O jednom elfovi, který se rozhodl stát dobrodruhem, aniž by pořádně věděl, co to obnáší.
I. Zcela obyčejný elf
Krásnomil Létohor pocházel z docela obyčejné elfské rodiny.
Jeho rodiče byli naživu, jejich dům měl střechu, která většinu roku neprotékala, a nikdo z blízkých příbuzných nebyl zavražděn temným čarodějem. Žádný drak nevypálil jejich vesnici a Krásnomilovi se nikdy nezjevil duch dávného předka, aby mu oznámil, že je posledním dědicem ztraceného trůnu.
To všechno bylo velmi nezvyklé, neboť mladí elfové, kteří se vydávali na dráhu dobrodruhů, obvykle alespoň jednu z těchto nepříjemností zažili.
Krásnomilovi rodiče si ovšem nikdy nestěžovali.
Vlastně byli docela spokojení.
Jejich syn rostl, jedl, spal a občas dokonce pomohl s nějakou prací. Zpočátku se zdálo, že z něj vyroste docela rozumný elf.
Tento dojem se však s přibývajícími léty ukázal jako poněkud optimistický.
Krásnomil měl totiž jednu zvláštní vlastnost.
Když se něco přihodilo, nejprve jednal.
Teprve potom začal přemýšlet.
A protože některé události vyžadovaly více přemýšlení než jiné, bývaly následky občas značně neblahé.
Jednou například spatřil sousedova berana, jak se zamotal do křoví. Rozběhl se zvířeti na pomoc, chytil je za rohy a pokusil se je vysvobodit.
Beran byl jiného názoru.
Následující události zahrnovaly rozbitý plot, převržené necky, značné množství bláta a Krásnomila, který se probudil pod hrušní.
Otec nad ním tehdy dlouho stál.
„Proč jsi ho prostě neodvázal?“
Krásnomil se posadil.
„To mě nenapadlo.“
„To jsem si všiml.“
Takových příhod bylo více.
Krásnomil například jednou pomáhal s opravou střechy, což byl úkol, který zpočátku považoval za zcela přijatelný.
Pak se ovšem podíval dolů.
Zjistil, že země je mnohem dál, než by podle jeho názoru měla být.
Nějakou dobu se odmítal pohnout.
Otec musel přinést žebřík, matka horký čaj a soused dobré rady.
Z těchto tří věcí byl nakonec nejméně užitečný soused.
Od té doby Krásnomil výšky neměl rád.
A výšky, pokud je známo, neměly nijak zvlášť rády jeho.
II. Velmi vážná záležitost
Když Krásnomil dospěl do věku, který by lidé považovali přibližně za čtyřicítku, začali si jeho rodiče dělat starosti.
Ne proto, že by se s ním dělo něco strašného.
Právě naopak.
Nedělo se s ním téměř nic.
Krásnomil se tu a tam věnoval různým pracím, občas pomáhal doma a čas od času se pokoušel naučit něčemu užitečnému.
Žádná z těchto činností jej však nedokázala zaměstnat nadlouho.
Jedinou výjimku představovaly zbraně.
Krásnomil měl rád meče, sekery, dýky a vůbec všechno, co mělo čepel a dalo se držet za konec, který zpravidla nebýval ostrý.
Zvláště meče jej fascinovaly.
Většina ostatních elfů dávala přednost lukům, nebo alespoň tvrdila, že jim dává přednost. Luk totiž působil elegantně a umožňoval zabít nepřítele z bezpečné vzdálenosti.
Meč měl oproti tomu jednu zásadní nevýhodu.
Aby jím člověk někoho zasáhl, musel se k němu nejprve přiblížit.
Krásnomil však tuto nevýhodu nikdy nepovažoval za důležitou.
„Meč je poctivá zbraň,“ vysvětloval otci.
„A luk snad není?“
„Z luku se střílí z dálky.“
„Právě proto je tak dobrý.“
„Ale to není čestné.“
Otec si syna dlouze prohlížel.
„Krásnomile, kdyby se tě pokusil sežrat medvěd, zajímala by tě jeho čest?“
„Medvědi nemají čest.“
„Pak je možná dobře, že mají tak velké zuby.“
Krásnomil nad tím přemýšlel celé odpoledne.
Nakonec dospěl k závěru, že otec některým věcem prostě nerozumí.
Základy zacházení se zbraněmi se naučil doma a při příležitostném cvičení s ostatními elfy. Nikdy nepatřil k nejlepším šermířům, ale byl vytrvalý a nebál se tvrdé práce.
Tedy pokud se ovšem práce týkala mečů.
A netrvala příliš dlouho.
Jednoho dne si Krásnomil pořídil plátovou zbroj.
Byla těžká, nepohodlná a při chůzi vydávala zvuky připomínající kuchyňské náčiní padající ze schodů.
Krásnomil si ji okamžitě zamiloval.
Matka byla méně nadšená.
„Proč si pro všechno na světě pořizuješ tolik železa?“
„Protože budu válečník.“
„A proti komu chceš bojovat?“
Krásnomil se zamyslel.
„To ještě nevím.“
„Tak proč potřebuješ brnění?“
„Abych byl připravený.“
Matka si povzdechla.
„Na něco, o čem nevíš, jestli se to stane?“
„Ano.“
„A kdy?“
„To právě nevím.“
Matka se podívala na otce.
Otec pokrčil rameny.
Byla to jedna z těch chvil, kdy oba dospěli k názoru, že nemá smysl odporovat.
III. Večeře, která změnila všechno
Rozhodnutí opustit domov přišlo jednoho obyčejného večera.
Rodina právě seděla u stolu a večeřela, když Krásnomil odložil lžíci.
„Rozhodl jsem se.“
Otec pokračoval v jídle.
„To se občas stává.“
„Chci odejít do světa.“
Matka položila hrnek.
„Kam?“
„Do světa.“
„To jsem slyšela. Ptám se kam.“
Krásnomil pokrčil rameny.
„Někam.“
Matka si vyměnila pohled s otcem.
„A co tam budeš dělat?“
„Dobrodružství.“
„Dobrodružství se nedělá,“ poznamenal otec. „Dobrodružství se přihodí.“
„Tak počkám, až se nějaké přihodí.“
„To můžeš i tady.“
„Ale tady se nic neděje!“
Otec se zamyslel.
„Minulý měsíc sousedovi utekla koza.“
„To není dobrodružství!“
„Pro souseda bylo.“
Krásnomil si založil ruce na prsou.
„Chci poznat svět. Chci navštívit města, bojovat s nestvůrami, pomáhat potřebným a stát se dobrým válečníkem.“
Matka chvíli mlčela.
„A proč?“
Tato otázka Krásnomila poněkud zaskočila.
Na světě existovalo mnoho otázek, na které neměl odpověď.
Proč je nebe modré.
Proč ptáci na podzim odlétají.
Proč se některé ponožky ztrácejí, přestože jsou při praní vždy pohromadě.
Ale na otázku, proč chce být dobrodruhem, by podle svého názoru odpověď mít měl.
„Protože...“
Odmlčel se.
„Protože bych chtěl.“
Otec odložil lžíci.
„To je alespoň poctivá odpověď.“
Matka přikývla.
„Tak dobře.“
Krásnomil zamrkal.
„Vy mě pustíte?“
„Samozřejmě.“
„Jen tak?“
„Jsi dospělý elf, Krásnomile. Nemůžeme tě držet doma věčně.“
Krásnomil se zamračil.
Očekával odpor.
Možná přísný zákaz.
Případně dlouhou hádku, po níž by dramaticky odešel do nočního deště a ještě dlouhá léta vzpomínal, jak musel bojovat za vlastní svobodu.
Místo toho mu matka nabídla další porci večeře.
Bylo to poněkud zklamání.
„A kdy chceš odejít?“ zeptala se.
„Zítra ráno.“
„Tak si nezapomeň čisté prádlo.“
Krásnomil měl pocit, že velké životní rozhodnutí si zaslouží důstojnější zakončení.
Ale protože měl ještě hlad, požádal o druhou porci.
IV. Dobrodružství začíná
Následujícího rána stál Krásnomil před domem.
Měl plátovou zbroj, meč, cestovní brašnu a zásoby jídla, které mu matka přibalila.
Zásob bylo tolik, že by s nimi menší vojenská výprava dokázala přečkat nepříliš náročné obléhání.
Otec mu pomohl upevnit poslední řemen.
„Pamatuj, že není ostuda před nebezpečím ustoupit.“
„Já vím.“
„A nemusíš se pouštět do každé rvačky.“
„Samozřejmě.“
„A když si nebudeš jistý, co dělat, nejdřív se zamysli.“
Krásnomil přikývl.
„To určitě udělám.“
Otec se na něj chvíli díval.
„Tomu bych skoro věřil.“
Matka jej objala.
„A dávej na sebe pozor.“
„Budu.“
„A napiš.“
„Napíšu.“
„A pravidelně jez.“
„Matko!“
„Jen ti to připomínám.“
Krásnomil se rozloučil a vyrazil.
Prvních několik hodin probíhalo naprosto bez problémů.
Cesta vedla lesem a mezi loukami. Ptáci zpívali, slunce svítilo a Krásnomil měl výbornou náladu.
Byl svobodný.
Byl připravený.
Byl dobrodruh.
Alespoň dokud nedošel k mostu.
Most byl starý, dřevěný a vedl přes úzkou, ale nepříjemně hlubokou strž.
Na druhé straně stál selský vůz. Jedno kolo uvízlo mezi prkny a tažný kůň se neklidně vzpínal.
Majitel vozu se jej marně pokoušel uklidnit.
„Stůj, ty potvoro! Stůj!“
Krásnomil spatřil, že se jeden z postranních řemenů uvolnil a vůz se začíná nebezpečně naklánět.
Neváhal.
Rozběhl se vpřed.
„Já vám pomohu!“
Sedlák překvapeně vzhlédl.
„Počkejte! Nejdřív musíme—“
Pozdě.
Krásnomil již vběhl na most.
Kůň se polekal řinčení jeho zbroje, uskočil stranou a zatáhl za postroj.
Vůz nebezpečně zapraskal.
Krásnomil skočil k oji a chytil uvolněný řemen.
„Klid!“ zvolal na koně.
Kůň neuposlechl.
„Říkám klid!“
Kůň usoudil, že tak hlučný elf představuje větší nebezpečí než rozbitý most.
Trhl sebou.
Krásnomil vytasil meč a jediným prudkým pohybem přeťal napnutý řemen.
Kůň odskočil vpřed.
Vůz se přestal naklánět.
Na okamžik zavládlo ticho.
Sedlák se zadíval na vůz.
Pak na koně.
A nakonec na Krásnomila.
„No...“
Zamrkal.
„To jste vlastně udělal dobře.“
Krásnomil se usmál.
„Samozřejmě.“
Teprve potom se podíval pod nohy.
Mezi prkny mostu zahlédl hluboko dole proudící vodu.
Úsměv mu zmizel z tváře.
„Ehm.“
Sedlák přistoupil blíž.
„Co je?“
„Jak... jak je to vysoko?“
Muž pohlédl přes zábradlí.
„Dost.“
Krásnomil zesinal.
„Dost?“
„No, spadnout bych tam nechtěl.“
Tato informace Krásnomilovi nijak nepomohla.
Prsty pevně sevřel dřevěné zábradlí.
„Aha.“
Sedlák si jej chvíli prohlížel.
„Vy se bojíte výšek?“
„Ne.“
Zavládlo ticho.
„Jen nemám rád, když je země příliš daleko.“
„To je strach z výšek.“
„To je rozumná opatrnost!“
Sedlák pokrčil rameny.
„Tak pojďte pomalu ke mně.“
Krásnomil se podíval na cestu.
Byla vzdálená sotva několik kroků.
Přesto se zdálo, že k ní vede nejdelší cesta na světě.
Nakonec zavřel oči, pevně se chytil zábradlí a velmi opatrně vykročil.
Jeho zbroj při tom vydávala tiché skřípání.
Sedlák trpělivě čekal.
Když Krásnomil konečně opustil most, zhluboka se nadechl.
„Tak,“ prohlásil. „To bychom měli.“
Muž přikývl.
„Děkuji vám. Kdybyste nepřesekl ten řemen, mohl se mi celý vůz převrátit.“
Krásnomil se napřímil.
„Rádo se stalo.“
„Jste nějaký rytíř?“
„Ne tak docela.“
„Voják?“
„Také ne.“
„Žoldnéř?“
„Zatím ne.“
Sedlák se podrbal na hlavě.
„Tak co vlastně jste?“
Krásnomil se zamyslel.
Pak se usmál.
„Dobrodruh.“
Muž si jej chvíli prohlížel.
Nakonec pomalu přikývl.
„Aha. Tak to mnohé vysvětluje.“
V. První večer
Do nejbližšího hostince dorazil Krásnomil krátce před soumrakem.
Vešel dovnitř a rozhlédl se.
U několika stolů seděli pocestní, u krbu podřimoval starý muž a hostinský právě leštil korbel, který již dávno překročil rozumnou hranici čistoty.
Krásnomil přistoupil k pultu.
„Dobrý večer.“
Hostinský vzhlédl.
„Dobrý. Co to bude?“
„Chtěl bych...“
Krásnomil zaváhal.
V boji s vyděšeným koněm neváhal ani okamžik.
Rozhovor s cizím člověkem byl ovšem něco docela jiného.
„...nějaké jídlo.“
„A pití?“
„Ano, prosím.“
„Co si dáte?“
Krásnomil se rozhlédl po korbelech.
„To, co pijí ostatní.“
Hostinský přikývl a postavil před něj pivo.
Krásnomil se posadil k volnému stolu.
Teprve nyní si uvědomil, že nemá ponětí, kolik takové jídlo stojí.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
O jednom elfovi, který se rozhodl stát dobrodruhem, aniž by pořádně věděl, co to obnáší.