Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Gorba

-> Charakterník

obrázek postavyZimní večer, už dávno se setmělo, padá sníh a zima je neskutečná. Naštěstí se na to Gorba může dívat skrze okna, zevnitř vyhřáté pivnice narvané lidmi a kde zrovna, ostatně jako téměř každý večer probíhá schůze odborů. Řeší se to co vždycky, křivdy ze strany vykořisťovatelů a křivdy, kdy si ukřivdění křivdí navzájem. Neznámý řečník na pódiu, někdo nový, komu říkají Čov, rozzuřeně promlouvá ke svým ovečkám a ty ho co chvíli povzbudí jásotem, výkřiky a nebo nadávkami na někoho, někde. Přes hlahol je bohužel slyšet něco jako hudba. V koutě nějaký šílenec brnká ještě šílenější melodii a podle všeho tím leze na nervy úplně každému. Aby těch mrzutostí nebylo málo, tak Gorbu před chvílí nějaký obr nechtěně srazil k zemi, když ho jednou ranou na temeno zasáhl korbelem, jehož máchnutím chtěl dodat důraz výkřiku "svině". Polo-omráčený a raněný nyní nesedí na svém obvyklém místě. V mrákotách ho usadili bokem a kromě třeštění hlavy mu v hlavě třeští melodie toho poťouchlého písničkáře.

Obvyklé místo je nesrovnatelně lepší. Je na něj zvyklý, pivo si objedná jednoduše gestem na hospodského Jakuba, a především je hned vedle pódia. Může tak reagovat a se zbytkem oveček povzbuzovat řečníky, nadávat a hlavně je tam na očích. Tohle všechno platí v případě, že zrovna nehlásá přímo na pódiu, kdy si užívá podporu zoufalců, a při přednášení proslovu doprovázeným dramatickými gesty, nadává na bídu a těžkou situaci pracujících - trošku paradoxně v kontextu toho, že vlastně nikdy kloudně na práci nesáhnul.

Vlastně ho tyhle komunistické řeči ani nijak neuklidňovaly a jeho víra v jednotné a společné dobro nebyla až tak neochvějná. Když si mají být všichni rovni, je jasné že si budou někteří rovnější a on chtěl být mezi těmi rovnějšími. Podpora a přiživování komunistických myšlenek mu dávaly smysl a jednotně nespokojený a manipulovaný dav je to nejlepší prostředí pro ty co jsou si rovnější.

Místo u stolu, kam ho po té šílené ráně do hlavy usadili je čiré zoufalství a křivda. Snad ani nepamatuje že by tady kdy viděl někoho sedět. Ten zatracený stůl je na tak hloupém místě, je daleko k hospodskému a jeho pultu, daleko k pódiu, které skoro ani není vidět, protože je z části za rohem rádoby dekorované stěny. Stůl je navíc zarovnaný všemožným nepořádkem který tady komusi v průběhu času odpadl od ruky. Mastnými papíry, kusy látky, umatlanými tácy, svícny s ohořelými svícemi, zaprášenými sklenicemi a stejně tak zaneřáděnými svitky a několika knihami, které tady leží asi spíše ze zvyku.

Je pořád trochu mimo, ta šílená hudba, křik a hlahol. Po letech se místo piva napil vody z nechutně špinavé sklenice v naději, že mu po ní bude lépe. Nebylo. Jak se napil, tak ho již skoro neznámá chuť nakopla tak, že nechtěně zbytek obsahu sklenice chrstnul na stůl. Voda jen dokreslila zkázu která se už na stole odehrávala. Mezi nepořádkem, který byl nově ještě mokrý, ho zaujala přebálka jedné z knih, protože v odrazu mihotající se svíce se zaleskla zlatavá linka, která se táhla po celém hřbetě.

Číst i docela uměl. Kdysi mu pro to dala základy matka. Ta se svých prvních pár slov naučila coby služebná v domě místních zbohatlíků, kterým docházela posluhovat. Pravděpodobně nějak tušila že synkovi nemá co kloudného předat, tak alespoň tohle. A tyhle chabé základy pak rozvíjel sám v rámci pravidelné zahálky.

Knihu vyhrabal zespodu stohu jiných, otřel přebálku a chvíli ji zkoumal. Přední stranu přebalu zdobil symbol, kterému nerozuměl a který dokresloval zlatě psaný text, kterému rozuměl zhruba podobně jako symbolu. Slova přečíst dokázal, viděl je ale prvně a význam mu samozřejmě unikal. Knihu po chvilce otevřel a listoval jí. Byla plná vyšeptalých obrázků, nákresů a textů s jejichž čtením na tom nebyl o moc lépe než s tím na přebalu. Bylo jasné že kniha není dokončena, po otočení zhruba dvacátého listu už následovala jen kupa prázdných listů.

Nejvíce ho zaujal list, na kterém byl obrázek mraku, nebo víru, nebo něčeho, co se blíží těmhle dvěma úkazům. Možná mu byl sympatický i proto že na tomto listu nebyl téměř žádný text, a nepřipadal si tak hloupě že tomu prostě nerozumí. Zcela jasně bylo zvýrazněno slovo "teleportacio". To ho zaujalo i proto, že bylo blízké slovu "silencio" které znal, a věděl, že znamená ticho. A ticho bylo to co teď chtěl nejvíc. Hlava mu brněla, bolely ho oči, uši mu trhal pískot, hlahol a ta muzika, která byla zdálo se nekonečná. Chtěl chvíli klidu a nejlépe být někde úplně jinde. V mžiku, bez nějakého navenek zjevného důvodu, rozzuřeně praštil pěstí do stolu doprovázejíc tohle gesto vykřiknutím slova, které se právě naučil. "teleportacio".

Něco se stalo, všechno bylo jinak. Pivnice pryč, řev pryč, dokonce ani ta hrozná hudba už nebyla slyšet. Hlava o nic lepší nebyla, ale v záplavě nových podmětů na její bolest Gorba skoro zapoměl. Ležel na seně, podle zápachu někde ve stájích. Když se zkontroloval, trochu vzpamatoval a následně se vykolíbal ven, zjistil že nic nepoznává. Je v cizím městě z kamene, které není ani trochu podobné dřevěným městečkům které znal dosud. Jediné co ho poutá s tím co dosud znal je kniha, kterou v momentě vyslovení zaklínadla držel v ruce a řečník Čov, který připitý vrazil do Gorbova stolu právě v momentě, kdy vyslovil magickou formuli a který se nyní hlučně sbírá spoza Thyriských stájí.


návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist