Dvojice bílých holubic se prudce vznesla nad střechy města Thyris a zamířila přes hradby, na nichž se v mírném větru vzdouvaly oslavné prapory vítězství, a zamířily směrem k zelenému moři pralesa. Krásná to alegorie na toto krátké období míru a klidu, které po dlouhých měsících nastalo. Tedy byla by, kdyby rozlet obou opeřených poslů míru nepředstavoval pouze zběsilý úprk před hadem, jenž do svých útrob právě soukal jejich třetího druha.
Pod letícími holubicemi panoval v zákoutích města čilý ruch. Ulice vedoucí k hlavní bráně byly lemovány zástupy přihlížejících. Všichni se přišli podívat na pochodující vojska armády elfů, Menel Sangy, ale i ostatních, kteří se po vítězné bitvě vydávali vstříc nově osvobozenému hvozdu a troskám města Lewan. Přestože se pro mnohé jednalo o loučení, tak atmosféra to byla veselá. Vždyť tento den představoval další krok k obnově Království, jehož území se před několika lety tak drasticky zmenšilo.
Elfka se protlačila mezi přihlížejícími, až se dostala do popředí. Očima přejížděla po pochodujících a pátrala mezi nimi po známé tváři. Hledala Elfa. Toho, kvůli němuž sem přišla.
Nikde ho však nespatřila. Usoudila, že musí být v čele průvodu, mimo její dohled. Chtěla ho alespoň naposledy vidět. Netušila, kdy se jí naskytne další příležitost ho opět spatřit. Ne každý si totiž mohl dovolit opustit bezpečí pískovcových hradeb Perly jihu a vydat se na dlouhou cestu do lewanských hvozdů. Zvlášť ne ti, kteří byli nuceni se po osvobození Thyru, k němuž došlo sotva před dvěma lety, přestěhovat do tohoto zchudlého města, aby si zde našli obživu.
Elfka sklopila zrak k dítěti, které svírala v náručí. Novorozenec klidně spočíval v jejím objetí, netuše nic o světě, do něhož se nedávno narodil. Natož pak o Elfovi, jehož tvář jeho matka marně hledala v odcházejícím průvodu.
Dala mu jméno z řeči elfů starého kontinentu.
Usui'naër.
Strážce před temnotou – jak by jeho jméno přeložili do svého jazyka lidé.
Elfka ještě jednou vzhlédla k odcházejícímu průvodu. Jeho konec se pomalu blížil. Tiše si povzdechla. Nedá se nic dělat. Pevněji si přitiskla novorozeně k hrudi a vydala se cestou zpět k přístavu, do chudinské čtvrti, která byla jejím domovem.
Tedy již jejich domovem.
== O dvacet let později ==
Na slaměné matraci postele závozního hostince spal znavený Usui'naër. Předloktí měl převázané obvazem a přes tělo přehozený plášť, jehož konečky byly zčernalé od plamenů. Pozůstatky z posledního boje. Zhluboka oddechoval.
„Nech ji být!“
Oči modré jako ty nejhlubší studny a oděv, co k očím ladí.
„Usui! Copak mi to tu zase vyvádíš?“
„Ode dnešního dne se musí všichni elfové a barbaři odhlásit z města Thyris.“
Dusot kopyt černé armády přehlušoval veškeré zvuky v okolí.
„Je to jeho syn.“
Zakrvácená dýka upadla na chladnou kamennou podlahu věže.
„Tři vládci, tři království, tři rasy, tři části zbroje, tři…“
„Pomsti jej! Pomsti nás!“
Sloupy ohně kroužily stále rychleji nad ruinou pevnosti, až se spojily nad náhrobním kamenem.
„Přijď ke mně. Přijď a vem si, co ti patří!“
Usui'naër sebou škubl a prudce se probral. Rukou okamžitě sáhl po stolku vedle postele.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Dvojice bílých holubic se prudce vznesla nad střechy města Thyris a zamířila přes hradby, na nichž se v mírném větru vzdouvaly oslavné prapory vítězství, a zamířily směrem k zelenému moři pralesa. Krásná to alegorie na toto krátké období míru a klidu, které po dlouhých měsících nastalo. Tedy byla by, kdyby rozlet obou opeřených poslů míru nepředstavoval pouze zběsilý úprk před hadem, jenž do svých útrob právě soukal jejich třetího druha.