"Ty jsi osina v zadku, Peine" zařval Baloun. "Osina, osina, hehe, hehe" posmívaly se kolem stojící děti. "A Ty, můj milý Baloune, jsi jen masný, tučný vřed na chlupatém zadku skřetího válečníka" pronesl chlapec jménem Pein na adresu svého trýznitele. V posledních momentech doznívajícího strojeně, medového hlasu. Tlouštík konečně pochopil, že to byla urážka a se zachroptěním se ohnal kolohnátskou prackou po Peinově hlavě. "Hmm, a taky tak smrdíš." zaculil se Pein, který obratně uskočil vedené ráně "Vážně by jsi s tím už měl něco dělat, buřte. Začíná to být otravné." Zazubil se Pein. "Ty jeden šmejd..." rozběhl se kolos. Pein tuhle tu taktiku předpokládal a tak rychle skočil šikmo proti útočníkovi a dal se do rychlého sprintu. Nikdy nebyl silný, spíše naopak. Co jej opravdu činilo vyjímečným v řadách ostatních chlapců z Lewanského sirotčince byla jeho výrazná obratnost. Nejednou ho starý Rozntos naháněl ze střechy budovy dolů. Vždy ho poslechl, ikdyž se mu nechtělo. On to vlastně byl starý dobrák jinak by Pein nedostal večeři, jako všichni hříšníci. Nene, byl opravdu vyjímečný běžec a skokan. Dokonce to mu přineslo nějaké privilegia. Sem tam ho vedoucí sirotčince poslal na nějakou prácičku. Nic velkého, nebo velmi důležitého, ale sem-tam něco donést občanům, někdy doručit zprávu starostovi. Hlavně že se dostal ven.. "Dej mu, vižleti. Přece se ho nebudeš bát..." slova okolo stojících dětí jej vytrhla z myšlenek a právě včas. Vazoun Baloun se vymanil ze setrvačnosti svého pohybu asi velkou silou a nečekaně rychle otočil. Málem chytil Peina za triko. Ten ale opět rychle cuknul a než se tlouštík nadál, zmizel za rohem. Na Balounově tváři se rozlil úsměv "z tama se už nedostaneš milánku. Připrav si ten svůj ksichtík na pořádnou mlátičku". Baloun totiž věděl, že dvorek mezi šopami je slepá ulička, kterou ze tří stran kryjí dvě budovy a plot pozemku sirotčince. Pomalým krokem lovce, který ví, že jeho kořist už nemá šanci, se laxně a za podpory šaškáren k pobavení davu vydal do slepé uličky. Jakmile se ale otočil do jejího ústí, tak ohromeně zůstal stát. "Tak co je??? Dej mu sadu..." pořvávali přívrženci. Ale nebylo jim to nijak platné. Baloun stál na místě a nechápavě civěl do uličky. Až po drahné chvíli se rozešel pomalým krokem mezi stavby. Přívrženci si postoupili aby viděli, co jejich hrdinů dne tolik vyvedlo z míry. V okamžiku to bylo jasné. "Kde je?" nebo "co se stalo?" Volal zmatený dav. Pein byl pryč, jako pára nad hrncem ve sluncem zalitém dopoledni. Balounův malý mozek to nemohl pochopit... "Potřebuje trochu popostrčit, chudáček" ušklíbl se na střeše zrakům čumilů skrytý akrobat. Výskoky s odrazem od jedné na druhou stěnu a zase zpět by nezvládl nikdo méně schopný, než Pein. Pomalu a neslyšně se natáhl pro svou tajnou zbraň, kterou mu tam ráno nechaly spřátelené slepičky při ranní procházce mimo kurník. "Hej, vońavko!" zavolal na Balouna dole a ve stejný okamžik máchl pravačkou, ze které vylétly v rychlosti sebrané kuřince. Snad shodou okolností, či opravdu vychytralým plánem samozřejmě Baloun vzhlédl s úžasem pootevřenou pusou k nebi, odkud vycházel chlapcův hlas. Ve stejný moment smradlavá střela dosáhla svého cíle a nebožák Baloun se skácel na kolena držíce se za krk. "Zdá se, Balounku, že dneska máš obídek trochu dříve, žeee?" zaštěbetal Pein tím nejmedovějším hláskem, který dokázal z pusy vypustit. Dav chvíli mlčel v užaslém tichu, ale pak stejně rychle, jako na začátku ustal, opět propukl v zuřivý rykot a jásot. Pein si opět užíval bytí ve středu pozornosti. Nakonec celé finále vyšlo pěkně i s vyústěním. Davová hysterie totiž konečně přilákala autoritu a na dvorku se objevil naštvaně se tvářící správce. Se slovy "Zmizte!" rozpustil čumily a vydal se do uličky. "Zase vy dva?" zasyčel opravdu nadmíru podrážděně. "Celý týden bez večeře." "Jen tak dál, chlapci. Aspoň ušetříme." S těmi slovy se otočil na podpatku a vrátil se zpět do provozní budovy. "Seš mrtvej ty osino v zadku." zasyčel s plnými ústy plivajíce výkaly kuru domácího Baloun. "Ale copak Balounku, nechutná papáníčko?" zazubil se...
To byly pěkné a hřejivé vzpomínky, stejně jako vždy i dnes při nich Pein stáhl úsměv do šklebu s vyceněnými zuby. "Na co tak tlemíš?" ozvala se prudká slova následována palčivou bolestí v boku, kam Peina zasáhl obušek. V úzké kleci mu jeho rychlost a obratnost k ničemu moc nebyly. "Au, ty otrokářská svině." Vyletělo mu z úst dřív, než je stačil bezpečně zavřít. Hned v zápětí věděl, co bude následovat. Na špinavcově tváři se rozlil úsměv. Při každém pohybu jeho těla pobitá zbroj vydávala typický šoupavý zvuk s občasným zařinčením. Painův žalářník se přiblížil ke kleci levačkou přes mříž sáhl dovnitř a snad nelidskou silou chytil mladíka za vlasy a škubl k sobě. Pein se bolestivě namáčkl na mříž svým bokem. Nedalo mu to a trochu se vzpouzel, ale to zdálo se vedlo pouze k tomu, že smradlavého muže více pobavil. Věděl moc dobře, že má svou kořist v hrsti. Přiložil hlavu a procedil mezi zuby s přímo hrozivým šklebem. "Dlouho jsem Tě pro Michala hledal, dlouho. Teď už tě ale mám. S chutí bych tě zabil hned teď. Rozmlátil bych Ti všechny klouby na padrť a pomalu Tě dusil pod svou botou" zamyslel se na chvíli a pak hned pokračoval "ale mám smůlu, pro teď. Chce tě pro sebe". Pein trochu cuknul hlavou a nakrčil nos. Žalářníkův dech byl cítit směsicí pachů, ze kterých se mladíkovi dělalo šoufl. Za svůj letmý úcuk si vysloužil hrubé naražení na železnou mříž. "Hmm, zdáš se být už konečně při smyslech. Dojdu pro Michala. Těš se ptáčku, už si nezalítáš." a s děsivým smíchem mrštil s mladíkem zpět do klece. Nevšiml si letmého záblesku klíče, jenž si to namířil z jeho pasu do mladíkovy ruky. Pein dopadl tvrdě. Tahle malá, vyhrocená eskapáda byla skoro hrou vabank, ale vyplatilo se. Ti hlupáci jsou si sami sebou tak jistí, že drobné detaily lehce přehlédnou. Teď ale bylo třeba jednat rychle. Další fáze jeho mistrovského plánu, jenž mu má vynést slávu a taky trochu , no nebuďme skromní... hromadu peněz, vyžadovala rychlost a přesnost. Jen co smraďoch zmizel po žebříku pod stromem nalevo od klecí, Pein obratně vytáhl klíček a odemkl lehce své rádoby vězení. Potichu uvedl klec do podobného stavu, jako ostatní nalevo i napravo a vyklouzl ven do křoví když na střeše barabizny napravo od klecí hlídka zrovna koukala jinam. V křoví nalezl svou mrtvou schránku, do které už před časem ukryl výstroj z vlčí kůže, dýku a pár lektvarů zelené, červené a žluté barvy. Rychle se vyzbrojil a přikrčen v křoví se vyhnul zrakům otrokářů pohybujících se po svém doupěti severovýchodně od Perly jihu, Thyrisu v jehož ulicích jim dovolil ho "unést". Přikradl se ke vchodu do podzemní skrýše a rychlým pohledem zjistil, že je čistý vzduch. Proplížil se kolem zdi a velmi neuměle skrytou a dosti opotřebovanou "tajnou" cestou. Oddechl si až schovávaje se za sudem u vchodu do jakési větší síně, ve které slyšel hlas smraďochův. "...tak ten tvůj "kámoš" se konečně probral a vypadá při smyslech". "Dobrá, vrať se tam a dej na něj pozor, než přijdu s tou novou popravčí sekerou, hehe. Je úskočný jak had, ksakru. Neztrať ho, nebo jí dám napít tvé krve...". "Moc nepřeháněj, Michale. Jseš sice šéfův oblíbenec, ale to nebude na vždy" s těmi slovy se otočil a vracel se pevným krokem. Mumlaje si do zvuků odcházejících okovaných bot svého druha "o to se postarám, ty špekatá svině, neboj" Vzteklý krok vystřídalo jemné a tiché zachroptění vyvolané dýkou naráz přepažující dýchací trubici a medový hlásek v uchu "Inu, neměl jsi opouštět hlídku, voňavko. Díky za klíč". S jemným úsměvem odsunul tělo a umně ho zapracoval do všudypřítomného harampádí. Když bylo hotovo opatrně nahlédl do velké místnosti a v dálce spatřil postavu v celokovové zbroji přehrabujíce se na stole mezi zbraněmi. Mladík se protáhl do velké místnosti a šikovně se ukryl poblíž plecháče. "Je dobré vidět kdo tě zabije, hehehe" s těmito slovy si sundal z hlavy helmu a místo ní do rukou uchopil velkou sekeru. Otočil se odkráčel skrze velkou místnost za svým podřízeným s ďábelským šklebem člověka blížícího se ke svému cíli nartech. Náhle vzduch pročísla drobná čepel jenž se ve svitu fakly zeleně zaleskla. Zabořila se velmi nehezky do kolosova krku. "aaaargh" vydal ze sebe plecháč snažíce se vytáhnout dýku z rány. "Ahoj Balounku, chyběl jsem ti?" Sledujíce život z očí svého někdejšího trapitele vyprchávat, prohmatal jeho měšec a konečně našel co hledal. Další klíček. "Tak a teď rychle dozbrojit a pro tu holku. Její tatík už je celý netrpělivý vyplatit mi zlaťačky cinkavé." usmál se šibalsky. Projít stůl se zbraněmi, sebrat pár dýk a protáhnout se jídelnou byla hračka. Co mu stálo v cestě, doznalo stejný osud jako ti dva troubové předem a za chvíli se už řítili ruku v ruce s mladičkou dívenkou směrem k Thyrisu a vstříc dalším dobrodružstvím...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 5
Výborně, tenhle příběh chytne a drží až do konce. :)
