Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Saffron Dayer

-> Charakterník

obrázek postavy *** Před příchodem do Andarie***

„Braňte vesnici! Zbojníci!“ Ozývalo se hlasitě celou vesničkou. Muži se ozbrojovali vším, co jim padlo do rukou. Vidle, kladiva, hrábě. Prostě cokoli. Ženy zmateně pobíhaly kolem dokola a hledaly své rozpustilé ratolesti, které si blížící se nebezpečí sotva uvědomovaly. Chvatně je chytaly za ruce i zašpiněné košile a tahaly do bezpečí domů. Hlasité zabouchávání dveří dalo mužům jasný signál. Jejich rodiny jsou v bezpečí. Prozatím. Teď je řada na nich. Na jejich odvaze, síle a odhodlání.
A zbojníci se s křikem blížili.

***

Loď se nepříjemně zhoupla a vytrhla mladou ženu ze vzpomínek. Poslední dny ji pronásledovaly stále častěji. S povzdechnutím bezmocně zatřepala hlavou a svěsila nohy z houpací sítě. Dopadla bosýma nohama na prkna podpalubí a protáhla se. Potřebovala si pročistit hlavu. A hlavně se nadechnout čerstvého vzduchu.
„Kapitáne?“ Zamířila k postaršímu šedovlasému muži, který zrovna dalekohledem projížděl okolí. „Jak dlouho eště poplujem?“
Svěsil ruku podél těla a pohlédl ji do tváře. „Ještě tak 2 nebo 3 dny. Pak dorazíme do Andoru, hlavního města Andarie.“
Pokývla hlavou a zadívala se do dálky. Už tedy brzy. Dostojí svému slibu a splní otcův sen.
Loď se znovu zakymácela a ženina tvář viditelně zezelenala. Téměř okamžitě se otočila a rozeběhla zpět do podpalubí. Cestou ji doprovodil jen kapitánův smích s lehkým povzdechnutím: „Ty ženský…“
Zalezla si zpátky do sítě a zavřela oči. Zhluboka se nadechovala a snažila se zklidnit pobouřený žaludek. A do mysli se jí kradly další obrazy minulosti.

***

„Vrací se! Vrací se!“ Křičelo z plna hrdla jedno z místních dětí. Běhalo od domku k domku a bušilo na dveře. „Vrací se!“ Lidé vylézali ven a seběhli se do středu horské vesničky. Sotva dospělý mladík celý zadýchaný doběhl k houfu a s funěním se ohnul k zemi, aby nabral ztracený dech. Jeho otec mu položil ruku na rameno: „Tak?“ Pronesl pouze a ostatní s napětím vyčkávali. Mladík se pomalu napřímil a se smutkem v očích zavrtěl hlavou. „Nepomůže nám. Král … ani mě nevyslech. Jen řek po rádcích, že nemá čas se starat vo…!“ Utichl a rozzlobeně sevřel ruku v pěst. Ostatní pochopili. Pomoc nepřijde.

***

Otevřela oči a nepřítomně se zahleděla do stropu. Na mořskou nemoc, která ji poslední rok stále pronásledovala, ani nemyslela. „13 let“ Zašeptala sama pro sebe. „13 let, co sme vopustili naši rodnou dědinu. 13 let, co se mi do mysli vracej vobrazy mrtvejch kamarádů.“ Víčka jí těžce klesla a zpod nich se vydraly slané slzy. Vzpomínala na to, jak ti, kteří přežili kruté a bezcitné nájezdy zbojníků, utekli se svými rodinami do jiných krajů a končin. Stejně tak jako ona se svými rodiči.

***

Probudila se až následující den a s radostí si uvědomila, že její žaludek konečně přestává protestovat. Uhladila si dlaní rozčepýřené vlasy a vyrazila na palubu. Vál příjemný, osvěžující, letní vánek. Čechral jí vlasy a laskal po tváři. Zhluboka se nadechla a nasála ho do plic. Cítila, jak se do ní vlévá nová energie. Dokráčela k přídi a opřela se lokty o zábradlí. Na tváři se jí usadil letmý úsměv.

***

„Otče!“, zoufale mu pohlédla do tváře, když znovu balil jejich několik skromných věcí a chystal se na další cestu. „Cestujem už 8 let. Já, já už nechci, nechci se pořád stěhovat z místa na místo, nechci mít pořád novej domov! Maminka by s tím už taky určitě nesouhlasila!“
„Maminku do toho netahej! Budiž jí země lehká…“, povzdechl si a znovu pohlédl na svou, sice už dospělou, třiadvacetiletou, dceru, za kterou se ovšem stále cítil zodpovědný. „Řek sem, že se stěhujem. Odplouváme zejtra ráno.“
„NE!“, vykřikla a do očí se jí nahrnuly slzy. Otočila se na patě a zaběhla do jejich dílničky, kde za sebou zabouchla dveře. Usedla na verpánek a schovala si hlavu do dlaní. Věděla, že proti jeho rozhodnutí nic nezmůže, že by na ni tak dlouho naléhal a vyhrožoval, že by s ním stejně nakonec odjela. Navíc copak by ho mohla nechat odjet samotného? V jeho pokročilých letech?
A pak tu byl ON. Táhlo ji to k němu. Když si ji konečně všiml a postupně se sbližovali, je nucena ho opustit. Zase utéct. Za lepším – jak po celý ten dlouhý čas tvrdí její vlastní otec.
Otřela si vlhké oči do rukávů a sebrala odvahu. Musí za ním. Rozloučit se. Jiná příležitost než dnes v noci už nebude. Udělá to. Musí. I když ji to rozerve srdce na několik kousků.

***

„Ehm, madam?“, jeden z námořníků si vedle ní odkašlal. „Nerad rušim, jen že vam mám vyřídit vod kapitána, že dorazíme zejtra ráno. Plavba se nakonec trochu urychlila.“ Zamyšleně na ni pohlédl a sebral odvahu: „Vypadáte … smutně.“
Pootočila se a pohlédla mu do tváře. Měl milé, energické oči. „Jen… vzpomínám. Cestuju už tolik let a teď… snad moje cesta končí.“
„A co budete v Andoru dělat?“, opřel se o zábradlí vedle ní a zvědavě ji hleděl do tváře.
„Najdu si nějakou malou dílničku, kde budu moct provozovat řemeslo. Rodiče mě vod mala učili, jak zacházet s kovem i látkou, ale … věřim, že tady se naučim zas nový věci…“
„Tak to ste měla hodný rodiče. Ti moji mě v deseti vyhnali na loď jako plavčíka a vod tý doby sem práci nezměnil.“, zasmál se. „A co že s váma necestujou?“
„Koukej makat, za co tě platim?!“, všiml si klábosícího námořníka kapitán a hnal ho do práce.
„Voba sou už po smrti…“, pronesla tiše, ale námořník už její slova neslyšel.


***

„Slib, slib mi…“, otcův hlas se chvěl. Každé slovo mu činilo potíže, každý nádech se zdál být tím posledním. „Že pojedeš do…“, hlasitě se rozkašlal a snažil se nabrat ztracený dech.
„Ššššš, neunavuj se, otče.“, pravila jemně a do očí se jí tlačily slzy. Věděla, že se blíží jeho konec.
„…že pojedeš do Andarie. To je to pravý… místo. Na novej život. Tam… tam se budeš mít nejlíp.“
„Otče…“, zašeptala rozechvělým hlasem a rychle zamrkala, aby dotěrné slzy zahnala.
„Říkali, říkali, že je to krásná země… Ch-chci, abys…abys tam jela. Slib mi to.“
„Slibuju, otče, slibuju…“, hlesla a dala průchod všem emocím. Na léty strhané otcově tváři se rozlil spokojený úsměv a v jeho očích uhasla poslední jiskra života. Položila si hlavu na jeho hruď a hlasitě se rozplakala. Zůstala už naprosto sama.

***

Pocit osamělosti ji provázel od doby, co opustili rodnou vísku, ale před dvěma lety, po otcově smrti, se ten pocit ještě více prohloubil. Ve svém věku už toužila po vroucném objetí, které nebylo jen na jednu noc, na chvíli. Toužila po lásce a po vlastní rodině, ale copak to za tu dobu cestování bylo možné? Jakmile potkala někoho, do koho by se mohla zamilovat, musela se opětovně odstěhovat. Přitom bylo její srdce otevřené a plné lásky. Dokázala milovat tělem i duší, nezáleželo na pohlaví, jen na citech. A přesto byla osamělá, už tolik let.
„Země na obzoruuu!“, křiknul námořník z pozorovacího koše na vrcholu stožáru a jeho slova ji zasáhla jako blesk z čistého nebe. Je to tu. Dech se jí zrychlil a jejím tělem začalo kolovat vzrušení. Okamžik, na který tak dlouho čekala. Musela si jít sbalit svou brašnu s nářadím a připravit se. Na nový život.
Čeká ji v Andarii konečně trocha štěstí?


*** Život v Andarii***

Bloudila neznámými ulicemi Andoru a hledala místo, kde by mohla složit hlavu. V kapse jí cinkalo posledních pár mincí. Mohla si za ně zaplatit nocleh v hostinci sotva na pár dní. Cítila se bezradně. Musí si honem sehnat nějakou práci.
„Madam? Halooo!“, ozvalo se jí náhle za zády. Polekaně sebou trhla a otočila se. Dívala se do tváře velikému statnému barbarovi s hrůzu nahánějícím plnovousem.
„Vy být řemeslnička?“, pokračoval a jeho pohled sklouzl na její pracovní zástěru, kterou si předtím zapomněla svléknout.
„N-ne tak docela, teprv se učim…“, odvětila nesměle a uvědomila si, že jeho oči působí hřejivým, přátelským dojmem.
„Jít se mnou, jestli chtít. Mít doma dílna, nikdo nepoužívat.“, mile se na ni usmál a s viditelným napětím očekával její odpověď.

A tak do jejího života vstoupil barbarský válečník jménem Fallorn. Poskytl ji střechu nad hlavou, trochu toho jídla a také vlastní dílnu, kde se za doprovodu jeho příjemných a povzbudivých slov mohla dál učit a zdokonalovat v řemesle. Jak plynul čas, seznámila se i s dalšími spolubydlícími, dalšími přistěhovalci, lidmi bez rodiny, které vzal Fall pod svá ochranná křídla. Čím blíž netypického barbara poznávala, tím víc si ho vážila a respektovala. Rozhodla se, že se bude učit a zlepšovat jak nejlépe dovede, aby na ni mohl být hrdý. Zasloužil si to. A ona mu to dlužila.

***

Jednoho večera při své tradiční večerní popracovní procházce se na krátký okamžik posadila na lavičku poblíž andorského portálu. Natáhla před sebe nohy a zadívala se na hvězdy. Když tu ji vyrušily něčí kroky. Ohlédla se za klapavým zvukem bot a v tu chvíli ji tělem přeběhlo příjemné zamrazení.
Dlouhé zlaté vlasy, zpod kterých nenápadně vykukovala elfská ušiska, jí vlály ve večerním vánku. Štíhlá postava byla těsně obemknuta koženou zbrojí a odhalovala tak půvabné křivky elfčina těla. Mladé ženě se téměř zatajil dech. O to víc, když si k ní zlatovláska přisedla a dala se do řeči.
„Co si zajít na pivko, dámy?“, šklebil se od ucha k uchu cizí muž, který jim u portálu už nějakou chvilku dělal společnost. Neměly proč odmítat. Po celodenní práci si obě zasloužily trochu té zábavy.
„Jmenuju se Fortuna.“, představila se s úsměvem zlatovláska a políbila ji na tvář. Saff se zadrháváním vykoktala své jméno a cítila, jak jí začínají rudnout tváře. Jakoby si toho rozpustilá elfka všimla a častovala tak naschvál nesmělou dívčinu dalšími letmými a nenápadnými doteky.

***

„Saff, chceš… být mou přítelkyní?“, s nadějí v hlase a s očekáváním jí zlatovláska pohlédla do očí. V tu večerní romantickou chvilku pod střechou altánku se nevzmohla ani na slovo. Před očima ji běžely stovky obrazů a myšlenek. Čím déle elfku znala a čím více času s ní trávila, tím víc si ji zamilovávala. A i když si v hloubi svého srdce přála, aby tato slova vyřkla, bála se jim teď uvěřit. Vždyť jí sama zlatovláska pověděla, že neuléhá každou noc na lůžko sama, že její tělo patří jinému. A toho nemůže za žádnou cenu opustit. Saff jí ale přesto podlehla. Stačilo, aby pohlédla do jejích smaragdových očí a byla schopná tolerovat, že v tomto groteskním trojúhelníku bude až na tom posledním, skrývaném místě. Věděla to, a proto se jí neodevzdala celým svým srdcem. Kousek si musela schovávat pro sebe - aby pak nebylo roztrhané na tisíc kousků.
„A-ale co on?“, hlesla tiše, sotva si uvědomila, jak dlouhá chvíle ticha nastala.
„Vyhodila jsem ho, je konec.“, odvětila ji zlatovláska rozhodným hlasem.
„A-ale…“, zaprotestovala: „na jak dlouho, For? Zas se k němu vrátíš, jako předtim a …“
„NE! Je konec, napořád. Chci být s tebou…“, elfčin hlas ke konci zeslábl. Vpíjela se do Saffiných očí a se zběsile bušícím srdcem čekala na její odpověď.
A Saff se slzami v očích v její slova uvěřila…

(pokračování příběhu průběžně dopisováno na fóru, v příběhu Fortuny Dayer: http://forum.andaria.cz/viewtopic.php?f=178&t=34058)

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 4

Pěkný příběh, jazykově velmi kvalitní, jen bych tolik neskákala v čase.
Cintie - 5

Chtěla jsem ti vytknout skoky v čase, ale nakonec to neudělám. Faktem je, že pokud se chci dozvědět mezičasy, můžu se ptát ve hře. Stylistiku i gramatiku moc chválím. Stejně tak chválím i pokračování příběhu, baví mě to ;)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist