Tam kde roční období se slévají v jednu Noc a jeden Den. Zde přežívají jen ti nejsilnější. Děti z předčasných porodů, byli ihned obětovány moři, aby se opět vrátili ke svému kmeni a přivedli sebou tuleně a mrože pro ty silné, říkali jim Děti moře. Kruté ? Možná, ale není krutější odsoudit takového jedince k pohrdání celým kmenem, ježto by nebyl schopen krom omrzlin chytit nic čím by kmenu přispěl ? Někdo by řekl barbarské, a také že ano, barbaři jsou silní.
Přišli sem již dávno, schovaní daleko od těch kteří, zničili jejich zemi a národ, ti kteří je vyhnaly z domovů a byli již jimi zapomenuti. Jen pár posledních šamanů si předává dávnou pravdu o jejich příchodu sem kde je chrání největší hradby. Hradby věčné zimy.
Příchod Noci se blížit a zásob bylo málo. Musí přinést více jídla jinak nepřežijí. Již brzy Děti moře přestanou lákat kořist a uloží se ke spánku. Čekali připravení, všech tucet lovců schovaných pod zasněženými kůžemi. Vyplatilo se, již přicházejí. Děti moře nás nezklamali. Přivedli celé stádo, vylézali z vody ohřát se na posledních paprscích slunce, než vydají se na jih a vrátí se zase s příchodem Dne. Až dá náčelník povel rozběhnou se k dírám v ledu, jenž si svými kly vytvořili. Nejdříve musí zabít největšího samce. Bez něj stádo zpanikaří a oni je jednoho po druhém dobijí.
„Kmen ! Ted ! Dira led ! “ Vyrazili. Každý v ruce zbraň z klů. Or se postavil k jedné z pěti děr. Největší samec zařval a vyrazil. Přímo na mladého Ora. S pevnou vůli poklekl a připravil se, uskočit podél jeho těla se zbraněmi zaraženými v jeho břich, ho rozpárat. Povedlo se. Naostřené kly projeli tukem. Zapřel se o zbraň. Tak jako již mnohokrát předtím se mrož rozpáral svou rychlostí a vahou. Dnes však ne. Náraz vytrhl zbraň z rukou mladému barbarovi a mířila na něj. Stihl zkřížit ruce na prsou. S praskotem kostí a vyraženým dechem skončil v ledové vodě spolu se samcem. Pohlédl na bílé kosti, které mu trčely z paží. Klesal, ruce volně pluli podél těla. Věděl že je konec. Nebylo cesty zpět. I kdyby se dostal na hladinu zlomené ruce ho zabijí do týdne. Padal do tmy a nad ním zářilo pět světel. Úlovek se podaří, kmen přežije. Zavřel oči.
„Smůla , takhle se trefit před poslední žebro.“
„Ano to je. Ale stálo to za to. “
„Proč myslíš ?“
„Budu oslavován jako hrdina. “
„Nebudeš, možná několik dní se o tobě bude mluvit, ale pak skončíš v zapomnění jako vše.“
Otevřel oči, vznášel se stále ve tmě, ve vodě. Zalapal po dechu. Plíce plné vody již další přijmout nemohli. Začal se zmítat.
„Neper se s tím, prostě nedýchej.“
Před ním se vznášel ohromný mrož, v boku zaražený kel. Díval se na něj. Modrá záře kolem něj pulzovala v rytmu úderů srdce.
„Ty jsi Děti moře ? “
„Spíše ne. Pomáhám vám, i když si to nezasloužíte. Zapomněli jste na mě.“
„Kdo jsi ? “
„Jsem ten který vás stvořil, který vás přivedl a ten na kterého jste zapomněli. Mrogroth. Něco bych od tebe potřeboval. Takový obchod. Předtím ti ale něco ukážu.“
Modrá záře vyrazila k mladému barbarovi a obklopila ho. Začínala na sebe brát tvar a měnit barvy, rozprostřela se v dál a pronikla i dovnitř. Ležel na zádech. Otevřel oči. Slýchával o nich od šamanů. Hnědý kmen síly dvou mužů vedle sebe a výšky tuctu nad sebou z něj, jako paže vyrůstající větve nesoucí záplavu zelených vlasů. Strom. Otočil hlavou. Stáli všude. Nedohlédl konce. Vstal. Byl nahý. Ruce bez šrámů.
„Pojď.“ Stál před ním. Ne stál sám před sebou, byl to on sám, kolikrát již viděl svůj obraz zrcadlící se ve vodě či ledu. Modrá záře ho obklopoval a v bezedných ledových očích utopilo by se celé moře. Šli dlouho. Stromy řídli, objevily se i nové věci. Při pohledu na kmen končící kousek nad zemí se usmál. Dál jich přibývalo. Vyšli z lesa. Před ním se objevily mohutné hory a v úpatí jejich mnoho sloupů kouře.
„Takový jste byli. Kdysi. Támhle,“ukázal bůh rukou, „tam jste mne uctívali.“ V jedné skalní stěně stála ohromná bytost z kamene. „Přinášeli jste mi oběti. A dnes ? Dnes slýchám své jméno jen s dětským smíchem a řečmi o starých bláznech. “
Postava před Orem složila ruce na hruď. Prsty zkroutila jakoby v křeči a mezi nimi mu začala pulzovat modrá záře. V výkřikem jí hodil proti obloze. Pomalu se začala snášet přes celý obzor. Obloha se změnila v mraky osvětlované zespodu. Malé dými ohňů slily se v jeden velký. Město hořelo. Socha roztříštěná a kolem ní těla barbarů . Obrovští ogři s bubny udávali rytmus nechutnému obcování. Na těle svého boha jako na hodovním stole byli požírány jeho děti .
„Začátek konce, jen málo vás prchlo za hradby večného ledu. A ti na mě pokolení po pokolení zapomínali.“
Or klečel a plakal. To že jsme byli. Veřil v to že od pradávna žili na severu díky obětem Dětí moře. Vše v co věřil bylo jinak. Již nebyl hrdý na svůj kmen. Oni nežili, jen přežívali.
„Proč jsi mi to ukázal.“
„Aby jsi se měl podle čeho rozhodovat. K tomu obchodu. Dám ti zpět tvůj život, ale něco od tebe budu chtít.“
„Co by to mělo být ?“
„Tvůj život.“
„Tomu nerozumím.“
„Musíš se mi zasvětit a poslouchat mě do poslední věty. Rozhodl jsem se že, vás vyvedu zpět do země kterou jsem vám kdysi dal. Ty budeš mým nástrojem. Dám ti vedění, moc léčit. Budeš velkým šamanem a pak vyvedeš můj lid zpět do mé země. Vím nač jsi myslel. Nechceš aby tvůj kmen jen přežíval. Teď máš na výběr. Staň se mým nástrojem či v pokoji zemři a usedni ke svým předkům na vrcholky hor.“
Poklekl. Slova co mu vyšla nebyla z myšlenek, byla spíše instinktem vyřčená „Já z rodu barbarů, klečím před Mrogrothem a přijímám Jeho vůli a stávám se nástrojem Jeho. “
„Dobře jsi zvolil. Stal jsi se mým prorokem.Od teď muži z tvého rodu ponesou jméno Goth za svým, což znamená Kámen. Ženy z tvého rodu budou zvány na konci jména Roth což Led jest. Nikdo nesmí použít slov obou, Groth, to jest vyhrazeno jen mě. “
Dlouho mluvil stvořitel barbarů ke svému prorokovi. Hovořil k němu o historii světa , popsal mu stvoření ras, dávné pře mezi bohy, války mezi národy i vpád chaosu do tohoto světa.
„Chaos je zde. I má moc se nemůže rovnat tomu co přichází. Jen sluhové zničili můj národ. Moji zemi. Vás. A na Vás bude se připravit před příchodem jejich pánů. Teď jdi.“
Orgoth měl ještě mnoho otázek, chtěl promluvit. Náhle pocítil chlad. Chlad po celém těle. Zavřel oči. Zachvěl se. Kůže ho začala pálit. Chtěl vykřiknout, ale do úst mu vtekla voda. Vzduch. Potřebuje se nadechnout ! Byl před ním. Mrož v hávu z modré záře se vznášel. Jedním pohybem těla vyrazil. Vynesl oba nad hladinu. Ležel na zádech. V plicích bolest tisíce úlomků kostí. Propichovala mu jeho hruď skrz na skrz. Kůže v ohni, i přesto však mrzla. Pomalu se zvedl, ztěžka oddechuje. Rozhlédl se . Bylo po boji, stádo leželo ve své krvi. Lovci se dívali jeho směrem. Stáli jako zmrazeni v čase. Neschopni pohybu. Strach, bázeň, úcta, překvapení to vše se jim z jejich duší zrcadlilo na obličeji. Pak všichni s hromoucím zvukem zaslechli jediné slovo které pronesl.
Orgoth.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
