Slunce zapadlo za obzor a na nebi jej vystřídal měsíc, byla to deštivá noc, když jsem zabloudil v pralese kousek od Thyrisu. Měl jsem strach, stále jako by mě někdo sledoval… Když v tom jsem došel na palouček ozářený měsíčním svitem, vypadalo to jako obřadní místo místních amazonek. Uprostřed palouku byl velký zaoblený kámen. Na něm ležela umírající elfka – amazonka, měla na sobe podivné barevné kresby a vedle jejího těla leželo malé dítko, malinkatá elfka. Jelikož jsem měl stále pocit, že mě někdo sleduje popadl jsem dítě a rychle utíkal pryč. Dítě jsme přitiskl na prsa a bránil svými tělem před všemi křovinami. Za mnou jsem slyšel žensky křik a z ničeho nic proletěl kolem mě šíp. Běžel jsme co jsem mohl, ale síly mě opouštěli, rozhodl jsem se rychle schovat. Přidřepl jsem si i s dítětem ke kořenům obrovského stromu a zavřel oči. Po chvíli kolem nás proběhlo několik postav – nevšimli si nás… Naštěstí… Do rozednění jsem bloudil po pralese když jsem vylezl u vili Vládců strachu. Konečně….
Došel jsem na předměstí Thyrisu, žena mě vyhlížela celou tu dobu. Ukázal jsem ji malinkou elfku a vyprávěl ženě svůj příběh. Jelikož jsme s ženou nemohli mít vlastní děti, měla žena velikou radost a malinkou elfku přijala do rodiny. Společně jsme ji pojmenovali Lorha. Žena Lorhu ihned umyla a nakrmila. Já velmistr řemeslník, sice stařec jsem vyrobil kolébku. Čím víc nám malá Lorha rostla tím víc se ji špičatili uši. Vypadala velice roztomile…
Uplynulo pár let a z Lorhy se pomalu stávala mladá slečna. Byla to zvláštní dívka, místo toho, aby se motala matce kolem plotny a učila se vařit, rada mi pomáhala v dílně. Když už unesla rýžovací pánev, vzal jsem ji sebou do lewanského lesa k potůčku. Vždy když jsme se spolu vrátily, byla to ona kdo mi roztřídil valounky drahých kovu, kamínky a dala je tam kam patří. Dalších pár let jsem jí učil vše co jsem se za svůj život naučil. Vždy jsem si přál syna… Alespoň že tahle malá šikovná elfka zdědí mé řemeslo… Když už dokázala takřka vše, domluvil jsem ji menší práci u cechu Vládců strachu. Tohle si budu vyčítat do konce života. Jednou ji tam oslovil elf, temný čaroděj, ona se do něj zamilovala a odešla s ním do Lewanu. Opustila svůj domov a cech Vládců. Později jsem si zjistil kdo je onen záhadný čaroděj, byl to Arcano Mente. Prý ji miloval, a dobře se nám o ni staral. Zase jsem mohl klidně spát.
Jednoho dne, dělal jsem tehdy zakázku pro místního boháče Nella, když někdo zabušil na dveře. Žena šla otevřít, koukl jsem do dveří a tam jsem uviděl svoji Lorhu. Vrátila se domů s tím že její milovaný odjel na cestu a už se nevrátil. Dlouho však doma nezůstala. Sbalila si své nářadí, svého koně a odjela za svým přítelem z cechu Vládců Gwaddem. Gwadd v tu dobu vedl docela úspěšný cech Kavalerie. Moje holčička se stala jejich členem, velmistryni všech řemesel a dodnes vím kde jí mam hledat….
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Slunce zapadlo za obzor a na nebi jej vystřídal měsíc, byla to deštivá noc, když jsem zabloudil v pralese kousek od Thyrisu. Měl jsem strach, stále jako by mě někdo sledoval… Když v tom jsem došel na palouček ozářený měsíčním svitem, vypadalo to jako obřadní místo místních amazonek. Uprostřed palouku byl velký zaoblený kámen. Na něm ležela umírající elfka – amazonka, měla na sobe podivné barevné kresby a vedle jejího těla leželo malé dítko, malinkatá elfka. Jelikož jsem měl stále pocit, že mě někdo sleduje popadl jsem dítě a rychle utíkal pryč. Dítě jsme přitiskl na prsa a bránil svými tělem před všemi křovinami. Za mnou jsem slyšel žensky křik a z ničeho nic proletěl kolem mě šíp. Běžel jsme co jsem mohl, ale síly mě opouštěli, rozhodl jsem se rychle schovat. Přidřepl jsem si i s dítětem ke kořenům obrovského stromu a zavřel oči. Po chvíli kolem nás proběhlo několik postav – nevšimli si nás… Naštěstí… Do rozednění jsem bloudil po pralese když jsem vylezl u vili Vládců strachu. Konečně….