Chlapík sedící na zemi, opřený o strom, evidentně nějaký bojovník. Nevypadá moc dobře. Něco si mumlá: "Cítím se divně. Celej se třesu. Je mi zima a přitom se potím. Co to se mnou je? Bolí mě celý tělo. Dyť ses mě ani nedotk! Sakra..." "Odpočívej v pokoji, než tě opět povolám do svých služeb." Povídá záhadná postava oděná v dračí kůži stojíce nad umírajícím. V tom máchne rukama ve vzduchu, vypadá soustředěně. Vzduch se ochladí. Kolem jsou cítit zvláštní vibrace. Mrtvý muž s sebou začne házet. Odpadávají z něj kusy masa, až z něj zbyde jen kostra. Kosti se začnou potemňovat. Když už je celá kostra temná, kostlivec se postaví jako by to byl mladík v plné síle. V rukách se mu objeví štít a meč a zírá na svého pána. "Zabij támhle toho koloucha, docela mi vyhládlo!" Poručila postava kostlivci a přehodil přes sebe róbu a plášť. Kostlivec se bez váhání otočil na stádo laní a kolouchů. Pohlédl na koloucha, na kterého ukázal pán a odešel.
Záhadný můž si sedl na zem pár metrů od místa, kde právě zemřel lapka, který si až příliž pozdě uvědomil, že muž kterého chtěl okrást, byl necromant. Nebyl to žádný ohava, jak si někteří lidé necromanty představují. Vypadal jako obyčejný člověk. A jak tak seděl a zíral do míst, kde právě vytvořil nemrtvého, začal vzpomínat.
Jmenoval se Mero Fabius. Žil s matkou i otcem na okraji města, kde vedli obchůdek bylinkářství. Jeho otec byl známí široko daleko, říkalo se o něm, že umíchá lektvar na veškerý nešvar. V domě bylo štěstí. Merova matka ale zemřela, když byl Mero ještě malý chlapec. Nikdo pořádně neví proč. Nicméně Mero vyrůstal pouze s otcem, kterému samozřejmě pomáhal a vypadalo to, že po otci zdědil talent pro alchymii a že bude jeho nástupcem. Jednou se otce zeptal na matku, jak zemřela, co se stalo. Otec o tom s Merem nikdy nemluvil a když se Mero zeptal odbyl ho s tím, ať to nechá plavat. Mero byl zapálený čtenář a rád se zdokonaloval v alchymii a když byl doma jednou sám a hledal ve starých knihách, narazil na jednu knihu, které se nikdy předtím nevšiml. Měla na sobě symbol lebky a kostí. Začal v ní listovat a číst. Byla to magická kniha. Později se otce na knihu zeptal otec se rozčílil, že to nebylo nic pro něho a vypukla hádka. Když už byl otec vzteky bez sebe prohodil: „Tahle kniha zabila tvou matku. To protože se nedržela tradic a montovala se do těhle čárů. Vždycky jsem jí říkal, ať si s tim nezahrává, že je to nevyzpytatelný, ale ona si nedala říct. Byla paličatá jako ty!“ Vytrhl knihu Merovi z ruky a hodil jí do nedaleké řeky. Mero skočil do řeky v naději, že knihu zachrání, ale nepovedlo se mu to. Na otce měl hrozný vztek a pronesl jedno zaklínadlo, které si z knihy pamatoval. „Venom!“ Hned jak ho vyslovil uvědomil si, jakou hroznou věc udělal. Otec se svalil na zem a začal se potit a třást. Ten nebohý chlapce otce otrávil. Hned běžel domů, kde umíchal protijed. Přiběhl k otci a nalil mu obsah lahvičky do úst. Otci se ulevilo a oba odešli spolu do domu. Mero musel otce podpírat, protože byl stále hodně oslabený. Když usedli doma ve světnici ke stolu otce Merovi povídá: „Vidíš? Je to nevyzpytatelné.“
Ze vzpomínání ho vyrušil kostlivec nesoucí mrtvého koloucha. Beze slov kostlivec položil koloucha před svého pána a za pár vteřin se rozplynul. Mero koloucha vyvrhnul, stáhl z kůže. Po chvilce si opékal koloucha nad provizorním ohništi a opět se ponořil do svých myšlenek.
Uplynulo pár měsíců od hádky a Mero a jeho otec spolu vycházeli jako nikdy před tím. Jednoho rána Mero šel jako každý den sbírat bylinky na lektvary. Když se vracel domů, zarazilo ho, že byly dveře vyražené. Vběhl dovnitř a viděl, jak osoba zahalená v kápi stojí nad jeho otcem a drží zakrvácenou dýku. Mero se s osobou začal prát. Nebyl však dostatečně silný aby dotyčného přemohl. V tom si vzpomněl na frázi z knihy a opět ji vyřkl. Vrah jeho otce upadl a začal se třást a po chvilce zemřel. Mero hned běžel pro lektvar který by mohl jeho otci pomoct, ale bylo příliš pozdě. Jeho otec zemřel.
Mero chtěl otce pochovat a tak mu začal kopat hrob na zahradě. Když byl už skoro hotov narazil na bednu, která na sobě měla stejný symbol jako kniha, kvůli které se s otcem pohádal. Otevřel ji a s údivem objevoval, co vše se v ní skrývalo. Bylo tam několik dalších knih, pytlíky s bylinkami, několik hůlek a deník. Když začal deníkem listovat, zjistil, že to byl deník jeho matky s poznámkami o magii. Pochoval tedy svého otce a přísahal si, že najde způsob, jak vrátit k životu svého otce i matku.
Vůně masa vyrušila Mera z jeho myšlenek. Mero se najedl a řekl si nebojte tati a mami jsem blízko.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Chlapík sedící na zemi, opřený o strom, evidentně nějaký bojovník. Nevypadá moc dobře. Něco si mumlá: "Cítím se divně. Celej se třesu. Je mi zima a přitom se potím. Co to se mnou je? Bolí mě celý tělo. Dyť ses mě ani nedotk! Sakra..." "Odpočívej v pokoji, než tě opět povolám do svých služeb." Povídá záhadná postava oděná v dračí kůži stojíce nad umírajícím. V tom máchne rukama ve vzduchu, vypadá soustředěně. Vzduch se ochladí. Kolem jsou cítit zvláštní vibrace. Mrtvý muž s sebou začne házet. Odpadávají z něj kusy masa, až z něj zbyde jen kostra. Kosti se začnou potemňovat. Když už je celá kostra temná, kostlivec se postaví jako by to byl mladík v plné síle. V rukách se mu objeví štít a meč a zírá na svého pána. "Zabij támhle toho koloucha, docela mi vyhládlo!" Poručila postava kostlivci a přehodil přes sebe róbu a plášť. Kostlivec se bez váhání otočil na stádo laní a kolouchů. Pohlédl na koloucha, na kterého ukázal pán a odešel.