Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Qoituu

-> Charakterník

obrázek postavyKapitola I. - Prolog

„Kormidlo prudce doprava!“ zavelel kapitán kocábky, jenž honosným jménem Lauticia se zove. Není to ale zas tak nóbl lodička, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jméno ještě nic neznamená, podle jména lodi nedělejme předčasné závěry! Tedy postarší koráb na mořských vlnách se kymácí. No není to krásná představa? Bílé plachty, zářivě oslepující jak čerstvě napadaný sníh, vpředu hlava levhartí vytesaná do toho nejčernějšího ebenového dřeva a… A to je vše, čím se toto plavidlo může pyšnit. Veze poskrovnu námořníků a ještě méně jejich věrných ořů, vlastně jen jednoho. Bílou srst zdobí černočerná hříva jak saze na sněhové peřině. Svalnatá šíje a robustní nohy dodávají tomuto majestátnému tvorovi ten nejtřpytivější lesk. Každý chovatel sní, že se stane majitelem podobného exempláře, avšak komu tento věrný oř vlastně patří? Který námořník si může dovolit vlastnit takovýto majetek? Žádný! Žádný námořník! Ale elf ano… Tak, tak. Kam vůbec ona plachetka ale pluje? Teda plachetka, promiňte, plachetnice, to je to správné slovo. Stále mě mate její prostý trup. To torzo, které zeje prázdnotou a jednoduchostí. Čistotou však připomíná spíše felčarův ponk někde ve špitále. Zpátky ale k lodi… Na palubě se nachází jedno unikátní místo, místo, které najdete na každé lodi, ale zde je stejně unikátní. Místo, kde na kýl dosedá pata stěžně. Místo, odkud se větve stěžně rozlézají po obloze, jako by se chtěly dotknout hvězd. Samotné plachty, bílé jako přírodní hedvábí, dokresluje mohutný zelený znak jakéhosi kříže. Více o onom symbolu není známo. Tak takové je plavidlo, na kterém se plavím.

Jmenuji se Qoituu, syn Ilbianův. Spolu se svým otcem a skupinkou věrných se plavím vstříc novým dobrodružstvím. Jsem elf. Tudíž mám špičaté uši! Ostatní jsou téže elfové. Tudíž mají špičaté uši také! Teda až na lodní personál, který je tvořen lidmi. Ale to není vůbec nic podivného na místě, ze kterého plujeme. „Pcha!“ určitě si řeknete, „Obyčejný mořeplavec, člověk…eh…elf, který si snaží najít lepší život pro sebe a své blízké. Vydal se na otevřené moře a doufá, že jej vlny dohoupají až do ráje.“ To vše je pravda, ale smysl naší výpravy je jiný, neplujeme, aniž bychom nemuseli. A vůbec, neptejte se už, kdo jsme, odpověď máte před sebou! Ó Ano, tisícileté dřevo, ze kterého je naše pevnost vytesána, vám to zajisté poví nejlépe…

Přiložíte-li ucho k trupu lodi z goluasského dřeva doplňovanému o ebenové prvky, uslyšíte ten příběh:

„Po tisíce let žil náš kraj v míru. V blahobytu a bohatství z přírody, v symbióze se všemi členy okolních lesů, dokonce i ti trpaslíci nás hájili s úctou a my je! Bok po boku bojoval člověk, elf a trpaslík proti nepřátelům říše Goluas. Ač každý z naší Jednoty věřil v jiného boha, ačkoliv každý bydlel jinde a uctíval jiné tradice, jedno nás spojovalo – svoboda! Ve jménu nezávislosti jsme se společně probíjeli hordami nepřátel a bránili tak svoje domovy. S modlitbou na rtech a vírou v srdci jsme neustále čelili nebezpečí, které jsme i přes silný odpor potlačovali, a bránili tak ovečky našich Pánů. Ale co přišlo po letech našeho soužití? Odměna za naše chrabré skutky? Omyl! Spása? Také ne! Zrada! Naši vlastní bozi, ti, jejichž jménem jsme po říši šířili dobro, spravedlnost, lásku a svobodu, to oni nám zasadili smrtící ránu...
…byl to den jako každý jiný, slunce svítilo, ptáčci pozpěvovali, v houštinách lesů se krčil nepřítel. Skupinka odhodlaných se vydala pročistit les od plevele. Bojovali statečně, tehdy se všichni navečer vrátili domů živí a zdraví. Vraceje se do města uslyšel jeden z hrdinů podivný hřmot v dáli. Ostatní tvrdili, že to je paní máma připravuje k večeři, ale nebylo tomu tak. Nad hlavami všech obyvatel říše začaly polétávat ohnivé kusy kamení, z nebes se sneslo mračno černého sněhu, ale nestudil, ba naopak – byl vlažný. Životodárnou vodu v lesních tůních nahradilo prázdno, úrodná pole zalila červená žhnoucí moréna. Kdo přežil, měl smůlu. Musel být svědkem skonání všech svých blízkých a příbuzných. Trpaslíci pomáhali ukrýt elfské děti do zákrytů hor, lidí zbudovali bytelná opevnění, ale vodu nezadržel nikdo! Pršelo mnoho dní a hladina jen stoupala. Naše Matka umírala, rudé oceány nahradilo nekonečné moře. Byla tma, spíše šero, avšak luna na obzor nevyšla. Přeživší apokalypsu naskákali do lodí a vydali se hledat lepší svět. Svět, kde mohou věřit, že je nějaká mocná síla ochrání a nezklame, svět, který hledáme i my…“

Psal se sto třináctý den plavby, když vtom se z můstku za silné bouře ozvalo:
„Kormidlo prudce doprava!“ zavelel kapitán kocábky, jenž honosným jménem Lauticia se zove.
„Je před námi útes! Doprava!“ zahulákal tentokrát hlasitěji kapitán vrhaje se po kormidlu, když najednou se ozvala mohutná rána. Loď se zakymácela ze strany na stranu, kapitán zavrávoral a upadl. Leží si bezvládně na podlaze paluby, snad to vypadlo, že se probouzí… Než se ale stačil vzpamatovat, to už z police padal těžký dalekohled přímo na jeho hlavu. Než se důstojníci nadáli, smíchala se kaluž mořské vody a krví dobrotivého kapitána.
„Tati né!“ bezmocně zařval někdo zpoza davu přihlížejících lidských námořníků.
„Tati, tatínku! Vstávej! Táto!“ prosil syn umírajícího otce, aby bojoval. Nicméně to už byl kýl lodi o další metr a půl níže pod hladinou. Loď se potápěla.

Druhého dne se Qoituu probudil na břehu při pobřeží lewanského lesa. Jak se mu podařilo přežít a jestli přižil i někdo další, to ví už jen jeho nový bůh, jeho zachránce. Qoituu nerad mluví o své minulosti, není pro něj růžová. Co týká jeho matky, to je tuplem passé…

(zbývající kapitoly v průběhu hraní)

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist