Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Nesswen

-> Charakterník

obrázek postavy Sedím si ve svém pokoji a zkoumám vlastnosti nějakých lektvarů co jsem našla. Vždycky mě zajímalo, co nového může vzniknout smícháním nových, nezvyklých přísad… Výbušnina? nebo smrtící jed *směje se* Či zahalující nápoj? Přemýšlím co by tak… Když z vedlejšího pokoje zaslechnu hroznou ránu.
„Co si o sobě myslíš?!" Doma je potřeba zastat takové práce a ty se jen flákáš po hospodách!“ to se otec asi vrátil domů. Zvědavě jsem přitiskla ucho ke stěně a čekala co se bude dít dál. „Jsi k ničemu!“ zakřičela matka „ Táhni odkud jsi přišel!“ Pak bouchly dveře a nastalo hrobové ticho. Hodila jsem na sebe nějaké oblečení a pomalu jsem se plížila za otcem. Černou nocí kráčel po lesní cestě, až došel na palouk, kde stály tři zahalené postavy, do očí jsem jim neviděla, ale zdálo se, že se s otcem znali. Neslyšela jsem o čem mluví, na to jsem byla příliš daleko, ale zahlédla jsem, jak jim otec předává jakousi malou truhličku. Každá ze tří postav si pečlivě prohlídla její obsah a otec se otočil k odchodu, v tom jedna z nich vytáhla kuši a střelila otce do zad, ten zachvácen strašlivou bolestí padl k zemi. Poté se zahřmělo a ony postavy zmizely v dýmu. Běžela jsem tedy k otci, abych ho uklidnila. „Dojdu pro léčitele.“ řekla jsem se slzami v očích. Otec mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. „Je příliš pozdě… Na nic nečekej, jdi za strýcem, ten ti vše vysvětlí.“ řekl s posledním výdechem. Rozeběhla jsem se tedy směrem ke krajům zvaných Andaria, běžela jsem, co mi nohy stačily, dokud mě vyčerpání nedonutilo uložit se ke spánku.

Brzy ráno, sotva slunce začalo vycházet, mě vzbudilo divné funění. Ospale jsem rozevřela oči a pár kroků přede mnou se pásl krásný divoký kůň. Chvilku jsem ho pozorovala, pak jsem si sáhla do kapsy pro jablko a pomalu jsem k němu natáhla ruku. Kůň se na mě nevěřícně podíval, ale po krátkém očuchání neodolal. Pomalu jsme si na sebe zvykli, tak tedy nic nebránilo v tom, pokračovat v mojí cestě společně. Ještě pár hodin jsme probíhali celými bažinami, když jsme konečně dorazili na místo. Seskočila jsem z koně a přivázala ho ke kůlu. Přes malý dvorek jsem došla až ke dveřím, které byly, k mému překvapení odemčené. „Tady tě máme,“ pousmál se strýc „už jsem na tebe čekal.“ S udiveným výrazem jsem zasedla ke stolu „Ty víš,co se stalo?“ Strýc rozpačitě sklopil oči k zemi, ale odpovědi jsem se nedočkala, jeho pohled však mluvil za vše... „Můžeš mi tedy nějak vysvětlit, co ti lidé chtěli po mém otci?“ zeptala jsem se ještě. „Dobrá tedy,“ začal trošku nejistě „povím ti to od samého začátku... Tvůj otec a matka hrozně toužili po dítěti, ovšem matka nemohla otěhotnět. Doufali, že jim pomůže nějaký léčitel, ale nikdo si nevěděl rady. Avšak jednoho dne, když šel otec sklízet na pole, potkal tři zvláštní bytosti, které tvrdily, že vědí o jeho problému a mají pro něj řešení. Jejich návrh zněl, že mu stvoří dceru, ovšem pod podmínkou, že za každý rok jejího života dostanou zaplaceno padesát tisíc zlatých, jinak, že si jí vezmou nazpět. Otec neváhal ani vteřinu a nabídku přijal, matce však nic neřekl. Roky plynuly a rostla jsi jak z vody, vše skvěle vycházelo až do dne tvých patnáctých narozenin. Ten den v noci se začaly dít divné věci, z tvého pokoje vycházely zvláštní zvuky. Prvních pár dní tomu nikdo nevěnoval pozornost, i když o tvé náměsíčnosti nebylo pochyb. Den za dnem ses dostávala dál od domu. Až jednoho dne začali umírat lidé z vesnice, každou noc jeden. Otci to nedalo a začal tě sledovat, jaké to bylo nemilé zjištění, že za vším tím krveprolitím stojí jeho dcera...“ upřeně se na mě podíval a pokračoval dál „…nyní tedy k tomu co se přihodilo včera v noci. Otec už dále nechtěl platit za takovou zrůdu, to samé řekl i oněm bytostem a ty dotčené, že tě takto nazval, otce zabili. To ty za všechno můžeš! Je mojí povinností pomstít smrt svého bratra!“ zakřičel strýc a sáhl po noži, který ležel nedaleko. Z ničeho nic mě polil příval vzteku a bez jakéhokoli myšlení jsem popadla nedaleké kopí a namířila na strýce a vyřkla jen tři slova „Nemůžeš mě zničit!“ Ten se po příletu kovového hrotu skácel mrtev k zemi.
Chvíli jsem tak rozjímala o tom, co mi povídal a konečně mi to všechno dávalo smysl, proto všechny ty výbušniny a dýky, proto mě od mala nezajímalo nic jiného než míchání jedů a zjišťování co dokáže.
Vůbec jsem nelitovala toho, co jsem udělala, naopak měla jsem pocit, že je to jediná věc, která mě naplňuje. A co tedy dál? Půjdu a budu hledat ty, co mě stvořili a jen doufat, že mne mezi sebe přijmou…

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Amroth - 3

Moc se mi nezdá částka 50 tisíc zlatých, pokud se dá do Andarie doběhnout a otec nebyl král Andoru :-) Příběh mi příjde docela zavazující se do další hry, tak trochu doufám, že se moc nepotkáme ;-) 3/4*
Heratrix - 4

Originální námět, vcelku dobře napsaný - výborně! Škoda, že přepis emotů (*směje se*) a chybějící členění textu a interpunkce to kazí, ale celkově slušné 4*
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 1x
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist