Anastásie Bavari

-> Charakterník

Drexler Bavari byl velmi bohatý a mocný muž. Ostatně nešlo si toho nevšimnout na první pohled. Bylo málo věcí, kterých se štítil, aby dosáhl svého. A ještě méně těch, kterých se bál. Vlastně se bál jen stáří a smrti. Roky plynuly, Drexler si užíval života smetánky, pozornosti žen a svého bohatství. Usadit se nikdy nehodlal, ale začínal cítit, jak roky přibývají. Po večírku už nezvládl jít okamžitě do společnosti a vypadat svěží, ženy z jeho lože odcházely zklamané častěji, než mu bylo milé. A tak začal pátrat. Muselo přeci existovat něco, co by tohle zastavilo, způsob, jak obejít stárnutí. Způsob, jak přemoci smrt.

Po dlouhých měsících pátrání a rozházeného zlata za samé podvrhy a nesmysly se na něj usmálo štěstí. V jedné ze starých chrámových knihoven v Gataru objevil prastarou knihu se zmínkou o věčném životu. Zbývalo jediné, najít schopnou čarodějku, která bude ochotná mu pomocí temné magie prodlužovat život a dávat mu část své síly. Jak už bylo zmíněno, Drexlerovi šlo o výsledky, nikoliv o cestu k nim. Nemusel příliš pátrat, aby zjistil, že v království Hafluk, jsou osoby nadané mocí perzekvovány a popravovány. Potom už stačilo několik úplatků a on získal, co potřeboval…

Elisa trhala bylinky, kotníky jí smáčela ranní rosa a kolem ní byl dokonalý klid. Údolí kolem Háflu, hlavního města Hafluku, znala jako své boty. Možná i lépe. Ač vypadala jako mladé děvče, žila zde již několik desítek let. Sem tam se na čas vypařila, pozměnila vzhled, jméno.. Ale vracela se stále, chajdu v lese považovala za svůj domov. Doba se však znovu změnila. Cítila, že nastal čas zase zmizet. Takové jako ona byly pronásledovány, mučeny a upalovány. Včetně těch, které se jí mocí nemohly ani vzdáleně rovnat. Přesto cítila zodpovědnost za lidi v nejbližší vesničce. Jen pomůže a půjde.

Ticho v lese přehlušil ryk koňských kopyt a štěkot loveckých psů. Ochranné kouzlo seslala příliš pozdě. Když se znovu probudila, ležela Elisa na zemi špinavé a páchnoucí malé cely. Z náruče bezvědomí ji probraly hlasy. Trvalo, než zaostřila a poznala dívku z vesnice, které odmítla pomoci s kouzlem lásky. Nebylo to správné. Teď na ni ukazovala a ona věděla, že to je konec. Mříže cely byly z materiálu, který zcela tlumil její magické schopnosti. Všude na stěnách runy se stejným účinkem. Zatočila se jí hlava a malátná se sesunula zpět na něco, co kdysi bývala deka. Snad.

***

Svatba. Den, který byl pro většinu žen tím nejhezčím. Pro Elisu byla svatba zahozenými klíčky od pout. Na naléhání rádců a patolízalů na sňatek Drexler přistoupil. Musel nakonec uznat, že i on v tom našel jisté výhody. Jeho známosti už neotravovaly se svatbou, dětmi a vyplakat se chodily jinam. Rozhodně také bylo snazší opakovat , že jeho choti není dobře, než vysvětlovat, proč na svém pozemku vězní ženu. A co bylo nejdůležitější? Kdyby utekla, měl na ni nárok. Přivedli by mu ji zpět jako zatoulaný dobytek. Elisa se stala vězněm ve zlaté klícce. Příliš velká cena za život? Do společnosti nesměla. I do zahrad směla jen ve vytyčený čas, aby ji snad nezahlédla jedna z jeho milenek. Služebnictvo bylo plně oddané jemu, neoblomné, tvrdé a nepřátelské. Samota ji pomalu drtila. Z pomoci druhým, z volnosti, kterou milovala, ze všeho už zbyla jen temnota a bolest. Temnota, když zrazovala přírodu a překrucovala svou moc proto, aby tímto způsobem vracela Drexlerovi sílu a oddalovala jeho stáří. Samota a bolest, když se Drexler objevil splnit manželské povinnosti.

Toužila po životě, spřízněné duši, se kterou by sdílela své strasti a hledala společné radosti. Když zjistila, že je v očekávání, měla poprvé za roky života v Drexlerově zajetí radost. Jeho reakce byla ovšem přesně opačná. V Elise se ale něco zlomilo, Drexlerova reakce byla poslední kapkou do již plné číše. Jako by její kroky vedl neviditelný loutkář, démon, nebo její potlačované já, tak jako tak byla v její mysli jediná myšlenka. Musí ochránit to, co v sobě nosí, za každou cenu! A kolem ní najednou nebyli strážní, jen krev.

***

Vrátila se tam. Zase, jako pokaždé. Táhlo ji to domů. Už nechodila do vesnice, lidem se vyhýbala. Příroda na její volání už neodpověděla a ona znovu nevolala. Když se za pár měsíců narodilo děvče, nežilo. Drobounký uzlíček s promodralou kůží a šňůrou kolem krku. Elisa zařvala, jakoby šlo vykřičet všechen hněv a bolest. Ale uvnitř ní se vzbudila temnota a temný hlásek ji nabádal, ať to zkusí. Je to jen pokus, zkouška..

Úplněk osvětloval mýtinu se dvěma kameny položenými na sobě. Místo dřív sloužilo jako oltář pro dary bohyni, dnes bylo určeno temnějším silám. Dávno studené tělíčko zabalené v bílém plátnu položené na desce kamene, kolem oheň, kosti a Elisa v tranzu, odříkávající zakázaná slova. Když se kamene a nakreslených symbolů dotknou první kapky krve, kámen pukne, svět Elise potemní. Když se po pár minutách, nebo hodinách probere, vše ji bolí, je skoro bez síly. Přesto vstane hned, jak mezi kameny zahlédne pohyb. „Anastásie!“

***

Bylo to zvláštní dítě, ale bylo to vůbec dítě? Navzdory všem předpokladům rostla. O hodně pomaleji než lidé, ale rostla. Dívenka s bledou kůží a podivně modrýma očima, její dcera, její Anastásie, její experiment. Dávala pozor, aby se nikdy nesetkala s lidmi. Existovaly jen ony dvě. Učila ji to, co uměla, o tom, co bylo kolem nich v lese, kde žily. Dlouhé roky to vycházelo, ale pak ho uviděla. Sešlého věkem, šedivého, přesto ho poznala už z dálky. Drexler. Vytvoření magického portálu na dostatečnou vzdálenost bylo takřka nemožné, přesto se o to Elisa pokusila, když doběhla domů. Když z posledních sil strčila dceru do temného průchodu, nevěděla, jestli je právě nezabila obě. „Měj šťastný život, holčičko.“ vydechla posledními slovy.

Anastásie se ocitla na pasece podobné té, na které s matkou sbírala bylinky. Byla k smrti vyděšená. Poprvé sama. Strachy se jí sevřely vnitřnosti. A když uslyšela hlasy, utekla se schovat. Celý její „život“ ji matka před lidmi varovala. Nikdy se s žádnými nesetkala. Pár dní se potloukala lesem, jedlé věci poznala moc dobře. Přesto nevěděla, jak má sama přežít. Začala si všímat zvyků lidí, na ta samá místa chodili ve stejný čas. Sedávala a pozorovala je dlouhé hodiny, dny, než se poprvé odvážila vkročit do města zkusit na trhu prodat pár bylinek. Čas běžel , venku se začínalo ochlazovat a ona neměla kam složit hlavu. Rozhodla se přiblížit světu lidí, navštívit jejich města. Nedaleko Andorské věznice sbírala odvahu, aby prošla branami císařského města. Rozhodla se začít, vykročila. Ještě než došla ke stánkům, potkala dvojici mužů. „Ukaž maličká, co to neseš?“ zazubil se jeden z nich.
Dívka důvěřivě natáhla ruku, než stihla něco říct, jednou rukou jí vytrhl bylinky a druhou ji poslal na tvrdou zem. „Dík křehulko.“ Na zemi seděla a plakala dlouho, nikdo si jí nevšímal. Slyšela hluk z trhů, kam se chystala. Všimla si také, že hlahol už ustal. Kolem ní se ploužili obchodníci s naditými měšci. Jeden z mužů, snědý, zjevně bohatý obchodník s rudým pláštěm, se u ní zastavil: „Potřebuješ pomoct, děvče?“

návrat na seznam příběhů Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý	prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení: