříků, stromy, travičku a zpívající ptáčky. To město až na svoje majetný obyvatele nemá a pokud vím, tak ty votam zdrhli.”. Abstinující elfka po čtyřech pivech padla do mrákot, tyhle slova, která ji i po probuzení rezonovala hlavou, byla to poslední co od štamgastů zaslechla, než se její vědomí vypravilo na bolestnou cestu komatu a následného probuzení.
Dobráčka našla. Nepřekvapivě to nebylo těžké. Elfská frakce se snadno neschová, ani císařské město není nekonečně velké. Zdi mají uši, lidi mluví a u městských portálů bývá živo.
Elfka sedí v přechodném sídle Menel sangy, v jednom z domů stojících poblíž hradu, okolo ní několik elfů, kteří jí bodají pohledy, zkoumají ji. Elfka se kroutí, ošívá, nuceně usmívá, nervózně se pohupuje na židli, má nepříjemný pocit v břiše. Klika že tam je dobráček, může ho nechat mluvit za sebe, nebo alespoň nechat potvrdit to, co sama říká. Král ji vyzývá ať o sobě něco poví. Co asi tak?! Má vyprávět že kradla, vydírala, nebo že se dýkou musela bránit úchylům? Nebo se má chlubit novým životem, kde se lup a alkoholové delirium proměnil na desítky vykuchaných lapků a lup jejich lupu? Elfka blekotá cosi nesouvislého co nedává smysl ani jí samotné…
Nějak se to stalo, spíš asi samo. Elfka stojí před domem, s tím, že je adeptem - zrovna ona, paradox osudu. Nepostřehla nadšení z elfů, ale král ji z nějakého důvodu šanci dal. Dost možná kvůli dobráčkově skoro nekonečné salvě slov chvály. Možná.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Mnoho vody proteklo koryty řek od doby, kdy v malé, zatuchlé špeluňce pod nálevnou v andorské chudinské čtvrti mladá ušmudlaná elfka zažívala peklo. Štěstí, že nemusela být ve stájích na hlíně, nebo v louži pod okapem. I když ani tohle "štestí" nebylo tak úplně bez práce. Doteď cítila odporný puch rozkroku výčepního, kterého musela potěšit aby měla kde složit hlavu. Původní a plánovaný nocleh těhotné elfky se proměnil v peklo, když o sobě přenášené mrně začalo dávat vědět.