Cair

V údolích se probouzelo jaro, zatímco na severních stráních dosud odpočíval sníh ve stínu smrků. Potoky, po celou zimu sevřené ledem, se rozběhly mezi kameny a jejich hlas naplnil les od kořenů až po nejvyšší větve. Vlhká země voněla táním, z černého listí vystupovaly bledé květy a mezi kmeny se držela ranní mlha, kterou první slunce prosvěcovalo do zlatava. Tam, kde se stromy skláněly nad vodu, se v tůních zrcadlilo nebe, rozbité na tisíce drobných obrazů chvějících se každým dotykem větru.

Tím krajem procházel muž s holou hlavou a dlouhým plnovousem, jehož šednoucí prameny připomínaly mech na starých kmenech. Luk nosil přes rameno, toulcem mu při chůzi tiše šustilo opeření šípů. Zvířata se před ním ukrývala jen zpočátku; po několika dnech přijímala jeho přítomnost stejně samozřejmě jako šelest větví nebo déšť. Srny se pásly nedaleko jeho ohniště, drobní ptáci mu usedali na nataženou ruku a za dlouhých večerů přicházely z houštin lišky, přilákané vůní pečeného masa. Lovil, když měl hlad, a jeho šípy nacházely svůj cíl s přesností, jakou by mu záviděl leckterý císařský lučištník.

S příchodem léta se stezky ztrácely pod koberci kapradin a v lesních úžlabinách dozrávaly jahody, jejichž červené plody prosvítaly temnou zelení. Jednoho rána nalezl u potoka rozsypané drobky chleba, kolem nichž se v měkké hlíně rýsovaly stopy dvou dětských párů nohou. Ptáci už většinu drobků sezobali a jejich zobáčky zanechaly v půdě drobné důlky. Stopy vedly mezi lísky, až zmizely v houští, odkud se navzdory opuštěnosti kraje nesla sladká vůně čerstvě pečeného cukroví. V dálce mezi stromy se na okamžik zatřpytilo okno, ale když vítr pohnul větvemi, zůstala po něm jen zelená prázdnota. Muž naslouchal, dokud vůně nezeslábla a les znovu nenaplnil zpěv kosů.

V bukových hvozdech na západě přicházel podzim s dlouhými dešti a ranními mlhami, v nichž se ztrácely vzdálené kmeny a svět se zdál končit několik kroků před očima. Listí se barvilo do mědi a zlata, lesní půda měkla pod nohama a večer se mezi stromy rozlévalo světlo měsíce, chladné a bledé jako tvář nemocného. Jedné takové noci se z houštiny ozvalo vytí, jehož hluboký tón se odrážel od skal. Vlk, který se objevil na okraji mýtiny, byl veliký a tmavý, s očima žhnoucíma v měsíčním svitu. Kolem krku měl zachycený kus bílé krajky a mezi zuby mu visela nit červené látky, mokrá od slin.

Šíp jej zastihl ve chvíli, kdy překračoval potok. Zvíře se ještě pokusilo dostat mezi stromy, ale po několika krocích kleslo do listí. Muž se nad ním sklonil a pohladil hustou srst, z níž stoupala pára do studeného vzduchu. Nedaleko stálo malé stavení se střechou porostlou mechem a otevřenými dveřmi, za nimiž se v přítmí lesklo mosazné kyvadlo starých hodin. Když hraničář odcházel, položil nalezenou krajku na práh. V korunách stromů se probudil vítr a odkudsi z dálky se ozvalo dívčí volání, tak slabé, že mohlo být stejně dobře jen skřípěním větví.

S postupujícími roky jej cesty zavedly mezi hvozdy tak staré, že v nich lidské stopy mizely téměř dříve, než vznikly. Duby se tam zvedaly jako sloupy dávno zapomenutých chrámů a jejich větve se vysoko nad zemí spojovaly v temné klenby, kudy slunce pronikalo jen úzkými paprsky. Večer se mezi kořeny rozsvěcovaly světlušky a po dešti se z dutin stromů ozývaly hluboké, táhlé zvuky. Jednou, když muž nocoval pod rozložitým dubem, se nad ním za bezvětří sklonila mohutná větev a ochránila jeho skomírající oheň před prudkým lijákem. Ráno leželo na kameni vedle jeho lůžka sedm čerstvých žaludů. Vzal jeden do dlaně, prohlédl jeho lesklou slupku a potom jej zahrabal do měkké půdy nedaleko kmene.

Daleko na jihu dostával les jinou tvář. Stromy tam vyrůstaly z rudé země do závratných výšin, jejich kořeny se rozprostíraly jako zkamenělé vlny a mezi kmeny se proplétaly liány ověšené drobnými květy. Vzduch byl těžký a sladký, prosycený vůní mokrého dřeva, květů a rozkládajícího se listí. Když se přihnala bouře, prales potemněl a kapky deště padaly z korun stromů v širokých proudech, pod nimiž se ztrácely stezky i stopy zvěře. Po setmění se ozývaly hlasy neznámých tvorů, vzdálené dunění a šumění, které se někdy podobalo lidskému šepotu.

Na okraji této zelené nesmírnosti se zvedalo město z narůžovělého pískovce. Za soumraku jeho zdi rudly jako žhavé uhlíky a z oken vystupovalo světlo, jež se mísilo s posledními paprsky zapadajícího slunce. Muž tam přicházel s kožešinami, úlovky a léčivými rostlinami, které měnil za sůl, provazy a hroty šípů. Mluvil zřídka, a protože nikomu nesdělil své jméno, začali mu obyvatelé říkat Lesník. Časem jej poznávali podle vousu, luku a zvláštního klidu, s nímž se pohyboval mezi lidmi, jako by i rušné tržiště bylo jen další mýtinou na jeho dlouhé cestě.

Častěji než mezi pískovcovými zdmi jej však bylo možné spatřit tam, kde se prales skláněl nad tichou vodou. V podvečer tam mezi širokými listy sestupovala k napajedlu zvěř, nad hladinou poletovali barevní motýli a v korunách stromů se probouzel noční život. Jednou, když se poslední zlatý proužek slunce ztratil za stromy, přistoupila k sedícímu muži bílá laň. Její srst ve tmě slabě zářila a na čele se jí třpytilo cosi, co připomínalo stříbrnou hvězdu. Dlouho na sebe hleděli, než zvíře sklonilo hlavu k jeho ruce a potom tiše zmizelo mezi liánami.

Lesník zůstal na břehu, dokud se nad pralesem nerozsvítily hvězdy. Z hloubi zelené temnoty se ozvalo hluboké zapraskání, jako když se starý strom probouzí ze staletého spánku, a po hladině potoka přeběhl sotva patrný vánek. Listy se zachvěly a z jejich šelestu se na okamžik vynořily slabiky dávno zapomenutého jména, které by žádný člověk nedokázal zopakovat. Muž naslouchal s očima upřenýma do tmy, zatímco kolem něj voněla vlhká země a na protějším břehu se mezi kořeny pomalu rozsvěcovaly první světlušky.

návrat na seznam příběhů Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý	prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení: