Mezi zasněženými vrcholky hor se ukrývala malá vesnička. Z každého komínu
stoupal hustý dým a kolem domků panoval čilý ruch. Pořád bylo co dělat.
Barbaři žijící na tomto zapomenutém místě byli sice na zimu zvyklí, chlad a
mráz už jim nevadil, ale v zemi celoročně promrzlé prostě nic nerostlo. Tak
tomu bylo od nepaměti a o to víc se museli ohánět kvůli přežití. Nebýt čilých
obchodů, nedalo by se tu žít. Kolem se těžilo dřevo na stavby a lovila vzácná
horská zvěř. Hlavní obživu však poskytovaly zrádné hory.
Uvnitř skal, mezi záludnými proláklinami a nekonečnými komplexy jeskyní se
skrývalo bohatství. Stovky drahých kamenů, tisíce žil blyštících se vzácnými
kovy, jen to dostat ve zdraví ven. Jen si nemyslete, není na to tom nic
jednoduchého. Najít bezpečnou cestu, vědět kam kopnout a hlavně kde si co
podložit. Nejednoho hamižného kopáče pohřbil zával. Krom cenností se dalo v
hoře najít mnoho koster těch, co to nezvládli. Ve vesnici od jejího vzniku však žila rodina, která měla pro horničinu jakýsi vrozený talent. Všude našli o něco víc a dostali se o kus dál. Navíc se jako zázrakem rodili v jejich domě samí statní mužští potomci. Až po několika generacích přišla změna.
Hrutgarovi nikdo neřekl jinak než Mistře.
Jeho bohatství se zvětšovalo, ale v jeho domě nebylo štěstí ani dětský smích. První
žena podlehla horečce a on se dlouho věnoval jen své profesi. Až když jednou
zavítal na trh v údolí, nesměnil drahokamy za jídlo, ale za statnou barbarku.
Netrvalo dlouho a ona žena se procházela po vesnici se zvětšujícím se břichem.
Přišel však šok v podobě narozené holčičky. Mistr si nevěděl rady a čím více
holka, které dali jméno Markétka, rostla, tím více byl v rozpacích, co s ní.
Dívka byla větší než ostatní dívky, nic moc hezká, věčně ušmudlaná a ještě,
neberte si to zle, přihlouplá. Ne že by byla úplně tupá, jen pomaleji chápala a
byla až příliš laskavá. Tak se stávalo že práci za všechny děti oddřela ona,
zatímco se bavily, a když se rozdělovali sladkosti, vždy o ně přišla jak mávnutím
proutku. Mistr jí měl v plánu poslat při příštím trhu do světa jako otrokyni,
takovou přeci nikdy neprovdá. Pár dní před tím jej však skolila nemoc. Vztekle
nadával a házel vším, co bylo v domě, potřeboval totiž dotěžit ještě zbytek
mitrilové rudy na důležitou zakázku. Když pak přišla žena s tím, že Markéta
zmizela, už doslova soptil.
Večer se otevřeli vchodové dveře a Markétka s úsměvem a písničkou přišla
domů. Ještě víc špinavá, roztrhaná a rozcuchaná než obvykle. Už se natahoval,
aby jí chytil pod krkem, když holka natáhla ruce před sebe i s obrovským
pytlem. Plným tak vzácného a nedostupného mitrilu. Mistr by jí snad dal i pusu,
ale culila se zase jako idiot. A tak se stalo, že Markétka výrazně stoupla v otcově vědomí. Každý den vyrážela s otcem do hor, až jej nahradila úplně. Mistr už
chodil jen prodávat. Ale nic netrvá věčně...
Po několika dalších letech už bohatství skal docházelo. Místo na trh teď chodili
boháči nakupovat přímo sem a předháněli se v tom, kdo bude první. Hrutgar
věděl, že je na čase prodat co zbylo a vydat se na stáří pryč, do tepla. Jenže co s
ní? Nemyslel si, že jinde by ještě byla k užitku. Dalšího dne dorazil ten, na něhož
čekal. Když se s vysokým hubeným elfem v jasně žluté barvě domlouval,
nechápal, proč za jeho dceru nabízel takové peníze. Tím líp však pro něj. Když
Markétku posílal s ním, jen se přihlouple usmála a jako vždy udělala, co se po
ní chtělo.
S elfem putovala dlouho a mluvila málo, když dorazili do nevelkého hradiště,
ukázal jí dům veprostřed města.
„Tady teď bydlíš. To co vykopeš, odevzdej sem. Tady taky každý den najdeš něco
k jídlu,“ chladně ukazoval elf na truhly na dvorku. Markétka pokrčila rameny a
vydala se unaveně ke dveřím.
„Tam ne!“ Vcelku hrubě jí strčil k druhým otevřeným dveřím. Skutálela se až
do sklepa, dveře už stihl zavřít. Když se rozmžourala, zapálila louči na stěně a
rozhlédla se, velmi jí překvapilo, když uviděla dílnu, její dílnu. Stočila se do
klubíčka na kožešiny v rohu jako pejsek a usnula. Den za dnem ubíhali stejně a
když byla šikovná, dostala za odměnu i ovoce. Dolování byl její život a tak ani
netoužila po něčem jiném. Neznala lepší život po kterém by prahla, až přišla
ona.
Již několik týdnů slýchala z hora hlasy a zvláštní zvuky, většinou se to snažila
zaspat. Jednou se ale zapomněla při kování. Dveře do sklepa se rozrazily a
dovnitř vešla mírně rozhořčená elfka.
„Ty tu máš.. OTROKA?“ zlostně se otočila k jejímu pánu a Markétka se
polekaně schovávala za výhní. Co když jí zase prodají, napadlo ji.
„Tak bych to nenazval Zuzko, uklidni se prosím. Je tu v teple, dostává najíst,
může si tu kutat co chce. Vyřešíme to nahoře,“ smířlivě jí objal a odvedl
nahoru. Markétka dál pokračovala v práci, ale Zuzka za ní začala chodit
častěji. Snad že se cítila provinile, po čase i ona začala využívat její služby. Od
doby co se i ona stala její paní, se však její podmínky velmi zlepšili.. Nosila jí
lepší a čerstvé jídlo, nabídla šaty a dokonce jí chtěla dát i lepšího koně.
Markétka většinu s díky odmítla, nepotřebovala moc.
Po nějaké době elfka na čas zmizela a Markétku odchytili a obalamutili silní barbaři v tmavě modrých pláštích z pískovcového města. A tak dřela zase jinde. Rozmazlená z dřívější služby však brzy prchla a v tu chvíli se Zuzka vrátila a nabídla jí možnost pracovat pro její cech s dojmem, že se z Markétky stane plnohodnotný člen cechu.
Lze ale starého psa naučit novým kouskům?
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Mezi zasněženými vrcholky hor se ukrývala malá vesnička. Z každého komínu