Začala vnímat. Zimu a pak vlastní tělo. Pomalu otevřela oči. Ležela čelem k zemi, mezi kořeny stromů, jehličím, spadaným listím a ulámanými větvemi. V jedné ruce křečovitě sevřenou dýku, vedle druhé ohořelá louče. Pomalu zvedla a otočila hlavu a rozhlédla se kolem. Svítání. Opřela se nejdříve o lokty a pak se zvedla z prochladlé a vlhké lesní půdy na nohy. Neví, kde je. Neví, jak se tam dostala.. A hlavně - neví, kdo je...
Zmateně se rozhlížela okolo sebe, obklopená neznámým lesem. Ptáci se zrovna začali probouzet a zpívat. Přes rameno se jí pohupovala na řemínku zavěšená stará poškrábaná loutna, v batohu na zádech se převalovalo křesadlo, z obnošeného a otrhaného oblečení spadávalo zbylé jehličí a listí. Musela tam ležet celou noc, né-li déle.
S pocitem naprostého zoufalství a strachu se opřela rukama o kmen stromu a snažila se rozdýchat příval hysterie a paniky. Zarývala nehty do kmenu, hlasitě oddechovala a zadržovala slzy. Věděla, že dělat hluk v takovém lese by nepřineslo nic dobrého, a tak se co nejvíce snažila vzdorovat touze vykřičet do něj všechno, co zrovna cítila. Místo toho kmen pevně objala, přitiskla tvář ke kůře a tiše plakala.
Od stromu se odvrátila s klidnou tváří až když už slunce prosvítalo mezi stromy. Vydala se tím směrem, kde se zdálo, že les řídne. Nevěděla, kam jde, ani jestli vůbec někdy někam dojde. Měla před sebou zdánlivě nekonečnou cestu lesem a tak se snažila rozpomenout na svojí minulost. Měla pocit, jako kdyby se nikdy nenarodila. Jak kdyby byla její existence beze smyslu. ...někdo ji stvořil, vdechl život a pohodil v lese. Ta myšlenka v ní vzbudila novou vlnu pocitu beznaděje... Nebylo nad čím přemítat, na co vzpomínat, nebyla chuť přemýšlet... Došla k potoku. Až při pohledu na proudící vodu si uvědomila, jak ohromnou má vlastně žízeň. A hlad..
Dál šla proti proudu potoka. Pomalu se začalo stmívat a les temněl. V patách měla strach ze tmy a lesní zvěře. Dala se do běhu. Bezhlavě se řítila narůstající tmou, zakopávala o kořeny, prodírala se trním a keři, větve stromů jí švihaly přes nohy a obličej. Potok už se dávnou stočil jinou stranou. Teď doběhla na břeh široké řeky. Vrhla se do vody, loutnu přidržovala jednou rukou nad hlavou a odolávala říčnímu proudu. Na druhém břehu se ani neoklepala a běžela dál, když najednou mezi stromy zahlédla světlo. Zrychlila, chtěla u něj být co nejdřív, ať už to bylo cokoliv. Doběhla na místo. Na malé náměstí neznámého města.. ...a padla vysílením do bezvědomí...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 4
Originální to tedy není, ale zase je to dost pěkně napsané. Bude přídavek z Andarie? :)
Lilien - 5
Není to originální a je to krátký. :) Ale víc snad nebudu komentovat. Jednoduše umíš psát a budu rád, když v tom budeš pokračovat, určitě si to přečtu. ;) EDIT: Ještě přidávám malý bezvýznamný plus za popis vzhledu v charakterníku. Moc pěkné. :)
Začala vnímat. Zimu a pak vlastní tělo. Pomalu otevřela oči. Ležela čelem k zemi, mezi kořeny stromů, jehličím, spadaným listím a ulámanými větvemi. V jedné ruce křečovitě sevřenou dýku, vedle druhé ohořelá louče. Pomalu zvedla a otočila hlavu a rozhlédla se kolem. Svítání. Opřela se nejdříve o lokty a pak se zvedla z prochladlé a vlhké lesní půdy na nohy. Neví, kde je. Neví, jak se tam dostala.. A hlavně - neví, kdo je...