Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Sedivak

-> Charakterník

obrázek postavyUž dost!!! Dost bylo života v nevědomosti! Všichni mi říkaí Šedivák ale našel jsem si lepší jméno které lépe vystihuje moje dobrodružné poslání jež jsem si vysnil, jmenuji se Lordon. Jsem obyčejný člověk který celý dosavadní život prožil, ve své malé vesničce nedaleko města, docela obyčejným životem jakého-koli ze svých vrstevníků, až na malý za to ale podstatný rozdíl...

Od dob kam mi až moje mladá paměť sahá jsem cítil znechucení nad malostí lidí kolem mne..už od útlého věku jsem toužil poznávat lidi které se nenechávají pouze unášet proudem události, ale děj kolem sebe mají moc změnit. Vždy jsem snil, ani ne tak o dobrodružství, jako o poznání, poznání principů světa kolem sebe. Doslova jsem žil touhou po moci měnit svět kolem sebe a sám sebe jsem viděl jako někoho který vidí dál než ostatní a tak jsem ostatními lidmi pohrdal. Tenhle postoj mne uvrhl do samoty kde jediným přítelem bylo moje já. Moje druhé já které mne nepřestávalo obviňovat z malosti (začínající syndrom rozdvojené osobnosti), nesnášel jsem se za svojí nečinnost ve věci poznávání světa a pradávná kniha psaná tajemným písmem mi už nestačila (tajemná kniha ke které se píše legenda že v naší vesnici zůstala po muži který zmizel (doslova) a můj praděd jí našel u postele svého jediného a hlavně nově narozeného syna (mého otce)) a tak jsem se jednoho krásného dne probudil a zařekl jsem se že už nikdy nebudu žít v malosti a ještě za rozbřesku se vytratil z vesnice bez jediného rozloučení a bez jediné věci jen s tajemnou knihou a odhodláním že už nikdy víc nebudu žít v malosti obyčejných lidí.

Většinu času jsem se prostě toulal po lese nedaleko svojí vesnice, trochu mne překvapilo že mne nikdo nehledal (většina obyvatel vesnice neviděla důvod proč by takového povaleče a příživníka měla hledat a tak přesvědčila ostatní (mojí matku a otce) že mne ta prokletá kniha pohltila), ale nakonec jsem byl vlastně rád a tak jsem to přešel a celý svůj život "obyčejného" člověka nechal minulosti. Toulal jsem se dlouho a bez jediné zkušenosti bez schopnosti postarat se sám o sebe jsem byl brzo na pokraji přežití nezbylo mi tedy nic jiného než se vrátit do teplé a bezpečné maminčiny náruče. A tak jsem šel směrem ke své rodné vesnici a připravoval si historku kterou bych vysvětlil svoje zmizení, ale jak jsem se blížil blíž a blíž rodné vesnici nebyl jsem blíž jen bezpečí, ale zároveň lidské nechutně prorostlé jednoduchosti. Když jsem si, ale uvědomil že pokud se vrátím už nikdy nebudu tím čím jsem chtěl být...řekl jsem si „Už dost!!! Dost bylo života v nevědomosti!“ Teď je ten jediný a správný okamžik poprvé vzít svůj život do svých rukou. Otočil se přesně o 180° a šel jak tak říkajíc za nosem a s každým krokem jsem cítil že ve mne umírá člověk a rodí se dobrodruh. V euforii z objevené svobody jsem šel rychleji a rychleji až když jsem plný naprosto šíleně nevázaného pocitu štěstí běžel vstříc svému osudu všiml jsem si chatrče které jsem si nikdy předtím nevšiml ačkoli bych přísahal že jsem na tom místě už několikrát (vždycky když se mi zastesklo po domově) byl a nic tam nebylo. Vstoupil jsem (bez zaklepání - slušné vychování mi evidentně nic neříká) za stolkem vyrobeném snad z okolí posbíraného dřeva držící při sobě snad silou vůle seděl při svíčce starý na první pohled přestárlý muž zabraný do četby knihy starší než byl on sám (i když při pohledu na starce by byl nejeden pozorovatel uvržen do pochybností) „No pojď dál Lordone.“ ozvalo se z úst starce aniž by se jeho oči odvrátily od knihy. „Jsem rád že už konečně někdo splnil podmínky přijetí.“ a pokračoval dál...“Takže můžeme začít s výukou.“ „Ehm..hmm já nev...“ nestačil jsem dopovědět. „TAK K SAKRU CHTĚL JSI PŘECI MÍT MOC OVLIVŇOVAT DĚNÍ KOLEM SEBE, NEBO NE?!!“ skoro zakřičel tónem který jsem z jeho úst potom už nikdy neslyšel a podíval se mi svýma šedivýma očima do těch mých a já i když jsem měl kladnou odpověď na jazyku nedokázal jsem ze sebe dostat ani hlásku „Tak vidíš.“ Pokračoval aniž by čekal na odpověď. „Jsi jako tvůj pradědek...geny se nezapřou…“ stále ještě poznamenaný odhodláním jsem velice odvážně vyhrknul, uhrančivý pohled neuhrančivý.. něco ve smyslu že nemám předky že nejsem jako oni a že moje rodina není nic jiného než jen banda jednoduchých lidí do které nechci a už vlastně ani nepatřím… na což on se jen usmál „...jednou ti řeknu věci o kterých se ti ani nezdálo, ale teď půjdeš semnou...“ na češ vytvořil teleport do kterého bez váhání vstoupil a já ho rychle aby mi moje jediná šance nezmizela stejně tak překvapivě jako se objevila následoval. Takhle jsem poznal Magixe svého mistra magie, vzor a jestli to tak po těch letech společného studia mohu říct i přítele. Později jsem se dozvěděl že můj skutečný praděd byl právě ten záhadný muž poslední z bílých elfů který byl na útěku před svými pronásledovateli kteří přísahali vymýcení krve bílých elfů a který mému otcovy (svému synovy) ne náhodou zanechal tajemnou knihu s historií bílých elfů. Moc rád jsem si pročítal v té knize plné velkých mágů a jejich hrdinských činů našeho rodu a byl jsem přitom pyšný na svůj původ a cítil za něj obrovskou zodpovědnost. Nicméně všechno jednou musí skončit a tak i moje relativně klidné období studia magie plného zkoušek samostatnosti které ze mě udělaly muže připraveného jít za svým osudem musel skončit…

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist