„Člověk nemusí mít korunu, aby měl důvod bojovat.“
Zori Zeta nikdy nepoznala život, ve kterém by se člověk mohl spolehnout na to, že zítřek přijde stejně klidně jako dnešek. Narodila se před devětadvaceti lety daleko od velkých měst a kamenných sídel, mezi lidmi, pro které byla síla stejně důležitá jako voda, oheň a vlastní čepel. Její lid byl zvyklý přežít tam, kde by jiní nepřežili jedinou zimu. Děti se učily držet nůž dříve, než se naučily psát, a každý mladík i dívka věděli, že svět neodpouští slabost. Přesto Zori nikdy nebyla největší ani nejsilnější ze svého kmene. Od ostatních ji odlišovalo něco jiného – byla neobyčejně tvrdohlavá, rychlá a odmítala přijmout jakékoli omezení jen proto, že jí jej někdo přikázal.
Už od dětství měla potřebu zpochybňovat všechno, co jí připadalo nespravedlivé. Když ostatní ustupovali, Zori se ptala proč, a když jí někdo řekl, že něco nedokáže, zajímalo ji především, kdo mu dal právo o tom rozhodovat. Když jí jednou někdo řekl, že boj není pro ženu, vzala to jako osobní výzvu a postarala se o to, aby si dotyčný své rozhodnutí příště dobře rozmyslel.
První meč dostala ve třinácti letech. Byl těžký, příliš velký pro její tehdejší ruce a rozhodně nebyl určený pro dívku jejího věku. Zori jej však odmítla odložit. Každý den s ním cvičila, dokud ji nebolely ruce a dokud jí dlaně nekrvácely. Nedělala to proto, že by toužila po slávě nebo chtěla jednou stát v čele svého kmene. Chtěla být připravená, protože někde hluboko v sobě vždy cítila, že přijde den, kdy bude muset svou sílu skutečně použít.
Ten den přišel mnohem dříve, než čekala.
Nikdo dnes přesně neví, co se stalo v zimě, kdy Zori přišla o svůj domov. Ti, kteří o oné noci později vyprávěli, si často protiřečili. Někteří tvrdili, že jejich osadu napadli bandité, jiní mluvili o nestvůře, která přišla z hor, a jeden starý poutník dokonce přísahal, že nad osadou spatřil podivné světlo, které podle něj nemohlo pocházet z obyčejného ohně. Pravdou zůstává pouze to, že ráno zůstaly z jejího domova jen ohořelé trosky, mrtví a ticho.
Zori přežila.
A právě tehdy se z dívky začala stávat válečnice.
Dlouhé roky putovala krajem a živila se tím, co uměla nejlépe. Brala práci, která vyžadovala silnou ruku, doprovázela karavany, lovila zvěř a nechávala se najímat jako ochranka. Bojovala s bandity, nestvůrami i lidmi, kteří byli mnohem horší než jakákoli bestie. Každý boj jí zanechal novou jizvu a s každou další jizvou přicházel nový příběh. Zori nikdy netoužila po bohatství. Zlato pro ni mělo cenu pouze do chvíle, než jej mohla vyměnit za jídlo, lepší zbraň nebo noc pod střechou. Čím dál více ji totiž zajímalo něco úplně jiného.
Chtěla znát pravdu.
Co skutečně zničilo její domov? Proč museli zemřít lidé, které znala od narození? A proč někteří lidé, které během svého putování potkala, znali jméno jejího kmene, přestože o něm nikdy předtím neslyšeli?
Odpovědi začala hledat všude, kam ji její cesta zavedla. Dostala se ke starým svitkům, zapomenutým ruinám a lidem, kteří šeptali o věcech, které se podle nich nikdy neměly vrátit. Zprvu těm příběhům nevěřila, protože většinu svého života strávila mezi lidmi, kteří měli na každou nevysvětlitelnou věc jednoduchou odpověď. Čím více stop však nacházela, tím méně se jí dařilo přesvědčit samu sebe, že všechno, co se stalo její rodině, byla pouze obyčejná tragédie.
Jedna ze stop ji nakonec přivedla ke jménu Waltari.
O Waltari nejprve slyšela jen jako o skupině podivných lidí, kteří se často pletou do věcí, do kterých jim nic není. Zori však brzy zjistila, že za jejich jménem se skrývá mnohem více, než se na první pohled zdá. Čím více se o nich dozvídala, tím silnější měla pocit, že některá tajemství Waltari mohou souviset s její vlastní minulostí. Možná právě oni znají odpověď, kterou tolik let hledá. Možná vědí, co se tehdy stalo. A možná bude muset nejprve zjistit, komu z nich může skutečně věřit.
Zori není žena, která by důvěřovala snadno. Život ji naučil, že sliby jsou levné a že lidé často ukážou svou pravou tvář až ve chvíli, kdy jde skutečně do tuhého. Přesto má v sobě zvláštní druh loajality. Jakmile někoho přijme mezi své, dokáže za něj stát i ve chvíli, kdy by bylo mnohem jednodušší odejít. Nemá ráda zbabělce, nesnáší lidi, kteří ubližují slabším, a ze všeho nejvíce pohrdá těmi, kteří využívají svou moc jen proto, aby mohli ovládat ostatní.
Navenek může působit jako typická barbarka – tvrdá, sebevědomá a připravená tasit meč při sebemenším náznaku nebezpečí. Ti, kteří ji však poznají blíž, zjistí, že za její tvrdostí není pouze hněv, ale také strach z další ztráty. Zori už jednou přišla o všechno, na čem jí záleželo, a právě proto si jen málokoho pustí skutečně k tělu. Neznamená to však, že by jí na ostatních nezáleželo. Právě naopak. Jakmile někoho považuje za svého člověka, je ochotná za něj bojovat až do posledního dechu.
Možná právě proto našla své místo mezi Waltari.
Nepřišla hledat rodinu. Rodinu už jednou měla a svět jí ji vzal. Přišla hledat odpovědi a možná také lidi, za které bude stát za to znovu bojovat. A pokud se jednoho dne ukáže, že minulost jejího kmene skutečně souvisí s dávným tajemstvím Waltari, Zori nebude stát stranou. Bude stát v první řadě, stejně jako stála vždy, když bylo třeba chránit ty, kteří se sami bránit nemohli.
Tentokrát však nepůjde pouze o pomstu.
Zori chce znát pravdu.
A pokud bude pravda čekat na druhé straně nějaké nestvůry, démona nebo člověka, který si myslí, že jej jeho moc ochrání, Zori Zeta se nezastaví. Pevně sevře jílec svého meče, postaví se tomu, co před ní stojí, a vykročí vpřed, protože některé odpovědi člověk nenajde v knihách ani ve slovech starých kronik.
Některé odpovědi si musí vybojovat.
A Zori Zeta už krve prolila dost. Teď je čas zjistit proč.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
„Člověk nemusí mít korunu, aby měl důvod bojovat.“