Krvavý měsíc
Narodil ses ze smrti, ale to je v pořádku tak velcí lidé jako ty se vždy narodí ze smrti. Nemohl si za to, že matka umřela stejně to byla divná noc kdy se bohové až moc vzdalovali od země a na povrch vylézali stvůry temna *odplivl si a zabručel si pod fous*.
Takhle jsem to slýchával pokaždé když sem sedl ke svému učiteli a příteli, to on mě ochraňoval před otcovým hněvem. To on mi pomáhal se vypořádat s nenávistí a odmítáním ostatních v karavaně. Dovolte mi abych se vám mí čtenáři představil, jmenuji se Isak a toto je příběh o tom kdo jsem.
Narodil jsem se …. prostě moc velký, větší, než obyčejné dítě bohužel za moji velikost zaplatila má matka Irein. Jediné, co mi po ní zbylo bylo to, co měl otec u sebe, a přesně na to mi nedovolil šáhnout. Pokaždé když sem udělal, byť jen sebemenší chybičku tak na mě byl nabroušený, podle mého ochránce Filipa to ale nebylo chybami. To je tím že mu jí připomínáš chlapče – tedy tak mi to aspoň vždy říkal, a já mu věřil. To on mě od mého útlého dětství cvičil, on se mnou měl trpělivost. Býval to profesionální voják kdesi za mořem, už si ani nevzpomínám kde přesně. Snažil se zvládnout mou prudkou povahu, mého bojového ducha, a i mou sílu. Ne vždy se mu to povedlo, ale věděl jak na mě, věděl že bych mu nikdy nic neudělal.
Přichází smrt?
V temnotě vozu, kde jsem spal byl klid, venku byl otec s ostatními u ohně, zase chlastali a já nechtěl být poblíž když bude opilí. Napadlo mě, že bych se mohl podívat do matčiny truhly, když mám ty narozeniny tak proč ne. Byli jsme dokonce na místě, kde jsem se narodil, velmi zajímavá náhoda nebo to snad byl osud? Kdepak na nic takového nevěřím, náhoda na to stačí. Pousmál jsem se svým myšlenkám a šel jsem prohledat máminu truhlu. Otcovi toho zbylo víc než mě, on jí znal, on měl její věci a své vzpomínky na ni, kdežto já po ní neměl nic. Jak sem, tak prohledával truhlici našel sem pár pěkných věcí, šaty, prstýnek ale nejzajímavější byl obrázek překrásné ženy. Ano, byla to má matka, ucítil sem že mi po tváři teče slza a má mysl se ptala „proč mi nikdy neukázal takový obrázek. Proč mě nechal v nevědomí, jak byla krásná" pohladil jsem obrázek a zrovna jsem jej chtěl vrátit, když sem uslyšel těžký opilecký dech. Když mě otec začal táhnout z vozu řval u toho jako pominutý „Tak ty chceš poznat svoji matku? Chceš ji vidět? Tak já ti to dovolím“ Byl nepříčetný a já věděl že tohle bude můj konec. Hodil mě mezi ostatní z vozu a ty do mě okamžitě začali mlátit a kopat. Jediný, kdo se nepřidal byl Filip, snažil se je uklidnit stejně jako mého otce, bohužel marně. Když rány nepřestávali prolítlo mi hlavou, že je to konec. Ale kdeže, mělo to být horší. Najednou rány ustaly a já cítil že přichází smrt, přes hlavu mi otec navlékl provaz a začal mě táhnout ke stromu. K tomu samému stromu, pod kterým jsem se narodil, pod kterým jsem zabil mou matku. „Vytáhněte ho ať visí! Ať ta obluda chcípne!“ Začali mě tahat nahoru přes větev a já se začal škrtit, ano tohle měl být můj konec, zemřu. Když mi zrak pomalu temněl uviděl jsem na kraji svého zorného pole stín, myslel jsem, že to snad jsou halucinace, nebo snad pařáty smrti? Ano smrt sem cítil všude okolo ale ne takhle blízko. Když sem se pokusil naposled nadechnout a naposled jsem sebou cukl objevil se mi na kraji mého vědomí. Ten hlas byl lákavý, plný naděje a síly postavit se svému osudu. „Přidej se ke mně, tvá moc bude neomezená už nikdy nepocítíš vyhnanství. Už nikdy nedovolíš, aby někdo jako ty byl vyháněn či týrán. Postavíš město. Město, kterému budeš sloužit stejně jako mě. Stačí jen když si vezmeš můj dar.“ Tyto sliby se mi nesly myslí jako ledový vánek a bylo jen na mě, jak se rozhodnu. Mám umřít? Anebo vkročit do neznáma. Šáhl jsem po daru, který mi podivný stín zanechal, byla to lebka, která byla velká tak akorát do ruky. Když jsem jí uchopil rukou mi projela nejdřív žhavá a potom mrazící bolest viděl jsem, jak se mi té ruky odloupává kůže, jak mi opadává maso a znovu roste. Když tohle skončilo ruku jsem necítil.
Návrat mezi živý.
Když sem otevřel oči nebolelo mě lano kolem krku, zadíval jsem se okolo sebe a viděl jsem nevyděšené obličeje. Můj otec byl nejblíž a podle toho co jsem viděl jeho síla…. Jeho vlastní životní síla protékala do ruky, ve které jsem předtím svíral lebku. Vypadalo to jako kdyby stárnul 10x rychleji. „Přestaň Isaku nebo ho zabiješ!“ ten známý hlas, hlas Filipa kousek od mojí hlavy, najednou se začal padat. Filip mě odsekl a začal mi sundávat oprátku a já přestával vysávat otce. V mysli mi zazněla slova stínu o městu a o službě a pak jeho mrazivý smích. Po celou další cestu jsem musel bydlet s Filipem, otec mě u sebe nechtěl zřekl se mě a ukončil tak naše pouta. O pár dní se v táboře začalo šuškat, že se hlavní vozka zbláznil, že chce jet do zemí andarijských a že to bude minimálně roční cesta. Když se ho na to Filip zeptal odpověděl mu, že k němu promlouvají bohové a že je ochrání, byl jsem tam a viděl mu na očích, že to nebyli žádní bohové, ale můj zachránce, můj pán.
Začátek.
Když jsme dorazili do Andoru byla již tma a všichni vesničane se shodli že já budu muset pryč. Jenže to si už neuvědomili že s nimi dávno nejsem.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 3
Zajímavý příběh, námět hodnotím nejvýš, ale kazí to zhoršená čitelnost kvůli gramatice a stylistice. Je někde sepsané pokračování:
Krvavý měsíc