Kathrin je na elfí poměry drobná a nenápadná.
Má štíhlé, téměř křehké tělo bez výrazných křivek. Její subtilní postava může působit dojmem, že by ji silnější poryv větru dokázal odnést z cesty.
Její elfí původ však nelze přehlédnout.
Jemné rysy obličeje rámují dlouhé špičaté uši a její pohyby mají přirozenou lehkost typickou pro její lid, přestože sama ještě nemá dostatek zkušeností, aby tuto přirozenost dokázala skutečně využít.
Tvář má posetou pihami.
Na nose, čele a bradě se jí občas objeví několik drobných pupínků. V kombinaci s pihami jí dávají mladistvý vzhled, který je v ostrém kontrastu s výrazem jejích očí, které má sytě do modra, jako dva safíry.
Kathrin totiž téměř neustále vypadá, jako by nad něčím přemýšlela.
Mezi obočím se jí dokonce začíná rýsovat nepatrná vráska.
Ne kvůli věku.
Kvůli tomu, jak často se mračí na svět, kterému zatím vůbec nerozumí.
Charakter co můžeš zažít
Je to mladá hraničářka, která vyrostla s poměrně jednoduchým pohledem na svět: když se člověk chová dobře k ostatním, ostatní se budou chovat dobře k němu. A zatím ještě nezažila dost věcí, které by ji přesvědčily o opaku. Je velmi dobrosrdečná. Když někdo potřebuje pomoc, její první otázka není „Co z toho budu mít?“, ale spíš „Co se stalo?“. Zraněnému cizinci pomůže, hladovému dá část zásob a zatoulané zvíře pravděpodobně začne zachraňovat i ve chvíli, kdy má sama úplně jiné starosti. Je také téměř chorobně pravdomluvná. Nejenže nerada lže — ona často ani nechápe, proč by měla některé věci raději neříkat. Strážný: „Viděla jsi tudy projít muže v černém plášti?“ Ona: „Ano. Říkal mi, že se schovává před strážemi. Šel támhle. Ale slíbil mi, že nic špatného neudělal.“ A teprve podle výrazu ostatních jí začne docházet: „…já jsem asi neměla říkat tu poslední část, že?“ Její největší slabinou je důvěřivost. Když jí někdo řekne: „Neboj se, můžeš mi věřit,“ její přirozená reakce je: „Dobře.“ Ne proto, že by vůbec nerozeznávala nebezpečí. Jako hraničářka může perfektně poznat stopy šelmy, všimnout si zlomené větvičky nebo vědět, že v lese něco není v pořádku. Její slepé místo jsou lidé. Vlk, který vrčí, jí připadá čitelný. Člověk, který se usmívá a přitom lže, je pro ni mnohem nebezpečnější. To vytváří krásný kontrast. V lese: „Tudy nechoď. Jsou tam stopy tří vlků a jeden kulhá.“ Ve městě: „Ten pán říkal, že když mu na chvíli půjčím měšec, vrátí mi dvojnásobek.“ „A tys mu ho dala?!“ „…říkal, že se jmenuje Radovan. Proč by mi říkal svoje jméno, kdyby mě chtěl podvést?“ Nemusíme z ní dělat chodící katastrofu. Mnohem zábavnější bude, když problémy vznikají logicky z její povahy. Zastane se člověka, kterého všichni ostatní považují za podezřelého, přijme úkol, protože jí někdo podá smutný příběh, prozradí něco, co měla raději zatajit, někomu půjčí peníze nebo vybavení, následuje cizince někam, kam rozhodně neměla chodit, odmítne uvěřit, že někdo, kdo se k ní choval hezky, může být zločinec, nebo se pokusí zachránit někoho, koho by rozumnější člověk nechal jeho osudu. A úplně ji vidím, jak se po několika takových zkušenostech začne snažit být podezřívavá, ale vůbec jí to nepůjde. „Tentokrát ti nebudu jen tak věřit.“ „Prosím, moje sestra je v nebezpečí!“ „…“ „Prosím!“ „Dobře. Ale upozorňuji tě, že jsem teď mnohem opatrnější.“ Aby nebyla jen komická naivka, dal bych jí jednu velmi pevnou vlastnost: nesnáší bezdůvodnou krutost. Může odpustit zloději. Může naletět podvodníkovi. Dokonce bude hledat důvod, proč někdo udělal něco špatného. Ale když uvidí někoho úmyslně ubližovat bezbrannému člověku nebo zvířeti, její obvyklá jemnost zmizí. Právě tam se ukáže, že je skutečně hraničářka, ne bezbranná holka. Její nejzajímavější dlouhodobý vývoj může být v tom, že svět ji postupně učí opatrnosti, ale ona bojuje o to, aby kvůli tomu neztratila svou laskavost. To je jádro celé postavy: „Chci věřit, že v lidech je něco dobrého. I když mi pořád dokazují, jak nebezpečné je tomu věřit.“
Kathrin Althere pochází z rodu Althere. Jejím otcem je kouzelník, zatímco o své matce neví téměř nic. Otec o ní mluvil jen velmi málo a Kathrin se už jako dítě naučila, že je to jedna z mála otázek, při kterých jeho tvář náhle zvážní. Nikdy však nepřestala přemýšlet, kdo její matka byla, zda ještě žije a proč odešla. Přesto neměla nešťastné dětství. Otec se o ni staral, jak nejlépe uměl, jenže byl spíše učenec než člověk schopný připravit dítě na skutečný svět. Kathrin tak vyrůstala mezi knihami, příběhy, kouzly a otcovými představami o tom, jak by svět měl fungovat. Možná právě proto v ní zůstala téměř dětská víra, že lidé většinou říkají pravdu a že zlo je něco snadno rozpoznatelného. Od dcery kouzelníka se očekávalo, že projeví zájem o magii. Kathrin však mnohem častěji utíkala z domu ven. Zatímco její otec dokázal celé hodiny studovat jediný svazek, ona nevydržela dlouho sedět na jednom místě. Fascinoval ji les, zvířata a všechno živé. Brzy zjistila, že přírodě rozumí mnohem lépe než lidem. Zvířata podle ní nelžou. Vlk zavrčí, když vás nechce poblíž. Kůň ucukne, když se bojí. Zraněné zvíře se může bránit, ale nikdy nepředstírá přátelství proto, aby vás později okradlo. Mezi stromy proto Kathrin nacházela zvláštní klid. Hraničářkou se však nestala kvůli touze bojovat nebo získat slávu. Začalo to jednoduše tím, že chtěla pomáhat. Naučila se poznávat stopy, hledat ztracené lidi, ošetřovat zraněná zvířata, pohybovat se krajinou a přežít daleko od měst. Postupně pochopila, že právě tohle je její cesta. Tam, kde její otec hledal odpovědi v knihách a magii, je Kathrin hledá pod širým nebem. Někde hluboko v ní navíc existuje ještě jeden důvod, který si možná nechce úplně přiznat. Doufá, že při svých cestách jednou narazí na stopu vedoucí k její matce. Kathrin mluví jemně, přátelsky a poměrně otevřeně. Nesnaží se působit vznešeně ani tajemně a málokdy používá složitá slova, i když díky otcově výchově rozhodně není nevzdělaná. Často říká přesně to, co si myslí. Když něco neví, řekne „Nevím.“ Když se bojí, přizná „Mám strach.“ A když někoho má ráda, většinou není potřeba dlouho hádat, co k němu cítí. Ironie, dvojsmysly a manipulace jí občas unikají. Sarkastickou poznámku dokáže vzít naprosto vážně a na řečnickou otázku klidně odpoví. Má také nepříjemný zvyk prozradit pravdu právě ve chvíli, kdy se ostatní snaží něco zatajit. Když jí někdo řekne „O tomhle nikomu ani slovo,“ opravdu se snaží tajemství zachovat. Problém nastane, když se jí někdo přímo zeptá. Lhát je pro ni totiž mnohem těžší než bojovat. Typické Kathrininy hlášky: „Proč by mi lhal? Vždyť jsem mu nic neudělala.“ „Počkej. Tohle zvíře je zraněné. Nemůžeme ho tady nechat.“ „Ale tys říkal, že se nic nestane.“ „Nevím. Můžu se ale podívat.“ „Otec vždycky říkal, že bych měla nejdřív přemýšlet. Většinou si na to vzpomenu až potom.“ „Já nelžu. Tedy… jednou jsem lhala. Bylo mi asi osm a tvrdila jsem otci, že jsem nesnědla koláč. Ale snědla.“ „Nebojím se! Jen si myslím, že bychom měli být… velmi, velmi opatrní.“ „Říkal, že potřebuje pomoc. Co jsem měla udělat? Nechat ho tam?“ „Ty jsi mě podvedl? Ale já jsem ti věřila.“ „Tohle není správné.“ „Nevím, jestli jsi dobrý člověk. Ale dokud mi nedáš důvod myslet si něco jiného, budu se k tobě chovat jako k dobrému.“ A když někdo úmyslně ubližuje slabším: „Přestaň. Prosím.“ Pokud neposlechne, Kathrin už podruhé neprosí.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vzhled