Mrakoplas

Na začátku tohoto příběhu nedojde ani k jedné tragické smrti. Nevystupuje tu dokonce ani jeden krvelačný skřet. Nedojde málem k záhubě světa. Ani není "hlavní hrdinka" našeho příběhu hnána do dalších dobrodružstvích touhou po cti, slávě a dobrodružství. Taktéž se rodičům neztratila a nevychovávají ji vlci ani medvědi ani jiná zvěr. Dokonce ani nic neslíbila umírajícímu elfu/barbaru/člověku a nepronásleduje ji žádná ošklivá kletba. Prostě nic co byste od pořádného příběhu čekali. Stejně jako celý tento příběh i její dětství bylo úplně normální. Narodila se do rodiny knihovníka a posluhovačky jako deváté dítě nikoliv však poslední. Otec pil a matka měla sklerózu. Snad proto Mraki pije a hodně zapomíná, ale je taky možné že pije, protože ji chutná, a zapomíná, protože pije, a nebo je to úplně jinak...

Byl to den jako každý jiný a protože nebyl ničím vyjímečný rozhodla se ho Mraki strávit jako každý jiný den: v hospodě s přáteli. Jako vždy jí nad ránem vyhodil spolu s ostatními vytrvalci hospodský Emilek, na cestu jim přidal notně kopanců, štouchanců a přihodil i pár nadávek spoléhaje, že si nic nebudou pamatovat a večer zase přijdou utrácet své zlaťáky, jak se ostatně dělo už několik let. Další večer zase všichni přišli, třebas pošramocený ale veselý a při chuti. Všichni? Samozřejmě, že ne všichni, Lojza dostal vyrážku a zůstal doma, Tregil hlídá mladší sourozence a koktavá Bětka odjela za tetičkou, nás ale zajímá kam se poděla slečna Mrakoplaš....

Nestalo se nic jiného než že usnula po cestě domů, jak se stávalo mnohým, avšak na velmi nevhodném místě, to ale zjistila až ráno, kdy ji přes nos praštil smrad slaný vody, leklých ryb a strojního oleje. Někdo by možná řekl, že z toho měla žaludek jako na vodě, ale pravda byla, že na vodě byla celá a nepříjemné houpání nebyl důsledek příliš mnoho pálenky, ale jejího nynějšího místa pobytu. Bystřejší z vás si již jistě domysleli, že usnula na lodi, která se nyní pohybovala již příliš daleko od břehu, aby to zkoušela doplavat i kdyby ji nevadili trojúhelníkovité ploutve kroužící kolem "její" bárky. Za poslední zlaťáky přemluvila kapitána, že OPRAVDU nechce plavat zpátky a stala se tak právoplatným členem posádky. Na lodi cestovalo spoustu podivných lidí, samý sirotci co chtěli pomstít svou rodinu, přátelé nebo rovnou celou vesnici, či samotáři, co ze sna štěkali a povedenou partičku doplňoval párek "dobrodruhů" kteří stále mluvili o dracích, pokladech a slávě. Mraki však měla jiné problémy, pomstít se chtěla leda kuchaři, díky kterému prvních pár dní zvracela jako Alík, ze sna volala: "Emilku, sem ještě jednu!" a témata jejího hovoru byly jídlo, pití, spánek, žraloci a hadr na podlahu.

Jak se dalo očekávat loď po několika týdnech přistála u břehu města, a jak se Mraki dostala na loď dostala se i z lodě, prostě byla v místní krčmě a nestihla odjezd. A protože se osudu Mraki nikdy nebránila rozhodla se zde zůstat, dokud jí vítr nezavane zase jinam. Tedy ne přímo před hospodou, kde se ráno probudila, tam už bylo krapet nacpáno, ležel tam nehybně barbar a elf se kterým popíjela. Jmenoval se Antanaris a na jeho doporučení se vydala na jih, ku městu Thyris. Před branou postávali dva lidé, ale když se jich chtěla zeptat kde je tu nějaká dobrá hospoda, skočili na ni a obrali ji o vše co měla při sobě. Poprvé nad tím ještě mávla rukou a trpělivě si vydělala na nové věci, ale když se tak stalo po čtvrté začal ji v hlavě vrtat červík pochybností, zda zdejší lidé nemají nějakou vrozenou nenávist k hospodám, nebo třeba nějaké trauma z dětství... Rozhodla se to vypátrat a jako dcera knihovníka zamířila nejprve do Thyrské knihovny. Ta ale příliš knihami neoplývala, zaujala ji jen kniha o matematice a Průvodce pro začínající mágy. Obě dvě pečlivě nastudovala, a rozhodla se stát matematikem- mágem, v domnění, že s pomocí těchto dvou oborů by mohla onu záhadu rozluštit. Vydala se tedy zpátky do ulic Thyru, opět se zde sešla s Antanarisem a nějaký čas se potulovali spolu. Nicméně každýmu, kdo s ním strávil nějaký čas, přestal docela chutnat alkohol, dá se říct, že se mu začal přímo hnusit. A to je to místo v životě, kdy Mraki dostala rozum a přestala (tolik) pít (zapomínala ovšem dál).

Nadále se zlepšovala ve vybraných oborech a našla si i několik přátel, nejvíce se však spřátelila s chrabrým bojovníkem Vetinarim a již zmíněným santusáckým povalečem Antanarisem, který se později přiznal, že touží být hraničář. Spolu s přáteli chodila po okolních lesích, derivovala počty jednotlivých druhů stromů a čistila okolí od zbojníků a otrokářů.

V té době potkala mocného mága Peliase, z jí neznámého důvody se rozhodl jí pomáhat, naučil jí takovou spoustu věcí z oboru magického, že na matematiku dočista zapomněla. V následujícím období se měla dobře, najednou na ní nikdo neútočil, mistr Pelias ji učil a dokonce ji svěřil svůj plán na vytvoření společenstva mágu, jenž by se starali o duchovní život celé této zpropadené země. Daroval ji dokonce klobouk a róbu v barvě nebeské modři a turmalínovou hůl (tyto věci, mimo hůl, jsou doposud nejcennější co má). Bohužel toto období netrvalo moc dlouho, co se přesně stalo Mraki neví, ale blízký Peliasův přítel Ganth naznačoval, že mistr dosáhl takové duchovní úrovně, že opustil své tělo a stál se "součástí" všehomíra, jednoduše by se dalo říct, že se stal "bohem".

Mraki se ale nevzdávala, pokračovala ve snaze být dobrá kouzelnice, bohužel se jí nepodařilo dokončit sen mistra Peliase a založit ono seskupení mágů. V tu dobu se jí totiž začal dvořit jeden z jejich přátel, udatný válečník Sidiles. Snažil se ji chránit, ale Mraki byla jako magnet na problémy, skoro by se zdálo, že na sobě nosila nakreslený terč. Každý hloupý zloděj ji okradl a tak přišla i o onu první turmalínovou hůl.

O několik turmalínových holí dál stále Mraki přitahuje tu vyzáblou paní s kosou. Sidiles je stále nesmírně hodný a pozorný. Mraki pod jeho vlivem chce také pomáhat všem lidem, elfům i barbarům. Horlivě se vrhá do každé záchranné mise, při které se ale většinou stane cílem další zachrané mise. Poprvé potkává draka a s pomocí Zlosyna, šikovného hraničáře, ho zabijí, nechává si udělat první dračí zbroj (, jenž ji vydrží asi dva týdny).
Potkává stále více nových lidí, nejvíce ji osloví Vlahoš de Rosret, mág se specializací na nekromancii a alchymii, spolu si otevřou alchymistický obchůdek v Thyru, a Macros, půlelf, hraničář, dosud nejcharismatičtější člověk s kterým mluvila (pomineme-li boha Peliase).

O dvě turmalínové hole dál Mraki prodělá těžkou nemoc, při které ji dokonce úřady označí za zesnulou, ona ovšem díky péči Koláčka nemoc překoná. Bohužel nemoc zanechá ošklivé následky, Mraki ztrácí všechny své schopnosti a velmi zeslábne. Rozhodne se, že se vše naučí znova.

Spolu se Sidilesem a jeho bratrem Osvaldem se nastěhovali do krásného baráčku v Thyru, č.15, Mraki stále pilně cvičí.

Jako rodinné dědictví se také začne učit umění písařskému a otvírá si obchod blízko domu. Má další turmalínovou hůl.

Přátelé ji přemluvili k dobrodružným výpravám a od té doby má panický strach z amazonek a kartánců. Turmalínovou hůl s sebou naštěstí neměla.

Dalším zlomovým okamžikem v jejím životě byla nemilá příhoda s vězením. Stalo se to takto: Byl zrovna poslední den, kdy ještě byli planety ve správné konstelaci pro každoroční tajný obřad, který vám po zbytek roku zaručí štěstí v boji i lásce. Mraki vzala doma nezbytné věci a spěchala na sever do lesů, kde se má nacházet Zlobr, jehož ještě teplé srdce v tomto obřadu má značný význam. Kvůli nedostatku času se rozhodla zkrátit si cestu teleportací runou. Jaké však bylo její překvapení, když se po přenosu objevila uprostřed davu lidí. Prvně se ulekla, že se přemístila omylem na Andorské náměstí, neboť zahlédla spoustu Gladijských odznaků, ale stromy a skály kolem ji ujistili, že je na správném místě. Pobídla koně, aby odjela někam do ústrání a uklidnila se. Naneštěstí pozapomněla, že má na obličeji obřadní masku a přítomní ochránci zákona ji asi považovali za nějakou zlodějskou verbež či snad dokonce za zákeřného vraha a ve chvilce už ležela na zemi v bezvědomí. Když se probrala, ležela ještě stále na zemi, ale už svázaná a s roubíkem v puse. Nad ní stála (asi) soudkyně a velice ošklivě se na ní koukala. Po eskortaci do vězení a vynesení rozsudku byla vhozena do smradlavé plesnivé cely. Vystrašeně koukala kolem a srdce ji silně bušilo. Kolem bylo v celách spoustu velice podivných existencí, někteří tam byli očividně už velice dlouho. Po několika hodinách se trošku osmělila a zjistila, že pod drsnou slupkou příslušných vězňů se skrývají převážně citlivé duše a dá se s nimi vést celkem příjemný rozhovor, mnoho z nich se stalo jejími přáteli. Když druhý den pozdě ráno její celu odemkli a vykopli zpět na mráz a svobodu dokonce ji ukápla slzička a v duchu si slíbila, že se svými novými přáteli zůstane v kontaktu. Po příchodu domů ji však místo vřelého uvítaní čekalo nemilé překvapení. Nikdo ji nerozuměl, nikdo nevěděl jak se teď cítí, všichni na ni jen divně koukali... cítila se tak strašně sama... cítila se spoutaná a ano... cítila se jako vězení...

A následky onoho neprovedeného obřadu byli pro Mraki katastrofické… Sidiles odešel a už ho nikdy neviděla a Mraki se ocitla na dlažbě bez peněz a přátel. Vlastně ne bez přátel, jeden zůstal, Macros. Nabídl ji svůj baráček a později se, oba zklamaní životem, velmi sblížili. Většinu času, ale Mrakoplaš prosedí před hořícím krbem se smutným pohledem upřeným do praskajícího ohně a neodbytnou myšlenkou... Bude ještě někdy šťastná?

Byla šťastná. Sice jinak než si představovala, ale byla. Macros jí představil svým přátelům v cechu Tulaků a postupně se stali i jejími přáteli. Vyráželi spolu často dobývat poklady a porážet zlo. Mrakoplaš se velmi zalíbily barevné origami a brzy měla krásnou sbírku. Bydlela na hradě v jednom pokoji s Macrosem, ve volném čase se starala o ovce. Život plynul aniž si uvědomila, že tohle je to po čem toužila, klid, zázemí, spousta přátel, radost, trochu adrenalinu při cestách za pokladem, dostatek jídla a pití. Asi proto, že si toho dostatečně nevážila, rozhodl se osud, že toho bylo dost. Nebo to byl Macros? Každopádně to skončilo. Přestěhovali se do domku v Lewanu, který byl tak prázdný a studený. Byla osamělá. Macros nebyl nikdy doma a jedinými společníky jí zde v tom cizím městě byli jeřábi, modří elegáni. Občas potkávala i pár známých z řad Menel Sangy, šedého čaroděje Zedda, udatného válečníka Chaneho, upovídaného Dawyrda, ale nejčastěji moudrého Finwese... z jejich rozhovorů, ale Mrakoplaš většinou odcházela v ještě větší depresi než byla předtím.

Začala zase pít.

Svět se začal rozplývat do zamlžených obrazů. Celý tonul v husté težké mlze, v které se vznášely vzpomínky na minulost a Mrakoplaš si tento svůj mlhavý a dávno minulý svět stavěla vytrvale v sobě dál za pomocí kořalky, nebo čehokoliv co se dalo pít. Reálný svět zmizel a ona opět držela Sidilese za ruku, opět jí učil mocný Pelias, opět stála v jídelně na Tuláckém hradě, opět jí po boku stáli nejudatnější bojovnící, opět popíjela víno s Baradurem, opět se smála.

Zatím co Mrakoplaš žila ve svém světě a nemyslela na ten skutečný, skutečný svět myslel na ni, naštěstí se jí ujali dávný známí z cechu Orbis Abdictus a zachránili ji tak od umrznutím, umřením hlady, roztrháním divou zvěří, prostě před smrtí. Dokonce se jí občas povedlo vystřízlivět a procitnout do tohoto světa, ale vždy byla tak zklamaná a zmatená z toho kde je a že nikoho nepoznává, že se téměř hned znova propila do svého lepšího mlhavého světa, kde na ni čekali známé milé tváře.

Jeden postarší rybář jí prý spatřil brzo ráno vpotácet se značně podnapilou na obchodní loď, jenž pár hodin poté odplula. Byl poslední, kdo ji na Andárii spatřil. Ani nezamával, když loď odplouvala.

/žádná turmalínová hůl vystupující v tomto příběhu nebyla bita, týrána ani zabita/

návrat na seznam příběhů Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý

Pelias - 5 Dost pěkné. Počítání času v turmalínových holích = :D. Johny - 5 Velmi dobrý příběh :) Theseus - 5 Souhlasim vsemi peti, pekny zpusob zpracovani Raist - 5 aktualizace : pěkně napsaná část s vězením, jen tak dál Lares - 5 Koukám se tak na svoje prsty a počítám...jedna,dva,tři,čtyří...ne PĚT. Moc pěkné Aestas - 5 Tak tohle je jeden z mala pribehu, ktery me i pobavil a cetl jsem jej vicekrate:) Fafner - 5 No, že jsi to ty... Ne, kecám, podesáté za pět;) Vesi - 5 To je tak silný, že musím hodnotit aji když už to není aktuální...Nádherně popsaný AFK a andorský stráže...na konci se mi jako snad u jedinýho příběhu z Andarie chtělo brečet. Smutná nádhera! Lilien - 5 Můj oblíbenej. :)

Podrobný rozpis získaných ohodnocení: známka 5: 12x