Tam kde jest za modrou pouští zelený kraj a kde oblaka jsou modrá jako ty nejazurovější okvětní lístky jarního kvítí tam jest rodiště mé. Horami lukami a lesy rozprostřen a vzkvétajíc pilnou rukou lidu řemeslného misto zvané "DOMOV". Nikdo už neví jak dlouze žíjí lidé zde daleko od všech nemravů a nepokojů ale všichni zde zily spokojeným životem se svými rodinami. Bylo mi 14 let se svými bratry matkou otcem jenž je vynikajícím rybářem jsme obývaly domek nedaleko od malého přístavku kol zátoky ostrova z nějž můj otec spolu s bratrem "jenž býval vždy pln úsměvu a přehnaného nadšení z úlovku" vyjížděli na lov ryb. Já jsem jako vždy šel nasekat nějaké to dříví než se vrátí. Zničeho nic se strhl prudký déšť, bouřka a vichr takové síly, že lámal jeden strom za druhým. Schoval jsem se do nedaleké jeskyně a čekal než bouřka přestane. Po návratu do vesnice jsem ustrnul. Vše zničené. Nikde nikdo. Toulal jsem se po lesích a zármutek mi nedával spát. Po několika dnech se mě ujala kolem plující rybářská loďka z nedalekého ostrova. Zde jsem žil pár let, a učil jsem se dovednostem a zvyklostem tamějších lidí, kteří se o mne tak hezky starali. Počátkem 18.roku mého života jsem se rozhodl vydat se na pevninu ležící nedaleko na severovýchodě. Po několika dnech mne dopravila rybářská loď, jenž mne našla, na pevninu. Ač bylo loučení strašné musel jsem jít. Po několika dnech bloudění se přede mnou vynořil přístav byl to přístav Andorského království jenž se stalo mým domovem po následující roky. Bylo to krásné vzkvétající město kde spolu žili lidé, elfové i barbaři v souladu. Když jsem dorazil ubytoval jsem se v hostinci kde mno přivítala vůně pečeného masa a vosku z obřích svícnů jaké jsme doma nikdy neměli. Na živobytí jsem si vydělával prodáváním dřeva, kterého bylo dosti zapotřebí. Práce to byla drsná, ale naplňovala mě pocitem, který ve mě vyvolal spoustu kladných myšlenek. Ale kariéra dřevorubce jako takového mne nelákala. Zkusil jsem tedy rybařit. V tom jsem byl velmi dobrý. Ryby však, nevím proč, nešli vůbec na odbyt.
Jednoho krásného dne kdy jsem pozoroval zvěř a zkoumal ji, chování, stravu, jak se starají o mladé, vidím šíp jenž letí kolem mne a proklál krk jelenovi se statným parožím. Otočil jsem se a spatřil muže vysoké postavy s Dlouhým lukem a toulcem. Oslnil mne na jakou vzdálenost dokázal jelena zasáhnout. a v takové tichosti, že jsem nezaregistroval ani nejmenší pohyb. Zatoužil jsem také tak zacházet s lukem. Přistoupil jsem k muži blíž ... poznal jsem ... ano byl to elf ... mnoho jsem jich do té doby neviděl proto jsem zůstal zírat na jeho uši zúžené do špičatých konečků. Sledoval jsem jak obratně řeže kůži a maso. *zamyšleně se podíval na mrtvolu jelena* Ano lov je dobrý způsob jak vydělat potřebné peníze. Promluvil jsem na elfa. Vstal a zadíval se na mě tázavým pohledem. Vyslovil jsem přání být jeho žákem. Vzpřímil se a se zamyšleným výrazem vkládal kořist do batohu. Beze slova odběhl. Se skleslou bradou jsem tedy šel zpět do města a sedl si na lavičku. Pozoroval občany města a jejich zvyky. Připadal jsem si sám .. cizinec uprostřed metropole.
Jak sedím najednou se přede mnou zjevil stín, spíše se pomalu vynořil z neznáma. Zvedl jsem hlavu a vidím toho neznámého elfa, jakého jsem potkal v lese. Natáhl ruku a přimhouřil své tmavě hnědé oči. "Pojď jestli chceš můžu tě něco naučit pokud máš zájem". Oči se mi v tu chvíli rozzářili. Ten neznámí mě oslovil a dokonce mne nabídl být jeho žákem. Nemohl jsem tomu uvěřit. S radostí jsem přikývl. V průběhu mého tvrdého výcviku kdy jsem mel prsty tak krvavé od tětivy luku jsem opravdu zjistil jak důležitá je píle a odhodlání pro to abych něčeho dosáhl. Po nějaké době jsme se více sblížili a vyprávěl jsem mu o mém dětství a co jsem prožil. Chápavě přikývl a řekl, že není důležité co bylo ale to co bude na minulost nemam myslet tu ovlivnit nedokážu ale dokážu ovlivnit co bude. Vše je jen zkouška odhodlání.
Plně jsem pochopil jeho slova až později. Přihodilo se něco co jsem opravdu nečekal. O několik měsíců později kdy jsem měl za sebou značnou část výcviku jsem byl prozkoumat nedalekou pevnost poblíž blízkého města s názvem Thyrys. Byl jsem přepaden bandou zbojníků. Vyzbrojen lukem a lehkou koženou zbrojí jsem se bránil co to šlo, ale nakonec mne jeden udeřil holí do hlavy a já padl na zem Vytrhli mi luk a myslel jsem, že je se mnou konec. Pod několika údery do zad a nohou jsem téměř omdlel. V tom vidím jak padá jeden zbojník za druhým na zem a válí se ve vlastní krvy. Když jsem se trochu vzpamatoval cítím jak mne uchopili silné ruce a pomáhají mi se postavit. Podepírajíce se o luk jsem potlučen vstal. Vzrostlí muž v železné plátové zbroji mi zachránil život. Pomalu si sundal rukavice a sundal helmu. Když jsem mu pohlédl do očí málem jsem znovu omdlel. Nevím zda mě klamali oči, ale ta tvář byla tak povědomá tak neuvěřitelně povědomá. Nedokázal jsem ze sebe dostat z údivu nic jiného než děkuji. Válečník se jen pousmál. Optal se jestli jsem vpořátku, pak se otočil a šel dále. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem nevěděl co dřív.
Nedalo mi to a zvolal jsem : "ITAHU?!". Válečník se najednou zarazil a otočil se. "My se známe? ",zvolal s údivem. Ano teď jsem si jist tento válečník mi připomíná bratra Itaha moc se od doby co jsem ho viděl naposled nezměnil jelikož už v tu dobu byl dost velký, ale já byl zato ještě mladíček. Mé oči se rozjasnily při pohledu na muže ve zbroji, muže pokrytého lesklými pláty tvořící skvostnou zbroj, muže jenž mi připomínal bratra Itaha. NE NEJEN PŘIPOMÍNAL TEĎ JSEM SI NAPROSTO JIST, ŽE JETO ON. Tenhle jeho udivený výraz si dobře pamatuji. Vždy takto vypadal, když ho někdo něčím překvapil nebo když se vrátil bez úlovku z rybolovu. Hluboce jsem mu pohlédl do tváře a probouzel tak v jeho očích vzpomínky. "Itahu bratře jsi to ty? To jsem já Jozue vzpomínáš si?"Rozběhl jsem se proti němu a pevně ho objal. V jeho očích se objevil výraz úžasu. Skoro mu až vytryskly slzy.
Stiskl mladšího bratra a poté se na něj dlouze díval. Nemohl pořád uvěřit svým očím. Pravil : "kde ses tu vzal? a jak.. kde... jak se má matka?". Zasypával mne otázkami a já mu odpovídal co jsem jen věděl. Povyprávěl jsem mu co jsem zde zažil a co jsem se naučil. Myslím, že byl na mě i trochu hrdý. Povídali jsem téměř celou noc při světle krbu u Itaha doma. Rozednívalo se pomalu když mi začaly klesat víčka a opřel jsem hlavu o kožešinovou sedačku a usnul ...........tak výborně se mi už dlouho nespalo hlavně když jsem se v noci dozvěděl, že žije i otec a je úspěšný kovář v Královském městě Andor....... S tolika výbornými zprávami se jistě spí přímo královsky. .....*dřevo v krbu praská a vůně pryskyřice se line po místnosti *
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Tam kde jest za modrou pouští zelený kraj a kde oblaka jsou modrá jako ty nejazurovější okvětní lístky jarního kvítí tam jest rodiště mé. Horami lukami a lesy rozprostřen a vzkvétajíc pilnou rukou lidu řemeslného misto zvané "DOMOV". Nikdo už neví jak dlouze žíjí lidé zde daleko od všech nemravů a nepokojů ale všichni zde zily spokojeným životem se svými rodinami. Bylo mi 14 let se svými bratry matkou otcem jenž je vynikajícím rybářem jsme obývaly domek nedaleko od malého přístavku kol zátoky ostrova z nějž můj otec spolu s bratrem "jenž býval vždy pln úsměvu a přehnaného nadšení z úlovku" vyjížděli na lov ryb. Já jsem jako vždy šel nasekat nějaké to dříví než se vrátí. Zničeho nic se strhl prudký déšť, bouřka a vichr takové síly, že lámal jeden strom za druhým. Schoval jsem se do nedaleké jeskyně a čekal než bouřka přestane. Po návratu do vesnice jsem ustrnul. Vše zničené. Nikde nikdo. Toulal jsem se po lesích a zármutek mi nedával spát. Po několika dnech se mě ujala kolem plující rybářská loďka z nedalekého ostrova. Zde jsem žil pár let, a učil jsem se dovednostem a zvyklostem tamějších lidí, kteří se o mne tak hezky starali. Počátkem 18.roku mého života jsem se rozhodl vydat se na pevninu ležící nedaleko na severovýchodě. Po několika dnech mne dopravila rybářská loď, jenž mne našla, na pevninu. Ač bylo loučení strašné musel jsem jít. Po několika dnech bloudění se přede mnou vynořil přístav byl to přístav Andorského království jenž se stalo mým domovem po následující roky. Bylo to krásné vzkvétající město kde spolu žili lidé, elfové i barbaři v souladu. Když jsem dorazil ubytoval jsem se v hostinci kde mno přivítala vůně pečeného masa a vosku z obřích svícnů jaké jsme doma nikdy neměli. Na živobytí jsem si vydělával prodáváním dřeva, kterého bylo dosti zapotřebí. Práce to byla drsná, ale naplňovala mě pocitem, který ve mě vyvolal spoustu kladných myšlenek. Ale kariéra dřevorubce jako takového mne nelákala. Zkusil jsem tedy rybařit. V tom jsem byl velmi dobrý. Ryby však, nevím proč, nešli vůbec na odbyt. 