Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Evangeline

-> Charakterník

obrázek postavyVálka. Napětí, které se neslo ve vzduchu a brzy mělo být prolomeno.
Evangeline nasála vzduch protkán očekáváním a strachem. Podívala se okolo sebe na lid, který nechtěl vydat svou zemi písečnému lidu. Už je nezajímalo, jak to bylo předtím. Chtěli jen svou zemi zpět.
Nepřátelé se jako jeden muž vydali proti Andarijským. Ti, v celé své rozličnosti, neotáleli dlouho s odpovědí. Brzy se dostali na dostřel a z obou stran vyletěly salvy šípů v takovém počtu, že se na chvíli zdálo, že zmizelo i zářivé slunce nad nimi.
Stiskla své kopí pevně v ruce a vyběhla proti svému nepříteli. Z obou stran se nesl křik. Ať už zvolání Písečných, nebo Andarijských. Tentokrát však nešlo slyšet volání jmen cechů a bohů. Spojilo se to v jednoduché "za císařství", které vyjádřilo vše, o co šlo. Ale nejen to, často to také byl výkřik bolesti a hluk dopadajících těl.

Andarijští rozhodně neměli přesilu, i tak dokázali sebrat těžkooděnce se štíty a postavit je dopředu, za ně kopiníky, lukostřelce, mágy. Toto postavení bylo nejlogičtější a také bylo účinné, než byla první řada proražena nepřítelem. Nyní zde byl každý sám za sebe.
Píseční rychle pronikali mezi řady napůl rozpadlého tělesa. Její kopí probodlo prvního ze střelců. Byla rychlejší. Vytáhla z něj zbraň, ale než se stačila připravit na dalšího nepřítele, cizí smrtící nástroj ji proletěl kolem hlavy. Vyhnula se poprvé. Podruhé už Evangeline takové štěstí neměla. Lesklá zbraň se ji řítila přímo na tělo, už nebylo jak se vyhnout. Před očima ji v útržcích začaly probíhat obrázky z jejího života..


*Narození* Horké léto v Thyru, nikde nikdo. Jen bolestivý ženský křik z jednoho z pískovcových domů. Brzy se k němu přidal další, dětský. Vrabci na střeše si správně štěbetali, že to dítě má Níthiel s heroldem z Havantu, Seltyrem.

*Zhruba šest let* První napadení její rodiny démonem. Utíkala tehdy s matkou do Lewanu. Otce skoro neznala, neměly by kam jít, nebýt rodiny v Lewanu a Havantu. Tam se více sbližuje s Katrin, tetičkou. Po čase se vrací do Thyru, kde jsou znovu napadeny. Evangeline s Katrin jsou společně s podivným mužem uvnitř domova, zamčené. Prolezly oknem dovnitř.
"Podám si vás, to přísahám!" zařval muž. Malá Eva po něm v tu chvíli hodila první předmět, co našla a vší silou ho stihla kopnout do kolene. Téměř ho to nezranilo, ale o to víc rozzuřilo. Evangeline odletěla na zeď za ní, díky jeho kopanci. Po chvíli však povolují dveře, díky Sortimu a Níthiel. Situace je na moment zachráněna.

*Znova šest let* Zjištění, že s její matkou není něco v pořádku. Její rány se hojí podivně rychle. Také zjistila, že ten muž, co je napadl v Thyru a hledal je v Lewanu její matku chce právě pro její zvláštní krev. Má ji celý rod Sirensů. Chvíli na to Evangeline zjišťuje, že je částečně stejná, jako matka a její rodina. Její krev je sice ředěna lidskou, její schopnosti poměrně slabé, ale pořád jsou tady.

Seděla v křesle a držela v ruce dýku. Zabodla si ji několikrát do dlaně. Na zem stékaly její slzy společně s krví. Po chvíli však ruka byla opět zacelená.

*Odchod matky* "Opravdu to chceš?" hlesla Níthiel k Evce. "Víš, že jinak Katrin neochráním, ani nikoho jiného" přikývlo dítě a vzalo si dvě lahvičky, které ji matka podala. "První tu červenou, potom zlatou, dobře?" - Eva opět jen kývla a odzátkovala červenou lahvičku. Vypila ji. "Nic se nedě.." hlesla po chvíli, ale matka ji přerušila a přisunula ji lahvičku se zlatavým obsahem. Už jen zápach byl odporný. Odevzdaně polkla obsah flakonky. Chvíli se nic nedělo. Bylo to však jen ticho před bouří. Chvíli na to se svíjela v křečích a nepřirozených úhlech. Její matka ji do úst strčila kousek dřívka, aby křik nebyl tak silný a pozorovala, jak ji dítě roste pod očima. Když křik utichl, podala Evce nové oblečení. Stála před ní zhruba dvacetiletá mladá žena. Slabá, ale rozhodně ne dítě.
"Věci máš v truhlách, je tam vše, co do začátku potřebuješ. Víš, že musím jít. Sorti na tebe dá pozor." - "Nenávidím ho! Sebral mi tátu!" protestovala Evangeline, ale po chvíli zmlkla a objala matku. "Budeš mi chybět, Ev. Nezapomeň, že jsi moje dcera."

*Návrat* Nesla zrovna květiny na hrob Níthiel. Zvedla na chvíli pohled od fialových kvítků před domem v Havantu a nadskočila. Její matka, nyní již vypadajíce zdravě kráčela k jejich domu. Evangeline nemohla uvěřit svým očím, objala ji a ještě dlouho nešly spát. Vyprávěla ji také, že s růstem její schopnosti slábnou, byla za to ráda.

*Usmíření s heroldem* Pohlédla do očí heroldovi. Až teď ji došlo, co pro jejich rodinu dělal. "Odpustíte mi?" vypravila ze sebe tiše a s pokorou. Herold kývl a viděla ho poprvé se usmát. Jindy působil tolik chladně, pokud zrovna nebyl s její matkou.

*Cvičení* "S výcvikem začneme hned, pojď ven." řekl Sorti ostře. "Nemám tady skoro žádné věci!"namítla Eva, ale nebylo to nic platné, raději rychle vytáhla zbraň. Ale proti oplátovanému muži neměla příliš šancí. Netrvalo dlouho a ležela obličejem v hlíně. Podal ji ruku a pomohl ji na nohy "znova" dodal bez emocí a hodil mezi ně lektvar. Po menším výbuchu, který signalizoval nový souboj se opět pustili do sebe. Evangeline zanedlouho znovu ležela na zemi. Takto tomu bylo dlouhé dny a týdny, než herold začal často odjíždět z města.

*Na zkoušku* Zaklepala na dveře herolda Morthira. Otevřel ji starší muž v naleštěné zbroji. "Dobrý den, jste herold Vulnus Morthir?" zeptala se opatrně. Muž přikývl. Už jen při pohledu na jeho tvář jste cítili respekt. Sloužil po dlouhá léta a právě on byl ten, kdo ji mohl pomoci. "Jsem nevlastní dcerou vašeho kolegy, Sortiho. A právě on mě nasměroval k vám. Říkal, že jste nejlepší bojovník Andoru." "Jsem potěšen vaší řečí, slečno, eh.. Vaše ctěné jméno?" usmál se překvapeně. "Evangeline, omlouvám se." mírně se začervenala. "Tedy slečno Evangeline, co přesně vás sem přivádí?" prohlídl si ji. "Chtěla bych k vám do učení" řekla pevným hlasem. Po dlouhé rozpravě se ještě té noci vydali na první výcvik.

*Zřeknutí* Dojela k domu na Tuláckých ostrovech, kde Seltyr Evelor toho času bydlel. Zabušila na dveře. Přišel ji otevřít a radostně pozdravil, což ji na chvíli vyvedlo z míry. Zvládla však zachovat chladnou tvář a přikývla. "Potřebuju s tebou mluvit, otče" poslední slovo řekla s mírným odporem.
Šli spolu ke břehu ostrova, kde čekal černý kůň. Chytila ho za uzdu a podala ji heroldovi. "Nechci ti nic dlužit." podívala se mu do očí a zhluboka se nadechla. V hlavě měla obrovské množství myšlenek a jen těžko se formulovaly do vět. Chtěla to mít hlavně za sebou. "Dobře víš, že naše cesty se rozešly již když jsem se narodila. Nikdy jsme vlastně nebyli správná rodina. Nemáme k sobě skoro žádné vazby." zahleděla se na širé moře okolo, uklidňovalo ji. "Pleteš se, drahá Evangeline. Naše cesty se nikdy nespojily" odvětil tiše "a vím, co teď chceš udělat" dodal. Eva se otočila "mrzí mě, že to tak končí. Ale naše cesty nejspíš navždy zůstanou nespojené, Seltyre Evelore." Naposled se na něj podívala a spěšně vykročila pryč.

*O pár měsíců později, ve Valu* Opustila hlídku na věži, aby se podívala do města, jestli je tam vše v pořádku, jako to dělala každý den. Když se vracela zpět do Valu, něco bylo jinak. Herold se vrátil, měl uvázaného koně u hradby. Pousmála se a spěšně uvázala i svého koně. Za dobu, co trávila mezi stěnami Severního Sigmarova valu, se Sorti stal nejen jejím kapitánem, ale také otcem. Otevřela těžké dveře a její oči spadly na omráčené ženské tělo na zemi. Zamračila se a vytáhla kopí. "Evo, pojď sem."ozvalo se z druhé strany místnosti. Přešla k heroldovi s tichou otázkou na totožnost ženy. "Jeanette, špína upírská" odplivl si a probodl tělo, po chvíli mu uřezal hlavu. "Běž založit oheň do nejvyššího patra" hodil ji pochodeň. Eva vystoupala nahoru a udělala dle jeho pokynů. Netrvalo dlouho a vystoupal nahoru i Sorti. Oheň již byl slušně rozhořený. Hodil tělo do plamenů. Zaplavil je černý dým a smrad spáleného masa. Eva si musela přitáhnout róbu více do obličeje. "Dobrá práce, Ev." řekl chladně. Oheň pomalu dohoříval a odevlál poslední vzpomínku na Jeanette daleko od nich.

*První potyčka se špehy* Seděla ve spodním patře Valu. Herold zrovna oběhl pro věci. V patře nad ní uslyšela zvuky. Podívala se tam a nic neviděla. Usoudila, že to nejspíš byl jen, jako obvykle, potkan a s klidem se vrátila do spodního patra. Zdálo se to jako klidný večer. Až do doby, než se vlevo mihl stín. Zanedlouho vpravo. Zmateně si promnula oči. Najednou však cítila chladnou čepel na krku. Sáhla po zbrani vedle sebe "ani to nezkoušej" ozvalo se však za ní. "Kolik mužů brání Val?!" štěkl muž v černé kožené zbroji. "Dost." odpověděla Evangeline klidně. Muž ji přitiskl čepel více ke krku "tak kolik?". Evangeline těkala pohledem po místnosti, když se však rozrazily dveře a stál v nich Sorti. Špeh zmizel ve stínu a toho večera se již neobjevil.

*Útok na Val* Opět měla hlídku. Všimla si lučištníků daleko mezi stromy. Seběhla dolů a krystalem se snažila přivolat posily. Nikdo nereagoval. Vzala tedy roh a vyjela spěšně do Andoru pro pomoc. Vracela se do Valu s dostatečným množstvím mužů a přicházeli další. Útok odrazili, stejně jako ještě párkrát potom. Navázala toho večera mnoho užitečných spojenectví s cechy Andarie.

*Na sněmu* Dorazili se Severusem, obráncem Valu, jako první. Byli rádi, že se z obsazeného Valu vůbec dostali. Celý ho měli pod kontrolou Píseční. Po nich dorazil císařský úředník a další lidé. Nebylo jich mnoho, ale i přesto to stačilo na vyvolání konfliktu mezi Thyrským senátorem a císařským úředníkem. Údajně nebyl zván. Došlo k potyčce a úředník opustil senát. Praetorie ho za pár minut přivádí zpět. "Jako pes jsi utekl, jak pes chcípneš!" zahřmělo místností. Muži v modrých pláštích se na něj spustili jako hladoví vlci, ale než jej stihli řádně zasáhnout, muž překousl ampuli jedu v ústech. "Tohle bude válka" ozvalo se vedle Evy z úst Severuse. Mlčky přikývla. Ještě toho večera stála před císařovnou s rytíři, kteří se snažili objasnit situaci.

*Opuštění hlídky* Potkala po dlouhé době Sortiho a Severa v Andoru. Odjeli stranou. Proběhla krátká rozprava o následujícím dění ve Valu. "Tohle bude válka, Evo a Severe. Tímto nejsem vašim velitelem" pronesl tiše a dal jim několik rad. "Nyní stojíte každý za sebe." pobídl koně a odjel, Eva mu ani nestihla říct, jak se věci mají.
Když se vrátila do Valu, již se nedostala dovnitř. Během porady ji vzal klíč a ona si toho ani nevšimla. Znova přišla o velitele a otce.



Proud myšlenek byl náhle u konce a ona hleděla tváří v tvář protivníkovi. Naposled se usmála a zabodla do něj svou zbraň ve chvíli, kdy jeho čepel projela s obrovskou bolestí jejím tělem..



Trhla sebou a zmateně se podívala po místnosti. Probudila se. Seděla na lavici v malém domě v Lewanu a na kožešinách spal Severus. Hmátla dlaní k srdci, kam dostala zásah. Po ráně ani stopy a ona zase usnula.





Průběžně aktualizováno a velmi volné pokračování (všechno bude!) zde: http://forum.andaria.cz/viewtopic.php?f=178&t=36091

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist