Gothrin Donell

-> Charakterník

Tma, nic nevidím, kde to vlastně jsem ? Napadlo mě a rozhlédla jsem se kolem. Nade mnou svítí měsíc a tisíce hvězd místy zakryté tmavými mraky. Ve slabém svitu měsíce rozpoznávám kolem sebe kmeny stromů a nevzhledné hromady čehosi. Uvědomuji si, že ležím na zemi a přes ucho mi stéká kapička potu. Lehce se dotknu hlavy a otírám kapičku potu, když mě zasáhne exploze bolesti… Áááách svíjím se bolestí v klubíčku, a matně si uvědomuji, že to není pot, ale krev, moje vlastní krev, jenž mi vytéká z rány na hlavě. Po dlouhé vteřiny, možná minuty se snažím ovládnout bolest hlavy, tepe mi ve spáncích a já se snažím ji přemoci.
Sotvaže bolest alespoň trochu ustoupí, tak se snažím soustředit na věci okolo. Nevzhledné hromady jsou těla, lidská těla rozsekaná, probodaná spoustou šípů, nechána na pospas mrchožroutům, ale to je teď vedlejší. Vzpomínky to je to nejdůležitější. Musím se uklidnit, uklidnit dýchat a přemýšlet. Vše je tak cizí, tak neznámé. Kdo jsem? Kde jsem? Co jsem? Co se tu stalo? Musím to zjistit ....

Uklidni se, přikazuji sama sobě, nádech výdech, nádech výdech, hezky pomalu jeden za druhým, dokud se mi nezklidní srdce a myšlenky nepřestanou těkat dokola. Nejdříve rychlá prohlídka, kromě rány na spánku, několika modřin a škrábanců se zdám být v pohodě až na rozervanou halenu a kamaše. Teď okolí, jsem na okraji lesa, za nímž vidím mýtinu a na horizontu začíná svítat, takže východ pomyslím si. Otočím se k oněm nevzhledným hromadám - tělům, už to nejde dál odkládat. Jsou čtyři. Mí přátelé, nebo nepřátelé? Kdo ví. Přistoupím a začnu je prohledávat. Dvě těla mají na svědomí šípy, jenž jim trčí ze zad. Přepadení bleskne mi hlavou. Další dvě těla mají spoustu zásahů od mečů nebo nožů a jedna mrtvola má rozdrcenou hlavu. Hrozná rána pomyslela jsem si a ruka mi bezděčně cukla k mé hlavě.

Nic, kromě zkrvavených zbytků oblečení sem u těl nenašla nic. Někdo to už důkladně probral, napadlo mě. O kus dál sem zahlédla zbytky tábořiště, zadupaný ohníček, rozpáraný stan a rozházené šatstvo. Nikde nic použitelného, vyčistili to dokonale.

Co teď? Setrvávat zde nemá sebemenší cenu, jen mi hrozí, že přijdu k dalšímu úrazu. Ale kam se vydat? Zpět po stopách těch co zde tábořili? Nebo po stopách těch co je přepadli? Ke které ze skupin jsem patřila ? K přepadeným nebo útočníkům ?

Ležím na zemi, v podivném úhlu, vše mě bolí, musela jsem omdlít z vyčerpání, nebo ztráty krve, zřejmě sem padla jak podťatá. Slunce je již vysoko nad hlavou, je poledne? Spíše je po poledni, brzké odpoledne, odhaduji. Opatrně se zvedám, a vedena náhlým impulzem vyrážím zpět po cestě, kterou sem přišli zabití, a okradení táborníci. Každý krok je velice namáhavý a celé tělo protestuje proti této námaze, ale zatnu zuby a jdu po stopách mrtvých. U okraje lesa, zvedám ze země jeden ze silnějších klacků, žádný ideál, ale jako opora se hodí a vyrážím dále po stopách podél kraje lesa na západ. Postupuji pomalu, bude to dlouhý pochod, bez jídla, bez vody, bez zbraní, vydána na pospas divoké zvěři a sami bozi ještě vědí čemu jinému.

Po několika hodinách velice namáhavého pochodu zahlédnu v dáli kousek od lesa malý srub. A stopy vedou evidentně k němu, snad to do tmy stihnu říkám si a zvyšuji tempo na hranici svých možností. Bylo už šero když jsem se dostala natolik na dohled abych si mohla srub lépe prohlédnout, Byl postaven z nahrubo otesaných kmenů, ve spárách nejspíše vymazaný jílem, střecha došková, se sklonem na jih, na severní straně se svažovala skoro k zemi. Ve vzniklém přístřešku bylo vyskládáno dřevo. Na východní straně, ze které jsem přicházela byla dvě okna. Jižní stranu zdobilo jedno okno pod ním nahrubo opracovaná lavice, kousek vedle dveře. Pár metrů před srubem leží malé oplocené políčko, na němž dozrávala pšenice a další neurčité plodiny.

Zvládla jsem to, zakřičela jsem vítězoslavně a s tím jsem vešla do domu. Dům byl rozdělen na dvě místnosti, na centrální a malou vedlejší, kterou prozrazovali jen dveře na pravé zdi. V místnosti bylo pár kusů nábytku kolem stěn, krb s kotlíkem a uprostřed masivní stůl. U něj čtyři židle, z nichž byly tři obsazeny. Na jedné seděl postarší muž, na zbývajících dvou děti. Chlapec odhadem kolem osmi let, dívka asi tak o dva roky starší. Co mě nejvíc překvapilo, bylo to, jak na mě všichni vyděšeně zírali.

Ono se vlastně není ani čemu divit, vezměte to z opačné strany pohledu, představte si:

Sedíte se svými dětmi večer u stolu, v poklidu večeříte a probíráte plány na příští den, co vše je potřeba udělat, načež za hrozivého skřeku vám do místnosti vtrhne opravdu vzorový exemplář barbarské ženy sotva dospělé, oděné jen do cárů kdysi pěkné vlněné haleny a jemných kožešinových kalhot. Vše je špinavé od hlíny a zaschlé krve. Rudé vlasy na hlavě rozcuchané a slepené krví, od níž má zmazaný i celý obličej, z nějž na vás zírají velké modré oči. Barbarka má přes dva metry, svaly že by mohla krávu přetrhnout vejpůl, vcelku souměrně tvarovanou postavu. V ruce větev, se kterou by šlo umlátit medvěda a zírá na vás. Tento výjev trvá několik vteřin načež bez jakéhokoliv varování, nebo podnětu sebou barbarka praští na zem.

Ležím na zádech, se zavřenýma očima, na čele vlhký hadr a poslouchám zvuky kolem sebe. Slyším praskat hořící dřevo, a tlumený šepot. Ve vzduchu se vznáší vůně vařeného masa a bylin.
Opatrně otvírám oči a nad sebou vidím strop z otesaných kmenů, otočím pomalu hlavou za zvukem hlasů a vidím onoho muže, jenž předtím seděl u stolu, jak míchá něco v hrnci na krbu, a vysvětluje cosi dětem. Chlapec mě pozoruje, když si uvědomí, že jsem vzhůru a koukám na něj vykřikne na otce. Ten se otočí, odloží naběračku, s níž míchal obsah kotlíku, a jde ke mně. Po cestě sebral ze stolu měch a podává mi ho. Natahuji ruku, abych si měch vzala, ale ani ho neudržím. Muž bezděčně pokrčí rameny a přidrží měch tak abych se mohla napít. Vak obsahoval nějaké lehké víno z lesních plodů, jemné a lahodné. Vpravila jsem do sebe pár loků zakuckala se. Muž s vakem odstoupil, a já se přetočila na bok. Teprve teď jsem si uvědomila, že ležím na prkenné podlaze několik metrů od dveří. Museli mě odtáhnout, nicméně sílu na to, aby mě zvedli do postele prostě neměli. Víno začalo účinkovat, cítila jsem, jak se mi teplo rozlévá do celého těla, a zahřívá mě, posiluje vyčerpané svaly a já mohu jasněji myslet. Opatrně, a pomalu se zvedám a muž o krok ustupuje. “Zdravím tě Gothrin Donell, nečekal jsem, že tě uvidím tak brzy a v takovém stavu. Kde jsou tvoji přátelé a jsou v pořádku?“ řekl příjemným hlubokým hlasem.

“Jak si mi to řekl?“ zeptala jsem se. „To je moje jméno? Odkud mě znáš a jak víš, že jsem měla přátele, co vše o mě víš?“ sypala jsem ze sebe otázky jednu za druhou.

“Uklidni se a pojď se nejprve najíst, pak rád zodpovím tvé otázky” řekl, přičemž mi ukázal ke stolu, kam přesně si mám sednout a vyrazil ke kotlíku nandat jídlo. Dostala jsem misku s masovým vývarem a několika plavajícími bylinkami. Hladově jsem se pustila do jídla. Muž zatím poslal děti do vedlejší místnosti spát a pak se usadil naproti mě ke stolu, odkud mě mlčky pozoroval. Když sem dojedla, zvedl se, znovu naplnil misku a postavil ji přede mě. Dokud sem nedojedla druhou misku ani jsem si pořádně neuvědomila jak hrozný mam hlad. Kolik dní sem asi tak nejedla, nepila a co on o mně ví? Vířily mi zase hlavou otázky. Některé z těchto otázek se mi musely promítnout na obličeji, protože muž začal vyprávět.

“ Nejprve mi dovol se znovu představit, jmenuji se Voccius Lutarris. Jsou tomu dva dny, co jste ty a tví čtyři přátelé dorazili k mému domu, přehlídka pýchy, bohatství a sebedůvěry. Každý z vás na koni a ve zbroji. Jako do války napadlo mě. Vybavení každého z vás mělo takovou cenu, že by mi to stačilo na pohodlný život do konce mých dní. Algorn, jeden z tvých přátel mi vás všechny představil, odtud znám tvé jméno Gothrin Donell. Požádal mě o zásoby, ovoce, zeleninu, chléb, víno, vodu. Jsem chudý, sám mám málo, proto jsem vám odprodal jen několik vaků svého vína z lesních jahod, chléb a pár jablek. Po té jsme se rozloučili a vy jste odjeli na východ podle lesa. Od té doby jsem tě neviděl až do chvíle kdy jsi vtrhla do mého domu a složila se za dveřmi.”

Tak aspoň něco vím, sice málo, ale to se nedá nic dělat, lepší nežli nic. Co dál, vždyť nemam ani nic pořádného na sebe. Jak dál pokračovat, přemýšlela jsem.

Jako by mi četl myšlenky, navázal Voccius “jsem chudý, nemám mnoho, nemohu ti nic dát, ale můžeme uzavřít obchod, jsi silná za několik dní se plně zotavíš, a pak si mou pomoc odpracuješ, je tu spousta věcí s čím můžeš pomoci. Nasekat dřevo na zimu, pomoci mi rozšířit chlév, postavit ohradu atd. a já ti na oplátku seženu ve městě ošacení, a přidám pár stříbrňáků na cestu pokud pak budeš chtít vyrazit dál.” Po té jsem mu vypověděla svůj příběh od doby, kdy jsem se prvně probrala v lese až do okamžiku svého sesypání se u něj v domě.

A jak řek tak se stalo, za dva dny jsem znovu nabrala síly jistě díky svému barbarskému původu. Po fyzické stránce jsem byla v naprostém pořádku jenže moje paměť byla děravá jako cedník. Vzhledem k tomu že jsem se cítila dost fit tak jsem sebrala lopatu a vydala se pohřbít těla která měla podle Vocciusova vyprávění patřit mým přátelům. Cesta mi nyní trvala zlomek času jenž sem potřebovala když jsem byla zraněná. Když sem dorazila do našeho bývalého tábořiště tak jsem ho ještě jednou tentokrát velice pečlivě prohledala, kromě dýky, a Šípů jenž sem vytahala z těl svých přátel než jsem je pohřbila však tento průzkum nic nového nepřinesl. Nad mohylami přátel jsem pronesla přísahu že se pravdu dozvím, a pomstím je pokud mi síly budou stačit, sebrala náčiní a vydala se zpět.

Vzhledem k mé situaci mi nezbylo než přistoupit na Vocciusovu nabídku a zůstat na farmě pomáhat s tvrdou prací. abych se připravila vyrazit dál, dál zpět po svých stopách a najít samu sebe, nebo najít nový začátek svého života

Celý podzim jsem tvrdě pracovala, štípala dřevo do zásoby, opravovala dům, chlév, prostě dělala vše, co bylo potřeba, abych splatila svůj dluh za jídlo a šatstvo. Musela jsem si vydělat na svou cestu dál.

Byla už téměř zima, když jsem se rozhodla vyrazit směrem k nejbližšímu městu, Andoru, abych pátrala po minulosti své a svých přátel, kteří už odpočívali pod mohylami jenž jsem navršila na jejich tělech. ….. (pokračování příště)

návrat na seznam příběhů Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý	prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení: