Barnabáš se narodil v zemi, kde největším nebezpečím pro její obyvatele bylo, že jim zkvasí víno dřív, než ho stačí vypít. A pak taky dýmějový mor, neštovice, tyfus a explozivní zácpa. Skřety tam znali maximálně z dětských říkanek a válka byla téma pro znuděné šlechtice u odpoledního čaje.
Barnabáš vyrůstal v téhle poklidné, sterilní nudě jako naprosto průměrný mladík – tichý, uzavřený do sebe, mluvící jen tehdy, když to bylo nezbytně nutné (a i tehdy u toho raději koukal do země).
Zato podivín z vedlejší vesnice, starý veterán Lynn strávil mládí v krvavých vřavách při dobývání Imeru a o Andarii mluvil jako o zemi, kde každá zatáčka v lese skrývá smrt. Skřetí tlupy pořádající hromadné grilovačky z pocestných, tlupy zbojníků kupících zlaťáky v truhlách, agresivní kuřata a orli...ach ti orli... a magie tam je prý jiná, nová.
Zatímco ostatní Lynnovi stařecké bláboly ignorovali, Barnabášovi to utkvělo v hlavě. Ne snad, že by toužil po hrdinské slávě. Spíš se rozhodl, že nechce být jen další daňový poplatník, ale raději kouzelnický učedník. Chtěl vědět, jak to vypadá tam, kde se magie míchá s potem, krví a špínou.
Cesta lidí do Andorského přístavu proběhla hladce, pokud tedy nepočítáme fakt, že Barnabáš pozvracel polovinu paluby a zbytek plavby strávil v podpalubí s pocitem, že jeho vnitřnosti a oběd ho nejsou hodny.
Když konečně s motající se hlavou stanul na dřevěném mole Andorského přístavu, jako první na něj nečekala čestná stráž ani skupina vrahů, ale starý, věčně znechucený rybář. Ten seděl na bedně od sleďů, krmil racky a s hlubokým opovržením pozoroval zničeného mladíka s pláštíkem, husím brkem a ošuntělou knihou v podpaží.
„Další zbrusu nový hrdina,“ odplivl si rybář do moře, aniž by zvedl zrak od roztrhané sítě. „Než tě do večera sežere první krysa, nechceš mi nechat ty pěkný boty? Mně už do těch starejch teče.“
Barnabáš se jen nervózně zatvářil, sklopil zrak, zamumlal něco absolutně nesrozumitelného o tom, že jeho boty jsou bohužel plné zvratků z lodi, a raději rychle vycouval do stínu nejbližší krčmy, otravovat všechny přítomné, kdo z nich potřebuje pomoc mladého hrdiny a od koho z nich se bude moci něco přiučit.
Barnabáš se dal na studium bylinářství a magických formulí. Má v plánu stát se respektovaným učenc… teda, chce přežít alespoň do příštího týdne.
Zatím to ale vypadá tak, že jeho největším nepřítelem není temný démon z podzemního hřbitova, ale jeho vlastní inkantace a ti zatracení orli. Barnabášovy magické i alchymistické pokusy mají totiž tu nepříjemnou vlastnost, že jsou nebezpečné hlavně jemu samotnému.
Když se pokusil o jednoduchou ohnivou kouli, zapálil si komplet všechno oblečení a spálil obočí a omylem se proměnil v podivně hvízdající bludičku, ve které poletoval půl dne po lesích, než kouzlo vyprchalo.
Jeho "uklidňující" bylinné lektvary zatím spíše připomínají pokusy o sebevraždu – naposledy si totiž ve své roztržitosti uvařil čaj z rulíku, což vedlo ke třem dnům halucinací, během kterých byl přesvědčen, že ho pronásleduje gigantický duhový zlobr.
Naštěstí pro něj (a bohužel pro zplozence zla), když už se nějaké to nemrtvé či skřetí monstrum přiblíží s úmyslem udělat si z Barnabáše kebab, mladíkův panický strach v kombinaci s nekontrolovaným výbojem podivné magie obvykle skončí tak, že monstrum zakopne o vlastní nohu, vzplane a s podivným syčením se zhroutí. Barnabáš u toho sice téměř omdlívá strachem, ale je rád, že zase nezapálil sám sebe.
Dnes ho můžete potkat na andarijských cvičištích, v knihovně a nebo na okrajích lesů, jak si mumlá pod nos jednoduchá (jak pro koho..) zaklínadla, sbírá divoké byliny a přitom útrpně pozoruje okolní svět.
Pokud od něj čekáte hrdinské řeči o spravedlnosti, nedočkáte se. Barnabáš vám s hlubokým sarkasmem v hlase a mrtvým pohledem vysvětlí, že připlout sem kvůli "vzrušujícímu studiu" byl asi ten nejvíc debilní nápad jeho života, hned vedle snahy uvařit si relaxační čaj z rulíku a studovat základy ornitologie orlů. Ale co už – alespoň tu nemají ty nudné mravokárné tety jako doma.
„Lynn říkal, že na Andarii zocelím svůj charakter,“ povzdechl si Barnabáš, když si zrovna mohl z obličeje setřít sliz z plazící se modrozelené louže, která se po něm sápala hned po nahlédnutí pod lákavě vypadajícími schody. „Zatím jsem zocelil akorát schopnost utíkat a poznat, že ten smradlavý rybář měl s těmi krysami v přístavu pravdu.“
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Barnabáš se narodil v zemi, kde největším nebezpečím pro její obyvatele bylo, že jim zkvasí víno dřív, než ho stačí vypít. A pak taky dýmějový mor, neštovice, tyfus a explozivní zácpa. Skřety tam znali maximálně z dětských říkanek a válka byla téma pro znuděné šlechtice u odpoledního čaje. 