Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Sylandra

-> Charakterník

obrázek postavyhttp://forum.andaria.cz/viewtopic.php?f=178&t=35869
_____________________________________________________
Ahoj.
Jmenuju se Myra, nebo spíš Myr, jak mi všichni říkají. Nejsem si nikdy jistá, jak se dál představit – obraz své matky, dcera nekromantky, nebo prostě jen nula. Všechno je asi pravdivé, navíc na první pohled vypadáme s maminkou jako dvojčata, ani zrcadlo by ji nedokázalo vykreslit lépe. Mám čtyři sourozence, otce… všichni však odešli ještě před mým narozením, na všech se tedy nepřátelé mojí matky pomstili. Samozřejmě, zanechalo to na ní následky – pořád jsme se stěhovali, nikdy jsme nebyli déle jak měsíc na jednom místě a téměř paranoidně se o mě bála. Například jsem nikdy nesměla sama vyjít z domu, nesměla jsem s nikým cizím mluvit a nesměla jsem chodit do školy, jako normální děti, takže se mojí nejbližší kamarádkou a sestřičkou… stala moje maminka. Tehdy už neměla tolik práce, takže věnovala všechen svůj čas mě, mým hrám a od desátých narozenin i mé výuce.
Na rovinu říkám, že jsem ji několikrát zklamala. V žádném případě jsem se nedokázala rovnat jejímu nadání v magii, přípravě jedů… vlastně ve všem, v čem ona vynikala. Přesto do mě ty znalosti tlačila, často i přes můj pláč, křik, naléhavé prosby a výhružky, že se zblázním, jestli se ještě chvíli budu učit o tvorbě nemrtvých. Nenáviděla jsem tuhle její část a často jsem si přála, aby zmizela a zůstala jen moje hodná a chápavá maminka z dřívějších dob, která se na mě usmívala a vlídným hlasem mi četla mé milované pohádky.
Takhle to šlo celý jeden rok, než maminku zavolali ostatní kvůli něčemu důležitému. Poprvé od mého narození se ode mě měla odloučit, takže to podle toho vypadalo.
Rodičovské kázání si samozřejmě neodpustila, ale vlastně mi neřekla nic důležitého, jak už to tak bývá… Ve zkratce jsem měla pokračovat ve svém studiu, schovávat se před úplně vším (jako fakt) a pokračovat ve stěhování podle rozpisu, jen cesty mezi pronajatými domy jsem měla zvládnout sama, což ji přivádělo k šílenství a mě pro změnu do stavu radostného vzrušení. Konečně trocha nezávislosti, po tolika letech. Co na tom, že mi bylo jedenáct…
Pak přišla první rána. V zemi se začala šířit zvěst, že Sylandru Shahrizai, děvku z Kultu chytli a uvěznili, prý ji konečně potká spravedlnost. A mě přemohl smutek, jaký jsem nikdy předtím nepoznala a neměla šanci poznat. Tehdy se mi zdálo, že jsem snad vyplýtvala všechny své slzy a občas jsem si přála, abych se už už zbláznila a ztratila všechny vzpomínky, protože všechno, co mě drželo při životě byly myšlenky na její návrat – tak jsem ji měla ráda.
Skoro čtyři roky jsem dál plnila přání matky a držela se stranou od lidí, vlastně až do mých patnáctých narozenin. Pak se něco zlomilo, já sfoukla svíčky na (vlastními silami upečeném) dortu, rozrazila dveře malého domku a tryskem vyběhla ven. Neutíkala jsem do vesnice, ale překvapivě do lesa… a na to, že jsem nikdy doopravdy neběžela, jsem zvládla urazit až nečekaně velkou vzdálenost, než jsem se konečně zhroutila vyčerpáním a dovolila si odpočinek. Nikdy na první noc strávenou v lese nezapomenu… koukala jsem na hvězdy, které prosvítaly skrz koruny stromů, třásla se zimou (byl pozdní podzim) a tichým hlasem volala maminku. Moji hodnou a milou maminku, kterou jsem tolik milovala…
Naučila jsem se tedy nehezkou a z pozdějšího pohledu neskutečně pitomou věc, tedy bloumat po okolí. Vyhýbala jsem se sice ostatním lidem (hlavně díky matčině výchově), ale občas jsem se setkání samozřejmě vyvarovat nedokázala. Řešila jsem to elegantně, tedy zběsilým útěkem mezi stromy, což spolu s kličkováním a častými změnami směru zmátlo každého, kdo mě chtěl pronásledovat.
Další zlom nastal kolem šestnáctých narozenin, kdy jsem si všimla, že se začínám nápadně podobat své matce. Vlastně až strašidelně, jak jsem si říkávala, když jsem stála před zrcadlem a marně hledala rozdíly mezi mnou a jí. Nestydím se říct, že se mi to zalíbilo – začala jsem nosit šperky jako ona, česala se jako ona a po chvilce se dokonale posadila do její role, alespoň tedy vzhledově. Začala jsem úporněji studovat nenáviděnou magii, jen abych se prostě stala Sylandrou, a abych maminku třeba i jednou vysvobodila, přestože jsem slýchávala, že ji hlídají snad všichni mágové z celé země.
Ne, nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo, že by si to vězení zasloužila.
Sedmnáctinami můj příběh končí. Není to tak, že bych neměla co dalšího říct, snad jen že si mě někdo všiml, někdo mě práskl a jednou kolem poledne se rozletěly dveře, ve kterých stálo pět mužů. Znala jsem dost kouzel na to, abych vymazala z existence dům, je všechny, celou blízkou vesnici a ještě se odtud dostala bez jediného škrábnutí. Jenže já to prostě nedokázala. Nedokázala jsem zabít, oni však ano.
Myslím tedy tenhle druh konce.
Myra Shahrizai, dcera Sylandry Shahrizai.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 5

Měl bys napsat knihu. :)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist