Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Lumír

-> Charakterník

obrázek postavyDávno před vznikem světa Andarijského, on již brázdil svými kroky jinou zem. Velmi prastarou a zkaženou natolik, že nádherné květy polních bylin uhnívaly dne prvního za soumraku a smrduté mouchy byly tak veliké, že vyhubily veškeré tvorstvo létající v povětří. A jakýs to je temný a hrubý svět, ve kterém nebylo libozvučného zpěvu ptactva, které by alespoň na chvíli dalo zapomenout na životní chmury. V tomto světě jednoduše nebylo místa pro krásu. Byl to také svět, ve kterém bohové krutí, vychloubační a znudění, každodenně sestupovali svými zářnými chodidly na špinavou zem a zasahovali do života místních rolníků i bojovníků.
Ano, zde on žil a takovému světu se přizpůsobil. Zámožný hrdina v hradě pokrytém vítěznými zástavami z turnajů. Bojovník v plátěné zbroji tak těžké, že div jeho nebohého panoše nezlomila vejpůl pokaždé, když i její část nesl v náručí. Za jeho dlouhý život se naučil mnohému; mistrovskému vedení meče i palice, střelbě z luku tak přesné, že dnešní zástupci elfího národa by při sledování jeho umu nasedli hromadně do bárek a s ostudou zmizeli do Valinoru, magii a v neposlední řadě nechutné a ohavné nekromancii. Svůj život prožil ve službách krále a královny Britainské a vedl trvalý a krvavý boj proti vrahům a nohsledům chaosu. Jeho lidské srdce ovšem pukalo, navenek chrabrý, nebojácný a drsný bojovník pomalu zmíral na temnotu, hnus a špínu, které ho obklopovali.
Bylo tomu po velké válce, kdy se od jednoho zraněného potulného mnicha dozvěděl i o jiných bozích… bozích z jiných sfér, kteří jsou pramálo podobní krutovládcům místním. I začal se k nim modlit a majetek obětovat svůj. Nejvíce ovšem jednomu specifickému, jeho jméno mělo znít Perun, měl to být bůh dobrosrdečný, ale nesmírně mocný, neboť sféry překonávat dokázal a již i tento svět kdysi svou návštěvou poctil.
On vzdal se služby trůnu, zabíjení nepřátel a praktikování ohavné nekromancie a postupně obětoval Perunovi všecek majetek. I tak s ním ale žádný kontakt nenavázal, ani ho nezřel. Jeho tak napadla poslední myšlenka, poslední věc, které se ve prospěch onoho záhadného boha může vzdát.
Byla bouřka, proudy vody zemi zaplavovaly, jako by chtěly vytvořit moře. Tu a tam okolí osvětlil namodralý záblesk následovaný zlověstným duněním hromu. On právě spoře oděn kráčel bos rozmáčenou zemí pokrytou listím velmi temným lesem a rozhlížel se. Hledal objekt velmi specifický. „Zde, to je ono, o tomto místě mnich vyprávěl!.“ Stál naproti dubu, dubu tak masivnímu, že se tradovalo, že vznikl ve stejný den jako země sama. Bylo to pod tímto dubem, kde Perun kdysi vstoupil do našeho světa.
Odložil promáčenou tuniku a poklekl před kmenem mohutným na kolena, v ruce se mu zablyštěla nesmírně naostřená hrana jednoruční válečné sekyry a ťal do břuchu vlastního. Svět se mu velmi rychle vzdaloval, viděl hvězdy natolik velké, že by se jich mohl dotknout. Cítil se lehce, étericky a pociťoval neuvěřitelný příval štěstí. Za ty stovky let zapomněl co je to krása, nyní jí opět poznal a zde v ráji na pomezí sfér se oproti němu postavil Perun, moudrý bůh hromu, bouře a blesku. I zeptal se ho bůh, proč odmítl dar života a dobrovolně se ho zbavil. On popsal vše o ošklivosti a hrubosti světa, který opustil. Perun, usmívaje se, ho přerušil a tázal se ho, čím by se stal, kdyby nebyl svět tak krutý a ošklivý. On bez rozmyslu vykřiknul „Bard! Chtěl bych ovládnout kouzlo hudby, aby i v místech, kde se ptačího zpěvu a jiné krásy nedostává, a kde se pouze rozkládá maso hnilobným pachem, bylo možno vyloudit melodii, která mi dodá odvahu pokračovat. Také bych nikdy nesáhnul na zbraně chladné, těžké a vnitřnosti párající. Když smrt, tak ladnou a rychlou vykonanou lukem a šípem. Toť potěšení pro lovce i oběť!“ Perunovi se v moudrých očích zablesklo, ale nic neřekl, pouze jemně mávnul rukou. Jako na jeho rozkaz se ho opět ujala ta záhadná síla, která ho předtím odnesla sem, a on cítil, že se opět vzdaluje pryč. Neviditelná ruka ho ovšem táhla jiným směrem, než kterým „přiletěl“, blížil se k světu plnému barev, vůní a veselí.
Procitl v lese, hlavou opřený o dub tak mohutný a krásný, že jeho příbuzný ve starém světě vypadal oproti němu jako zdeformovaný spratek. Zde se zrodil on, bard Lumír. Na nic nečekal, zvedl se a za pobrukování překrásné melodie vyrazil k nejbližšímu městu, které bylo z řídkého lesíka dobře vidět.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2025 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist