Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Níthiel Teyrnon

-> Charakterník

obrázek postavyŽivot nás občas postaví před překážky, které se nám zdají neřešitelné. Avšak opak je pravdou. I tak nerovný boj, jako je ten se Smrtí můžeme vyhrát. Je jen na nás jak se k tomu postavíme. Podlehneš a upadneš v zapomnění nebo bojuj! Není to totiž jen Tvůj život, který bys mohl ztratit. Překroč ten tenoučký práh bolesti a znovu se nadechni…

Před 65 lety
Silná bouře zastihla přímořské město. Říkají mu Lirron. Obrovské přístavy s obchodními loděmi lemují celé jeho pobřeží. Domy postavené z kamene nebo jen vytesané do skal se rozprostírají pod úpatím hor, které se tyčí do dáli jako varovný prst.
Nedaleko odsud se o skaliska roztříštila rybářská loď. Křik vyděšených rybářů zanikl v ohlušujícím příboji mořských vln. Jen několik žen stojících opodál na pevnině s pisklavým smíchem shlíží jejich směrem. Dlouhé vlasy jim vlají ve větru stejně jako jejich tenoučké šaty. Vábivým, pronikavým hláskem lákají na souši ty, kteří přežili.
„Mirando! Uteč!“
Tmavovlasá žena ignoruje varování své přítelkyně. Sklonila se nad muže ležícího u jejích nohou. Štiplavá slaná voda se smísila s jeho oděrkami na tváři a pažích. Prazvláštní, nasládlá vůně krve ji zarazila. Když muž po chvíli otevřel oči a znovu se zhluboka nadechl, s úlekem popošla kousek stranou. Rány se zacelily, jediné co připomínalo jeho zranění, bylo pár rudých kapek stékajících po jeho tváři.
Zalapala po dechu. „Ty jsi…!“
Rybář se postavil na nohy. „Rybář. Možná by bylo lepší říct, že jsem BYL rybář.“
„Kde máš Strážce?“
Muž se zarazil. „Jak tohle myslíš?“
Žena se ohlédla za sebe. Všechny dívky byly pryč. „Tak jak jsem to řekla, rybáři.“
Přimhouřil oči. Pátravě si prohlédl její tvář, dokud nesklouzl pohledem k výstřihu jejích šatů. Pousmál se nad přirozenou smyslností jejích křivek. Byla krásná. V zelených očích jí poskakovaly jiskřičky. Tmavě hnědé vlasy měla spuštěné až k pasu a každou její otázku proměnily plné rty v provokující výzvu.
„Je v bezpečí, stejně jako ten Tvůj – předpokládám.“
Zatřepal hlavou, jakoby se probudil ze snu. Otočil se k běsnícím vlnám. „Proč jste to udělaly? Nikdy bychom nepluli tak blízko ke skalám!“ Znenadání zavrčel a opět na ní pohlédl.
Jen pokrčila rameny. „Baví nás to.“
„Baví?! Vždyť polovina těch mužů je mrtvá! Utopili se!“ Pevně ji uchopil za paži.
„Pusť!“ Cukla sebou. „Sami jste vpluli do zapovězeného místa!“
„Nebýt vás, tak nikdy!“ Stiskl ji ještě pevněji.
„Nesmíš mi ublížit!“
„Nesmím? Ty jsi mě chtěla zabít!“
„Jenže to jsem netušila, že jsi jako já!“ Přikrčila se.
S tichým výsměchem se odtáhl. „Rod. K čemu nám je, když jsme obyčejnou kořistí pro nenasytné zrůdy.“
Žena si ho změřila pohrdavým pohledem. „Vidím, že jsi v moři zapomněl hrdost.“ S těmito slovy se otočila na patě a zmizela ve stínu skalisek.

O několik měsíců později
Nočním městem projíždí táhlá kolona povozů. Jediné, co narušuje noční klid je klapot koňských kopyt a vrzavé úpění starých loukotí. Blikavá světélka několika luceren se odráží v oknech kamenných domů, až do chvíle, kdy kočovníci s tichými příkazy nezastaví karavanu na rozlehlé louce za městem.
Do ticha pronikl dětský pláč novorozence. Mladá matka se ho snaží marně ukonejšit.
„Spinkej maličká, spinkej.“
„Mirando?“ Do vozu naskočila žena téměř stejného vzezření. „Je čas.“
Žena k ní zoufale vzhlédla. „Nemůžu. To po mně nemůžeš chtít.“
„Bude to tak lepší. Pro ni a pro všechny ostatní.“ Natáhla ruce k dítěti. „Bude milována. Shledáte se, ničeho se neboj.“
Matka k sobě ochranitelsky přivinula dcerku. „Nenávidím Tě.“
„Já vím.“

Lucerna u domovních dveří ozářila tváře dvou žen. Zračily se v nich obavy, lítost, zoufalství a špetka odhodlání. Zaúpění dveřních pantů je vytrhlo ze zamyšlení. Večerní ticho prořízlo nespokojené mrmlání. „Kdo to v tuhle hodinu u všech pekel…“
„Dobrý večer, Ulrichu.“ Pronesla jedna z tmavovlásek.
Postarší muž překvapeně zalapal po dechu. „Neriven, Mirando!“
„Omlouváme se. Máme ovšem naspěch.“
„My-myslel jsem, že jste teprve dorazili. S celou kolonou.“
„To ano. Kočovníci zůstávají. My s dcerou musíme pryč.“ Žena objala Mirandu kolem ramen.
„A-ale proč?“
Mladší tmavovláska odhrnula z ramen plášť a neochotně mu podala dítě. „Má dcera.“
Ulrich překvapeně zamrkal. „Cože? Kdo je otec?“
„Jeden z nás. Dezertér z Andárie, vydával se za rybáře. Musel prchnout stejně, jako musíme teď my.“
Jeho hlas se roztřásl hněvem. „Vezmi si svou dceru! Jeho najdi a vychovejte ji!“ Natáhl ruce a snažil se vnutit novorozence zpět roztřesené matce.
Neriven udělala krok vpřed a chytila ho za rameno. „Dost. Malou vychovej ty se svou ženou. Dejte jí jméno, domov, lásku. Vrátíme se, až bude ten správný čas. Zlo se šíří, dýchá nám na paty. O malé nic nevědí, bude tu v bezpečí víc, než by byla s námi.“
Zklidnil se. Dítě si přivinul k hrudi a ztěžka vydechl.
„Je poslední.“ Ozvala se tiše Miranda. Z malého váčku u pasu vytáhla zlatý kroužek a navlékla ho na stříbrný řetízek. „Na památku.“ Hlesla. Přehodila si přes hlavu kápi tmavého pláště stejně jako její matka a zmizely ve stínu ulic.
Muž ještě chvíli strnule stál ve dveřích, v náručí pohupoval plačícím dítětem. Až závan studeného větru, který zhasl plamínek lucerny, ho donutil vejít zpět do domu.

O 14 let později a ještě dál…
„Níthiel!“ Domem se nesl chraptivý hlas. Drobné děvče sebou trhlo. Upustilo husí brk, který se skutálel z doškové střechy na zem. Zaklapla maličký deník a proskočila oknem zpět do pokoje. Letmo se prohlédla v zrcadle. Prsty si pročísla dlouhé, kaštanové vlasy a otřela šmouhu na tváři. Oči jí zářily jako dva smaragdy. Nasadila si zlatý prstýnek a spěšně seběhla schody do přízemí domu.
„Ano?“ Přiběhla do kuchyně, kde se zarazila.
„Zavolej bratry, prostři k večeři! Budeme mít hosta.“ Popohnala ji matka.
„Hosta?“
„Ano, pospěš si. Bude tu každou chvíli.“ Žena k ní zvedla oči. „A uprav se!“
Dívka něco nesrozumitelně zabručela. Znovu vyběhla schody, svolala bratry a převlékla si šaty. Pečlivě si sepnula vlasy do ohonu, když v tom uslyšela bouchnutí domovních dveří. „Host!“ Vzpomněla si. Úprkem vyletěla z pokoje do hlavní obývací místnosti domu. Uviděla otce, jak s vřelým úsměvem vítá obtloustlého muže.

„Ne! Nikdy!“ Křičela.
„Holčičko, no tak!“ Slyšela otcův prosebný hlas. „Měj rozum!“
„Nikdy si ho nevezmu!“ Bouchla dveřmi od pokoje a zhroutila se na postel.
„Prý musíš.“ Dodal dívčí hlásek vedle ní.
Níthiel se otočila. „Nikdy, Izzabel! Je mi čtrnáct! Miranda by tohle nikdy neschválila!“
Pokrčila rameny. „Jenže ta je teď pryč.“
„Ale vrátí se a zjistí to!“
„A za jak dlouho? Vaše první shledání mělo rozestup…“ poklepala si prstem na spánek „…třináct let? Hm? Není zrovna dochvilná.“
Tmavovláska si ji změřila pohledem. Nic neřekla. Věděla, že má kamarádka pravdu, proto raději zalehla do postele a usnula.

○○○

Naposledy se rozhlédla po svém pokoji. Teď už vlastně nebyl její. Čekal jí nový. V cizím domě, kterému měla říkat domov. Stěží potlačovala slzy. Rozloučila se s bratry a rodiči. Lehce se vyhoupla do sedla bělouše a se skrývanou nechutí pohlédla na svého manžela. Neznala ho, nenáviděla ho a nazývat ho svým manželem? To se jí příčilo. Nejraději by se sehnula pro dýku, kterou měla zastrčenou v botě a vrazila mu ji do srdce.
Zatřepala hlavou, aby zahnala krvavé myšlenky. Nuceně se usmála a pobídla koně ke klusu.

○○○

Šestnácté narozeniny. Někteří se z nich těší, jiní doufají, že budou poslední v jejich životě. Tmavovláska se převalila na posteli, podívala se z okna a přimhouřila oči proti prosvítajícímu slunci. Všude okolo ní byly poházeny staré knihy s vybledlými zápisy a několika čmáranicemi po okrajích stran. Celé noci je pročítala, protože toužila po vědění. Dveře do pokoje se rozletěly. „Vstávej, drahá.“ Do místnosti vešel panským krokem její muž. Jen co uslyšela jeho přehnané cukrování, přejel jí mráz po zádech.
„Nechce se mi. Není mi dobře.“ Odsekla.
Zaťal ruce v pěst. „To každé ráno. Ptám se sám sebe, má drahá – proč mě to vlastně vůbec nepřekvapuje?“ Přešel několika ráznými kroky přes pokoj a podíval se z okna na třpytivé moře.
„Protože odpověď znáš.“
Mávl rukou. „Mám pro tebe dar.“
„Nechci tvé peníze, šperky ani šaty. Měla jsem dojem, že za ty dva roky sis mohl všimnout, že tím si mě nezískáš.“
S neskrývanou zuřivostí na ní pohlédl. „Važ slova, drahoušku. Nerad bych tvou hezkou tvářičku zhyzdil nějakou nepatrnou modřinkou.“ Ušklíbl se.
Pokrčila rameny. Bylo jí to jedno. Nežila. Jakoby přežívala v cizím těle a nemohla s tím nic dělat.
Do místnosti vešla služebná a něco pošeptala svému pánovi. Ten jen přikývl a mávl rukou ke dveřím. Vešli dva cizí muži. Vystrašeně shlíželi k zemi a s něčím evidentně bojovali. Níthiel se zvědavě posadila na posteli.
„Tvůj dar, drahoušku.“
Uviděla krásného, obrovského hada. Jeho tmavá kůže se leskla, oči měl žluté jako žhnoucí slunce a pohyboval se tak ladně, a přesto se smrtící rychlostí. Byla fascinována. Lehla si na břicho a natáhla k němu ruku. Had jako kdyby věděl, co po něm chce. Přemístil své dlouhé tělo k ní na postel a pomalu se ovíjel kolem jejích nohou. Hlavu si položil klidně vedle ní a výhružně zasyčel na cizí muže.
„Hm?“ Manžel ji s úsměvem sledoval.
„Děkuji.“ Poprvé mu byla vděčná, poprvé se na něj dokázala upřímně usmát, protože ucítila naději.

Třásla se. Celou její mysl zasáhla vlna zoufalosti a vzteku. „C-cože?“ Ležela v posteli a třeštila oči na starší ženu. Had se nervózně plazil po pokoji.
„Jste v očekávání, paní.“
„Ne, to je nemožné. Je mi šestnáct!“
Ženština mlčela. Samozřejmě, že to bylo možné! To ten mizera! Jak ho nenáviděla!
„Dobrá.“ Polkla. „Dítě nedonosím…“
„A-ale paní!“
„…a pán se to nikdy nedozví!“ Pokračovala rozhodným hlasem. „Sežeň mastičkáře, musíme jednat rychle.“
„P-paní…“
„Ne!“ Zamračila se. Had otevřel tlamu a odhalil tak smrtící zuby. Služebná se zalekla a raději v tichosti opustila pokoj.

○○○

Podívala se na hodiny. Byla půlnoc. Tiše seděla v polstrovaném křesle u krbu a sledovala chrčící tělo na zemi.
„Nago, miláčku.“ Tiše sykla na obrovského hada svíjejícího se u těla. Had rozevřel tlamu a zasadil muži poslední smrtelnou ránu. Zvedla se a opatrně přešla k tělu. „Dal si mi ten nejhezčí dárek k osmnáctým narozeninám, drahoušku.“ S úšklebkem poplácala mrtvého manžela po tváři. Kývla na hada a v tichosti vyklouzli z domu.

○○○

Utíkala několik měsíců a nakonec skončila tady. Daleko od domova, daleko za mořem, v rozpadlém domě kdesi ve sklepení. Vyčítala si svou naivitu, měla si dát větší pozor. Otrokáři slídili všude. Mohlo ji napadnout, že bude působit podezřele – ona, samotná na cestách.
Na rukou jí tížily řetězy a po jejím věrném hadovi nebylo památky. Rozhlédla se po zatuchlé cele. Tmu narušovaly jen nepatrné plamínky několika loučí na chodbě. Z nízkého stropu odkapávala voda a vyděšené pištění několika krys nevěstilo nic dobrého.
V rohu místnosti stál muž. Byl zvláštní, nikdy nikoho takového neviděla, a přesto jí byl tak povědomý. Ráda pročítala staré příběhy a legendy v Lirronské knihovně. Dospělému muži mohl sahat sotva do pasu a jeho kůže byla popelavě šedá.
„Kdo jsi?“ Zvědavě k němu přistoupila.
„A ty?“ Nepatrně se pohnul, i přesto v něm podivně zapraskalo.
„To není podstatné.“
„Pro mě ne, ale pro ty, co tě tu drží asi ano.“ Zamrmlal a olízl si rozpraskané rty. „Říkají mi Chrlič.“
Usmála se. „Četla jsem o vás. Myslela jsem, že neexistujete.“
„Stejně jako ty, Shalottko?“ Pohlédl na ní černýma očkama. Ušklíbl se. „Ach, ano. Mluví se o tom. Mluví…“ Znovu se nehnutě postavil do rohu místnosti a bez jediného slova usnul.

○○○

Zoufale se rozhlédla po davu chtivých kupců pod pódiem. Stála na stupínku, okovy jí řezaly do zápěstí a hladověla. Letní slunce pálilo a jeho žár se odrážel od kamenné dlažby jedné z lepších ulic města Jenain. Trhy byly v plném proudu. Vyvolávače cen obilnin, zeleniny, kožešin a dalšího zboží hlasitě přehlušoval obtloustlý otrokář.
„Vyvolávací cena je pět tisíc zlatých!“ Ukázal na drobnou tmavovlásku. Dav lidí se rozesmál.
„Nikdo ti nezaplatí tolik za otroka! Natož za takovou pohublinu!“ Ozval se výsměšný hlas a ostatní se k němu přidali. Mezi lidmi se do popředí protlačil muž. Byl vysoký, někdo by řekl, že i pohledný. Odhrnul si z čela havraní vlasy a sebevědomě vyšel až na pódium. Chytl dívku za bradu a zpříma se jí podíval do očí. S úšklebkem se shýbl k šíji a nasál její vůni. Spokojeně zavrčel.
Zachvěla se. Věděla, co to znamená.
Cizinec kývl na otrokáře. „Je má.“ Mávl rukou kamsi za sebe. Tiše jako stín k němu přišli dva přisluhovači. „Zlato dodám za okamžik. Jen co si odvedu svůj poklad.“ Pohladil dívku po tváři. „Jen má…“

○○○

Chytily ji dva páry hrubých rukou. Trhly s ní jako s hadrovou panenkou a usadily na malou dřevěnou stoličku poblíž výhně. Kousek vedle ležely na zemi dvě dívky. Jejich tváře byly zkroucené bolestí a pláčem. Vzpouzela se, i když věděla, že je to marné. Sevřeli jí nohu do svěráku, až vyjekla bolestí. S hrůzou sledovala cizího muže, který se k ní přibližoval s rozpáleným cejchem. Zoufale prosila a křičela – zbytečně. Shýbl se a nemilosrdně ji vypálil na chodidlo znak jejího pána.

Pomalu otevřela oči a tiše zasténala bolestí. Ležela uprostřed pokoje spoře vybaveného dřevěným nábytkem. Jediným zdrojem světla bylo malé okno. Zvedla se ze zaprášeného koberce a stěží se dobelhala ke dveřím. Zamčeno. Ještě chvíli zoufale lomcovala klikou, než to vzdala.
Netrvalo ani minutu a dveře se otevřely. Dovnitř vešel její nový pán se svými přisluhovači. „Vítám tě.“ Pronesl vůdce blahosklonně. S přílišnou sebedůvěrou přistoupil blíž a chytl ji za bradu. Ohnala se po něm, což ho jen pobavilo. „To už nedělej, miláčku.“ Stiskl jí čelist. „Jsem Maur. Budeš mě na slovo poslouchat, rozumíme si?“ Pustil ji, znovu přešel ke svým poskokům a s úšklebkem ji sledoval. Neřekla nic. Mlčky koukala z okna.
„Pro dnešek to budu brát jako souhlas.“ Luskl prsty. Na pravé noze se jí najednou objevil dlouhý řetěz. Pevně obemkl její kotník, když v tom ucítila malátnost. Kůže pod okovem ji svědila, štípala a pálila. Uslyšela zlověstný smích. „Malé opatření, Poklade. Možná to bude trošku nepříjemné, ale je to tak lepší, věř mi. Vlastně ti to ani neublíží, pořád budeš k užitku a ani mi neutečeš.“
Víc neslyšela. Sesunula se na polorozpadlou postel a zavřela víčka.

○○○

Čtyři léta uplynula. Dvaadvacáté narozeniny se rychle blížily. Každý den v Maurově pelešivém domě byl stejně stereotypní.
Probudilo ji šimrání na noze. Chvíli se s mručením převalovala, než otevřela oči. U postele stál její pán s úšklebkem na tváři. Jak ráda by mu vyškrábala oči! V ruce držel zdobený pohár a upil rudé tekutiny. Říkala tomu pohárek hnusu.
„Překvapení, Poklade!“ Rozšafně rozhodil rukama.
Otočila se k němu zády, odmítala s ním jakkoli komunikovat i po tak dlouhé době.
„Ale no tak. Buď hodná a budu hodný i já.“ Doširoka se usmál. Luskl prsty a dveře pokoje se otevřely. Nikdo do nich nevešel, přesto se po pokoji rozlinul podivný, plíživý zvuk. Nevěnovala tomu pozornost, dokud neucítila jemný tlak na noze. Nadzvedla hlavu a uviděla ji! Plazila se jí kolem nohou se stejnou elegancí jako vždy. „Nago!“ Posadila se a nevěřícně přejela rukou po těle hada. Ne, nebyl to sen. Byla tady, byla zase s ní! Zachvěla se. Žaludek se jí sevřel napětím. Bylo to jako tehdy – ucítila naději.
„Máš radost?“
„A-ano! Kde byla? Proč až teď?!“ S potlačenou zlostí na něj pohlédla.
„Řekněme, že jsem jí tehdy dostal k tobě jako…doplněk.“ Uchechtl se a přešel k oknu. Na malou komodu odložil pohárek hnusu. „Je to tvá odměna. Sloužíš mi dobře.“ Najednou jeho hlas zvážněl. „Varuji tě, Níthiel. Had s tebou zůstane, nesmíš mi však působit žádné těžkosti. Sama víš, co se jinak stane.“ Nasadil sladký úsměv, mrkl na ní a odešel z pokoje.

○○○

Rok, ještě rok čekala. Ranní paprsky slunce ji šimraly po tváři. Probudila se v náručí mladíka. Jednoho z těch stálých, kteří ji navštěvovali v Maurově hnízdě. U nohou se jí vinul had. Tiše vstala, upravila se u malého toaletního stolku a chvíli vyčkávala.
„Räthe?“ Nevydržela to a začala muže budit. „Vstávej, prosím.“
Zamrkal. „C-co se děje?“
„Je ráno.“ Přisedla si na postel. „Pomůžeš mi?“
„Jistě, v noci. Ještě spi, Nithi. Je čas.“ Zabořil hlavu do polštářů a opět poklimbával.
Znovu jím zatřásla. „Räthe?“
Zamručel a s rozespalým zíváním se posadil. „Neboj, všechny vás dostaneme pryč.“ Konejšivě ji pohladil po tváři.
Nejistě kývla. Cítila nervozitu, napětí a strach – to vše bylo protkané špetkou naděje, která ji ještě držela při životě. Pohledem sklouzla na obrovského hada. Z Räthova batohu vytáhla několik lahviček se stříbřitou tekutinou. Pomalu jednu z nich odzátkovala a její obsah vylila na tělo Nagy. Sledovala, jak se začala zmenšovat – nakonec vypadala jako hračka pro malé dítě. Vzala ji a opatrně vložila do skromné torny k několika málo věcem, které jí patřily. Zhluboka se nadechla. „Takže večer.“

Dům, jeho nádvoří a okolní ulice připomínaly peklo. Oheň pohlcoval vše živé i neživé. Plížil se jako nemilosrdná smrt. Křik žen i mužů byl slyšet po celém městě. Někteří jedinci našli odvahu a hasili plameny vodou. Na nádvoří panovala krvavá vřava. Několik desítek mužů z ulic popadlo zbraně a za hlasitých protestů provalili dveře Maurova domu. Během zlomku vteřiny našlo několik kumpánů pod jejich údery smrt. Tmavovláska poplašeně probíhala s několika děvčaty chodbičkami domu. „Räthe!“ Vykřikla zděšeně. Ucítila tupý náraz a padla k zemi.
„Mrcho!“ Zařval jí někdo do ucha. Podle hlasu poznala Maura. Chytl ji pod krkem a táhl do sálové místnosti. Praštil s ní na kamennou dlažbu u krbu. „Za tohle zemřeš!“
„Ne!“ Vytáhla z boty dýku a ohnala se po něm. Na hrudi mu způsobila sečnou ránu. Rozlítilo ho to k nepříčetnosti. Silou jí vytrhl zbraň z ruky a udeřil ji. V tu samou chvíli jí na tváři přistálo několik kapek krve. Vzhlédla a uviděla překvapený Maurův výraz. Tělem mu projela čepel meče stejně hladce, jako projíždí nůž máslem. Rychle se vysoukala zpět na nohy a vzala si svou dýku. Za zády jejího bývalého pána uviděla Rätha celého od krve, ale s úsměvem na tváři. Oddechla si. „Ty žiješ!“
Kývl. Vytáhl meč z mrtvého těla, popadl ji za ruku a vedl ji táhlými chodbami ven z domu. Cítila žár na tváři, pach spáleného masa a krev. Přesto se to snažila nevnímat a utíkala pryč.
Venku je dav odtrhl od sebe. Viděla utíkat děvčata, se kterými strávila několik let zavřená v tom mrzáckém domě hrůzy. Najednou pocítila svobodu. Byl to úplně stejný pocit, jako když odešla od manžela! Šťastně se usmála. Naposledy se rozhlédla po hořících troskách a rozlíceném davu. „Räthe!“ Vykřikla, když uviděla známou tvář milence. „Já se vrátím!“
„Nithi! Ne!“ Prodíral se skrze lidi, ale marně. Jeho volání zaniklo v ohlušujícím výbuchu nedalekého obchodu starého alchymisty.
V ruce držela tornu se svými poklady a utíkala k molu. Smála se, i když jí nepříjemně bodalo v boku a sotva vystačila s dechem. Tiše jako myš se vyhoupla na jednu z obchodních lodí. Ukryla se v podpalubí mezi sudy, kde vyčkala do rána.

„Plachty, ty ponravo!“ Probudil ji křik. Rozespale si protřela oči a nenápadně vykoukla ze svého úkrytu. Všude pobíhali námořníci. „U všech moří, ty plachty!“
Tiše se uchichtla. Z torny vytáhla odrbaný deník spolu s brkem a pustila se do psaní. „Kam nás vlny zanesou?“

○○○

Byla hluboká noc. Přešla molo a rozhlédla se po rozlehlém přístavišti. Všude kotvily obchodní lodě, loďky a člunky. Nasála nosem slaný vzduch. Ticho večera narušovalo jen štěbetání ptáků v korunách stromů a tříštění mořských vln o skaliska. Popošla o kus dál až k prvním spletitým uličkám vedoucím přímo do středu města. Chvíli se loudala, chvíli zmateně pobíhala. Snažila se najít správnou cestu, ale nohy ji zradily mnohem dřív, než došla ke svému cíli. Usnula pod rozpadlým přístřeškem z prken a shnilé slámy v jedné z mnoha ulic.

Ráno mrholilo. Obloha se utápěla v šedi a moře se nebezpečně vlnilo. Snažila se ještě chvíli pospávat, ale nešlo to. Bouřící se žaludek se nepříjemně hlásil o svou ranní porci jídla. Potácivě se zvedla na nohy, setřásla ze sebe špínu a vydala se stejným směrem jako předešlou noc. Ulice města se začaly plnit. Někteří spěchali, pracovali, jiní klábosili a smáli se.
Počasí se umírnilo a mezi mraky se začaly prodírat paprsky slunce. Když konečně došla na nekonečně veliké náměstí města, žasla. Přímo před ní se v severní části náměstí tyčil chrám z kamene, jehož věž se tyčila až k nebesům. Všude okolo byly měšťanské domy – takové, jaké si je pamatovala z Lirronu. Zde to žilo. Stánky na tržišti se začaly plnit nejrůznějším zbožím. Ovoce, zelenina, čerstvé koláče a chléb! Naproti kovář s koželuhem popíjeli pivo z korbelů a hlasitě debatovali. Usmála se na ně. Přešla přes náměstí až k chrámu. S úžasem hleděla na tu velkolepost.
„Slečinko.“
Uslyšela chraplavý hlas. Zatřepala hlavou, když ucítila, jak ji někdo tahá za lem sukně. U nohou jí klečel žebrák.
„Dejte kůrku, jen kůrčičku na hlad.“
Rozhlédla se. Předtím si ho vůbec nevšimla a těch dalších taky ne. Žebráci se opírali o kamenné stěny a spínali ruce v prosbách o kůrčičky.
„J-já nemám, pane.“ V tu chvíli si uvědomila, jaký má hlad. Udělala několik kroků zpět a rozhlédla se. Potřebovala rychle sehnat jídlo. Jenže kde? Její pohled se stočil ke stánkům s voňavým pečivem. Žaludek se jí sevřel a hlasitě zakručel. Zaúpěla. Musela vydržet.

Uplynula hodina nebo dvě? Den či měsíc? Netušila. Mžitky před očima a hlad ji vyváděly z míry. Pod košilí se jí rýsovala žebra. Vypadala stejně křehce jako sněhová vločka na slunci.
Polední slunce pálilo a odráželo se od kamenné dlažby rozlehlého náměstí. Zrovna si brousila zuby na čerstvý chléb v jednom stánku na tržišti. Opatrně se přikradla blíž, splynula se štěbetajícími ženskými a šup s ním do torničky.
„Hej! Co děláš?!“ Za sebou uslyšela hrubý mužský hlas. Byla přistižena. Rychle se rozeběhla směrem k impozantnímu chrámu. „Stůj!“ Lidé se začali otáčet, když uslyšeli vřavu. „Je to zlodějka!“ Několik z nich po ní čaplo rukama, ale vyklouzla jim. Úprkem oběhla vysoké stěny svaté budovy, když tu jí jedny ruce lapily, strhly na stranu a zacpaly jí ústa.
„Tiše.“ Sykla mladá dívčina v černém hávu. Zatáhla ji postraními dveřmi chrámu dovnitř a zavřela. „Tady jsi v bezpečí.“
Níthiel ani nemukla. Možná překvapením, možná úžasem. Proklouzly maličkou místností až do samotného srdce trojlodní budovy. Mezi kamennými pilíři byly vytesány busty bohů, kolem nich byly rozestavěné vysoké stojany se svícemi. Po celé délce byly dřevěné lavice, na kterých se povalovaly ohmatané, staré knihy.
Otočila se po neznámé, kterou si pečlivě prohlédla. „Kdo jsi?“
„Kněžka. Tedy…“, pousmála se „…měla bych být. Říkají mi Ella.“
„Nevypadáš jako někdo, kdo by tu měl být zavřený navěky.“
„Také si myslím.“ Rázným krokem přešla k jedné z mnoha lavic a usadila se. „Toužím po cestování, zlodějko. Po dobrodružství.“
„Nejsem zlodějka. Jen jsem měla hlad!“
„Já vím. Asi tu přespíš, že?“ Ella se vševědoucně usmála a poklepala rukou na volné místo vedle ní.

O několik dalších let později…
„Ellí, odjezd!“
Koně zaržali, biče práskly a ozvalo se táhlé zvolání, které pobídlo zvířata k pohybu. Vozy se rozjely po rozblácené cestě, několik žen a mužů šlo pěšky a brnkali na loutny a lyry. Zpívali zvesela, protože počasí jejich živobytí přálo. Ač slunce padalo za obzor, dny i noci byly teplé a divadelním kočovníkům takové počasí přinášelo radost a publikum po celé zemi.
Děvčata se usadila na povoze, vykukovala ven a bavila se s ostatními. Cestovala už třetím rokem. To, co jim přišlo nemyslitelné a téměř nemožné se stalo skutečností. Ella vypadla ze zatuchlého hnízda honosného chrámu a Níthiel získala svobodu.
„Kořalku?“
Níthiel pootočila hlavu k ženě, která vypadala jako její dvojče. Zrovna naskočila do povozu a nabízela jim láhev s ostrým pitím. „Jo, jen se poděl!“
Štíhlá tmavovláska přisedla. „Pojedeme dál na sever. Není tam zrovna přívětivě, tak si rozmyslete vaše další kroky, dámy.“
„Ty máš starosti.“
„Jasně, že mám!“ Zakřenila se.
„Teď se nehraje divadlo, Mirando.“ Níthiel jí oplatila úsměv a upila z lahve. Dlaní si otřela ústa a pohlédla do dáli na moře. „Pojedeme s vámi. Ostatně, na další cestování po jiných koutech země máme pomalu celou věčnost…“

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Fafner - 5

Začátek příběhu je maličko nesrozumitelný, naoř. nechápu, co je to Strážce. Doporučil bych také trochu osvětlit vztah Elly, Neriven a Mirandy, nepochopil jsem jej. Jinak, od části "o čtrnáct let později a ještě dál" je to velmi pěkný, originální a téměř vzorový příběh.
Vesi - 5

Tady je to bez debat ;)
Heratrix - 4

Ač dlouhé, určitě stojí za přečtení! Krásná čeština, neotřelé obraty a příměry, takže se to čte jedním dechem. Příběh je originální a napínavý, atmosféra se mění podle dějiště. Co bych vytkla, je občasná horší srozumitelnost - to, co je autorovi v hlavě jasné, nemusí být jasné čtenáři, pokud se to neocitne i na papíře :-) VELMI dobrá 4, jen o tu nesrozumitelnost utekla 5. (nechápavý hodnotitel - hrobař hvězdiček ;-) )
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 3x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist