Co říct o obyčejném Havantském venkovském chlapci, který má velmi široké sourozenectvo? Snad jen to, že poté, co se vydal na zkušenou, mu rodný statek zaplavilo tsunami. Byl vrchním mágem Thyrského cechu, který se rovněž rozpadl. A pak jej od uchlástání se k smrti zachránila jen naprostá náhoda, kdy se v deliriu přidal mezi kadety jednoho z nejstarších Andorských cechů…
Ale popořádku. Smil byl jedním z jedenácti dětí svých rodičů. A byl nejmladší ze svých sedmi bratrů. Což znamená, že se mu svým narozením povedlo způsobit rodině docela starost o to, co budou všichni ti půlelfové jíst.
Aby toho nebylo málo, Smil byl odmala jiný. Neměl tolik síly ani zručnosti, co jeho bratři. Ale většinou, když příliš dlouho zápolil s nějakým úkolem a už, už si myslel, že to nezvládne, nějak se mu úkol záhadně podařilo vyřešit. Typicky – zapalování ohně v kamnech. Klouby do krve od špatných úderů křesadla a najednou, když křesadlo odložil a vzteky se podíval do větviček, šup a chytlo i vlhké dřevo. Nebo svázání otepi slámy. Ne a ne udělat pevný uzel. Smil vzteky praštil do slámy, věda, že ji bude sbírat hodinu. Některá stébla se však poslušně obtočila kolem zbylých a bylo to.
Smil nikdy moc nemluvil s ostatními a toto mu dalo jen další důvod. Proto své bratry jen sledoval zpovzdálí, aby zjistil, zda je takto zvláštní sám. Dlouhé týdny pozorování mu však nedaly žádnou zvěst, že by jeho divnost někdo sdílel.
Každovečerní lamentování rodičů a popostrkování bratrů mu nedávalo dojem vřelého domova. Připadal si jako na obtíž.
Byl večer, spíše noc. Smil nemohl usnout. Odebral se tedy do světnice a zíral skrz ušmudlané okno na hvězdnou oblohu. Přemýšlel. Hlavou se mu honily stovky otázek a nevěděl, kde na ně nalézt odpověď. Pokynul svíčce na stole. Poslušně vzplála. Smířeně pokýval, vzal si hůl a vyšel z domu. Vydal se na jih. Svíčka počkala, až se za ním zavřou dveře, a zhasla.
Cesta na jih byla dlouhá a zavedla jej až do Perly Jihu. Spoustu odpovědí nalezl u Jindry a cech Aurea Leonis mu byl novou rodinou. Zde se také dozvěděl o strašlivé katastrofě v Havantu, která znamenala, že už se nikdy nevrátí domů. Začal pít. Hlavně Havantský ležák, na žal. Cech však docela slušně určoval Smilovi cestu a tak jí kráčel dál. Naučil se kouzelnictví, alchymii, dokonce i boji.
Jenže zanedlouho měl Smil přijít i o druhou rodinu. Cech Aurey se rozpadl. Smil zůstal ve městě sám a nejbližším místem mu byla místní hospoda.
Nadvakrát zrazen a zklamán popíjel mezi pískovcovými zdmi. Zjistil ale, že mu budou donekonečna připomínat ztrátu blízkých. Proto se vydal do malé, zastrčené hospůdky u Andorské věznice.
Potkal tam pár kluků, kteří mu byli sympatičtí. Jeden z nich byl dokonce taky farmář. Pak jeden robustní mladík, který uměl pořádně uchopit meč, a zručný řemeslník. Začal s nimi pít a dále si nic moc nepamatuje…
Probral se v domě, na jedné ze čtyř postelí, vyskládaných vedle sebe v prvním patře. Šaty měl ohořelé, tělo jej bolelo a přikrytý byl růžovým pláštěm. „Už jsem si myslel, že se neprobereš. Víly víly, to by byl pech, přijít tak rychle o kolegu kadeta!“ přivítal jej nový přítel mezi živými.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Co říct o obyčejném Havantském venkovském chlapci, který má velmi široké sourozenectvo? Snad jen to, že poté, co se vydal na zkušenou, mu rodný statek zaplavilo tsunami. Byl vrchním mágem Thyrského cechu, který se rovněž rozpadl. A pak jej od uchlástání se k smrti zachránila jen naprostá náhoda, kdy se v deliriu přidal mezi kadety jednoho z nejstarších Andorských cechů…