Pod korunami prastarých stromů lewanského hvozdu vyrůstal mladý elf jménem Caer Irchaveg.
Jeho otec Aelion byl obchodník a vozka, jehož cesty vedly mezi elfskými osadami a lidskými městy. Nebyl válečníkem a nikdy po takovém životě netoužil. Věřil, že i obyčejný obchodník může prospět vlastnímu národu, dopravuje-li potřebné zboží těm, kteří je dokážou využít.
Matka Lírien byla bylinkářka. Své znalosti využívala při ošetřování nemocných a raněných a pomáhala kněžce Elariel Thalwen, oddané služebnici bohyně Nistry.
Lírien byla laskavou ženou, ale její víra byla pevná a její výchova přísná. Od jediného syna očekávala úctu k bohyni, poslušnost vůči duchovním a věrnost elfským tradicím.
Caer však již od útlého dětství projevoval neobyčejnou zvídavost.
„Matko, proč Nistra dopouští, aby nevinní trpěli?“
Lírien se odvrátila od nádoby, v níž právě drtila léčivé listí.
„Nistra nad námi bdí, Caere. Ne všechno, co se na světě přihodí, dokážeme pochopit.“
„A proč nás tedy neochrání před každým neštěstím?“
„Protože takové věci nejsou určeny k rozhodování malým chlapcům.“
„Ale když se nebudu ptát, jak to jednou pochopím?“
Matka si povzdechla.
„Raději mi podej ten svazek šalvěje.“
Podobné rozhovory se v jejich domě odehrávaly často.
Jiný přístup měla kněžka Elariel, kterou Caer občas navštěvoval spolu s matkou. Naslouchala jeho otázkám s trpělivostí a někdy jej dokonce vybízela, aby se ptal dál. Vždy mu však připomínala, že vědění nesmí člověka přivést k pýše.
Jednou, když společně připravovali léčiva pro nemocného elfa, se jí Caer zeptal, zda může být rozhodnutí moudrého člověka nesprávné.
„Samozřejmě,“ odpověděla.
„I když je to kněžka?“
Elariel se pousmála.
„I když je to kněžka.“
„A co když je to někdo, kdo vládne celému městu?“
„Pak může mít jeho omyl ještě vážnější následky. Proto musí být moudrý.“
Caer chvíli přemýšlel.
„A kdo mu řekne, že se mýlí?“
Kněžka se zahleděla do plamene svíce.
„Doufejme, že mu to řekne jeho svědomí.“
Mladý elf si její odpověď zapamatoval, třebaže jí tehdy docela nerozuměl.
Když Enialis Liadon sjednotil elfy k osvobození jejich ztraceného města, začal Aelion zásobovat bojovníky Menel Sangy. Vozil potraviny, látky, potřebné vybavení i zprávy mezi obchodníky a těmi, kdo se připravovali na boj.
Roku 2006 byl Lewan vyrván skřetí nadvládě a navrácen elfům.
Pro rodinu Irchavegových to znamenalo nový začátek.
Aelion obnovil obchodní cesty, Lírien pokračovala ve službě potřebným a Caer vyrůstal v přesvědčení, že jeho národ konečně nalezl bezpečný domov.
Vyprávění o osvobození Lewanu poslouchal s neskrývaným obdivem. Znal jména statečných elfů a dokázal celé hodiny vyprávět o jejich činech.
V jeho očích byli bojovníci Menel Sangy ochránci spravedlnosti a Nistra bohyní, která nad nimi držela svou ochrannou ruku.
Tehdy ještě netušil, jak hluboce se toto přesvědčení jednou otřese.
### II. Přítel z Thyrisu
Aelionovy obchodní cesty jej často přiváděly do Thyrisu, kde udržoval přátelské styky s lidským kupcem Odonem Varenem.
Právě díky tomuto přátelství poznal Caer Odonova syna Eliáše.
Eliáš byl veselý, hovorný a neustále toužil po nových zážitcích. Caer naproti tomu rád přemýšlel a vedl dlouhé rozhovory o věcech, které ostatním připadaly nepodstatné.
Přesto si oba chlapci rychle porozuměli.
Během vzájemných návštěv společně poznávali Lewan i Thyris. Caer ukazoval příteli lesní stezky, učil jej rozpoznávat některé léčivé rostliny a vyprávěl mu o Nistře.
Eliáš mu na oplátku přibližoval život mezi lidmi, obchodnické zvyky své rodiny a víru v Athona, boha ohně a stvořitele lidského národa.
Jejich rozhovory často končily hádkou.
„Athon stvořil první lidi,“ vysvětloval jednou Eliáš, když společně odpočívali pod starým dubem.
„To je pěkné,“ odpověděl Caer. „Ale kdo tedy stvořil elfy?“
„To nevím.“
„Tak vidíš! Nistra se stará o celý hvozd a všechno živé v něm.“
Eliáš se zamyslel.
„A stará se i o lidi?“
„Samozřejmě.“
„Tak proč mám uctívat Nistru, když jsem člověk a stvořil mě Athon?“
Caer otevřel ústa, ale žádná odpověď jej nenapadala.
Eliáš se vítězoslavně zazubil.
„Tentokrát jsem vyhrál.“
„Nevyhrál! Jen jsi položil hloupou otázku.“
„To říkáš pokaždé, když neznáš odpověď.“
Caer se rozčileně zvedl a vydal se po stezce zpět k městu.
Eliáš jej dohonil dřív, než ušel několik kroků.
„Počkej! Vždyť si můžeme cestou vymyslet další otázky.“
Caer se neubránil úsměvu.
Lírien sledovala jejich přátelství s určitou nedůvěrou. Eliáše měla ráda pro jeho slušnost a ochotu pomáhat. Respektovala také jeho rodiče. Obávala se však, aby lidské náboženství neodvedlo jejího syna od tradic vlastního národa.
Přátelství jim nezakazovala, ale opakovaně Caerovi připomínala, aby nezapomínal na Nistru.
Kněžka Elariel byla k Eliášovi otevřenější. Když ji oba chlapci navštěvovali, zapojovala je do jednoduchých prací a ukazovala jim, jak připravovat obvazy nebo rozpoznávat některé nemoci.
Jednoho léta nalezli Caer a Eliáš v lese zraněnou srnu.
Caer se rozhodl zvířeti pomoci, třebaže se kvůli tomu musel vzdálit od města více, než mu matka dovolila. Eliáš jej odmítl opustit.
Společně omyli ránu vodou a Caer se pokusil použít znalosti, které získal od Lírien.
Když se začalo stmívat, Eliáš navrhl, aby se vrátili pro pomoc.
Caer však odmítal zvíře opustit.
„Nemůžeme ji tu nechat!“
„Ale tvoje matka nás bude hledat!“
„A co když ji mezitím sežerou vlci?“
„A co když sežerou nás?“
Caer se na přítele zamračil.
„Ty jsi ale zbabělec.“
Eliáš se urazil.
„Já? Kdo se minule bál přejít přes spadlý strom?“
„Protože byl kluzký!“
„Tak vidíš! A teď chceš zůstat přes noc v lese.“
Přesto Eliáš zůstal.
Když je později našli dospělí, čekalo oba chlapce přísné pokárání. Lírien však při pohledu na ošetřenou srnu nedokázala zcela skrýt pýchu na svého syna.
„Příště přijdeš pro pomoc,“ řekla mu.
Caer přikývl.
„Ano, matko.“
„A nebudeš se znovu vydávat tak daleko od města.“
„Ano, matko.“
Eliáš se za jejími zády usmíval.
Oba dobře věděli, že příští dobrodružství na sebe nenechá dlouho čekat.
### III. Noc, kdy ochrana nepřišla
Na podzim roku 2009 se nad lewanským hvozdem začala vznášet hrozba nebezpečí.
Obyvatelé byli vyzýváni k opatrnosti a obránci Menel Sangy posilovali hlídky. Největší pozornost věnovali středu města, který měl být chráněn před možným nepřátelským útokem.
Aelion se obával o svou rodinu.
Jejich dům stál na okraji Lewanu, nedaleko obchodní cesty. K domu náležel prostor pro vůz, zboží i Lírieniny léčivé přípravky.
Když se začaly šířit zprávy o pohybu skřetů, obrátil se Aelion na městské stráže s žádostí o ochranu.
Dostalo se mu však odmítavé odpovědi.
Dostupné síly byly potřebné jinde. Obránci museli chránit město jako celek a nemohli oslabovat hlídky kvůli jednotlivým domům.
Rodině doporučili přesun do bezpečnější části Lewanu.
Aelion se pokoušel vysvětlit, že jeho rodina nemůže odejít okamžitě. Lírien měla připravená léčiva pro nemocné a on potřeboval zajistit vůz i zásoby.
Rozhodnutí však změněno nebylo.
Lírien požádala o pomoc kněžku Elariel, která se pokusila za rodinu přimluvit prostřednictvím svých kontaktů u Menel Sangy.
Ani její přímluva nepomohla.
Caer to nechápal.
„Otče, vždyť jsi jim pomáhal, když osvobozovali Lewan.“
Aelion právě zavazoval poslední bednu na voze.
„To bylo dávno.“
„Ale přece si tě musejí pamatovat!“
„Někteří možná ano.“
„Tak proč nás tu nechají?“
Aelion přestal pracovat.
„Protože mají na starosti celé město.“
„A my snad nejsme jeho součástí?“
Otec se zadíval na svého syna, ale neodpověděl.
„Musíme důvěřovat,“ ozvala se Lírien ode dveří. „Nistra nás neopustí.“
Caer jí chtěl věřit.
Rodina se začala připravovat k odchodu, ale již bylo pozdě.
S příchodem noci zaútočila na okrajové domy skupina skřetů.
Zazněl křik, zaržáli vyděšení koně a několik stavení zachvátil oheň.
Aelion se pokoušel zabezpečit dvůr a ochránit ústupovou cestu. Lírien navzdory nebezpečí pomáhala raněným sousedům.
Caer se jí snažil pomáhat, přestože se sám třásl strachy.
Opakovaně vyhlížel směrem k městu.
Čekal na stráže Menel Sangy.
Ty však zůstávaly na svých stanovištích.
V téže době se k Lewanu přibližovala obchodní karavana Odona Varena, kterou doprovázeli dva templářští rytíři, Bořivoj a Henry.
Když obchodníci spatřili kouř a zaslechli zvuky boje, zastavili.
Odon brzy poznal, že nebezpečí hrozí právě v místech, kde žije jeho starý obchodní přítel.
Požádal rytíře o pomoc.
Bořivoj s Henrym se rozhodli zasáhnout.
Nepokoušeli se vést rozsáhlou bitvu ani dobývat město. Jejich cílem bylo zajistit ústupovou cestu a dostat ohrožené obyvatele do bezpečí.
Caer si jejich příchod pamatoval do nejmenších podrobností.
Bílé pláště s rudým křížem.
Řinčení zbraní.
Odonův hlas, který jej volal z temnoty.
A především překvapení, že lidé jiného národa a jiného vyznání riskují životy pro rodinu, kterou její vlastní obránci nedokázali ochránit.
Díky zásahu templářů se Caer dostal do bezpečí.
Jeho rodiče však nikde nebyli.
Bořivoj s Henrym prohledali dostupnou část domu a dvora, ale Aeliona ani Lírien nenalezli.
Nebyla nalezena jejich těla a nikdo nedokázal s jistotou říci, zda byli zabiti, odvlečeni nebo uprchli do lesa.
Caer odmítal odejít.
Chtěl rodiče hledat sám, navzdory nebezpečí i varování rytířů.
Bořivoj jej však zadržel.
„Nyní musíš přežít, chlapče. Až nebezpečí pomine, budeme hledat dál.“
Caer sebou trhl a pokusil se vyprostit z rytířova sevření.
„Pusťte mě! Vždyť tam zůstali!“
„Vím.“
„Nic nevíte!“
Bořivoj jej nepustil.
Za jejich zády zapraskal jeden z hořících trámů. Henry zavolal, že ústupová cesta již nemusí zůstat dlouho průchodná.
Caer přestal zápasit.
Ještě naposledy se obrátil k domu, v němž vyrůstal.
Pak jej Odon odvedl k vozům.
### IV. V domě cizinců
Po skřetím přepadení přijal Odon Varen mladého elfa do svého domu v Thyrisu.
Jeho žena Marta se o Caera starala jako o vlastního syna. Eliáš se snažil příteli pomoci překonat ztrátu, kterou si sám nedokázal představit.
Odon mezitím využíval obchodní kontakty k pátrání po zmizelých rodičích.
Zprávy však nepřicházely.
Caer po mnoho týdnů odmítal uvěřit, že by Aelion a Lírien mohli být mrtví. V duchu se stále vracel do rodného domu a vzpomínal na poslední okamžiky, kdy je spatřil.
Jeho bolest postupně přerůstala v hněv.
Zlobil se na skřety, kteří napadli jeho domov. Na Menel Sangu, jejíž obránci nepřišli. Na kněžky Nistry, které jej celý život učily věřit v ochranu bohyně.
A nakonec i na samotnou Nistru.
Jednoho večera jej Eliáš nalezl sedět na zadním dvoře.
Caer měl před sebou několik vysušených rostlin a pokoušel se je svázat do malých svazků.
„Co děláš?“
„Nic.“
Eliáš se posadil vedle něj.
„To vidím.“
Caer sevřel jeden ze svazků tak silně, až se suché stonky rozlámaly.
„Matka vždycky říkala, že se mají sušit ve stínu.“
„Kdo?“
„Tyhle rostliny.“
Eliáš přikývl.
Dlouho seděli mlčky.
„Otec dnes znovu mluvil s kupci, kteří přijeli z Lewanu,“ řekl nakonec.
Caer prudce zvedl hlavu.
„A?“
„Nic se nedozvěděli.“
Mladý elf sklopil oči.
„Jednou se něco dozvědí.“
Eliáš mu neodporoval.
Z domu se ozval Martin hlas, který oba chlapce volal k večeři.
Caer se nepohnul.
„Nemám hlad.“
„Tak já ti něco přinesu.“
„Nemusíš.“
Eliáš už vstával.
„Já vím.“
Když se vrátil, položil vedle přítele misku s jídlem a znovu se posadil.
Varenovi byli ctitelé Athona, tak jako mnoho dalších lidských rodin v Thyrisu. Caer jejich víru nesdílel. Po zkušenosti z Lewanu ostatně jen obtížně snášel jakékoli řeči o bozích.
Marta jej však do ničeho nenutila.
Když jednou odmítl účastnit se rodinné slavnosti zasvěcené Athonovi, pouze mu odložila porci jídla stranou, aby na něj po návratu ostatních čekala.
Také Elariel se pokusila Caera několikrát navštívit.
Přinášela mu zprávy z Lewanu a snažila se jej přesvědčit, že by neměl ztrácet víru.
Caer ji však jednoho dne přerušil dříve, než domluvila.
„Vy jste jí věřila, kněžko. Moje matka také.“
„Caere...“
„Obě jste říkaly, že nás Nistra ochrání.“
Elariel sklopila oči.
„O mnoha věcech nerozhodují bohové, ale my sami.“
„Tak proč jste nás učila spoléhat na jejich ochranu?“
Kněžka dlouho mlčela.
„Prosila jsem o pomoc, Caere.“
„Já vím.“
„Udělala jsem, co bylo v mých silách.“
„Tak proč jste jim nezabránila odejít?“
Elariel neodpověděla.
Caer se odvrátil.
Když za ní později zavíral dveře, všiml si, že zestárla. Nebyla již tak vzpřímená jako kdysi a ruce se jí nepatrně třásly.
Na okamžik jej napadlo, že by ji měl zavolat zpět.
Neudělal to.
### V. Pod bílým pláštěm
Bořivoj a Henry se při svých cestách čas od času zastavovali u Odonova domu.
Caer jejich návštěvy očekával s napětím. Zpočátku se jich vyptával především na rodiče. Chtěl vědět, zda někde zaslechli zprávy o skřetích zajatcích, uprchlících z Lewanu nebo o elfech, kteří po útoku zmizeli beze stopy.
Rytíři mu však mnoho naděje dát nemohli.
Postupně se jejich rozhovory začaly obracet jiným směrem.
Caer se zajímal o templářský řád, jeho pravidla a víru, která rytíře vedla k jejich činům.
Jednoho odpoledne nalezl Bořivoje na dvoře, kde právě čistil zbroj.
„Chtěl bych se naučit bojovat,“ prohlásil.
Rytíř ani nezvedl hlavu.
„Proč?“
„Abych mohl chránit ostatní.“
„A koho jsi dnes ochránil?“
Caer se zarazil.
„Nikoho.“
„To je škoda.“
„Ale nemám zbraň!“
Bořivoj odložil kus zbroje.
„Tvoje paní Marta si dnes při práci poranila ruku, jestli se nepletu.“
„Ano.“
„A pomohl jsi jí?“
„Ošetřil jsem jí ránu.“
„Tak přece jsi někoho ochránil.“
Caer se zamračil.
„To není totéž.“
„Není,“ připustil Bořivoj. „Ale obojí je potřebné.“
Mladý elf zůstal stát.
„Kdybyste mě naučil zacházet s mečem, mohl bych toho dokázat víc.“
„Možná.“
Bořivoj se zvedl a vzal do rukou dřevěný cvičný meč.
Caer se okamžitě narovnal.
„Nejdříve se nauč držet zbraň. A potom se nauč, kdy ji nepoužít.“
Caer zjistil, že druhá část rytířova poučení je mnohem obtížnější než první.
Henry si naopak brzy všiml jeho znalostí léčivých bylin.
Při jedné návštěvě jej požádal, aby mu pomohl připravit obvazy pro několik raněných poutníků. Caer pracoval rychle a pečlivě, a když jeden z mužů zasténal bolestí, okamžitě přerušil práci, aby jej uklidnil.
„Kdo tě to naučil?“ zeptal se Henry.
„Moje matka.“
„Byla léčitelkou?“
„Pomáhala Nistřině kněžce.“
Henry přikývl.
„Musela toho mnoho vědět.“
„Věděla.“
Caer se na okamžik odmlčel.
„Ale Nistře věřila víc než čemukoli jinému.“
„A měla ráda svého syna?“
Caer překvapeně vzhlédl.
„Samozřejmě.“
„Pak bych na tvém místě nezavrhoval všechno, co tě naučila.“
Caer nad jeho slovy dlouho přemýšlel.
Brzy začal rytíře doprovázet při některých jejich cestách. Nechodil s nimi jako bojovník, ale jako pomocník. Připravoval obvazy, nosil vodu a naslouchal rozhovorům, kterým zpočátku jen stěží rozuměl.
Poprvé také poznával křesťanské modlitby a učení.
Překvapovalo jej, že templáři vyznávají jediného Boha a že za svého vzoru považují Krista, jenž učil milosrdenství, odpuštění a lásce k bližnímu.
Jednou večer se Henryho zeptal:
„Odpustil by váš Bůh i těm, kteří nechali moji rodinu napospas skřetům?“
„Bůh může odpustit mnohé.“
„Ale zaslouží si to?“
„To není na mně.“
„A na kom tedy?“
„Na Bohu.“
Caer se ušklíbl.
„To je příliš snadná odpověď.“
Henry se pousmál.
„Myslíš?“
„Samozřejmě. Vždyť se tím dá vysvětlit všechno.“
„A ty bys chtěl, abych ti odpověděl jinak?“
„Chtěl bych vědět, co je správné.“
„Pak musíš hledat dál.“
Caer se zadíval do plamenů táborového ohně.
Hledal dál.
### VI. Za zdmi Ilerenu
Když se Caer doslechl o duchovním společenství, které vzniklo v Ilerenu pod ochranou templářského řádu, začal se vyptávat, zda by se mohl připojit k jeho životu.
Bořivoj mu rozhodnutí nerozmlouval.
Odon Varen však nebyl nadšený.
„Jsi ještě mladý,“ řekl jednoho večera, když Caer oznámil svůj úmysl. „Můžeš tu zůstat. Můžeš se se mnou učit obchodu. A když budeš chtít, můžeš se později vydat vlastní cestou.“
„Tohle je moje cesta.“
„Opravdu? Nebo jen chceš být nablízku těm rytířům, kteří tě zachránili?“
Caer se urazil.
„Vím, proč to dělám.“
Odon chvíli mlčel.
„Pak doufám, že to víš lépe než já.“
Eliáš se s přítelem rozloučil až následujícího rána.
„Takže ze mě bude kupec a z tebe mnich,“ prohlásil.
„Možná.“
„Budeš nosit bílé roucho?“
„To nevím.“
„A nebudeš smět lhát?“
„Samozřejmě že ne.“
Eliáš se zasmál.
„To ti tedy dlouho nevydrží.“
Caer se zamračil.
„Já nelžu!“
„Tak proč jsi mojí matce tvrdil, že jsi nesnědl poslední koláč?“
„Protože jsem nesnědl poslední. Zůstaly ještě dva!“
Oba se rozesmáli.
Pak Eliáš zvážněl.
„Přijedeš se někdy podívat?“
„Samozřejmě.“
„Slibuješ?“
Caer přikývl.
„Slibuji.“
Eliáš jej objal.
„Tak na to nezapomeň, bratře.“
---
Život v Ilerenu se od všeho, co Caer dosud poznal, lišil.
Dny zde měly svůj pevný řád. Modlitby střídala práce, práce studium a studium další povinnosti.
Caer brzy zjistil, že vstoupit mezi mnichy neznamená trávit všechen čas nad knihami.
Bylo třeba nosit vodu, uklízet, připravovat jídlo a starat se o nemocné.
Zpočátku se mu některé povinnosti zdály nedůstojné.
„Přišel jsem studovat Písmo,“ namítl jednou, když mu bylo přikázáno vyčistit místnost pro nemocné.
Starší duchovní se na něj klidně podíval.
„A kdo podle tebe tu místnost vyčistí?“
„Některý z pomocníků.“
„Dnes jsi pomocníkem ty.“
Caer chtěl odporovat, ale nakonec sklopil oči.
Vzpomněl si na matku, která nikdy neodmítla nepříjemnou práci, pokud tím mohla někomu ulevit.
Beze slova uchopil vědro.
Večer se vrátil do své komnaty s bolavými zády a špinavýma rukama.
Na stole měl rozečtený náboženský text. Otevřel jej na místě, kde přestal číst, a dlouhou dobu se díval na řádky, aniž by vnímal jejich význam.
Nakonec knihu zavřel.
Následujícího rána přišel pomáhat ještě dříve, než byl zavolán.
Čas plynul.
Caer se věnoval studiu, modlitbám i léčitelství. Seznamoval se s křesťanskými obřady a postupně opouštěl víru svého dětství.
Nebyla to snadná cesta.
Někdy se mu ve snech vracel rodný dům. Viděl matku, jak připravuje léčivé byliny, a otce, který jej volá od vozu. Probouzel se s pocitem, že stačí otevřít dveře a všechno bude jako dřív.
Jindy jej pronásledovaly vzpomínky na skřetí útok.
V takových chvílích vstával z lůžka a odcházel do kaple.
Jednou jej tam zastihl Henry.
„Nemůžeš spát?“
Caer zavrtěl hlavou.
Rytíř se posadil vedle něj.
Dlouho mlčeli.
„Myslíte, že Bůh slyší i ty, kteří se ještě nedokážou správně modlit?“ zeptal se Caer.
„Myslím, že ano.“
„A co když ani nevědí, oč mají prosit?“
Henry položil ruce na kolena.
„Pak mohou začít tím, co je tíží.“
Caer se zadíval před sebe.
„Nevím, jestli mám prosit za rodiče, nebo za odpuštění těm, kteří nás opustili.“
„Můžeš prosit za obojí.“
„Ale já jim odpustit nechci.“
„Pak to Bohu řekni.“
Caer se k němu obrátil.
„To smím?“
„Můžeš před ním něco skrýt?“
Mladý elf sklopil hlavu.
Té noci zůstal v kapli dlouho po Henryho odchodu.
Když konečně vyšel ven, začínalo svítat.
O několik měsíců později přijal křesťanskou víru a zasvětil svůj život duchovní službě.
### VII. Chrámové zvony
Ilerenské zvony svolávaly věřící k modlitbám, slavnostem i obyčejným setkáním.
Caer si na jejich zvuk postupně zvykl natolik, že jej dokázal rozeznat i uprostřed nejrušnějšího dne.
Jednoho jarního rána roku 2012 seděl nad pergamenem a pečlivě zapisoval pozvání na velikonoční slavnost u Katedrály svatého Albrechta.
Několikrát text přepsal.
Nechtěl vynechat nic důležitého. Především si dával záležet na tom, aby nezapomněl zmínit možnost přijetí křtu.
Když konečně položil pero, chvíli si hotový list prohlížel.
Připomněl si vlastní první setkání s křesťanskou vírou.
Tehdy nedokázal pochopit, proč lidé v bílých pláštích riskovali životy pro neznámého elfského chlapce.
Nyní měl sám zvát jiné, aby poznali Boha, jehož se rozhodl následovat.
Pergamen opatrně stočil.
Za oknem zazněly zvony.
Caer vstal, upravil si roucho a vydal se splnit svůj úkol.
---
Duchovní služba mu přinášela mnoho příležitostí pomáhat potřebným, ale také nemálo sporů.
Jeho záliba v dlouhých rozhovorech se s přibývajícími znalostmi nezmenšovala. Naopak.
Dokázal celé hodiny diskutovat o výkladu náboženských textů, povinnostech duchovních i hříších obyčejných lidí.
Ne každý však měl pro takové rozhovory trpělivost.
Zvlášť obtížně snášel urážky Boha a templářského řádu.
Jednou se po ostré výměně názorů vrátil do své komnaty tak rozčilený, že za sebou prudce zabouchl dveře.
Na stole ležela otevřená kniha.
Posadil se a pokusil se pokračovat ve čtení, ale nedokázal se soustředit.
Stále slyšel posměšná slova člověka, se kterým se přel.
Nakonec knihu zavřel.
„Hlupák,“ zamumlal.
Chvíli bylo ticho.
Pak se zadíval na kříž visící nad stolem.
„Odpusť mi, Pane.“
Po krátké odmlce však dodal:
„Ale stejně je to hlupák.“
A teprve potom se začal modlit.
### VIII. Pečeť herolda
Na čas se Caerovi dostalo také příležitosti sloužit Ilerenu jako herold.
Povinnost přijímal vážně.
Věnoval se úředním záznamům, dohlížel na dodržování pravidel a nevyhýbal se ani nepříjemným jednáním. Zvláště v otázkách veřejného pořádku a úcty k Bohu dokázal být přísný.
Někdy až příliš.
Úřad nezastával dlouho. Neuplynul ani celý rok, když jej opustil a vrátil se k běžným duchovním povinnostem.
V den, kdy naposledy ukládal úřední listiny, zůstal chvíli stát nad stolem.
Před sebou měl pečeť, kterou při službě používal.
Otočil ji v dlani.
Vzpomněl si na otce, který se kdysi marně dovolával pomoci městských stráží.
Na sebe sama, jak před lewanským domem čekal na rozhodnutí někoho mocnějšího.
Pomalu položil pečeť zpět na stůl.
Pak sfoukl svíci a zavřel za sebou dveře.
### IX. Město pod popelem
Jednoho dne dorazila zpráva, která se zpočátku zdála téměř neuvěřitelná.
Ileren postihla pohroma.
Sopečná činnost proměnila někdejší templářské sídlo v trosky a láva pohltila místa, která byla po léta domovem rytířů i duchovních.
Caer se o zkáze dozvěděl od lidí, kteří přicházeli z postiženého kraje.
Naslouchal jejich vyprávění a dlouho nedokázal promluvit.
Znovu si vybavil Lewan.
Kouř nad střechami domů.
Vyděšené obyvatele.
Otce, který se jej snažil uklidnit.
Matku, jejíž hlas tehdy naposledy slyšel mezi výkřiky raněných.
Teprve když jeden z příchozích požádal o vodu, vzpamatoval se.
Pomohl mu usednout a přinesl obvazy.
Dlouho do noci pak ošetřoval raněné a naslouchal zprávám o těch, kteří se dosud pohřešovali.
Některá jména znal.
Jiná slyšel poprvé.
Když konečně zůstal sám, otevřel starou knihu, kterou si uchovával již z dob svého pobytu v Ilerenu.
Mezi stránkami nalezl drobnou usušenou rostlinu.
Kdysi ji tam vložil, aby nezapomněl na jedno z matčiných poučení.
Opatrně ji vyňal.
Suché lístky se mu v prstech téměř rozpadly.
Caer zavřel oči.
Chvíli měl pocit, jako by znovu stál v jejich lewanském domě a slyšel Lírien, jak jej napomíná, aby s bylinami zacházel opatrněji.
Nakonec rostlinu vrátil mezi stránky.
Druhého dne se vydal na cestu.
Templářský řád později nalezl nové sídlo v Andoru, kde jeho bratři pokračovali ve své službě.
Caer s nimi.
### X. Stará otázka
V Andoru se Caerovi dostávalo mnoha příležitostí k modlitbám, studiu a rozhovorům s věřícími.
Nevydržel však dlouho sedět na jednom místě.
Často se vydával na cesty, navštěvoval menší osady a pomáhal lidem, kteří potřebovali ošetření nebo duchovní útěchu.
Přestože již nebyl mladým chlapcem z Lewanu, některé jeho vlastnosti se nezměnily.
Stále byl zvídavý, hrdý a někdy příliš prudký v úsudcích.
Zvláště při setkání s vyznavači starých bohů se jen obtížně ovládal.
Jednoho deštivého večera se vracel do Andoru, když u cesty spatřil dvojici elfů.
Starší muž seděl opřený o kámen a svíral si poraněnou nohu. Vedle něj klečela mladá elfka, která se marně pokoušela zastavit krvácení.
Caer přistoupil blíž.
„Co se stalo?“
„Spadl ze svahu,“ odpověděla dívka. „Prosím, umíte mu pomoci?“
Caer poklekl a prohlédl ránu.
„Potřebuji čistou vodu.“
Dívka vytáhla z brašny měch.
Při tom se jí zpod pláště vysmekl drobný přívěsek.
Caer jej poznal okamžitě.
Podobný nosívala jeho matka.
„Uctíváš Nistru?“ zeptal se.
Dívka přikývla.
„Ano.“
Caer se zamračil.
„Pak by ses měla zamyslet nad tím, komu svěřuješ svůj život.“
Elfka na něj nechápavě pohlédla.
„Prosím?“
„Nistra není tou, kdo ti může dát skutečnou spásu.“
Dívka otevřela ústa, ale místo odpovědi se obrátila k raněnému.
„Otče, vydrž.“
Muž zasténal.
Caer sevřel měch s vodou.
Něco v dívčině hlase mu připomnělo dávno zapomenuté odpoledne, kdy s Eliášem našli v lese zraněnou srnu.
A ještě něco jiného.
Lírien, jak klečí nad raněným a odmítá jej opustit.
Caer sklopil oči k poraněné noze.
„Přidrž mu ruku,“ řekl tiše.
Dívka poslechla.
Omyli ránu a Caer z brašny vytáhl čisté obvazy. Potom pomohl zraněnému vstát a společně jej doprovodili k nejbližšímu přístřeší.
Když bylo po všem, dívka mu poděkovala.
„Nistra vám žehnej.“
Caer se nadechl, aby jí odpověděl.
Již měl na jazyku několik vět o pravém Bohu a bláhovosti pohanských modliteb.
Nakonec však jen přikývl.
„Ať vám Bůh dá sílu.“
Dívka se usmála.
Potom pomohla otci dovnitř.
Caer zůstal stát pod přístřeškem a naslouchal dešti.
Nevěděl, zda se zachoval správně.
Také si nebyl jistý, zda by jeho matka ocenila, že tentokrát dokázal mlčet.
Když se vydal dál, byl už téměř večer.
### XI. Dopis bez odpovědi
Do Andoru se vrátil pozdě.
V templářském domě již většina bratří odpočívala. Caer odložil brašnu, umyl si ruce a zapálil svíci na stole.
Vedle několika knih ležel starý dopis.
Obdržel jej před mnoha lety od Odona Varena. Kupec v něm psal o dalších neúspěšných pokusech zjistit něco o Aelionovi a Lírien.
Caer jej znal téměř nazpaměť.
Přesto jej znovu rozložil.
Četl pomalu, jako by mezi známými slovy mohl objevit nějaké přehlédnuté sdělení.
Nakonec pergamen složil a uložil zpět.
Z police vytáhl čistý list.
Chvíli seděl s perem v ruce a přemýšlel, co napsat.
Pak se pustil do psaní.
Eliášovi vyprávěl o svých cestách, o Andoru a o tom, jak se mu podařilo pomoci zraněnému elfovi. Neodpustil si ani několik poznámek o tom, že jeho přítel by se měl více věnovat knihám a méně obchodování.
Když dopis dokončil, chvíli se usmíval.
Vzpomněl si na dva chlapce, kteří se kdysi přeli pod starým dubem o Nistru a Athona.
Odložil pero a zadíval se do plamene.
Potom vytáhl ještě jeden list.
Dlouho zůstával prázdný.
Nakonec Caer napsal pouze několik slov.
*Milá matko, milý otče...*
Zastavil se.
Nevěděl, co dál.
Mohl jim vyprávět o křesťanském Bohu, o templářích, o Ilerenu a Andoru. Mohl jim napsat, že se stal duchovním, že cestuje a pomáhá potřebným.
Mohl se jich zeptat, zda by na něj byli hrdí.
Ale kam by takový dopis poslal?
Položil pero.
Dlouho seděl nehybně.
Pak list opatrně složil a vložil jej do knihy mezi stránky, kde dosud uchovával matčinu usušenou rostlinu.
Sfoukl svíci.
Za oknem se mezi mraky objevily první hvězdy.
Caer poklekl a začal se modlit.
Nejprve za své templářské bratry.
Potom za Odona, Martu a Eliáše.
A nakonec, jako tolikrát předtím, za dva elfy, jejichž osud mu stále zůstával neznámý.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
