„Je jen jediná možnost…“ pronesl muž v kápi. „NE! To nesmíme, vždyť je to naše dcera!“ pronesl ženský hlas zpod druhé kápě. „První potomek démonem je a třetí přinese bídu a utrpení. Tak zní legenda.“ „Legenda?! Spíše předpověď!“ „Na tom nesejde, zítra bude obětována.“ „Ale!“ „Ticho ženo, nemám na výběr.“ dořekl muž a zmizel z místnosti. Žena se rozhlédla po pokoji. Chvíli hleděla do stínu místnosti a pak pravila: „Natálie, jsi moje nejlepší služebná, prosím, pověz mi. Nemám zasáhnout?“ Choulící se mladá dívka v rohu odpověděla: „Možná vypadá jako démon, ale zabít ji?“ „Není to kruté?“ ozvalo se zpoza rohu. „Taky si myslím.“ Žena v kápi přešla k oknu. Chvíli tam stála a poté se opět otočila ke služce. „Ta loď … kdy odplouvá?“ „Zítra, má paní.“ „Kdy zítra?“ „Kolem osmé ranní“ „Skvěle, něco mně napadlo. Vezmeš dítě a odpluješ pryč na lodi.“ „Ale má paní, co si tu beze mě počnete?“ „Neboj i přes tvoji dokonalou obranu umím něco ze svého řemesla.“ „Ale paní!“ „Mlč! Uděláš to, o třetího potomka se postarám sama.“ „Jak přikazujete.“ řekla služebná a šla k dětské postýlce. „Tady, na cestovní výdaje.“ hodila žena služebné váček s penězi. Služebná ho chytila a vzala dítě. „Opatrujte se, má paní.“ řekla služebná a rychlými pohyby vytáhla lano s kotvou. „Dobře jsem věděla, proč jsem si vybrala tebe a ne Kristýnu.“ Služebná se usmála a zmizela z pokoje.
*****
Plán probíhal bez problému, dostat se na loď nebylo složité. Stačilo dát trochu mincí úplatnému kapitánovi a ten velice rád přijal. Služebná se naposledy podívala směrem ke své domovině. Zřetelně rozeznala průvod lidí, který se seskupoval kolem místa, kde sloužila. Ve vzduchu byl slyšet řev a pláč dítěte. Také chorálový zpěv kněžích a dunivý hlas opata. Pak bylo slyšet, jak se hlasy stupňovaly víc a víc. Nakonec musela služebná poskočit, protože viděla blesk z nebe. Po blesku už nebylo slyšet nic, jen ticho, děsivé ticho….
*****
Tak se služebná s dítětem dostala až do Burmundu. Burmund byl rozsáhlý kontinent, ovšem vládl tam Vladimír II Hérský, také přezdívaný Čistý. Za jeho vlády obyvatelstvo, díky jeho rasovým čistkám, prořídlo. Vladimír totiž uznával jenom půlelfy, elfy a lidi. Ale to Morganu a ani Natálii nezajímalo. Žili spokojeně v malé chaloupce nedaleko lesa. Morgana chodila do lesa lovit a Natálie ji učila všelijaké fígle a triky. Natálie totiž bývala akrobat. Dny ubíhaly a Morgana rostla do krásy. Byla tak krásná, že leckterá dívka jí mohla závidět. Avšak jednoho dne, když se zrovna Morgana vracela z lovu se statným kancem, uviděla u jejich domu městskou gardu. Opatrně se připlížila k oknu a poslouchala. „Já a zatčena? Za co?“ „ Já neříkal zatčena, já říkal, že budete potrestána za spolupráci se sesterstvem.“ „Ale já je ani pořádně neznám, jen sem je sem tam viděla, protože bydlíme nedaleko lesa.“ „Rozkaz našeho pána platí. Každý kdo spolupracuje se sestrami, bude stejně jako sestry popraven.“ „ S tím nesouhlasím.“ Morgana se opatrně koukla do okna a viděla generála, jak se usmívá.“ „To můžete, ale nijak vám to nepomůže. STRÁŽE! Chopte se ji!“ „Nepůjdu s vámi,!“ Generál se ďábelsky usmál. „Dobrá tedy, stráže, změna rozkazu…“ Generál vytáhl meč.“ „Vzhledem k odporu bude nutné obviněnou potrestat.“ Natálie se na něj podívala. „Dobře tedy, půjdu s vámi.“ a natáhla ruce. „Pozdě.“ řekl generál a rozběhl se směrem k ní. Ten pohled Morgana nikdy nezapomene. Sunula se dolů k zemi a zakryla si ústa. Chtěla zvracet a brečet, ale sama věděla, že na to není čas. Postavila se a rozběhla se směrem k lesu. Za zády slyšela ještě generálův hlas. „Prohledejte to tady, prý tu mají být dvě.“ Běžela stále hlouběji a hlouběji do lesa. Až do míst, které neznala. Běžela by dál, kdyby nebylo pasti na jeleny, do které se chytila. Ven se dostat nemohla, a tak se schoulila do klubíčka a vzpomínala na Natálii. „Proč? Proč to udělali? Moji mámě. Oni, oni ji za….“ Morgana se dala do pláče. Nevěděla, jak dlouho tam seděla, ale pak uslyšela nad sebou něžný ženský hlas. „Podívejme se, co se nám tu chytlo.“ Morgana vzhlédla a nad sebou uviděla elfku černé pleti s růžovými vlasy. „Kdo jsi a co tu děláš?“ tázala se Morgany. Morgana jí pověděla, co se stalo. Elfka hvízdla a přiskočila druhá elfka jemně modré pleti s krátkými kudrnatými hnědými vlasy. „Skoč se tam podívat. Mám dojem, že myslí ten domek u lesíka, kolem kterého jsme běžely minule. Elfka kývla a za chvíli zmizela.
*****
Možná hodina, či dvě, to byla dlouhá doba, než se ona druhá elfka vrátila. Vánek větru, který Morganě čechral vlasy se najedno změnil na silnější. „Mluví pravdu. Opravdu tam leží mrtvola ženy a řadoví vojáci si na ni ukájeli svoje touhy a vášně. Morgana se při těchto slovech zarazila. „Oni ji….“ nedořekla slova a dala se do pláče. „Neboj, její smrt byla pomstěna a ti strážní si ani nevšimli mého příchodu.“ usmála se. Pak se otočila k elfce tmavší pleti. „Co s ní?“ „Zavedeme ji za Galeonou.“ Elfka kývla a podala Morganě ruku. Morgana se jí chytla. Byla jemná, avšak daly se nahmatat svaly. Když elfka Morganě pomohla vstát, ukázala směrem do tmavého lesa. „Následuj nás.“ Morgana kývla a vydala se tím směrem.
*****
Cesta lesem nebyla tak dlouhá, jak si Morgana myslela. Objevily se u jeskyně. Elfky šly k nedalekému keři a cosi k němu pronesly. Náhle, jako kouzlem, se část, před kterou Morgana stála, rozevřela. Morgana se polekala, když viděla dobrý tucet luků namířených na ni. Chvíli na sebe koukali a pak velká, silná, ženština s jizvou přes levé oko zavelela. „Složte zbraně. Elmira a Evelyn jsou s ní.“ Tmavší elfka přišla blíže k svalnaté ženě. „Víš Carmeno, tohle tvoje hraní na silnou ženštinu ti ještě moc nejde.“ A usmála se. „Neprovokuj Evelyn nebo se chceš se mnou utkat jako minule?“ „Radši ne, ještě pořád mně trošku bolí noha.“ řekla tmavší elfka. „Chcete jít za Galeonou?“ Elfky kývli. „Tak jděte, ale jestli je tamta špion, nepřejte si mě.“ Morgana šla chodbou, všimla si mnoha žen, mladých i starých, různých ras. Viděla kovářku, tesařku a válečnice s ostrými kopími. Když došly k velkým, železným dveřím, Morgana trochu znejistěla. Elfky otevřely dveře a tam Morgana viděla překrásný sál. Celý sál pokrýval mramor a všelijaké drahé kovy či drahokamy. Uprostřed se tyčila socha polonahé ženy s dýkami v rukách a vzadu se stál trůn s lesklého dřeva a nádhernou dřevořezbou. Na něm seděla starší dáma ve vyzývavém oblečení. Lesk jejích blonďatých vlasů Morganu překvapil. Elfky padly na kolena. Morgana zpočátku stála, ale pak také poklekla. „Vstaňte, sestry moje, a povězte, kohopak mi to přivádíte.“ Elmira pověděla, co se Morganě stalo. „Zajímavé.“ řekla Galeona a pomalu šla směrem k Morganě. „Povstaň!“ Morgana povstala. „Pověz mi, Morgano, chtěla by ses přidat k našemu spolku a bojovat proti tomu tyranovi, který sedí na hradě?“ Morgana mírně přikývla. „On nechal zabít moji matku, zaslouží si trest!“ Galeona kývla. „Elmiro, řekni jí to, co všem nováčkům, a ty, Evelyn, vrať se k lovu, a ty, Morgano, vítej mezi sestrami.“ Morgana kývla a nechala se vzít Elmirou za ruku a odtáhnout pryč ze sálu.
*****
Morgana se během pobytu v sesterstvu dozvěděla plno věcí a osvojila si mnoho dovedností. Ono sesterstvo vzniklo za vlády Vladimíra I Hérského, který byl znám jako „pekelný“. Tuhle přezdívku dostal díky své touze získat démonské síly. Za jeho dob byla země pokryta démony, ale naštěstí jeho žena založila sesterstvo, které pomohlo v boji proti panovníkovi. Ale nejen díky sesterstvu, ale i Vladimírovu synu Randolu IV Hérského se jim podařilo Vladimíra svrhnout. Vladimír to psychicky nezvládl a vzal si život. Po Randalovi se na trůně vystřídalo ještě pár panovníků, než se za záhadných okolností zmocnil trůnu Vladimír II. Jeho otec Friland X byl nalezen mrtvý ve svém pokoji. Lidé si mysleli, že spáchal sebevraždu kvůli své hýřivosti a k touhám po alkoholu. Avšak sesterstvo si myslí, že jej nechal Vladimír odstranit a sám se zmocnil trůnu. Stejně jako jeho předek, i on trpěl chorobnou touhou po moci, avšak Vladimír byl vojevůdcem, který toužil dobýt co nejvíc území. Morgana si domyslela, že Vladimir by nepohrdl démonskou mocí, a tak se rozhodl odstranit z cesty sestry.
*****
Morgana se za dobu v sesterstvu změnila. Nejen kvůli jejímu oblečení, ale i její povaze. Dokázala využít své vnady na vetření se k mužům a následně jejich likvidaci. Svou krásu nevyužila jenom vůči mužům, ale dokonce i ženám. Morgana si užívala rozkoš a zakončení, v podobě dýky trčící z hrudi či krku, ji přivádělo k nevídané rozkoši. Také se ráda nechávala tetovat. Zašlo to až tak daleko, že samotné sestry z ní začínaly mít strach. Ale jednoho dne se to změnilo.
*****
Jemný vítr si pohrával s jejími vlasy. Jeden hbitý pohyb a už šplhala k oknu, kde se nacházela její oběť. Zář měsíce ji naplňovala pocitem radosti. Jemně se vyhoupla do okna. „ Strážníčku, já vím, že tu jsi, tvé činy budou potrestány.“ Na její otázku se neozývala odpověď, jen podivné zvuky z přízemí domu. Morgana pevně stiskla svoji katanu a scházela po schodech dolů. Slyšela pláč. Pláč ženy. Opatrně nakoukla do kuchyně a tam uviděla do klubka schoulenou ženu a na stole s několikati bodnými ranami mrtvolu kapitána. Morgana se opatrně blížila k ženě, když v tom se ona sama prudce otočila. Chlupatá tvář a dvě kočičí oči Morganu vylekaly až tak, že pustila katanu. Ta žena vypadala jako kočka. Chvíli tam stály a hleděly na sebe. „Kdo jsi?“ otázala se kočka-žena. „To se mám ptát já! Kdo nebo co jsi zač?“ „Jmenuju se Losillë a bývala jsme elfka.“ „Tak proč vypadáš takhle?“ „Pracovala jsme jako alchymistka pro našeho pána.“ „Proč?“ „Uvěznil moje rodiče a rozkázal, ať mu vyrobíme jakýsi lektvar, či předmět, ale sama nevím, jenom jsem míchala pár základních lektvarů. „A proč vypadáš tak, jak vypadáš?“ Losillë se podívala do země. „To co jsme vyráběli, se nejspíše nepovedlo či povedlo. Opravdu nevím. Viděla jsem jen výbuch a pak sem skončila společně s dalšími alchymisty, mágy či konstruktéry ve vězení a každý z nás vypadal podobně jako já.“ „A co děláš tady?“ „Povedlo se mi okouzlit toho chlápka, rozhodl se, že si mně vezme jako otrokyni. A teď, když jsem se představila, bys mi mohla říct ty, co jsi zač.“ „Já jsem Morgana ze Sesterstva.“ Losillë přikývla. Slyšela jsme o vás i o odporu.“ „Nechceš se k nám přidat?“ Losillë přikývla. „Následuj mně tedy.“ Vyběhly společně po schodech nahoru a než bys řekl švec, slézaly z okna dolů. Losillë zničehonic ze sebe vysoukala. „Ten měsíc a ta záře od hradu…“ Morgana zprvu nechápala, ale pak se podívala na měsíc. Byl zbarven krvavě rudou barvou. A ta zář… Tmavě modrá vycházející z nejvyššího patra věže hradu skrývala v sobě závan čehosi zlého.
*****
Morgana doprovodila Losillë k sestrám a ke Galeoně. Nevěděla proč, ale Losillë byla za dveřmi dlouho, déle, než Morgana očekávala. Když si ji pak Galeona nechala předvolat, byla Morgana pohledem na ní zneklidněná. Galeona vypadala, jakoby jí něco trápilo. „Stalo se něco má paní?“ Galeona zvedal hlavu „ Nestalo, ale stane se. Morgano vezmeš tady Losillë a naučíš jí, jak to u nás chodí.“ Od těch dob se z Morgany a Losillë stali dobří přátelé, možná i něco víc. Morgana se v její blízkosti změnila. Už i svoje choutky proti protivníkům začala krotit. Byly tak rozdílné, a přesto se měly rády. Dokonce spolu měly užší kontakt, když byly společně na lovu jelenů.
*****
Jednou si Morganu i její přítelkyni nechala předvolat Galeona. „To, čeho jsem se obávala, se naplnilo. Vladimir získal démonskou moc.“ „Ale jak“ přerušila ji Morgana. „Udělal si něco jako magnet, který přitahuje démony. Naše největší kněžky vycítily obří sílu od severu, která se k nám nevyhnutelně blíží. Navíc Vladimírova moc stoupá. Nejen, že jsme to pocítily ztrátami v našich řadách, ale i na podivné zvěsti o nemrtvých kolem hradu. Zítra zaútočíme a vy dvě povedete přímý útok na Vladimíra. Připravte se, zítra bude velký den.“ Morgana a Losillë kývly a odešly ze sálu.
*****
Tu noc Morgana společně s Losillë nemohly spát. Morgana koukala do stropu, když Losillë k ní přišla a přilehla si k ní. „Morgano, víš, já se bojím.“ Morgana k ní natočila hlavu. „Neboj se, ochráním tě, i kdybych sama měla umřít.“ „Děkuju ti.“ Řekla Losillë a přitulila se k ní. Tu noc Morgana věděla, že Losillë miluje, i přes to že jsou obě ženy a i přes její změnu do podoby, v jaké je. Ta noc byla dlouhá a plná vášně.
*****
Ráno se před jeskyní šikovaly sestry. Morgana s Losillë šly ke svému oddílu. V čele armády byla Galeona ve zlaté zbroji a na bílé klisně. „Připravte se, sestry. U vesnice a města nás čekají posily. Ale nyní je čas svrhnout tyrana.“ A dále pokračovala Galeona ve svém projevu. Morgana se podívala po svojí skupince a viděla mnoho tváří, které nezná, ale poznala mezi tou spoustou tváří Evelin a Elmiru. Ale pak její pozornost upoutala Galeona, když zavelela k útoku.
*****
Posily opravdu čekaly na svých místech. Boje se stále přiostřovaly, dokonce přišly zprávy o flotile lodí, která se blíží k pobřeží. Tahle válka netrvala den či dva, ale týden. Flotila cizích lodí už připlouvala ke břehu. Vypadalo to, že samotní obránci také nevědí, co od té flotily čekat. Navíc onu flotilu obklopovala mlha. Avšak byly vidět siluety bojovníku, pohybující se směrem k bojišti. Bylo vidět statného muže v medvědím kožichu s dvěma dvoubřitými sekerami v rukách. Na hlavě měl křížovou jizvu. Byl to barbar. Barbar se napřímil a zařval. Jeho řev vyděsil jak útočníky, tak obránce. A pak se za ním vyřítily armády barbarů. Invaze. Tahle války se vyvíjela všelijak. Naštěstí to vypadalo pro obránce špatně, a když navíc padla hlavní brána k zámku, bylo jasné, že Morgana musí jednat. Zavelela své skupině a prosekávala si cestu skrz barbary a obránce do zámku. I v samotném zámku byl chaos. Nejen barbaři a obránci, sestry a hnutí odporu tam spolu bojovali, ale dokonce i nemrtví a démoni se připojili do války. Hotový chaos. Čím blíž se Morgana probíjela k trůnnímu sálu, tím víc nemrtvých a démonů přibývalo. Hned u vstupu do sálu, bylo vidět na zemi stopy po boji. Morgana koukla, kdo z její skupiny je následuje. Evelyn a Losillë, Elmira a pak dva zranění muži z odboje. Rozevřela dveře a tam viděla barbara, který zahájil útok. Kolem něho a Vladimíra bylo vidět cosi, jako magická aura. Barbar se vyřítil na Vladimíra. „Po těch několik staletí si zeslábl starý příteli.“ Řekl barbar podivným až démonským hlasem. Vladimír se usmál a jeho oči se začervenaly. „Myslíš bratříčku?“ „TICHO! Řekl jsem ti, že už nejsem tvůj bratr.“ Zařval barbar. „Myslíš? Vždycky budeme tři bratři a s tím nic nenaděláš.“ „Cha, ale já jsme ten nejsilnější. Ty sice nejchytřejší a ten poslední, kdo ví, kde je mu konec.“ Vladimír se usmál. „On je na rozdíl od tebe chytřejší, sice se chtěl stát tím, jak on tomu říká… ooo ano člověkem se chce stát.“ „Tak až se stane. Sám si ho najdu a zabiju.“ „Pleteš se bratříčku, teď já zabiju tebe.“ řekl Vladimir a vytáhl červený kámen. „S tímhle kamínkem?“ zasmál se barbar. Vladimír se usmál a napřáhl ruku s kamenem. Uvidíme, bratříčku, až pozřu tvoje síly.“ „Cože!?“ Vykoktal barbar, když uviděl záři kamene. Náhle, jako tlaková vlna, odmrštilo něco barbara do rohu místnosti. Morgana věděla, že teď je pravý čas a rozběhla se směrem k Vladimírovi. Ten ji zaregistrovala, otočil se k ní. Jakmile to udělal, Morgana měla pocit, že jí něco ubírá sílu a pak jí to odmrštilo to rohu. Vladimírův kámen se naráz rozžhavil. Pustil ho na zem a bylo vidět, jak se propaluje dolů do podzemí. „Co to? To znamená že… že…“ Mumlal si Vladimir a sunul se k zemi. Pak se postavil a otočil se směrem k Morganě. „Ty! Vzala jsi mi sílu! Ty jsi démon!“ Morgana nevěděla, o čem Vladimir mluví. Ten se jen rychle rozběhl k místu, kam spadl kámen. Vytáhl ho z díry a bylo vidět, že je horký, protože jeho ruce byli popálené. „Chci moc! Dejte mi ji! Démone, vrať se ke mně!“ Říkal a pevněji tiskl kámen. Kámen se zbarvil do žluta a vypadalo to, že vybouchne. Barbar reflexně skočil z okna. Dva muži od odporu se dali do běhu směrem pryč. Elmira. Evelyn a Losillë se snažily odtáhnout Morganu do bezpečí. Morgana se zvedla a společně běžely pryč. Za nimi byla vidět podivná aura energie, která se blížila. Evelyn a Elmira stihly utéct. Ale Morgana s Losillë byly pohlceny proudem.
*****
Když Morgana otevřela oči, spatřila před sebou děsivou siluetu démona. „Už dlouho tě pozoruji a protože jsi mi pomohla, zachráním ti život.“ „Co Losillë a ostatní?“ vyhrkla Morgana „Neboj se, přežily.“ Morgana si oddechla. „Dostaň mně za nimi!“ „Bohužel, po tom, co zemřel můj bratříček s nositelem, tak kámen, co měl v rukách, vytvořil bariéru, která zabraňuje vstupu tobě a tomu barbarovi. Já teď svou mocí nedokážu tuhle bariéru prolomit.“ „O co ti jde?“ zeptala se Morgana „Chci být jako ty živou bytostí.“ „Proč?“ „My démoni jsme bývali lidmi a já chci jim být opět. Proto jsem si vybral tebe. Víš, ten démon, kterého jsi zabila, zničil mnoho zemí a jeho cílem bylo zničit svět.“ „A co ten barbar?“ „Jeho cílem je jen chaos a destrukce. Chce jen bojovat, plenit a mordovat, avšak protivníky nezničí úplně, aby je později mohl napadnout znovu, to je to co ho pohání vpřed.“ „Takže co se mnou teď bude?“ „Našel jsem jedno místo. Lidé mu říkají Andarie. Tam tě pošlu.“ „A setkám se někdy s Losillë?“ „Nevím, ale udělám všechno proto, abych se ti odvděčil a ty se dostala za svou Losillë.“ Morgana smutně přikývla. Démon jí položil ruku na čelo. „Jdi a žij!“
*****
Morgana usnula. Zdál se jí podivný sen o zkouškách, které musela splnit. Když je splnila, objevila se v neznámé zemi v neznámém městě. Co ji zde čeká? Jaký bude její osud? Setká se s Losillë? Na tyhle otázky musí sama najít odpovědi…
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 4
Jak napsala Heratrix k mému příběhu: "Ještě dochytat mouchy." :)
Heratrix - 3
Škoda těch gramatických i stylistických chyb. Příběh je vcelku originální, i když smrt a znásilnění matky už je tady poněkud profláknuté. Chtělo by to zkusit dát příběhu větší šmrnc.
„Je jen jediná možnost…“ pronesl muž v kápi. „NE! To nesmíme, vždyť je to naše dcera!“ pronesl ženský hlas zpod druhé kápě. „První potomek démonem je a třetí přinese bídu a utrpení. Tak zní legenda.“ „Legenda?! Spíše předpověď!“ „Na tom nesejde, zítra bude obětována.“ „Ale!“ „Ticho ženo, nemám na výběr.“ dořekl muž a zmizel z místnosti. Žena se rozhlédla po pokoji. Chvíli hleděla do stínu místnosti a pak pravila: „Natálie, jsi moje nejlepší služebná, prosím, pověz mi. Nemám zasáhnout?“ Choulící se mladá dívka v rohu odpověděla: „Možná vypadá jako démon, ale zabít ji?“ „Není to kruté?“ ozvalo se zpoza rohu. „Taky si myslím.“ Žena v kápi přešla k oknu. Chvíli tam stála a poté se opět otočila ke služce. „Ta loď … kdy odplouvá?“ „Zítra, má paní.“ „Kdy zítra?“ „Kolem osmé ranní“ „Skvěle, něco mně napadlo. Vezmeš dítě a odpluješ pryč na lodi.“ „Ale má paní, co si tu beze mě počnete?“ „Neboj i přes tvoji dokonalou obranu umím něco ze svého řemesla.“ „Ale paní!“ „Mlč! Uděláš to, o třetího potomka se postarám sama.“ „Jak přikazujete.“ řekla služebná a šla k dětské postýlce. „Tady, na cestovní výdaje.“ hodila žena služebné váček s penězi. Služebná ho chytila a vzala dítě. „Opatrujte se, má paní.“ řekla služebná a rychlými pohyby vytáhla lano s kotvou. „Dobře jsem věděla, proč jsem si vybrala tebe a ne Kristýnu.“ Služebná se usmála a zmizela z pokoje.