Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Daemor

-> Charakterník

obrázek postavyPřede dveřmi do králových komnat nervózně přešlapoval jeden mladík. Z pod helmy mu vykukovalo pár pramenů havraních vlasů a v pochvě měl zastrčený meč, na jehož rukojeti bylo možné zahlédnout pár kapek nedávno zaschlé krve.

Po nějaké chvíli toho čekání se dveře otevřely a v nich stál sám vládce.

„Poklekni, Damore... Nebo bych měl snad říci - sire Daemore?” šibalsky se usmál.

„Za tvé služby vůči králi i své vlasti tě tímto pasuji na rytíře. Poklekl jsi jako chlapec, nyní povstaň jako muž.”

Daemor nemohl uvěřit svým uším a očím. Tušil, že dostane nějakou odměnu za to, že při dnešním lovu zachránil krále před rozzuřeným medvěděm, ale že to bude titul?!

„Děkuji, Vaše Výsosti.” řekl Daemor s hlavou pokorně sklopenou. Jak se zvedal, spatřil něco, co ho málem zase položilo na zem. Myslel si, že sní. Protože takováhle kráska snad nemůže být skutečná.

„Není zač, to já děkuji. Nebýt tebe, tak...”

Král se na chvíli odmlčel a všiml si, kam zabloudil Daemorův pohled.

„To je moje dcera Elleanor, za týden jí bude osmnáct let a jestli se ti líbí,” mrkl, „tak se můžeš zúčastnit turnaje o její ruku.”

Tato zpráva pro Daemora bohužel nebyla nijak radostná. Jeho noha stále trochu krvácela z rány od medvědího spáru a k tomu měl vyvrtnutý kotník. To se do týdne přece nestihne zahojit! Takhle nemůže jet na koni, každý ho z něj lehce shodí, nemůže vyhrát!

Nebo ano? Zoufalá situace si vyžaduje zoufalé činy, jsou jisté způsoby... Ale ne, zapudil tu myšlenku, je z něj teď rytíř a ten by měl vždy jednat čestně. Jenže, stále viděl před sebou tu nádhernou tvář, ty oči jako pomněnky, rty jako květ růže a vlasy jako proud tekutého zlata. Sakra, jak on ji chtěl mít!

***

„Já věděla, že sem přijdeš,” zachraptěla na uvítanou vrásčitá stařena sklánějící se nad ohněm, kde cosi míchala ve svém kotli. „Už na tebe čekám.”

Daemor za sebou nejistě zavřel dveře té mechem prolezlé chatrče a přistoupil k čarodějnici blíž: „Potřebuju tvou pomoc.”

Čarodějnice se doširoka usmála a ukázala přitom svůj nezdravý chrup, kde polovina zubů chyběla a ta druhá byla prolezlá všemožnými kazy. „Vím co chceš a taky vím, že beze mě toho nedosáhneš. Mohla bych vyléčit tvá zranění, ale to nestačí. Dám ti obrovskou moc, které jsi hoden.”

Vyzvala Daemora, aby se posadil a pak položila jeho ruku na křišťálovou kouli. Zjevilo se jí jakési tajemstvím zahalené proroctví. Co však bylo jeho obsahem, mu poté z myšlenek vymazal nejspíš ten bylinkový čaj, který mu nalila před odchodem ze svého magického kotlíku. Fuj, nikdy nepřestal cítit tu pachuť na jazyku.

„Můj pán chystá pro váš svět velkolepé představení, kde ty budeš loutkou, ehm, hlavní hvězdou,” zasnila se na chvíli čarodějnice.

„A kdože je tvým pánem?” zeptal se Daemor.

Stařeně ztuhl úsměv na rtech a zakoktala se ve vyhýbavé odpovědi: ,„On je… On je ten, kdo dokáže změnit tvůj osud. Ale pamatuj, každá magie má svou cenu!”

Zaslepen tou touhou upsal Damor svou duši ďáblu a čarodějnice započala podivný rituál. Daemor svlečený do půl těla ležel na kamenném stole s obnaženým hrudníkem. Čarodějnice začala přikládat polena do ohně, dokud místnost nebyla plná kouře. Pak se postavila nad Daemora a začala si mumlat podivná zaklínadla.

Es ghular skelet la Nagash!

Řízla se do prstu a svou krví nakreslila v místě Daemorova srdce symbol pentagramu.

Ke deatha di Nagash!

Vytáhla zpod stolu velký trn a namočila ho v krvavé pryskyřici vařící se mezitím v kotli.

Forcera infinita Nagash!

Pak zabodla trn Daemorovi přímo do srdce. Nahatala mu krční tepnu, která pozvolna zpomalovala, až přestala tepat úplně.

Eternita servat tu Nagash!

Daemor přestal dýchat a zavřel oči. Celý zbledl a zdálo se, že usnul navěky… Ale za okamžik je zase otevřel a zařval ve slastné bolesti.

Připadal si teď neporazitelný.

Nesmrtelný.

A především hladový.

***

Následujících pár dní bylo v jeho vzpomínkách rozmazaných. Rytířský turnaj samozřejmě vyhrál, jakby ne když dokázal obyčejným máchnutím ruky vychýlit soupeřův dřevec nebo jediným pohledem splašit jeho koně. Svatba s princeznou byla velkolepá a ukázalo se, že i ona si na něj od chvíle jejich letmého setkání myslí.

Po skončení oslav odnesl Damor novomanželku do svých komnat, kde za nimi zavřel dveře a položil ji na postel s nebesy. Hladil ji, líbal ji a cítil, jak v těm roste chtíč, který nedokáže kontrolovat.

První ranní parsky slunce ho probudily, pomalu otevíral oči, ale ten pohled se mu vůbec nezamlouval. Sněhově bílé šaty jeho překrásné nevěsty byly celé od rubínů krve z jejího rozedraného těla.

Co se to tady stalo? To udělal on? A jak je možné, že si nic nepamatuje? Co teď bude dělat?

Z jeho myšlenek ho vytrhlo zaklepání na dveře: „Tak jak se máte, děti moje?” Daemor ztuhl strachem. Za dveřmi stojí král! Až tohle zjistí, zavolá stráže, nechá ho mučit a popravit, přinejmenším. „Už to zašlo příliš daleko...” uslyšel cizí hlas ve své hlavě.

„Dále.” řekl Daemor s připraveným mečem v ruce. Král vešel dovnitř, ale než stačil vykřiknout hrůzou, jeho hlava už se kutálela po dřevěné podlaze.

Daemor stále nevěříc, že je tohle všechno krutá pravda, v záchvatu paniky vyskočil z okna hradu do vodního příkopu a plaval ke břehu. Vylezl z vody klepajíc se zimou i strachem a rychlým krokem zamířil k příbytku jeho rodičů, kde doufal, že na pár chvil najde úkryt.

Jeho otec i matka ho rychle vzali dovnitř a začali se vyděšeně vyptávat. „Synku, co se ti stalo? Vždyť jsi celý špinavý, mokrý a krvácíš!” Daemor klepavým hlasem odpověděl: „To není moje krev." Oba se na něj s obavami podívali: „A čí teda je?” Daemorovi oči zažhnuly rudým plamenem: „Už ani nevím, ale ta příští bude vaše!”

Se slzami v očích a slovy: „Tohle nejsem já!” utíkal pryč, od všeho, od všech. Ale svědomí ho dostihlo. Svědomí jménem Brian: „Stůj!” Daemor se otočil a když uviděl ustaraný pohled svého bratra ve zbrani, zastavil se.

„Neutíkej, já tě znám a ty nejsi přece žádný zbavělec. Nevím proč jsi udělal, co jsi udělal, ale věřím, že se tomu dokážeš postavit!” Brian přistoupil k Daemorovi blíž a obejmul ho: „Zařídím ti spravedlivý soud. Budu stát při tobě, ať se děje co se dě-” Větu už nestihl dokončit. Přerušila ji kudla do zad od nejlepšího přítele...

***

Daemor prošel mnoho měst a zemí, všude však přinášel jen zkázu. Nedokázal ovládat to zlo, které do něj bylo zaseto. Dlouhou dobu se stranil ostatních, obličej měl zahalený v kápi pláště a třel bídu s nouzí.

Seděl v nočních hodinách na schodech kostela a ptal se na jediné. Bože proč? Ale žádnou odpověď nedostal, hvězdy se na něj jen mlčky dívaly shůry. To ticho prolomil až hlas starého muže, který si k němu přisedl: „Věděl jste, že když za měsíčního svitu utrhnete bylinku, má pak větší moc?”

Daemor odlepil oči od ebenové oblohy a podíval se na staříka: „Ne, nevěděl. A co že vy se o tohle takhle zajímáte? Jste snad nějaký čaroděj?” ušklíbl se na něj.

Stařec se zasmál: „Kdepak. Jsem Edduard, alchymista. A když tak nad tím uvažuji, myslím, že by se mi hodil pomocník.”

A tak se Daemor chopil příležitosti, přece jen mít pár peněz navíc, střechu nad hlavou a moci dát co do pusy se hodilo. A k tomu, objevil, že ho toto tajemné řemeslo velice baví a co víc, je v něm dobrý. Svého mistra si oblíbil a společně přišli na zcela nový lektvar!

„Dej si pozor, kdyby se tahle směs smísila s tvojí krví byl bys do pár vteřin mrtvý. Takhle silný jed nenajdeš na celém širém světě. Mám v plánu jich takových vyrobit stovky a prodat je vůdci naší armády. Vojáci si jimi mohou namazat zbraně - a tím budeme my oba zapsáni do dějin jako ti, kteří dokázali obrátit válku se skřety v prospěch lidí! No není to úžasné?” jásal Edduard.

Daemor jeho nadšení sdílel jen z části. Doufal, že už se naučil ovládat, ale temné síly opět přebíraly kontrolu nad jeho myslí i tělem. „A jak si můžeš být jistý, že je tak silný?” zadíval se na starého alchymistu. „Už jsi ho snad sám vyzkoušel?” zeptal se Daemor a s ledovým klidem nalil svému mitru lahvičku kalně zelené tekutiny do krku.

***

Noc poté se zdál Daemorovi podivný sen, nebo to snad byla vzpomínka? Viděl před sebou tváře zlých démonů tancujích v ohnivém kruhu, v jehož středu seděl na trůnu sám temný bůh. Měl v ruce nějaký cár papíru a ďábelsky se smál. Daemorovi po nějaké chvíli došlo, co bylo na tom svitku tak „vtipného”. Byla to smlouva, kterou kdysi podepsal. A vybavoval si, co bylo cenou jeho moci. Sedm obětí, sedm milovaných, které si Nagash sám svou rukou vezme.

Daemor se probudil, celý zpocený a začal počítat. Princezna, král, matka, otec, jeho nejlepší přítel, jeho učitel. To znamená, že ještě jeden chybí.

Ne! To už se nesmí opakovat! Rozhodl se uzavřít své srdce, aby už nikdy nemusel nic cítit a nikdy už nikomu nemohl ublížit. Nikdy. Nikdy! Nikdy...

A opravdu, ač se to může zdát ironické, od chvíle, kdy začal popírat svou lidskost, se stal menším zvířetem. Konečně se dokázal ovládnout a snažil se být lepším.

Toulal se sem a tam, až narazil na neznámou osobu sedící u ohně, která v ruce držela balíček karet. „Chceš vědět, co tě čeká? Ráda ti to povím. Jsem věštkyně Jasmína.” tajuplně se na Daemora usmála. Ten pohodil rameny: „Klidně, nic horšího se už se mi stát snad nemůže.”

„Vyber si jednu kartu, mladý muži.” pobídla ho. Daemor sáhl po té první, které mu padla do oka a zamrazilo ho až do morku kosti, když ji Jasmína otočila. Srdcová sedma. V duchu zaklel: Mě ta hrůza snad do až konce mých dnů nepřestane pronásledovat...

________________________________________________________________________________

Nakonec se usadil v zemi jménem Andarie, kde našel své útočiště v malebném městečku Tarkas díky osobě, která mu nabídla přístřeší i práci a byla možná tak trochu jako on, také dýchala a žila jen napůl. Když mu podala Stenilie do ruky klíče od sídla, ucítil její chlad, který paradoxně vnesl ztracený žár do jeho nového života.

Jak šel čas, stal se váženým občanem města a tamní cech ho přijal mezi sebe. Své dny trávil všelijak... Jezdil na lov, sbíral bylinky, dostával se do tajů magie a míchal lektvary. Vyhovovalo mu to, měl rád svůj klid.

Seděl si tak ve svém pokoji nad knihou, když v tom uslyšel v sídle něčí těžkopádné kroky a rozechvělý dech. Zvědavost mu nedala, šel se podívat, co se vedle děje. Našel tam jiného mladíka, který si zrovna svlékal odřené části své plátové zbroje - pravděpodobně byl ještě otřesen nedávným bojem. Když sundal z hlavy i helmu, Daemor si všiml jeho špičatých uší. Pak jeho účesu... Odkdy elfové nosí tohle? V Lewanu už se byl párkrát podívat, ale takovéhle číro ještě u žádného neviděl, všichni ostatní si totiž zakládali na svých dlouhých kadeřích.

„Coco-co jsi zač?” přejel cizince ne nepřátelským, jen zkoumavým pohledem.

„Jsem Garroth. A proč na mě furt tak zíráš, jsi snad ještě neviděl žádného druchii?” šklebila se na něj nová tvář.

„Temný elf?! Já myslel, že ti jsou jen součástí mýtů,” vytřeštil Daemor oči.

Garroth se na něj zamračil: „Připadám ti snad jako mýtus?” Pak se zazubil. „Jestli ne, tak radši přestaň jen tak stát a koukat - raději mi pomož sundat ty zpropadený nohavice.”

Pak se posadili s pár lahvemi piv ke stolu a začali si povídat. O životech, jaké vedli předtím. O svých snech a přáních. I o událostech posledních dnů.

„Takže si to shrneme: Řádí tady vrah, co prodává maso těch, které zabije. Ten pracuje pro temného nesmrtelného čaroděje, který mu dal seznam obětí. Jiný nemrtvák se ho snaží zastavit. A aby toho nebylo málo, všichni utekli z nějakýho vyhořelýho blázince.” pronesl Garroth tónem, jako by tomu stále nemohl uvěřit. „No to jsou mi věci. Hádám, že nám nezbývá nic jiného, než tomu přijít na kloub.” mrkl na Daemora.

A tak začalo jejich dobrodružství.

***

Po několika dnech hledání, je stopy zavedly až k Temnému.

„Pohleďte na mé dílo!” vítězoslavně se rozchechtal šílený mág, když jim ukazoval svůj výtvor. Golem z masa. Pravděpodobně z masa těch, které nechal zabít.

Daemorovi se zvedal žaludek a rosl v něm vztek, zatímco Garrothovi se rozzářily oči.

„Nádhera. Vždycky jsem byl velkým obdivovatelem vaší práce! Nechte mě vám pomáhat!”

Cože??? Teď si Daemor nebyl jistý, zda se jeho novému příteli Temný dostal do hlavy nebo je ten jeho zájem opravdový. Ale co na tom záleží, obojí byla strašná možnost.

Temný se podíval jejich směrem. „Vy dva červi mi obstaráte armádu. Velkou, ba ne, obrovskou! A zaútočíme na to proklaté místo, kde ta upírská coura schovává mého protivníka!”

Daemor cítil, jak mu poskočilo srdce v hrudi. „To jako myslíte Tarkas?”

„Ne asi, ty tupej člověče!” zaskřehotal Temný a pak i se svým výtvorem zmizel v závanu šedého kouře.

To ne! Musí svou paní varovat!

Vtom ucítil uvnitř lebky šílenou bolest a tajemný hlas.

„Uděláš, co ti nařizuju.”

Daemor se zhluboka nadechl a zašeptal si pro sebe: ,„Zažil jsem už mnohem horší muka, jestli mě chceš zastavit, budeš se muset snažit mnohem víc!”

***

„Zrádče!” vmetla mu do tváře Stenilie, hned jak se vrátil do sídla. „Viděli tě s Temným! A já ti věřila, myslela jsem si o tobě teda, že jsi jinej.”

„Neznáte celou pravdu,” sklopil Daemor hlavu a i když Steni dělala, že ho neposlouchá, mluvil dál. „Ve své moci mě nemá. Jsem na vaší straně. Naší straně. Vím, kdy přijde útok a na co se máme připravit.”

„Povídej,” nakonec polevila. Hned jak domluvili, osedlala Steni svého Stína a objela všemožné spojence, které požádala o pomoc v nadcházející bitvě.

Tu i přes všemožné nástrahy Temého, jeho přisluhovačů a jeho hrůzostrašných výtvorů vyhráli. Město bylo ubráněno, Daemor sám se zapojil do boje. Nejen pro Tarkas. Nejen pro Steni. Ale i pro to, aby znovu získal svou čest.

Garroth se tam neukázal. Možná si uvědomil, že to, co se chystal provést, bylo špatné. Možná proto, že moc, která ho ovládala, mezitím pominula. Možná proto, že cítil v kostech porážku. Kdo ví... Nebylo to naposled, co se spolu ti dva vydali na nějakou výpravu, ale oba věděli, že po tom, kdy každý stál na opačné straně, už to nikdy nebude jako dřív.

***

Paprsky letního slunce vystřídalo padání podzimního listí... Zatímco se příroda pomalu ukládala ke spánku, město ožívalo. Sjížděli se sem za obchodem nejrůznější zákazníci všech ras i hodností, z každého města Andarie. Cech také přibral nové členy.

Daemora obzvlášť zaujala rusovlasá bojovnice, Alesia. Pokaždé když jí v sídle míjel, jeho tváře zčervenaly téměř do té samé barvy, která zdobila její ohnivou hřívu. No, dál než k pozdravu a rozpačitému úsměvu se doposud nedostal. Nadcházející dny to však měly změnit.

Už to bylo dlouho, co se naposled Steni ukázala, nejspíš byla někde na cestách. A jak se říká: „Když kocour není doma, myši mají pré.” A tak se pod záštitou nedávno jmenované starostky do města začala sjíždět ta největší zlodějská a vrahounská špína, která narušovala bezpečí, odrazovala návštěvníky a ničila pověst cechu i města, která byla po dlouhá léta pracně budována. Daemor tomu už nemohl dále jen tak přihlížet, a protože to sám nemohl změnit, rozhodl se odjet. Nic ho tu nedrželo. Všechna jeho naděje, že se jeho paní vrátí a srovná to tu, byla pryč.

„Utečeme spolu.”

Daemor si už ani nevzpomínal, jak se jejich konverzace dostala do tohoto bodu zlomu. Věděl jen, že jediné, co si teď přeje je, aby Alesia řekla ano.

„Víš, už nějaký čas pomýšlím na totéž. Necítím se tu jako doma. Připadám si věčně sama.” smutně se pousmála.

Daemor ji vzal za ruku: „Najdu nám nějaké hezké místo, postarám se o tebe.”

Alesia se rozchechtala a pohledem sjela ke svému meči za pasem. ,„Myslím, že já o tebe taky.”

Ještě ten samý večer odjeli z města a ubytovali se v přenádherném dvojdomku v srdci Thyrisu.

„Doufat já, že vy nedělat moc rámus!” křenila se na Daemora jeho nová sousedka Inet.

Ten se jen ušklíbnul a očko mu sjelo k prohnutému pozadí Alesie, jak vybalovala v předklonu z bedny své věci do zatím poloprázdného pokoje.

„Nic neslibuju.”

„Tak bacha aby ti jí můj synek nepřebrat." zazubila se na něj barbarka a zabouchla mu dveře před nosem za svou půlkou nájmu.

V noci však Daemor nemohl usnout. Ačkoliv vedle něj v posteli ležela krásná polonahá červenovláska, hlavou mu problikávala pouze tvář blondýnky se špičáky a poslední slova jeho dopisu na rozloučenou, který si ona stejně nepřečte. „Nikdy jsem nepřestal být Řemeslníkem. Navždy budu tvým dlužníkem. Služebníkem.”

***

A tak začal Daemiho život na volné noze... Pronajal si malý alchymistický krámek, kde prodával nejrůznější lektvary a vydělával si tím na živobytí. Dalo by se říci, že byl spokojený.

Spokojený, ne však šťastný. K tomu mu chyběla jedna věc, kterou však nemohl mít, protože by mu ji jeho zlý osud hned vyrval z rukou. Ano, z pochopitelných důvodů Alesii své tajemství neřekl. Jistě by se ho bála a odešla by od něj. Naštěstí ji v tomhle ohledu podcenil, byla totiž chytřejší a odvážnější než kterákoliv žena, co kdy předtím poznal.

„Proč si nikdy nesundáváš tu košili? Ani když jdeš spát.” prohlížela si ho nedůvěřivě. „Pochybuju, že schováváš pivní pupek.”

Daemor se nervózně pousmál: „Kdepak. Jen je mi tu trochu zima, víš?”

„To těžko, z krbu sálá takové teplo, že je tu jak v pekle. Navíc poznám, když mi někdo lže do očí.” zamračila se na něj Alesia ještě víc.

Nato k němu přiskočila a strhla mu látku z těla. Když viděla v místě jeho srdce černý trn, od kterého se mu po celé hrudi rozrůstala pavučina šedavých žilek, neskrývala své překvapení. Daemi byl také překvapený, že v její tváři nezachytil žádný odpor ani strach.

„Co se ti stalo?” zeptala se ho a její hlas se při tom možná trochu zachvěl.

„Radši se posaď.” pobídl ji a poté začal vyprávět. Některé části svého příběhu sice vynechal, jiné změnil nebo si je podle svého přibarvil, ale vesměs mluvil pravdu.

Když se na konci odmlčel, přišla ze strany Alesie reakce, kterou by byl opravdu nečekal.

„Už jsem s pár démony bojovala, tak myslím, že jednoho navíc zvládnu.” ušklíbla se na Daemora.

Jakmile to dořekla, jeho oči se zbarvily rudou krví a tvář mu zbělela, zatímco se mu začaly ostatní svaly rozpínat do všech stran, jako by se svlékal z kůže do kostry. Z jeho úst se linul hrůzostrašný chrapot: „Jak se opovažuješ - nazývat mě pouhým démonem! Já jsem bůh smrti, samotný Naggash!” sápal se po ní skrze Daemorovu znetvořenou tělesnou schránku.

Alesia stihla včas uskočit a stejně bleskurychle popadnout svůj stříbrný puklíř, odložený příhodně nedaleko u stěny, kde válel ještě z nedávné výpravy. „Nagash Nenagash, už je pozdě a mě se chce spát. Tak dobrou noc.” Dala mu vší silou ránu štítem do hlavy.

Daemorovo tělo, kostra, nebo co to vlastně v tuto chvíli bylo, se skácelo na na podlahu a zdálo se, že jak ho zlý pán opouští, navrací se mu zpátky jeho lidská podoba.

„Takhle ti to sluší víc.” usmála se na něj Alesia, když ho opět jako člověka položila do postele a přikryla dekou. „A tamten poděs ať už se nevrací, nerada bych ti udělala další bouli.”

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 5

Super, opraveno, i já opravím :) Originální příběh, propojeno s životem v Andarii, čtivé, teď už bez větších chyb.
Illidan - 5

Krom pár chybiček který věřim, že opravíš, se mi to moc líbilo. Dobrý používání přívlastků, takže čtenář si to pěkně představí a celkově se mi líbí směřování a pointa příběhu. Navíc tu máš i kus života na Andarii. Dobrá práce.
Lilien - 5

Další z těch, co když jednou začnu číst, tak nepřestanu i když mi kvůli tomu uteče něco jiného. Co víc dodat, moc hezky napsaný, poutavý a napínavý... prostě chytne. Plný počet.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 3x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist