Muž a žena právě vystoupili z lodi. Konečně se dostali do Andoru, města, o kterém tolik slyšeli. Společně s ostatními uprchlíky vzali s sebou jen to nejnutnější vybavení a vydali se na dalekou cestu za štěstím. A teď stáli na přístavním molu a nevěděli, kam jít. Obtíže jim dělalo i to, že žena byla v posledním měsíci těhotenství. Bez dlouhého přemýšlení se tedy přidali ke skupině cestovatelů, která zdánlivě věděla, kam má namířeno, a pokračovali s ní do lesa. Když tu najednou noční ticho narušil strašlivý řev a na výpravu se ze tmy vyřítila skupina skřetů. Během bitvy mezi nezkušenými a neozbrojenými uprchlíky a zuřivými, šavlemi ozbrojenými skřety, došlo i k zajímavé scéně, během níž vystrašená žena porodila. To bylo ale bohužel také to úplně poslední, co ve svém životě stihla. Stejně jako její všichni společníci se štěstí v Andoru nedočkala a podlehla nájezdu skřetů hned první noci. Jedině malé nemluvně uniklo jako zázrakem krvelačným záměrům krutých skřetů. Leželo nehybně na zemi a tiše čekalo na smrt. Té se naštěstí nedočkalo, protože pach krve přilákal přilákal na místo bitvy párek medvědů, kteří celé bojiště zkontrolovali a udiveně očmuchali dýchající stvoření. I rozvzpomněla si již postarší medvědice na své mládí a na pokyn svého mateřského pudu uchopila batole do pysků a odnesla ho do svého brlohu. Tam o děcko pečovala, jako by bylo její vlastní.
A tak Rethon přežil nejtěžší okamžik svého života. Jeho noví medvědí rodiče ho krmili, úpěnlivě chránili, především před útoky svých agresivních příbuzných z rodu grizzly, a zahřívali vlastním tělem v dobách chladu. Klučina se tak naučil tajemstvím přírody, umění obstarat si v lese potravu, šikovně se ukrývat, prostě přežít. Takhle žil malý človíček asi do svých šesti let, kdy se jednou lesem potulovala podobně malá dívenka Barborka, dcerka barbarského šamana a vůdce divokého kmene. I tak se stalo, že se tito dva mladí dobrodruzi skamarádili a potají trávili celé dny společným hraním. Když se pak Rethon od své mladé učitelky naučil základům lidské řeči i nějakým zvyklostem, vzala ho na zkušenou do své vesnice. I tam se malý medvěďák, jak mu přezdívali, stal brzy oblíbeným společníkem a tématem hovoru a všichni se o něj pěkně starali a byli na něj hodní. Rethon se tam zdokonalil v lidské řeči, naučil se ctít hierarchii kmene a vůbec životu v primitivní společnosti. Také se tam začal projevovat jeho velmi kladný vztah k ženám. Na své medvědí rodiče ale nezapomněl, i když čím dál více času trávil u lidí. Jednou dokonce svým rodičům zachránil život, když odlákal pozornost skřetí hlídky od nemocné medvědice. Medvědi ho za to vzali na velkou medvědí radu, kde byl Rethon oficiálně prohlášen jednohlasným zabručením za medvěda a člena medvědího kmene. Od té doby se zná také s většinou černých a hnědých medvědů z okolí a i když ho někteří z nich nemají rádi a vyhánějí ho ze svého teritoria, on se zapřísáhl, že bude medvědům pomáhat a nikdy úmyslně nezabije člena tohoto nádherného kmene. Většina medvědů se mu naopak snaží pomoct, kdykoliv to Rethon potřebuje.
Poznámka: jelikož medvědi v Andarii jsou nevděční tvorové, zrušil Rethon svou přísahu do doby, než ho přestanou medvědi z ničehonic napadat a začnou mu třeba zase pomáhat...jeho hlavní pracovní náplní se tak stala práce v Bratrstvu, kde hýří nápady na zkrášlení Věže Bratrstva a jako správný lovec shání pro bratry a sestry něco k snědku a hromady kůží, sloužící k mnoha účelům. Jeho mysl se však nejčastěji obrací ke vzpomínkám na Veverku, krásnou to elfku, se kterou měl až do jejího náhlého novoročního zmizení výborný vztah.
Pozn. č. 2: Bratrstvo je minulostí, a protože se Rethona ujali Tulaci, spravuje jim velice rad jejich farmu, kde sklízí vlnu a stříhá pšenici. Do jeho života vstoupila i podivná barbarka Lealwen..jen ještě sám neví, jakou roli v něm bude hrát...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
