Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Elensar

-> Charakterník

obrázek postavyKonec a zároveň začátek
Pomalu přicházel večer a nad dřevěným domkem se objevovaly poslední sluneční paprsky pomalu zacházejícího slunce za obzor. Vedle domku seděli dva malí kluci, bratři, kteří zde bydleli se svými rodiči již od malička. Doposud byl jejich život plný radosti a bezstarosti, nyní se ale tvářili vystrašeně. Jejich rodiče už týden trýznila jakási neznámá nemoc. Právě byl u jejich lóže nejlepší doktor v celém okolí a snažil se zjistit, je-li jim možno ještě nějak pomoci. Kluci seděli venku na lavičce pod světlem zavěšené lucerny nade dveřmi, Elwen, ten mladší, jen nehnutě seděl a díval se někam do tmy, zatímco jeho starší bratr Elensar, měl v ruce malý nožík a něco si vyřezával, nějak se mu při tom třásli ruce, měl z toho špatný pocit. Ten doktor tam byl podezřele dlouho. Když už měli pocit, že to trvá věčnost, zavrzali dveře a ve dveřích se objevil chlapík zahalený v plášti a stroze zamumlal: „Rodiče vás chtějí vidět, já už jsem tady skončil, hodně štěstí, Vám obou chlapci“, prohrábl jim vlasy a mlčky zamířil do tmy, až se v ní úplně ztratil. Bratříčci se po sobě podívali a vešli do domu. Prošli až do zadní místnosti, kde měli svoji ložnici jejich rodiče. Zaklepali. „Pojďte dál.“ , ozvalo se chraptivým hlasem. Chlapci otevřeli dveře a zamířili k velké posteli, v níž leželi oba rodiče přikrytí peřinou a přes ní byla ještě přehozená velká medvědí kůže. Irwena a Marvel nevypadali dobře. Tváře měli rudé, pot jim tekl po tváři, těžce oddychovali a všude bylo plno jejich vypadávajících vlasů. Děti přistoupily blíže k rodičům, v očích měli ty nejhorší obavy. Jejich otec si otřel pot z čela už úplně prosáklým kapesníkem a promluvil: „Nastal čas, aby jste se o sebe sami postarali, odstěhovali se a začali nový život, učili se novým věcem a tak.“ *těžce oddychuje* „Došel nám s maminkou čas, nyní musíte vzít život do svých vlastních rukou“. Tentokrát se ozvala jejich matka Irwena: „Ele? Můžeš prosím dohlédnout na svého mladšího brášku?“ „Spolehni se mami.“ Řekl Elensar se slzami v očích, otočil se na Elwena a usmál se. „My to zvládneme.“ Dodal roztřeseným hlasem.
Rodiče si s nimi ještě chvíli povídali, pak jim řekli, kde mají sbalené věci a popsali jim, kam se mají přibližně vydat. Že je kus odsud odveze člověk na loďce na jakýsi ostrov, kde by mohli začít nový život. Nebylo to lehké loučení. Nicméně neměli na výběr. Časně z rána se rozloučili s rodiči a vyrazili na cestu. Šli po cestě táhnoucí se při břehu moře, až došli k malému molu, kde se na vlnách pohupovala malá loďka, opodál viděli muže, jenž spravoval rybářské sítě. Okamžitě si jich všiml a běžel jim pomoci s batohy. Nalodil je a ihned se vydali na cestu po moři, k dosud neviděnému ostrovu. Muž po celou cestu nepromluvil ani slovo a Ele s Elwenem jen sklíčeně seděli pod stříškou a snažili se usnout. Po dlouhé noci, když začalo „slunce vycházet z moře“ ,uviděli se pomalu zvětšující se obraz celkem velkého ostrova. Vítr jim foukal do zad a rychle se přibližovali. Připluli až k němu, loďka se špičkou lehce zaryla do písku u pobřeží. Kluci popadli věci a vyskočili z loďky na břeh. Muž stojící na lodi vzal z lodi dlouhý klacek, zaryl ho do písku a odstrčil loď zpátky na moře. Zvedl ruku na pozdrav a zvolal: „Hodně štěstí!“

Neznámý ostrov – První den

První den se rozhodli najít si nějaký úkryt, kde by se mohli narychlo schovat. Jediné, co našli, byly jenom tři nízké palmy velmi blízko u sebe. Odložili si tady věci, vzali si potřebné nářadí, a vydali se prozkoumat ostrov. Cestou narazili na různé stromy, pohybovala se tak občas nějaká zvěř a přibližně uprostřed ostrova narazily na skálu, z níž pramenil potůček, který protékal mezi stromy, kde ústil do malého jezírka a z něj dále pokračoval do moře. Rovnou nabrali vodu do vědra a vydali se zpátky k věcem. Cestou zpátky nasekali nějaké dřevo, utrhli několik velkých listů, našli stromy vynášející ovoce(banány, broskve..) a z některých stromů vzali několik liánů. Když se vrátily, začali se pokoušet si postavit nějaké univerzální obydlí. Jelikož o tom, jak se něco staví, nevěděli vůbec nic, museli s pokračováním stavby úkrytu počkat do druhého dne. Lehli si pod palmy , přikryli se pokrývkami, co měli s sebou a ještě přes sebe přehodily velké listy, kdyby náhodou pršelo. Usnuli dříve, než by řekl švec.

Neznámý ostrov – Druhý den

Ráno se probudily do zpěvu exotických ptáků, pojedli nějaké ovoce a okamžitě se pustili do práce. Asi po zhruba pěti hodinové práci se jim podařilo dostavět malou chatrč se dvěma postelemi a stolem mezi postelemi. Uložili věci pod střechu z listů a větví, vyřezali si nějaké oštěpy, a šli ke břehu. Okolo plavala spousta různých ryb, o nichž neměli tušení , co jsou zač. Začali tedy po rybách házet oštěpem, ale chvíli jim trvalo, než se do nich vůbec trefili. Ryby byly mrštné a nevyzpytatelné. Nicméně jich pár ulovily a vydali se rozdělat oheň a udělat si jich pár na ohni. Ze dřeva co jim zbylo, udělali pár třísek a dřevo na přílož. Vyštrachali v zásobách křemeny a po chvíli přeskakování jisker, se jim podařilo třísky zapálit. Opatrně nabodli rybu na klacek a pustili se do opékání. První dvě ryby se jim podařilo spálit, pak už se chybami poučili a další ryby si už snědli k večeři, kterou zapili vodou z tryskajícího pramene. Vodou z moře uhasily oheň a zaházeli ho pískem, aby někde něco nezačalo hořet a odešli do chatky. Tam ulehli do postele a za chvíli usnuli.

Po několika letech na ostrově, kde si postupem času udělali malou „pevnůstku“ a kde se už víceméně zabydleli a už něco prožili, zlepšily svoje dovednosti, se nakonec rozhodli, že se vydají někam, kde to má budoucnost. Na nějaké lepší místo, do lepší země. Rozhodli se postavit loď a vydat se najít nějaký přístav. Po týdnu těžké, pečlivé a titěrné práce nakonec postavili loď, ne malou, ne velkou, tak akorát aby vydržela na moři a dopravila je bezpečně do nějakého přístavu. Nalodili sebe tak i nářadí a zbraně pro všechny případy a vypluli neznámo kam. Zásoby jídla a vody na lodi měli přibližně na půl roku. Po půl roce na moři, několika bouřkách, kde jen o chlup unikli smrti, kdy se zdálo, že už je vše ztraceno, uviděli v dáli v podvečer jakési mihotavé světlo. Ihned změnili kurz a zamířili tím směrem. Dorazili do nějakého velkého přístavu, za nímž se za hradbami tyčila nějaká vesnice. Zastavili kousek od přístavu, přivázali loď ke stromu u břehu, vzali si svoje věci a vydali se směrem k přístavu. Když tam došli, uviděli vedle sebe dvě lodě. Rozhlíželi se okolo, zda neuvidí nějakou posádku, když spatřili dva se bavící muže, kteří byli oblečeni do námořnického šactva. Zeptali se, zda nemohou plout některou z lodí. Ten starší se usmál se povídá: „Mno, můžeme vás vzít na palubu ale na každé lodi je pouze jedno volné místo.“ Bratři se po sobě podívali, řekli mužům, ať chvilku počkají, že si o tom promluví. Poodešli kousek stranou a začali se o tom dohadovat. Elensar si stál za tím, že by měli zůstat pohromadě a že dal slib, že na Elwena dohlídne. „Neblázni Ele, už se o sebe dokážu postarat sám. Neměj o mě obavy, tahle chvíle je šance pro každého z nás něco dokázat.“ Elensarovi se to sice nelíbilo, ale nechtěl svému bratrovi něco zakazovat, přeci jenom měl zčásti pravdu. Nechtěl mu v ničem bránit a tak se tedy vrátili k námořníkům a sdělili jim svoje rozhodnutí. Bratři se naposledy rozloučili, popřáli si hodně štěstí a pak si je odvedli každý na svou loď. Elensarovi řekli, že loď, na kterou nastoupil, míří směr země Andarie. Kam mířil jeho bratr, neměl sebemenší tušení. Když zvedli kotvy a vypluli, tak si Elensar lehl do kajuty, kam ho odvedl kapitán a pořádně se prospal. Po těch pár dní na moři se jen procházel po palubě sem a tam a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby jeho rodiče ještě žili. Takhle to skončit nemuselo. Ovšem brzo od toho uvažování brzo upustil a začal se soustředit na to, co bude teď dál.

Po pár dnech loď zakotvila ve městě zvaném Lewan v zemi Andarie. Když jsem vystoupil z lodi, spatřil jsem krásné město, dřevěné, zdobené a stromy obklopené domy. Vypadalo to tam úchvatně. Ihned jsem se do města zapsal a začal hledat práci. Nemohl jsem ale nic najít natrvalo jen občas, když jsem narazil na někoho, kdo chtěl něco málo pomoci. Po několika týdnech, strávených hlavně v okolních lesech u jiných měst, kde jsem kácel stromy na polena a pak na nich trénoval, tak jsem narazil na pana Ellika z cechu Menel Sanga; do něhož jsem zažádal o vstup u jejich cechmistra; když si chtěl pronajat dům, nabídl jsem se jako spolubydlící a tak jsme se společně nastěhovali. Vybavil jsem to tam nábytkem a pustil se do úkolů, jenž mi zadal vůdce Menel Sangy, vznešený pan Aran Finwes. Během období, kdy jsem byl adeptem Menel Sangy, jsem plnil plno úkolů, a teprve nedávno jsem se stal rekrutem. Mé dovednosti se během doby pobytu v Lewanu výrazně zlepšili, ale ještě mám co dohánět.

Elensar [Menel Sanga]

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 3

Stylistika, stylistika, ta se nás jen málo týká...a gramatika si taky často bere volno. A PROČ je prosatana nutný popisovat v závorce ovoce???
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist